Ač se zdá být velmi láskyplná a křesťanská, myšlenka, že nakonec budou spasení úplně všichni lidé, odporuje mému pojetí  víry. Mám víru vybudovanou  na nauce, že Bůh je Láska. 

Přestože Boha do jediného slova vtěsnat samozřejmě nejde a Bůh je mnohem více než jen Láska,  Láskou Bůh musí zůstat v každé mé představě. Pokud dospěji ve svých úvahách o Bohu do stádia, ve kterém by jsem mohl říci „ ale tohle konání láskyplný Bůh nedopouští“, je to neklamné znamení, že již neuvažuji o Bohu křesťanů. Z popsaného důvodu vnímám přítomnost nebo nepřítomnost lásky, jako orientační bod ve svých úvahách. Nejdříve tedy zjednodušená charakteristika lásky. Co to láska je? Je to druh citového (emočního) vztahu neboli citové vazby. V bibli jsou zaznamenány Kristovy výroky, že  láska je služba. Čím více milujeme, tím více sloužíme a naopak. Tahle služba může, jak známo, vést až k sebeobětování. Ti, kteří se jeví býti posledními, tedy nejvíce, nejlépe a nejochotněji  sloužící, budou jednou prvními. Ve shodě s  projevem Boží lásky k nám hříšným je i  to, že jsou nám odpuštěné všechny naše hříchy, dokonce i ty, které sami pokládáme za neodpustitelné. Z toho plyne, že Boží láska k lidem nezná hranic. Ovšem v okamžiku, ve kterém připustíme, že všichni budeme spasení  bez ohledu na naší vůli, roubujeme na lásku osten. Bůh, v mé představě, by musel říci, že si je vědom odmítnuti spásy karkulkou, ale že toho člověka spasí i přes jeho protest a zdráhání, a to už by pak nebyl projev  lásky. My ale víme, že Bůh Láskou být musí. Tak co s tím? Ustoupí ten, kdo miluje více. Já vsázím v tomto případě na Boha.