poslal leonet Touto úvahou vás chci seznámit s některými myšlenkami z 3 a 4 kapitoly listu Židům, a především s dvěma problematickými verši 3,6 a 3,14. Kolem těchto dvou veršů a především jejich významu se tady vedou horlivé diskuse.
Náš odpočinek.
Židům 3,1 – 4,16.
1. A protož, bratří svatí, povolání nebeského účastníci, spatřujte apoštola a nejvyššího kněze vyznání našeho, Krista Ježíše, 2. Věrného tomu, kdož jej ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný ve všem domě jeho. 3. Tím větší zajisté slávy tento nad Mojžíše jest hoden, čím větší má čest stavitel nežli sám dům. 4. Nebo všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest. 5. A Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti.
Tento výraz „Mojžíš byl věrný v celém Božím domě“ pochází z oddílu 4 Moj. 12,1-8. Kde se Marie a Áron připojili k těm, kteří reptali proti Mojžíšovi, vůdci jejich spasení v tom čase. Proto Bůh rozhodl a povolal je k zodpovědnosti za své reptání. Právě v této souvislostí Písmo hovoří, že Mojžíš byl nejpokojnější člověk ze všech tehdejších lidí a přesto se mu dostávalo nepřetržitých výčitek a reptání. To, co udržovalo tohoto muže věrného, byla jeho věrnost Bohu, a proto byl určený, aby byl vůdcem spasení Božího lidu. Ale stalo se, že i Mojžíš podlehl své netrpělivosti, když ho Izraelité rozhněvali svým velkým bláznovstvím, a pro tuto netrpělivost nevešel do zaslíbené země. A tady můžeme vidět, co nám chce pisatel listu ukázat: Mojžíš jedenkrát ztratil svou trpělivost a musel být položen stranou. Ale náš apoštol a velekněz našeho vyznání zůstal věrný a to až do smrti! Díky Bohu můžeme uvažovat o Jeho věrnosti a vědět, že On nikdy nezklame. Ani jednou neztratí svou trpělivost, anebo svou povahu ani s jediným z nás, ale uskuteční svou Bohem určenou úlohu až do konce. On spasí až do věčností ty, kdo jsou na cestě k Bohu skrze něho.
6. Ale Kristus, jakožto Syn, vládne nad domem svým. Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme. 7. Protož jakž praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, 8. Nezatvrzujte srdcí svých, jako při onom popouzení Boha v den pokušení toho na poušti; 9. Kdež pokoušeli mne otcové vaši, zkusili mne, a viděli skutky mé po čtyřiceti let. 10. Protož hněviv jsem byl na pokolení to, a řekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem, a nepoznávají cest mých. 11. Takže jsem přisáhl v hněvu svém, že nevejdou v odpočinutí mé. 12. Vizte, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé, a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého. 13. Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokud se dnes jmenuje, aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hříchu. 14. Účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme.
Jestliže.
Pisatel pokračuje v napomínání. Mojžíš byl ustanoven nad stánkem vyrobeným ze dřeva, plátna a zlata, kdežto Kristův dům je postaven z lidských bytostí: Kterýžto dům jsme my, jestliže … a tady se střetáváme s tímto zlověstným slovem „jestliže“ poprvé v tomto úseku. Proto se nejdříve se zamyslíme nad těmito pochybnostmi, které pisatel uvádí v těchto kapitolách.
Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme. Anebo ve verši 14 - účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme.
Vidíme dvě velké pochybnosti. Nejdříve se podíváme na tu druhou. Účastníci Krista učiněni jsme. „Učiněni jsme“ Hovoří o něčem, co se stalo v minulosti. Účastníci Krista učiněni jsme, … jestliže… však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme. Také jste si všimli, že je tento verš mírně trapný? Poskytuje tvrzení, které jakoby nenásledovalo. Účastníci Krista učiněni jsme, již se tak stalo, jsme účastníci Krista; to je prohlášení skutečnosti. Ale potom přichází podmínka „ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme“. Jak můžeme něco, co se stalo v minulosti, učinit závislé na něčem nejistém v budoucnosti? A přece to je to, co verše hovoří. Zní to sice trochu divně, ale dobře to vypovídá o situaci lidí, kterým je list adresován. Každý věřící se stal účastníkem Krista; ale jak můžete vědět, zda jsou, nebo nejsou věřící? Můžete to vědět pouze z toho, jestliže zachovají ten počátek podstaty pevný až do konce. Také je řečeno, že nejen jsme se v minulosti stali účastníci Krista, ale teď v přítomnosti tvoříme Jeho dům, jestliže tu svobodnou doufanlivost a chloubu naděje až do konce pevnou zachováme.
Ale co se stane, jestliže někdo nedodrží až do konce pevný počátek podstaty? Znamená to snad, že přestává být křesťanem, anebo nikdy nebyl?
Ne, nejsme ponechání v nevědomosti, abychom se pouze domnívali. Duch svatý tady poskytuje dokonalý obraz. Pisatel píše Židům, kteří věří v Pána Ježíše Krista jako Mesiáše, Božího syna a spasitele. Ale jejich chováním je přinucen přemýšlet o tom, co se přihodilo jejich otcům za doby Starého Zákona. Víte, že naší otcové byli vykoupení z Egypta, skryti krví beránka, byli pokřtěni v Mojžíše a oblaku a v moři, vykročili do zaslíbené země odpočinku, ale jen někteří z nich se tam dostali. Oni tak pokoušeli Hospodina, že přísahal ve svém hněvu, že nevejdou do Jeho odpočinku, a ani nikdy nevešli. A protože se už takové věci stali, je třeba i nás napomenout, aby se nestali znovu. „Co bylo to zle?“ zeptáte se. Duch svatý poskytuje napomenutí na jednoduchém základě: protože se to stalo již jednou, mohlo by to se stát znovu. Lid vykročil na cestu, učinil vyznání, byl pokřtěn, směřoval do odpočinutí, ale nikdy nevešel. Verš 12. Vizte, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé, a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého. Anebo verš 13… aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hříchu. Anebo verš 4,1 Bojme se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vejití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás. Potom také verš 4,11 Snažme se tedy vejití do toho odpočinutí, aby někdo neupadl v týž příklad nedověry.
Tyto věci jsou tak závažné, že se neodvažujeme učinit nic jiného, než být přesvědčení, že plně rozumíme, co Duch svatý hovoří. Za prvé, je to zlé srdce nevěry. Můžeme si všimnout, že napomenutí není spojeno se světáctvím. Neříká, abyste nebyli přemoženi nemorálností. Ale hovoří: „…aby snad v někom z vás nebylo zlé srdce,…nevěry.“ A my si vezmeme toto slovo v jeho pravé hodnotě…nevěra. Potom řeknete, „je to možné uplatnit na věřících“ křesťanech, protože víte, i my věřící dáme někdy místo nevěře. Navíc hovoří: „aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hříchu“. Když věřící zůstanou v hříchu a jejich svědomí se zatvrdí, tak jim můžou být svedení. Když přejdeme do 4 kap., tak tam se hovoří o neposlušnosti, toto je správný překlad, jak jistě poznamenáte, „aby někdo neupadl v týž příklad nedověry.“ A proto řeknete, toto vše se musí jistě vztahovat na věřící, protože my všichni jsme nakloněni k neposlušnosti. To by pak znamenalo, že když nevěříme všem Božím zaslíbením, a když zhřešíme, nebo neposloucháme, tak mineme budoucí odpočinek, který Bůh zaslíbil? Kdybych si to také myslel, musel bych vám položit jednu otázku.
Kolika zaslíbením by jste museli nevěřit, kolik hříchu učinit, kolikrát by jste museli neposlechnout dříve, než by jste minuli Boží odpočinek? To bych chtěl od vás vědět, nebo je jisté, že někteří věřící křesťané se do tohoto odpočinku dostanou; ale je taktéž jisté, že někteří z nich po svém obrácení zhřešili a byli i neposlušní. A tak když jiní, opravdoví věřící v Pána Ježíše můžou svým zlým chováním minout Boží odpočinek, byl bych velmi zvědavý kolik případu nevěry a neposlušnosti je třeba učinit dříve, než někdo mine tento odpočinek.
Ale nebudu se vás ptát na tuto otázku, protože si myslím, že to má jiný význam. Zvažme naše výrazy ve světle jejich uplatnění v Písmu. Aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé a nevěrné… je první z nich. Jestliže má někdo zlé srdce nevěry, dotyčný je zlá osoba, a jako takový je nevěřící. Zase, aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hříchu. Jakého hříchu? Písmo nám to říká jasně: Pán Ježíš řekl (Jan 16,8) A on, až přijde, přinese světu důkaz o hříchu, o spravedlnosti a o soudu: o hříchu, že nevěří ve mne. Příchod Ducha svatého vyřešil otázku, zda Ježíš byl, anebo nebyl Boží Syn. Židé Ho ukřižovali, neboť hovořili, že nebyl Boží Syn. Oni nevěřili v Něho, a to přesto, že Kristus učinil mnohem více divů mezi nimi, než kdokoliv jiný. Jako sám Kristus poznamenal, že už nemají výmluvy za svůj hřích. Navzdory všem těmto divům oni nechtěli věřit v Něho. On řekl: Já odcházím a Duch svatý přijde, a když On přijde, Jeho samá přítomnost bude důkazem. A příchod Utěšitele v mém jménu potvrdí tento záměrný hřích těchto lidí v odmítání věřit ve Mně navzdory důkazům. Nevěřit v Něho navzdory důkazu Letnic, bylo jednoduše zlé srdce nevěry, které je kořenem každého hříchu. Někdo namítne: Jak vysvětlíš tu skutečnost, když později hovoří, že i my můžeme padnout podobným příkladem neposlušnosti. Nebo řekneš, že je věřícím nemožné neposlouchat? Ne, to neřeknu. Věřící neposlouchají. Ale já říkám, že se to nehovoří o věřících tady. Uvedu příklad: (Skutky 14,2) Ale židé, kteří nevěřili, podnítili a rozezlili duše pohanů proti bratřím. Máme tři druhy duší v tomto verši. Židy, pohany, a bratry, které považujeme za opravdové věřící. Pohané byli pohané, kteří ještě nebyli obráceni. Ale kdo byli tito Židé, kteří neposlouchali? Byli to věřící ze Židů, kteří jen vystupovali z řady? Je jisté, že nebyli. Toto byli židé, kteří slyšeli zvěst a odmítli ji poslechnout. Vidíme, že evangelium je zvěstované netoliko pro víru lidí, ale pro poslušnost víry. Tady byli Židé, kteří navzdory všem důkazům odmítli poslechnout a podřídit se evangeliu. Např. Skutky 19,9: A když se někteří zatvrdili a neposlouchali, zlé mluvíce o cestě Boží přede všemu množství, odstoupiv od nich, oddělil učedníky, na každý den kázání čině v škole nějakého Tyranna. Ještě jednou zjišťujeme, že tento výraz „neposlušný“ je technickým výrazem v Novém Zákoně a vztahuje se na ty, kteří slyšeli evangelium a odmítli ho poslechnout. Uvedu jeden známý verš, který bude znít jinak, než ho znáte, ale tak se má správně číst. Jan 3,36: Kdo věří v Syna, má život věčný; ale kdo je neposlušný Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm. Tady můžete vidět podmínky jak být spasený a jak být ztracený. Pro spasení třeba věřit a to co je třeba učinit, aby byl někdo ztracený je neposlouchat Syna.
Teď trochu cvičení ve významu řeckých slov: Jsou dva výrazy pro neposlušnost. Jeden znamená „poslouchat vedle někoho“. Ten druhý znamená „poslouchat“ a to doslovně „poslouchat pod někým“. Přijdete k někomu a zaujmete své postavení jako podřízení pod ním a posloucháte ho, protože jste podřízení a děláte to, co on hovoří. Odpovídající slovo pro neposlušnost znamená „poslouchat vedle“; stát vedle někoho jako jemu rovný a poslouchat, a potom rozhodnout ve své mysli, zdá se podřídí anebo ne; velmi často to je ne. My věřící někdy takto neposloucháme; zaujmeme své místo vedle Pána, jako bychom jsme měli právo na svůj vlastní názor. My posloucháme, co nám povídá a potom se rozhodujeme podle svých zálib, zda poslechneme, nebo ne. Ale je i další slovo pro neposlušnost. A znamená „nebýt přesvědčený“. Toto slovo zahrnuje, že přijdete a posloucháte zvěst, posloucháte slova Pána Ježíše, cítíte moc Ducha svatého a každý důkaz, ale nejste přesvědčení, a proto se obrátíte zády k tomu všemu, a neposlechnete. Ti ze Skutků a ti Židé, kteří slyšeli zvěst a nebyli přesvědčení, neposlechli. Teď hovoří pisatel k Židům: Snažme se tedy vejiti do toho odpočinutí, aby někdo neupadl v týž příklad nedověry. On hovoří o základní věci, buď přijmete Božího Syna takového, jaký je a kým je, anebo nebudete přesvědčeni.
Izrael na poušti 3,15-19
15. Protož dokud se říká: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, jako při onom popouzení Boha. 16. Nebo někteří slyše vše, popouzeli ho, ale ne všichni, jenž vyšli z Egypta skrze Mojžíše. 17. Na které se pak hněval čtyřicet let? Zdali ne na ty, kteříž hřešili, jejichžto těla padla na poušti? 18. A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteříž byli neposlušní. 19. A vidíme, že vejiti pro nevěru.
Teď když máme výklad těchto věcí, můžeme se podívat na tuto událost a poslouchat poznámky Ducha Svatého. Připomeneme si, jaký byl stav: Izraelci vyšli z Egypta pod vedením Mojžíše, byli v něho pokřtěni a putovali do svého odpočinku v Kanaánu. Ale něco se stalo, oni se tam nedostali. Bohu se v nich nezalíbilo a postaral se, aby nevešli do jeho odpočinutí. Jejich mrtvá těla byla rozsetá po poušti.
Někteří říkají, že způsob, jakým lze uplatnit tento obraz je tento: Věřící, když uvěří, přichází takzvaně pod krev velikonočního beránka, potom je pokřtěný ve jméno Ježíše, právě jako Izraelité, když byli pokřtěni v Rudém moři v Mojžíše. Mezitím putují do nebe, tvoří spolu s ostatními Boží dům, právě jako stánek, který tvořil Boží dům na poušti. Ale když pokouší Pána, nikdy nevejde do zaslíbeného místa.
Ale toto není ponaučení ducha svatého, které Duch svatý poskytuje z této události. Nejdříve hovoří, 3,16: Nebo někteří slyše vše, popouzeli ho; kteří to byli, kdo ho popouzeli? Odpověď je ve skutečnosti velice vážná. Copak to nebyli všichni ti, kteří vyšli s Mojžíšem z Egypta? Ano, byli to všichni muži starší dvaceti let, kromě Kalefa a Jozue. Ostatní zahynuli. Byla to katastrofa. Někdo z vás by chtěl říct, že něco podobného se stane i dnes? Ale to by bylo směšné, nebo ne? Ale pojďme dál s výkladem Ducha svatého, na koho se hněval těch čtyřicet let? Nebyli to ti, kteří hřešili a jejichž mrtvá těla padla na poušti? Obávám se, že ano. V čem spočívalo jejich rozhořčení? Bylo to právě tehdy, že když se dostali na okraj zaslíbené země, poslali vyzvědače na průzkum. Tito se vrátili se znepokojující zlou zvěstí a lid odmítl vejít do zaslíbené země. Co hovořili Mojžíš, Kalef a Jozue?
„Všechno je pořádku, Bůh zaslíbil, Bůh dal své slovo a On nás uvede do země.“
„Nic takového nám neříkejte, odpověděl lid, ne, ne, on nás tam neuvede.“
„Ale on slíbil.“
„Podívejte se na ty nepřátelské obry, nikdy je neporazíme.“
„Ale tak se podívejte, hovořili Jozue a Kalef, to nezáleží na vašich snahách; Bůh nám to dá.“
„Ne, ne, nemluvte nám takové pohádky, odpověděli oni a nedali se přesvědčit. Začali hovořit o tom, že si ustanoví nového vůdce a vrátí se do Egypta.“
Co to vše znamenalo? Že to byli opravdoví věřící, kteří na moment odpadli? Obávám se, že ne. Bylo to mnohem vážnější. Ve skutečnosti bych si to nikdy nedovolil říct, kdyby nám to už nepověděl Duch svatý. Nevešli do zaslíbené země proto, že se nedali přesvědčit; a nemohli vejít pro nevěru. Oni byli nevěřící. Nakonec se při nich zjistilo, že byli nevěřící.
1. Bojme se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vejití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás. 2. Nebo i nám zvěstováno jest, jako i oněm, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli. 3. Neboť vcházíme v odpočinutí my, kteříž jsme uvěřili, jakož řekl: Protož jsem přisáhl v hněvu svém, že nevejdou v odpočinutí mé, ačkoli dávno odpočinul Bůh, hned po vykonání skutků od ustanovení světa.
Ale někdo bude tvrdit: Ale oni uvěřili zvěsti Pesachu, kterou jim Mojžíš přinesl. To jen v pozdějších obdobích se stalo, že nevěřili. Copak není možné pro lidi dnes věřit evangeliu v jeho první části a jít s námi po určitý čas a potom později nevěřit a tak jít k záhubě? Naštěstí nemusíme pronikat do takových myšlenek, protože nám Duch svatý řekl, proč oni nevěřili. 4,2: Nebo i nám zvěstováno jest, jako i oněm, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli.
Čemu oni nevěřili? Oni nevěřili evangeliu. Tak je to řečeno, nám bylo zvěstováno evangelium a i jim bylo zvěstováno evangelium. Jenže oni se nedostali do Kanaánu, protože nevěřili evangeliu. Nikdy mu nevěřili. Nikdy se v jejich srdcích nezrodilo opravdové dílo víry. Nikdy nebyli vírou připojeni k tělu opravdového Božího lidu.
Jestliže teď nemáme správné pochopení co evangelium je, nikdy nám nebude jasné, jak to bylo možné. Když Mojžíš přišel, tak jím kázal evangelium těmito slovy: „Bůh mě poslal vysvobodit vás z Egypta, zbavit břemene otrocké služby a uvést do země oplývající mlékem a medem.“ On nehovořil: „Celý můj zájem je hlásat vám evangelium; a ostatní věci můžete nechat stranou, hlavní věc je dostat se z Egypta, a potom se už můžete rozhodovat a dělat, co se vám bude líbit.“ Toto není evangelium a nikdy nebylo. Evangelium znělo takto: „Podívejte se, chcete se dostat do Kanaánu? Bůh sestoupil a je připraven vás zachránit z Egypta, i na poušti a uvést do zaslíbené země. Věříte tomu?“ Ano, lid říkal, že věří. Ale když přišli na okraj zaslíbené země, oni se obrátili a řekli: „Ne, my tam nevejdeme, ne, ne, to může být dobré pro tebe a Arona a některých z vás, ale my ji neumíme obsadit takto, my nepůjdeme.“ Ale právě to bylo tvrzení evangelia. Když nechcete vejít do této země, tak neexistuje evangelium. Jaký by to mělo význam vyvézt je z Egypta a nechat na poušti? Nebylo jiné evangelium kromě toho, že opustili Egypt a vešli do zaslíbené země. Jejich chování na poušti, přestože byli pokřtěni, potvrdilo, že nikdy od samého počátku ve skutečnosti nevěřili.
Evangelium je toto: On vydal sám Sebe za naše hříchy, a vysvobodil nás z tohoto přítomného věku zlého, rozhodnutý nás mít ve svém odpočinku na věčné věky. A cesta pouští je vážná věc, protože my svým chováním projevujeme, zda jsme skutečně uvěřili evangeliu.
Boží odpočinek.
4. Nebo pověděl na jednom místě o sedmém dni takto: I odpočinul Bůh dne sedmého ode všech skutků svých. 5. A tuto zase: Že nevejdou v odpočinutí mé. 6. A poněvadž vždy na tom jest, že někteří mají vejiti do něho, a ti, kterýmž prvé zvěstováno jest, nevešli pro svou nevěru, 7. Opět ukládá den jakýsi, Dnes, pravě skrze Davida, po takovém času, jakož řečeno jest, Dnes uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých. 8. Nebo byť byl Jozue v odpočinutí je uvedl, nebyl by potom mluvil o jiném dni.
Jaký je to odpočinek, který tito lidé minuli, a který trvá i dnes? Je to přítomnost, anebo budoucnost? Je to oboje. Odpočinek, který minul Izraelský lid, byl odpočinek v Kanaánu, země oplývající mlékem a medem.
My též máme dědictví, když se zeptáme Petra, odpoví, že je pro nás uložené v nebesích. Když se ale zeptáte Pavla, odpoví vám, že jste už posazení v Kristu Ježíši v podnebeských oblastech. Oboje je pravda. Podívejme se, co hovoří Písma: 4,3 Neboť vcházíme v odpočinutí my, kteříž jsme uvěřili. To není něco, nač musíme čekat, až když přijdeme domů, abychom to prožívali. My, kteří jsme uvěřili, vcházíme do odpočinutí tady a teď. Odpočinek je Božím odpočinkem, který sám Bůh začal prožívat, když dokončil stvoření. Bůh pracoval šest dní, dokud nebylo všechno dokonalé a úplné, a potom odpočinul. Jak bychom se dívali na Adama, kdyby přišel a řekl: „Trochu si nedokončil tam tu hvězdu, anebo tento strom jsi nestvořil, aby rostl přímo.“ Ne, dílo bylo dokončené a Bůh odpočinul.
Toto je můj odpočinek, o kterém hovořím, říká Bůh: a já jsem přísahal, že tito lidé nevejdou do mého odpočinku. Ti, kteří vejdou, tak je popíšu takto: Neb kdokoli vešel v odpočinutí jeho, také i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých.
Doufám, že již vidíte účel tohoto dlouhého dokazování. Vejít do odpočinku znamená přestat se svými vlastními skutky. To je jediný podklad celého Božího spasení; je to konec mých skutků – díla a jejich ukončení a vcházíme do odpočinutí vírou. Toto není žádné nové a cizí učení, které tyto kapitoly předkládají, je to stará zvěst evangelia, která zdůrazňuje rozdíl mezi vírou a skutky. Toto je ta ohromná a slavná zvěst evangelia, kterou bylo třeba zvěstovat Židům, kteří se snažili svým vlastním úsilím a svými dobrými skutky, vejít do Božího odpočinku. Tímto způsobem tam nemohl vejít ani takový muž, jako byl Saul z Tarsu, přestože usilovně zápasil, pracoval a hromadil své zásluhy. On nikdy nevešel do odpočinku, dokud se nenaučil přestat se svými vlastními skutky a tak vejít do odpočinku.
Skutky – dílo zákona.
A tady přicházíme ke kritickému bodu těchto lidí. Vyznali víru v Ježíše jako Božího Syna, jako oběť za jejich hříchy. Oni vyznali viditelně, že můžou mít spasení skrze víru bez skutků, z milosti. A najednou začínají vynechávat shromáždění. Kam půjdou? Půjdou zpět do Židovství? Ale jak můžou? V Židovství musí ještě pracovat, musí zápasit se skutky Zákona, aby získali spaseni. Ale to se nemůže směšovat. Buď jste v jednom, nebo druhém. Buď jste těmi z víry, anebo ze skutků. Přestaňte se svými skutky a naučte se věřit a vcházet do odpočinku. Není to snad právě toto evangelium, které Pavel kázal Židům, o kterých se píše ve Skutcích? Když k nim přišel, poukázal na neužitečnost jejich skutků a zachovávaní Zákona. Nabídl jím odpočinek a spasení na základě jednoduché víry. Nezní to divně, že lidé raději chtějí konat něco pro spasení, než nechtějí? Tito Židé nechtěli věřit, neposlechli zvěst evangelia, lpěli na svých skutcích a nevešli do odpočinku. A to je to, co se obávám o vás, abych byl upřímný, hovoří pisatel. Bojme se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vejití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás. Toto nehovoří o nebi, to je něco přítomné, něco o čem se zdá, že jsou oni ukráceni – on nehovoří, že by oni skutečně nevešli. Jakoby se zdálo, že ještě stále lnou ke svým skutkům, že ještě stále chtějí přidat něco ze zákona a jeho obřadností. Jestliže to skutečně činí, tak je nejpravděpodobnější, že ještě nevešli do Božího odpočinku a jsou stále nevěřící.
9. A protož zůstává svátek lidu Božímu. 10. Neb kdokoli vešel v odpočinutí jeho, také i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých. 11. Snažme se tedy vejiti do toho odpočinutí, aby někdo neupadl v týž příklad nedověry. 12. Živá jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě straně ostrý, a dosahuje až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce. 13. A není žádného stvoření, kteréž by nebylo zjevné před obličejem jeho, nýbrž všecky věci jsou nahé a odkryté očima toho, o kterémž jest řeč naše.
Dříve než ukončíme tuto dlouhou úvahu, je ještě jedná věc, která musí být uvedená. 9. A protož zůstává svátek lidu Božímu. Podívejte se, to musí být budoucnost. Ne, to nemusí být budoucnost. Podívejme se na důkaz. Nebo kdyby je byl Jozue uvedl do odpočinku v zemi Kanaán, tak by Bůh nikdy nepostavil tuto otázku znovu. Mnohem později, když už izraelité byli uvedeni do Kanaánu Jozuem, Bůh začal hovořit v Žalmech a zase hovoří o jeho odpočinku říkajíc: „Dnes…dnes“. A tak za dnů žalmistů odpočinek ještě nebyl prožíván. Ještě stále ho bylo možné dosáhnout. Kanaán nebyl pravým odpočinkem Božím.
Odpočinek Boží je duchovní zážitek, umožněný nám dnes, když Pán Ježíš přišel a dokončil dílo. Odpočinek, kterého byl Kanaán jen malým obrazem, je duchovní zážitek možný pro vás teď. Odpočinek „zůstává“, protože Kanaán nevyplnil a nevyčerpal význam Božího zaslíbení, že poskytne svému lidu odpočinek: ještě zbývá odpočinek, kromě toho, co zažil v Kanaánu. Dejme proto pozor, aby někdo nepadl tím stejným výstražným příkladem neposlušností – nevěry.
Vejít do.
Toto vrcholí až v tomto, protože, když my dnes uplatňujeme Boží slovo v našich srdcích, musíme se ptát sami sebe otázkou: Vešli jsme, anebo nevešli do odpočinku? To nemá nic společného s tím, zda jsme pokřtěni, anebo máme účast na večeři Páně. Ani s tím, zda chodíme na všechny služby do shromáždění. Hlavní bod je tento: vešli jsme do Božího odpočinku? Uvěřili jsme?
Normálně hovoří Písmo o víře v přítomnem čase a říká: „Kdo věří, má.“ Ale tady je věc postavená v minulém čase, jako určitý časový okamžik. My, kteří jsme uvěřili, v určitém čase v minulosti, vcházíme do odpočinku. Byl už někdy okamžik v čase, kdy jsme definitivně a záměrně a plně si vědomi toho, co to všechno zahrnuje, přestali se svými vlastními skutky a vešli do odpočinku? Toto se musíme ptát sami sebe, protože máme do činění s Bohem, před jehož očima je vše nahé a odkryté.
Naše chování mu řekne, ať už to řekne něco někomu jinému, zda jsme uvnitř našeho srdce uvěřili. Vše je před jeho očima odkryté a nahé. On rozeznává myšlení a mínění našeho ducha a duše, a je schopen posoudit i samotné myšlenky srdce. On nás čte i v této chvíli, kdy my sami posuzujeme své vlastní srdce. Jsme skutečně věřící? Anebo jen přimíšeni mezi Boží lid?
14. Protož majíce nejvyššího kněze velikého, kterýžto pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držme vyznání naše. 15. Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen být mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu. 16. Přistupme tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.
Vložil jsem pochybnost a strach do vašich myslí? Není třeba se strachovat, protože máme Velekněze, který pronikl nebesa, který prošel pouští. On byl pokoušen ve všem, jako my, ví o slabostech svého lidu a povolává nás přistoupit k Němu. Přistupme tedy směle. Někdo řekne: já jsem dnes zhřešil, podívej se na všecky mé slabosti a přestoupení; chci být věřícím křesťanem, ale vidím při sobě jen samou bídu a zklamaní. Jak bych mohl přistoupit?
Přistupujte směle. Nepřicházejte plazíc se, přistupte a stůjte před trůnem Jeho milosti. On ví a zná všechno, ale přesto přistupujte směle, a naleznete milost pro každý den.
My jsme si plně zasloužili Jeho odsouzení, ale přistupujte směle k Němu a naleznete milosrdenství pro všecky minulé chyby a Jeho milost, která vás přenese přes všechny těžkosti na cestě domů. Držte se blízko Něho a nikdy nezahynete, jen mu věřte a odpočinete v Něm, jen tak se naučíte nedůvěřovat ve svou vlastní snahu, a vejdete do odpočinku teď, a připojíte se velkému odpočinku tam nahoře.
Toto je můj mírně zkrácený překlad 4 kapitoly z knížky Nepohnutelné královstvo od Davida Goodinga vydané v Bačskem Petrovci 1988 a přeložené tamějšími Slovenskými Srby.
Název originálu „AN UNSHAKEABLE KINGDOM“ - Ten Studies on the Epistle tp the Hebrews.
PS. Vynechal jsem pouze několik vět, které se opakovaly se stejným významem a nebylo nezbytně nutné je opakovat.
