Poznat pravdivě Kristovo poselství je povinností křesťana.


Neustále mě překvapuje, jak jste někteří z vás přímo "zabaleni" do silné vrstvy frází, líbivých pro svou jednoduchost, ale naprosto nepravdivých, zavádějících do virtuálního světa náboženských bludů.


Opět se tedy dotýkám jednoho z vašich velmi častých omylů, cituji:
"Můj soud už proběhl, já už jsem spasen".
"Nevím jak ty, ale já ten soud prožívám jíž teď.".
"Začíná chápat hloubku hříchu a to, že se k Bohu nedostane svým dobře prožitým životem,".
"Přijímá Boží soud nad svým životem a chápe Boží spravedlnost,... Proto také kdo Božím očistcem neprošel a neprochází, musí si ten svůj vymyslet."




Uniká mi však důvod, jak naprosto od věci někteří z vás na mé komentáře reagujete.

Má slova: "Kristus svým utrpením a smrtí vykoupil lidstvo - každý člověk tak dostává šanci na věčnou spásu. Ale pro některé to zůstane šance nevyužitá."

Toníkova odpověď: "Neustále převracíš i ten základ: Že Ježíš žil, byl odsouzen, zemřel, byl pohřben ZA NÁS. Nebylo to jen jako, ale doopravdy.".


Má Toník pravdu? V čem převracím ten základ?
 Vždyť přece vzápětí má slova stejně do puntíku potvrdil!
Jak může člověk zareagovat tak neadekvátním způsobem? Domnívám se, že to dělá ten "zábal" -  "fluorescenční obal" zažitých frází, který všechno pravdivé, co by mělo projít, tak změní do polopravdy - podobně jako neviditelné světlo z výbojky se na podobné vrstvě mění na světlo viditelné, na světlo o jiné vlnové délce.



A teď se vraťme hezky zpátky k tomu, co křesťanství skutečně učí, abychom uviděli to, co neučí. Co je s křesťanstvím nutně v rozporu.
Ježíšovo poselství o Boží milosti a spravedlnosti spolu sice úzce souvisí, ale nelze směšovat a zaměňovat milost se soudem. Protože každé je v důsledku cosi úplně jiného.

Pro nás žijící na této zemi se zatím naštěstí uplatňuje jen ta první část - Boží milost.
Ta bude trvat po celý náš život a až pak nastoupí skutečná Boží spravedlnost. Tato spravedlnost se ovšem promítá už i do našeho života v mezilidských vztazích, kdy požaduje od křesťana nepáchat křivdy na jiných. Bůh tedy lidi odívá skrze svou milost i spravedlností, která je odleskem spravedlnosti Boží.

Nikdo z nás žijících však ještě nebyl souzen Božím soudem.
(Ř 2,16)
To se stane v den, kdy Bůh bude soudit lidská tajemství podle mého evangelia skrze Ježíše Krista.


Zatím my nehodní dostáváme od Boha jenom milosti - jsme jím obdarováváni.
Docházíme spásy jen skrze Kristovo utrpení.

K přijetí Kristovy nabídky záchrany je potřeba zaujmout z naší strany adekvátní lidský postoj - postoj lítosti nad hříchy, postoj pokání a obrácení se k Bohu.
Náš skutečný osobní soud nás teprve čeká až na setkání s Kristem po naší smrti (Žd 9,27).

Kristus svým utrpením a smrtí vykoupil lidstvo - každý člověk tak dostává šanci na věčnou spásu.
Ale pro některé to zůstane šance nevyužitá. Ke spáse na věčnosti vede mnoho různých cest, ale všechny se nakonec spojují a vedou jen skrze Krista. Na člověku zbývá toto Boží nabídku pro sebe přijmout a ji využít. Může to být třeba cesta ke spáse u spravedlivého pahana. Nebo cesta lotra po pravici. nejjistější cestou ke spáse je cesta věřícího křesťana uvnitř církve.
Znovuzrozením ve křtu se stáváme křesťany,  zde poprvé oblékáme Krista a za zásluhy jeho oběti jsme očištěni od všech dosavadních hříchů. Skrze vodu křtu jsme poprvé zachráněni od smrti věčné, podobně jako Noe skrze vody potopy(1 Pt 3,27-28) a můžeme, už jako znovuzrozené Boží děti, chodit v novotě života (Ř 6,4). 

Obléknutím Krista (ponořením do jeho smrti) Kristus tedy není souzen za nás - (to Písmo nikde neučí), ale my dostáváme nezaslouženou milost za jeho zásluhy - naše dluhy jsou přibity na kříž, jsou zaplaceny, vyrovnány.

Tam, kde je milost, tam se ještě neuplatňuje spravedlnost, tam ještě není soud!

Opravdové poznání Boha je neodlučitelně spojeno s pokáním, s lítostí nad hříchy, kterými jsme zarmoutili toho, jenž nás nejvíc miluje.  Připomínám postoj celníka, bijícího se v prsa, protože ten je ve vztahu k Bohu stěžejní.

Bez lítosti nad hříchem není ani odpuštění hříchů, není žádného ospravedlnění před Bohem.

Bez tohoto postoje lítosti lidského srdce nad hříchy nebude nic!
Vzpomeňme na celníka, na Ninivské, na Davida.

(Žl 51)
Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti,