Na první pohled může být zarážející, že když se chci na počátku věnovat knihám Makabejským, které nejvíce ležely např. Lutherovi v žaludku, začínám knihou třetí. Důvodem je skutečnost, že 3. Makabejských se věnuje historickému období, které předcházelo tomu, které je popisováno v 1. a 2. Makabejských. Právě z tohoto důvodu zvolili kraličtí ve své Šestidílce označení "Knihy Machabejské první, vůbec třetí nazvány". V tzv. Melantrichově Bibli je zachováno tradiční číslování. Považuji za zajímavé, že v těchto dvou českých nekatolických překladech (kralický byl pořízen Jednotou bratrskou, Melantrich patří k utrakvistickým překladům, i když bral ohled i na katolické a luteránské čtenáře) je 3. Makabejských zahrnuta (v Šestidílce je součástí pátého dílu, Melantrich ji normálně řadí do sledu SZ knih).

Děj knihy je zasazen do období panování Ptolemaia IV. Filopatóra (vládl 221 - 205 p.n.l.). V úvodu knihy se dovídáme, jak tento panovník porazil v bitvě u Rafia (22. 7. 217 p.n.l.) seleukovského vladaře Antiocha III. Velikého (vládl 223 - 187 p.n.l.). Filopatór se následně rozhodne navštívit Jeruzalém a domáhá se vstupu do jeruzalémského chrámu (tzv. druhý chrám). Od jeho záměru ho neodradí ani prosby a nářky Židů, ani seznámení se zákonem, který takové jednání pohanům zakazuje. Po dlouhé modlitbě tehdejšího velekněze Šimeóna zasáhne sám Hospodin a Filopatórovi vstup znemožní. Filopatóra potká něco, co velmi připomíná silný záchvat epilepsie. Panovníka zcela ovládne nenávist k Židům a hodlá je vyvraždit či nuceně asimilovat. Při vědomí hrůz druhé světové války člověku až běhá mráz po zádech, když čte dopis, který panovník vydal. Cituji úryvek:"Rozkazujeme proto, aby v okamžiku, kdy dojde tento dopis, nám byli tamní židé s ženami i dětmi, pokoření, ponížení a důkladně spoutaní, posláni k popravě, a to co nejohavnější a nejpotupnější, jak se patří na zlovolníky. Jakmile budou potrestáni, máme za to, že se naše záležitosti pro budoucí časy upevní a utvrdí a budou dobře zabezpečeny. Kdokoli by ukryl někoho z židů, od starce až po nemluvně či kojence, bude usmrcen s celou rodinou nejhorším způsobem. Kdo ochotně zradí ukrývajícího se, ten obdrží majetek provinilce, nadto z královské pokladny dva tisíce drachem, bude ověnčen a získá svobodu. Každé místo, kde bude odhalen ukrytý žid, ať je zpustošeno, vypáleno a zbaveno všeho živého na věčný čas."

Kniha nás dále seznamuje s postupem nucených deportací Židů a současně s tím, že někteří se rozhodli kolaborovat, aby se zachránili. Panovník se rozhodne pro zvláštní způsob popravy. Svlečené a spoutané Židy chce nechat rozdupat nadopovanými slony, což je způsob "vyřešení židovské otázky", který podle Josefa Flavia zvolil Ptolemaios VIII. Poprava je na přímý zásah Hospodina opakovaně odložena a když k ní dojde, obrátí se sloni proti panovníkovu vojsku a rozdupou je, což se podle Josefa stalo i v případě Prolemaia VIII. Chování slonů je připsáno zjevení se dvou andělů po prosebné modlitbě Eleazara, které ovšem podle knihy Židé neviděli. Panovník pak pod vlivem událostí a svých poradců změní svůj pohled na Židy a daruje jim milost.

Popis vítězství Ptolemaia IV. u Rafia a jeho cesta do Jeruzaléma odpovídá tomu, co víme z dalších pramenů. V knize se historicky správně tvrdí, že před popravou zákony vyžadovaly jmenný seznam odsouzených, což ostatně dalo mnohým čas na útěk. Spornou otázkou zůstává, jestli byli Židé opravdu vystaveni dvakrát stejnému způsobu popravy, tj. za Ptolemaia IV., jak tvrdí 3. Makabejských, a Prolemaia VIII., jak tvrdí Josefus. Biblisté se obvykle přiklánějí k názoru, že tomu tak není a že autor si tyto dvě události popletl, což je jediný argument pro tvrzení o historické nespolehlivosti knihy.

Za místo vzniku se obvykle považuje Alexandrie. Vzhledem k tomu a výborné řečtině se předpokládá, že kniha byla sepsána původně řecky. Ohledně datování nepanuje úplná shoda, ale obvykle se uvádí 100 až 50 p.n.l., což je zase spojeno s přesvědčením, že si autor popletl ty dvě události (Ptolemaios VIII. žil přibližně v letech 182 - 117 p.n.l.)

Kniha je obsažena v LXX kodexech Alexandrinus a Venetus, naopak není v kodexech Vaticanus a Sinaiticus. Je obsažena ve většině dochovaných minuskulních rukopisů Septuaginty a z tohoto důvodu ji najdeme i ve všech novodobých kritických vydáních. Knihu dále najdeme např. ve starém syrském překladu (Pešita). Západní (dnes katolická) církev ji do svého kánonu nepřijala, ale je chápána jako kanonická všemi pravoslavnými církvemi.

Jako kanonická je označena v Apoštolských konstitucích (kánon 85 - obsahuje soupis kánonu Bible, sepsáno cca 370 n.l.) a takto ji chápali např. Theodoret a Eusebios. 

Je nutné konstatovat, že 3. Makabejských na rozdíl od 1. a 2. nikdy nebyla rozpoznána celou církví jako kanonická. KC ji řadí mezi pravověrné knihy spolu s např. křesťanským spisem Didaché a plně respektuje odlišnou tradici Východu. Kniha tak nebyla a ani dnes není předmětem nějakých sporů v rámci sbližování KC s církvemi pravoslavnými. Reformace vznikla na půdě KC, takže se její otcové touto knihou, pokud je mi známo, nikdy nezabývali, ale vzhledem k prapodivné Lutherově myšlence, že kánon Starého zákona měli právo sestavit Židé, kteří odmítli Ježíše, nazývali ho lžiprorokem a křesťany považovali za horší než modloslužebníky, se domnívám, že by byla odmítnuta také.  Osobně ji považuji za Bohem stvrzený záznam o Jeho velikosti a věrnosti a současně varování, kam až může zajít lidská nenávist k druhým lidem.