Grano Salis - Utajené evangelium

Mezi Matoušovo a Lukášovo evangelium je schováno tajemství.

Někdo začne číst evangelia sám od Matouše, někdo je zase třeba zvyklý slýchat z evangelií různé úseky. Tak jako tak unikne pozornosti něco, co nás udeří do očí, když začneme číst od Marka a bude nás zajímat obsah Ježíšova učení:

Objevil se Jan, který křtil v pustině a hlásal křest pokání na odpuštění hříchů. (Mk 1,4) Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu." (Mk 1,14n) Byli ohromeni jeho vyučováním, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako učitelé Zákona. (Mk 1,22) Čekali bychom, že se o tom, co Ježíš učil, dovíme něco víc. Místo toho čteme pouze o Ježíšových činech.

Chybí byť i jen stručný nástin Ježíšova učení. Ježíšovy výroky se objevují jen jako reakce na různé situace. Snad prvním obecně znějícím výrokem, který by mohl mít charakter učení, je "Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ta výplň odtrhne, nové od starého, a trhlina se ještě zhorší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno ty měchy roztrhne a víno a měchy se zničí. Ale mladé víno do nových měchů!" (Mk 2,21n) Vypadá to jako nějaká obecně platná moudrost, součást učení, ve skutečnosti je to však konkrétní aktuální sdělení, ze kterého se dovídáme, že to učení je jako nesepraná látka a jako mladé víno. A možná je nám těmito verši konečně sdělen i důvod, proč text o obsahu toho učení mlčí.

Konečně něco: A řekl jim: "Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu." (Mk 2,27)

Ustanovil dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal hlásat (Mk 3,14) nevíme co.

Konečně zřetelná a jasná nauka: Amen, pravím vám, že všechno bude lidským synům odpuštěno, prohřešení i rouhání, jakkoliv by se rouhali. Kdo by však vědomě mluvil zle proti Duchu Svatému, nemá odpuštění v tomto věku, ale je vinen věčným prohřešením. (Mk 3,28n) Z kontextu lze vytušit, že Ježíš tato slova pronesl v hněvu a v rozrušení. Nepřímo z nich můžeme vydedukovat, že součástí Ježíšova obvykle hlásaného učení bylo odpuštění všech jakkoli těžkých hříchů, a že choval v úctě Ducha Svatého.

A učil je mnohému v podobenstvích. Ve svém vyučování jim říkal: "Poslouchejte! Hle, rozsévač vyšel zasít (Mk 4,2n) ..." Poprvé od Mk 1,15 se dovídáme, co Ježíš učil, když učil. A zrovna jako v nějakém vtipu čteme podobenství o různých reakcích na to učení a nic o jeho obsahu.

Když se ocitl o samotě, ptali se ho ti, kdo byli s ním, spolu s Dvanácti, na ta podobenství. Říkal jim: "Vám je dáno tajemství Božího království, avšak těm, kteří jsou vně, se to všechno děje v podobenstvích, aby hledíce hleděli a neuviděli, slyšíce slyšeli a nechápali, neobrátili se a nebylo jim odpuštěno." (Mk 4,10-12) "Tajemství"? Co je myšleno tím, že se jim "to všechno děje"?

A říkal jim: "Zdali přinášejí lampu, aby ji postavili pod nádobu nebo pod postel? Ne proto, aby ji postavili na stojan? Vždyť nic není skryté, než aby bylo zjeveno; ani nic nebylo ukryto, leč aby vyšlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, ať poslouchá."
A říkal jim: "Dávejte pozor, co slyšíte. Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám a bude vám přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má." (Mk 4,21-25)
Těmto slovům rozumím tak, že se vlastně o nic tajného nejedná a záleží na tom, jak je člověk už disponován to přijmout. "Jakou měrou měříte ..." přetlumočili Mt 7,2 a Lk 6,38 způsobem, který bylo disponováno pochopit víc lidí.

A říkal: "S Božím královstvím je to tak, jako když člověk hodí semeno na zem; v noci spí a ve dne vstává a semeno klíčí a roste, on neví jak. Země sama od sebe plodí, nejprve stéblo, potom klas, potom plné obilí v klasu. A když úroda dozraje, člověk hned posílá srp, neboť nastala sklizeň."
A říkal: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako zrno hořčice. Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi. A když je zaseto, vzchází a stává se větším než všechny zahradní byliny a vytváří velké ratolesti, takže v jeho stínu mohou hnízdit nebeští ptáci." (Mk 4,26-32)

Markovo evangelium dál vypovídá o burcování a radikalismu, přičemž Ježíš jako by věci říkal tak, aby z nich ani nešlo udělat žádné učení. Nakreslil 3 čáry a tvrdil, že všechny 3 jsou na sebe kolmé.

Autor Matoušova evangelia měl pravděpodobně blízko k esejcům. Bylo mu vlastní dualistické myšlení - je dobro a zlo, za dobro je odměna a za zlo je trest. Při psaní svého evangelia se opíral o Marka. Ve chvíli, kdy nám u Marka začíná být divné, že Ježíš káže a my nevíme co, předkládá Matouš blahoslavenství následovaná směsí výroků. Blahoslavenství plní funkci slavnostního úvodu a souhrnu Ježíšova učení a dodnes jsou tak vnímána. Narozdíl od radikálních a burcujících výroků, které nacházíme u Marka, jsou blahoslavenství umírněná sdělení, ve kterých se zrcadlí starozákonní přísliby.

Na závěr porovnání zjevně jediné události, jak ji líčí jednotlivá evangelia:

A hned, když ještě mluvil, přichází Juda, jeden z Dvanácti, a s ním zástup od velekněží, učitelů Zákona a starších, s meči a holemi. Ten, který ho zrazoval, měl s nimi domluvené znamení: "Koho políbím, ten to je. Zmocněte se ho a bezpečně odveďte!" Když přišel, hned k němu přistoupil s řekl: "Rabbi!" A vroucně ho políbil. Oni pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících tasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Ježíš jim na to řekl: "Vyšli jste s meči a holemi jako na lupiče, abyste mne zatkli. Den co den jsem vyučoval u vás v chrámě, a nezmocnili jste se mne. Ale musí se naplnit Písma." A všichni ho opustili a utekli.
Šel s ním nějaký mladík, který měl přes nahé tělo přehozený lněný šat, i zmocnili se ho. On tam však zanechal lněný šat a utekl nahý.
Ježíše odvedli k veleknězi a shromáždili se všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr došel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora, seděl pak se služebníky a ohříval se u ohně. (Mk 14,43-54)

Když ještě mluvil, hle, přišel Juda, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup od velekněží a starších lidu s meči a holemi. Ten, který ho zrazoval, s nimi domluvil znamení: "Je to ten, kterého políbím; toho se zmocněte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Rabbi," a vroucně ho políbil. Ježíš mu řekl: "Příteli, proč jsi přišel?" Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Tehdy mu Ježíš řekl: "Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?" V onu hodinu řekl Ježíš zástupům: "Jako na lupiče jste vyšli s meči a holemi, abyste mě zatkli. Den co den jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne. Toto všechno se však stalo, aby se naplnila Písma proroků." A v té chvíli ho všichni učedníci opustili a utekli.
Ti, kdo se Ježíše zmocnili, ho odvedli k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru; vešel dovnitř a seděl se služebníky, aby uviděl konec. (Mt 26,47-58)

Když ještě mluvil, hle, přicházel zástup, a ten, který se jmenoval Juda, jeden ze Dvanácti, šel před nimi a přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Judo, polibkem zrazuješ Syna člověka?" Když ti okolo něho uviděli, co se děje, řekli: "Pane, máme udeřit mečem?" A jeden z nich udeřil veleknězova otroka a uťal mu pravé ucho. Ježíš však odpověděl: "Nechte toho!" A dotkl se jeho ucha a uzdravil jej. Ježíš řekl těm, kteří na něho přišli, velekněžím, velitelům chrámové stráže a starším: "Jako na lupiče jste vyšli s meči a holemi? Když jsem byl den co den s vámi v chrámě, nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina a vláda temnoty."
Zmocnili se ho a odvedli do veleknězova domu. Petr je zpovzdálí následoval. Když uprostřed nádvoří zapálili oheň a posadili se spolu, seděl Petr mezi nimi. (Lk 22,47-55)

Ztrátou ucha přišel veleknězův otrok i o práci pro velekněze, protože podle 3. knihy Mojžíšovy 21,17-23 se stal nezpůsobilým pracovat pro chrám. Useknutí ucha bylo gesto zpochybňující způsobilost dotyčných lidí a potažmo těch, kdo je poslali, starat se o chrám. Nežidovský autor Lukášova evangelia symbolice toho činu nerozuměl a tak nechal Ježíše ucho uzdravit.

Po těch slovech vyšel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada, do níž vešel on i jeho učedníci. Také Juda, který ho zrazoval, to místo znal, protože Ježíš se tam častokrát setkal se svými učedníky. Juda vzal s sebou oddíl vojáků a od velekněží a farizeů strážce a přišli tam se svítilnami, pochodněmi a zbraněmi. Ježíš, který věděl o všem, co se mu má přihodit, vyšel a řekl jim: "Koho hledáte?" Odpověděli mu: "Ježíše Nazaretského." Ježíš jim řekl: "Já jsem." Stál s nimi i Juda, který ho zrazoval. Jakmile jim řekl: 'Já jsem', ustoupili dozadu a padli na zem. Opět se jich tedy zeptal: "Koho hledáte?" Oni řekli: "Ježíše Nazaretského." Ježíš odpověděl: "Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte tyto lidi odejít." To aby se naplnilo slovo, které řekl: 'Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem nikoho.' Šimon Petr, který měl meč, jej vytasil, udeřil veleknězova otroka a uťal mu pravé ucho. Jméno toho otroka bylo Malchos. Ježíš řekl Petrovi: "Schovej meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?"
Oddíl, velitel a židovští strážci Ježíše zatkli a spoutali ho. Přivedli ho nejprve k Annášovi; byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem. Byl to právě Kaifáš, který poradil Židům, že je prospěšné, aby jeden člověk zemřel za národ.
Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel spolu s Ježíšem do veleknězova nádvoří, Petr však zůstal stát před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, řekl něco vrátné a zavedl Petra dovnitř. (J 18,1-16)

Všechna tři předchozí evangelia nechávají toho, kdo useknul ucho, beze jména a dokonce jej ani nenazývají učedníkem. Pravděpodobně se už života prvotní církve neúčastnil. Z Markova evangelia je zřejmé, že ozbrojenci minimálně jednoho Ježíšova učedníka chytali. Kdyby se podařilo utéct tomu, kdo usekl ucho, byl by to zázrak hodný zaznamenání.

Autor Janova evangelia ztotožnil meč použivšího okolostojícího s postavou, o které je navazující text. Zároveň uvedl pochybnosti rozptylující detail - jméno zohaveného otroka. K Petrovi přidal dalšího učedníka, který ovšem ve veleknězově dvoře žádnému podezření, že je Ježíšovým učedníkem, nečelí. Máme zde svědectví z první ruky od učedníka, který raději není jmenován ze skromnosti? Když bychom na to přistoupili, vyvstal by jiný problém: Proč ostatní evangelisté psali pouze o Petrovi?

Citace jsou ze Studijního překladu Bible.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace