Grano Salis - Jak nás vidí svět

poslal Nepřihlášený

Vláda premiéra Nečase má na popud koaliční TOP09 v úmyslu příští rok znovu zahájit jednání o majetkovém vyrovnání státu s církvemi. Nový pražský arcibiskup Duka, si na rozdíl od svého neurotického panovačného předchůdce Vlka na věc vyšlápl s tichou nekonfrontační kuloární diplomacií. Při rozložení politických sil v parlamentu je díky politickým handlům vysoká pravděpodobnost přijetí tohoto zákona. Co to pro nás občany bude znamenat?

Podle původních návrhů z roku 2008 by církve obdržely od státu nazpět majetek vlastněný k 25. únoru 1948. Prvních 20 let by stát církvím vyplácel ještě navíc přechodový příspěvek na provoz, a ve splátkách 4,275 miliardy korun ročně po dobu 60 let, tedy celkovou částku 270 miliard korun českých. Ona ta částka je sice „jen“ 83 miliard korun, ale za 60 let naroste na více než trojnásobek o úroky. No neberte to. Doposud jsou církve financovány podle zákona 218/1949 Sb., ve znění pozdějších novelizací, což se prelátům nelíbí. Církevním hodnostářům zaměstnanecký poměr státem placených úředníků nevyhovuje. Církve kupodivu preferují před stálým a jistým příjmem od státu morálně pochybné navrácení majetků, o které budou muset pečovat. Jde tedy o kázání slova Božího, nebo handrkování se o sporný majetek?

Především je nutno říci, že k vyvlastnění církevních majetků došlo zákonnou formou, na základě zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy, přijatým Národním shromážděním dne 11. července 1947. K soupisu a záboru došlo již před únorem 1948. Pozemková reforma proběhla podle zákona č. 46/1948 Sb. kterým byla konfiskována prakticky veškerá zemědělská a lesní půda. Podrobná zákonná ustanovení týkající se církví a náboženských společností lze najít ZDE. Právně lze záležitost považovat za vyřízenou.

O čem se tedy vedou nekonečné debaty ohledně církevních majetků, když je vše právně v pořádku? O křesťanské morálce?

V současné době je výše veřejného dluhu České republiky téměř 1,4 bilionu korun, to je 130 000korun na hlavu, a dluh stále narůstá. Úrok z tohoto dluhu činí téměř 60 miliard korun ročně. Přímé zadlužení občanů formou hypoték a půjček již přesáhlo 1 bilion korun, „rychlé půjčky“ u nebankovních lichvářů v čísle nejsou zohledněny. Počet evidovaných exekucí je 1 364 063. Počet bezdomovců je odhadován na více než 30 000. V zemi je registrováno více než půl milionu nezaměstnaných, pokud nepočítáme dalších minimálně 200 000 občanů z různých důvodů vyřazených z registrů úřadů práce. Globálními vlivy a „reformováním“ se situace bude pravděpodobně dále zhoršovat.

Zadlužený a pocitově neúspěchem provinilý občan je sen každé vlády, protože nezlobí, nestávkuje, nebouří se, neremcá a maká až do úmoru. Má strach o zaměstnání, pokorně přijme jakoukoliv práci i za mizernou mzdu, a nízký výdělek nastavuje dobrovolně delší pracovní dobou, nebo dalším pracovním poměrem. Má pocit provinění vlastní neschopností, protože ti schopní jsou „na hrušce“.

Letošní sklizeň a kvalita obilnin je velmi špatná a ceny jsou již dnes téměř dvojnásobné. Předpokládá se razantní zdražení základních potravin a energií. Česká republika je potravinově soběstačná jen ze 60 %. Sociální systém bude „reformován“, zdravotnictví zespoluúčastněno, školství zpoplatněno, nájmy valorizovány, DPH zvýšena. Světová rezervní měna chcípá na „kvantitativní uvolňování“ a globálnímu obchodu hrozí kolaps (1,2,3,). Máme se na co těšit.

Z výše uvedeného plyne, že občané na tom nejsou a nebudou dobře. Jen církevní představitelé jsou jaksi mimo realitu dneška a s plnými ústy morálky, porozumění, narovnání křivd, a keců o Bohu, víře a odpuštění se domáhají navrácení v minulosti zestátněného majetku. Morálkou apelují na společnost, ale sami po celou dobu křesťanství až do současnosti porušovali a flexibilně zneužívali pilíř křesťanské víry desatero, jehož dodržování po lidu vymáhali. Kázali vodu a pili víno, dříve stejně jako dnes. Je asketický Ježíš Kristus opravdu jejich vzorem? Jsou tak hrabiví, hloupí, nebo oboje, že odtrženi od občanské společnosti, ji tlačí až za hranici akceptovatelného?

Nezní snad desáté přikázání: "Nebudeš toužit po domě svého bližního, ani po jeho poli, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu." (5 Mojž 5,21)?

Česká společnost je ve své podstatě sekulární a podvodné žonglování církví s počty věřících neodpovídají realitě. Zcela bez vyznání je prokazatelně téměř 7 milionu občanů, to je více než 2/3 celkové populace. Z 3 288 088 deklarovaných křesťanů se náboženských obřadů účastní jen nepatrný zlomek a to ještě nepravidelně. Církve považují za zbloudilého křesťana každého, kdo byl někdy pokřtěn, nebo má křesťanské kořeny. Tyto lidi je však možno považovat jen za matrikové křesťany, nikoliv za praktikující křesťany, protože církve i víra jsou jim většinou lhostejné. Církve je ale přesto vydávají za své členy, aktivní příznivce, nebo sympatizanty, na základě čehož požadují státní dotace na svoji činnost, zvláštní přístup ze strany státu a společnosti, i navrácení zestátněných majetků. V občanské společnosti je však za člena spolku nebo sdružení považován ten, kdo je řádně zaregistrován a své členství stvrdil podpisem podle zákona 83/1990 Sb. Jaký je skutečný počet křesťanských věřících, není jasné, protože církve se úporně brání řádné registraci svých členů. Vybírání pravidelných členských příspěvků na provoz náboženských spolků by skutečný stav zprůhlednil, ale i tomu se církve brání. Počty věřících jsou určovány na základě pravidelného sčítání lidu, kdy občané stupidně ze setrvačnosti zatrhnou náboženskou kolonku související s vyhaslou rodinnou historickou tradicí, aniž by domysleli přímé finanční, a nepřímé politicko-společenské dopady svého jednání.

Církve argumentují neověřeným počtem členů, na základě kterého se dožadují nejen navrácení zestátněných majetků, ale i ušlých zisků. Pravicová vláda je považuje za partnera k vyjednávání, aniž by si k takovému úkonu vyžádala mandát od všech občanů, a na druhé straně detailní soupis všech členů církví. Navrhovaným majetkovým vyrovnání státu s církvemi by došlo k dalšímu zadlužení ve výši 26 000 korun na hlavu každého občana, ať již věřící je, nebo není. Pokud by občané při přeregistraci křesťanských církví současně obdrželi i splatnou složenku na 26 000Kč, nejspíš by církve doznaly tak razantního úbytku členů, že by byli přečísleni i Českým esperantským svazem. Každý občan by si měl své volnočasové aktivity platit sám a církve by neměly být výjimkou. Křesťanské církve tedy v duchu svých židovských tradic vymyslely zcela nekřesťansky geniální fintu, jak o peníze pumpnout ve jménu morálky prostřednictvím státu každého občana. A tak křesťané pokračují ve své dvoutisícileté tradici parazitování na společnosti ve jménu vyšších ideálů a morálních hodnot, i kdyby to mělo samotnou společnost ekonomicky zcela zbídačit a zničit.

Katolická církev je svým způsobem stát ve státě, globálně řízený cizí mocností – středověkou absolutistickou teokracií jménem Vatikán. Úporný tlak ze strany minoritních „křesťanských“ politiků na úpravu právního vztahu s tímto nejvyšším náboženským výkonným orgánem v podobě mezistátní smlouvy, je formou jednostranně výhodného ideologického vazalství, nadřazeného občanské společnosti i právnímu řádu. Pro Vatikán výborný kšeft, pro většinově sekulární Českou republiku již méně dobrý. U pseudokřesťanské TOP09 podpora přijetí smlouvy není překvapující. Jak je ale možné, že ODS, strana která má již ve svém názvu „občanská“, aktivně prosazuje smluvní závazek výjimečnosti středověké tmářské náboženské ideologie v rozvinuté sekulární občanské společnosti 21. století dokonce podpisem vazalské mezistátní smlouvy?

Korunu všemu nasadil papež, který ve Španělsku kritizoval odklon od církve v zemích jako Česká republika. Během mše papež prohlásil: „Je tragédií, že v Evropě, hlavně v 19. století, se upevnilo a rozšířilo přesvědčení, že Bůh je protivníkem člověka a nepřítelem jeho svobody.“ Papež vyzval Evropany, aby se otevřeli Bohu a označil za "tragédii" vývoj, kdy v Evropě od 19. století sílila antiklerikální a ateistická hnutí. Názor papeže je pochopitelný, protože nevolnický tmářský středověk byl živnou půdou pro (až na výjimky) katolickou církev, které ohromně vyhovoval. Papež však zapomíná, že díky odklonu od katolické církve a křesťanství obecně byl možný sociální pokrok a o sto let později projekt Evropské unie, který stojí a padá s občanskou společností. Výzvy papeže, a nedejbože naplňování těchto výzev je torpédováním projektu sjednocené Evropy, který byl vytvořen na základech tolerance a rovnoprávnosti všech občanů, jenž vzešel z ideálů revoluce 1848. To byl přesně ten okamžik, kdy se z nevolníků stali občané, kdy lidé pochopili, že „…Bůh je protivníkem člověka a nepřítelem jeho svobody." A je to také přesně ten okamžik, o kterém papež mluví jako o „tragédii“. Ten okamžik byl skutečně pro církev tragédií a pro člověka osvobozením z ideologického otroctví.

Církve, zejména katolická církev, měly od nepaměti výsadní postavení v řízení států i společnosti. Díky svému privilegovanému postavení, monopolu na vzdělávání a na šíření křesťanské ideologie slovem i mečem nashromáždila katolická církev zejména v 17. století obrovské majetky. Své ideologické oponenty likvidovala systematicky, zcela nevybíravými a nekřesťanskými prostředky, jejich majetky zabírala. Dnes se tedy ve jménu morálky opět dožaduje navrácení majetků. Nelze období dominance katolické církve považovat za období nesvobody a vyvodit z toho odpovídající důsledky včetně materiálních? Pochopí někdy náboženští představitelé, že doba největšího rozmachu křesťanství je nenávratně pryč a že díky nenasytnosti svých předchůdců ve funkcích si záměnou duchovních a materiálních hodnot vysloužili od občanů pohrdání?

Ne my občané jsme církvím a zejména katolické církvi něco dlužni. Opak je pravdou. Katolická církev by se měla omluvit za celá staletí ideologického útlaku a revidovat svůj postoj k potomkům těch, které svojí zvrhlou náboženskou ideologií ve spolupráci se světskou mocí po desítky generací utlačovala a znevolňovala pro svůj zahálčivý život, k hromadění majetku a nevolnické práci při výstavbě honosných paláců, klášterů a chrámů Páně pro větší slávu Boží.

Požadavek na majetkové vyrovnání státu s církvemi je do nebe volající drzostí. Odpovídající reakcí sekulární občanské společnosti by měl být tlak na vytvoření zákona o rovnoprávnosti všech náboženských sdružení a jednoznačnou zákonnou formou církve postavit na roveň zájmových spolků a sdružení bez jakýchkoliv privilegií. Tím by křesťanství dostalo příležitost vrátit ke své skutečné duchovní podstatě, odlehčené o majetkové břemeno.

Pokud je křesťanství ideologicky a morálně skutečně tak pevné, jak tvrdí jeho kazatelé, nezískání znárodněného majetku může křesťanské církve jen posílit a navrátit morální étos jejich minulostí znevěrohodněné ideologii.

Pokud by však nenavrácení majetků znamenalo konec křesťanství v Čechách, dobře tak. Tím by se potvrdilo tvrzení ateistů, že náboženství je blud a bez majetku samo zanikne

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace