Jak vlastně takovej přítomnej ŘK pozná, co je a co není smrtelnej hřích?

Tobě fakt nějakej zpovědník řekl, že je to smrtelnej hřích ve smyslu 1 Jan 5,16-17?

Víš, kam jsi ho měl poslat?

Dobrej zpovědník se nemontuje do svědomí penitenta. S výjimkou dvou základních případů:

1. Dobrej zpovědník dokáže poznat neurotizovanýho chudáka, kterýmu vlastní psychický problémy brání ve víře, a povzbudí ho.

2. Dobrej zpovědník pozná taky pokrytectví a stylizaci všeho druhu a vhodně na ně penitenta upozorní.

V běžným smyslu toho slova seš nekatolík, svoje pojetí církve si každej nechme.

Když to umíš rozlišit, tak proč se ptáš nějakýho zpovědníka?

Když už se tu chytáme za slova, tak ani já jsem nepsal o sobě svých názorech, ale přiblížil jsem brusli mínění těch zpovědníků, s kterýma jsem se setkal. Když jsem psal o přítomným ŘK, neměl jsem na mysli sebe, ale římský katolíky obecně nebo průměrnýho římskýho katolíka. Ani ty ses neptal na můj názor, jak píšeš, ale na názor a vědomosti přítomnýho ŘK nebo podle čeho poznávaj zpovědníci smrtelnej hřích?

Jestli chceš vážně MOJE názory znát (mluvím za sebe a jen za sebe):
ad 1) Vidím.
ad 2) Dokážu. Aby to bylo přesnější: dokážu si sám pro sebe o tom udělat jasno - viz odkaz na svědomí v bodě 3. 
ad 3) Technickej návod a šablonu, jako maj třeba doktoři na diagnózu nebo rozhodčí na posouzení faulu, nemám - mám svědomí.

Buď tak hodnej a dej mi taky odpovědi na ty otázky, který jsi sám zformuloval.

Z tvýho vyjádření, jak jsem si to přebral, mně vychází tohle:

Vnímáš hřích spíše jako otroctví, se kterým člověk nemá moc šanci co dělat, nebo jako věc svobodné volby člověka? Máš zkušenost, že sis mohl sám vybírat hřích jak se ti zachtělo, nebo spíše to, že když přijde hřích a vynoří se ze srdce, tak vládne jak se jemu zachce, protože co ze srdce vychází, nejde změnit?

V čem s tebou naprosto souhlasím: i já jsem narazil ve zpovědnici na slepý vůdce, který mě sráželi (třeba i v tý onanii) na zákonický smýšlení a přes rozhřešení ve zpovědi mě nechávali, abych byl mrtvej ve svých hříších - tehdy jsem to prožíval skutečně tak, jak píšeš, že Hřích vnímá jako něco, co si člověk sám vybírá a za co může, za co nese odpovědnost. Vůbec nevnímá, že by měl překroucené svědomí a že některé hříchy jsou opravdu hříchy. Hříchu se nikdy nezbaví, protože si nedokáže představit život a dokazování lásky bez toho, že by měl možnost vybírat si hřích. Když si svobodně a dobrovolně zvolí hřích, tak duchovně umře a když se vyzpovídá a dostane rozhřešení, tak je znovu duchovně vzkříšen z mrtvých. Že někdo nemá svobodu krást, rouhat se proti Bohu nebo nectít své rodiče si nedokáže představit.

Pak jsem poznal, že je to blbost, a nepotřeboval jsem k tomu opustit katolickou církev.

Jenže (a tady se, jak jsem pochopil, neshodnem) ono to není tak průzračně lutheránsky jednoduchý.

Budu po svých vlastních pozdějších zkušenostech a s ohledem na spoustu biblickejch výroků (namátkou z vyhledavače tzv ipsissima verba Iesu Matouš  6:15,  Matouš  18:35, Marek  11:26) tvrdit, že můžou nastat situace, kdy člověk zapadne do zla, který působí (zvlášť druhým lidem) a zničí v sobě důstojnost vykoupenýho člověka, že ve svědomí cítí, že tímhle rozhodnutím se Bohu odcizil tak, že musí činit pokání.

Příklad: Snad nepopřeš, že, když se rozhodnu z malichernýho důvodu překročit rychlost, pak to neubrzdím a zabiju chodce, tak jsem ho možná nechtěl přímo zabít, ale zabil jsem ho, a to v důsledku svýho zatraceně svobodnýho rozhodnutí. 

Mysli si o mé víře, co chceš, ale to je situace, kdy kromě světský spravedlnosti atd. přicházím jako vykoupenej křesťan před Boží soud a Bůh po mně chce vydat počet z mýho svobodnýho rozhodnutí a z krve toho člověka a ze zkaženýho života jeho blízkejch a tak. A pokud tvrdošíjně odmítám činit pokání (který pracovně nazývám lítostí nad svým hříchem), hřeším k smrti podle 1 Jan 6. Láska Krista, kterej za mě umřel na kříži a třetího dne vstal z mrtvejch a zdarma mi nabídl účast na věčným životě, je mi v tomhle případě úplně nanic a fičím do pekla jak po másle. Sám jsem si vybral. 

Jediný, čím si nejsem jistej, jestli takhle prakticky může vykoupenej člověk skončit (čili, jak říkaj někteří teologové, že peklo je, ale že je prázdný). Ale vím, že je možný, takhle v životě ublížit druhýmu nebo ho pohoršit, zažil jsem to na sobě - způsobil jsem pár lidem strašný trápení, tím, co jsem dělal a jak jsem se vědomě a dobrovolně rozhodoval. A podotýkám až potom, co jsem poznal vydanost Kristu a vysvobození z moci hříchu. Musel jsem dospět k poznání toho, jak jim ubližuju, a tohle poznání mě prakticky automaticky vedlo k pokání a v důsledku toho taky k (né tak automatické) úplné nápravě podle mejch lidskejch sil (pochopíš snad, že konkrétní detaily si nechám pro sebe).

Proto si myslím, že se nebudem lišit v praxi. Já jen prostě katolicky zdůrazňuju, že člověk je nakloněnej k zlýmu, ale to neznamená, že není schopnej rozlišit dobrý od zlýho a rozhodnout se pro dobro. Takhle vymezenej prostor jeho svobody tady hájím.

Chápu, že budeš mít spoustu teologickejch námitek. Já si myslím, že můj náhled na hřích k smrti se nebije s Pavlovým pojetím hříchu a ospravedlnění a že je taky prakticky použitelnej.

Tohle přísloví platí na naši dobu, pro kterou je typická zahálka. A to zahálka mladých lidí, kteří sedí u PC, hrají nesmyslné hry, brouzdají po škodlivých stránkách apod. Místo toho, aby aktivně sportovali, byli v nějakém tvůrčím kroužku, vydělávali si nějakou drobnou prací i nějaké korunky..Co času promrhají také kecáním v mobilu atd.

Nemám zkušenosti se zpovědnicí. Zpovědník může  jistě dát radu na otázky etické např. nevěra apod. Ale sexuální oblast je složitá a při vší úctě k duchovním, oni nejsou odborníci a ani lékaři. Oblast sexuality je jim cizí a možná i oni s ní musí nějakým způsobem zápasit. Oko správě napsal, že sexualita je jak splašený kůň. A koni je třeba rozumět a umět ochočit. Plně se sexualita rozvíjí až v manželství  a určitě patří k tomu, co muže a ženu sbližuje a potěšuje. Není na prvním místě, ale má svůj význam. Dnes je strašná doba, protože sexualita je zneužívaná a přináší mnoho trápení. Lidé se na tom „ koni“ učí jezdit dříve, než ho ochočí a než se mu naučí rozumět a jezdí bez pravidel.

Onanie u mladých není dobrý jev, bohužel ji podporují různé dnešní mediální prostředky. U dospělých lidí  je to jiná otázka. Někteří lékaři mají dokonce názor, že je i užitečná a tělo se zbaví toho, čeho se zbavit potřebuje, pokud dospělý muž nemá možnost mít patnerku.