Pohřbít svého bližního (blízkého) v podstatě znamená to že se s ním s láskou rozloučíme a předáme ho do Boží náruče a milosrdenství. Rozvážeme pouta a vazby, odpustíme a poprosíme za odpuštění Boha. Nebožtíkovi i nám. Necháme ho v pokoji odejít.  Jako jednotlivci i jako údy své církve. Rozloučíme se s ním také jako Církev a jako Církev se za něho společně modlíme a sloužíme za něho mše.  Neexistují žádní oni kteří by to dělali za nás. Biskupové a kněží. A neexistuje způsob jak to oddělit.

V případě kdyby někdo odmítal církevní pohřeb tak bych postupoval úplně stejně jako kdybych se setkal s člověkem který chce spáchat sebevraždu, nebo kdyby jí chtěl spáchat mým prostřednictvím.  Jeho vůli bych nesplnil a sebevraždu bych se pokusil překazit.   Vystrojil bych mu pohřeb v kostele a kdybych pohřeb nezařizoval tak bych se za něho modlil a dal sloužit alespoň jednu mši. Věřím že po smrti si to přeje každý, pokud není v pekle. A pokud je tak modlitby a mše prospějí jinému.  O tom kdo to bude rozhoduje sám Bůh. Stejně jako tehdy když je ten dotyčný v Nebi a přímluvy nepotřebuje. I tehdy mají prospěch jiní.