[Pláč 3:1-17]
 Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti. Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla. Ano, obrací znovu a znovu svou ruku proti mně každého dne. Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti. Obstavěl a obklíčil mě jedem a útrapami. Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé. Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem. Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu. Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil. Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších. Zmátl mé cesty, rozdrásal mě, způsobil, že úděsem trnu. Napjal svůj luk a učinil mě terčem svých šípů. Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce. Jsem pro smích všemu svému lidu, předmětem jejich popěvků každodenně. Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem. Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela. Vytrhl mne z pokojného života, zapomněl jsem na všechno dobré.

A proč to Jeremijáš říká? Ne proto, aby se svým soužením chlubil, ale proto, že ani soužení ho nezbavilo o důvěru v Hospodina. A že v soužení očekává Hospodinovo milosrdenství. Milosrdenství, které ho ochrání před soužením. 

[Pláč 3:18-27]
Proto jsem řekl: "Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina." Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed. Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně. Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.