Když církev vznikla, spočívala na duchovním rozhodnutí jednotlivce pro víru, na jeho obrácení. Třebaže na začátku se očekávalo, že již zde na zemi tito obrácení vytvoří společenství svatých – církev „bez vady a vrásky“ – v těžkých zápasech se postupně vybojovalo poznání, že také obrácený člověk a křesťan zůstává hříšníkem a že v křesťanském společenství bude docházet i k nejzávažnějším proviněním. Avšak přestože takto křesťan nebyl vnímán jako morálně dokonalý a společenství svatých v tomto smyslu zůstávalo stále nehotové, přeci existovala jedna základní společná vlastnost. Církev byla společenství přesvědčených lidí, kteří podstoupili určité duchovní rozhodnutí, jímž se odlišovali ode všech ostatních, kteří se tomuto rozhodnutí bránili. Ve středověku se tento rys již změnil, neboť církev a svět se ztotožnily. Být křesťanem tak již nebylo v zásadě vlastní rozhodnutí, nýbrž politicko-kulturní předurčenost.

Tři roviny odsvětštění

Vnější překrytí církve a světa dnes zůstalo zachováno, ztratilo se však přesvědčení, že se v něm – v této nechtěné příslušnosti k církvi – skrývá zvláštní Boží milost či nadpozemská spása. Téměř nikdo nevěří tomu, že by na této velmi náhodné kulturněpolitické danosti „církve“ snad mohla záviset spása na věčnosti. Proto je pochopitelné, že se dnes opakovaně klade naléhavá otázka, zda by se církev opět neměla přeměnit ve společenství přesvědčených, čímž by opětovně nabyla větší vážnosti. Znamenalo by to, že by se nekompromisně vzdala dosud existujících světských pozic, a tím by odbourala klam vlastnictví, které se stále více jeví jako nebezpečné, neboť stojí v cestě pravdě.

Církev nezůstane trvale ušetřena toho, že by se kousek po kousku nemusela zbavit svého zdánlivého krytí se světem a stávat se opět tím, čím je: společenstvím věřících. Ve skutečnosti by těmito vnějšími ztrátami mohla její misijní síla pouze narůst. Přestane-li církev být lacinou samozřejmostí a začne-li se znovu projevovat jako to, co je, bude schopna svým poselstvím opětovně zasáhnout sluch nových pohanů, kteří si dosud mohli libovat v iluzi, že vlastně vůbec pohané nejsou. Takovéto stažení se z vnějších pozic ovšem přinese také ztrátu cenných výhod, které bezpochyby vyplývají z dnešního propojení církve s veřejností. Přitom se jedná o proces, který půjde sám od sebe, s přispěním církve či nikoliv, a na který je tudíž nutné se připravit.

Úhrnem vzato je třeba při tomto nutném vývoji odsvětštění církve přesně oddělit tři roviny – rovinu sakramentální, rovinu hlásání víry a rovinu osobního lidského vztahu věřících s nevěřícími. Úroveň sakramentální, již kdysi vymezovala disciplina arcani, je vlastní vnitřní podstatou církve. Musí být opět jasno v tom, že svátosti bez víry nemají smysl. Církev zde bude muset postupně opustit dosavadní akční rádius, který je sebeklamem a zároveň podváděním lidí. Čím více tu církev vymezí sebe sama a odliší své křesťanství, byť by to vedlo k utvoření malého stádce, tím realističtěji bude moci a bude muset rozpoznat svůj úkol na druhé rovině zvěstování víry.

Pokud je svátost místem, kde se církev uzavírá a musí uzavírat vůči necírkvi, pak je slovo správný způsob, jak pokračovat v otevřeném gestu pozvání k Boží hostině. Na úrovni osobních vztahů by bylo mylné vyvozovat ze sebeohraničení církve, které bylo požadováno pro oblast svátostí, uzavřenost věřících křesťanů vůči jejich nevěřícím bližním. Přirozeně i mezi věřícími by se postupně mělo opět vystavět něco na způsob bratrství komunikantů, kteří se skrze svou společnou náležitost k Božímu stolu cítí spojeni také v soukromém životě a vědí, že v nouzových situacích mohou jeden s druhým počítat a že jsou skutečnou rodinou. To ale nesmí mít za následek sektářské vydělování. Křesťan by měl být právě tak radostným člověkem mezi jinými lidmi – bližním tam, kde nemůže být spolukřesťanem. Shrneme-li tedy tento první myšlenkový okruh, dospíváme k následujícímu výsledku: Církev zprvu prodělala strukturní změnu z malého stádce na světovou církev, v západní společnosti se od středověku ztotožňuje se světem. Dnes je toto krytí již jen klam, který zahaluje pravou podstatu církve a světa a částečně církvi brání v jejích nezbytných misijních aktivitách. A proto v dohledné době bude po vnitřní strukturní změně následovat také vnější obrat k pusillus grex, malému stádci – ať již po vůli církve či proti její vůli.

Druhá cesta spásy

Vedle narýsovaných strukturních změn církve lze rovněž pozorovat posun vědomí u věřících, který vyplynul ze skutečnosti vnitrocírkevního pohanství. Dnešní křesťan jen těžko pomyslí na to, že by křesťanství, přesněji katolická církev, měla být jedinou cestou ke spáse. Tím se dostává do diskuse absolutnost církve, závažnost jejího misijního příkazu a vůbec všech jejích vnitřních požadavků. Nemůžeme uvěřit tomu, že člověk žijící vedle nás, který je skvělý, ochotný pomoci a přívětivý, poputuje do pekla, protože není praktikující katolík. Představa, že všichni „dobří“ lidé budou spaseni, je dnes pro normálního křesťana právě tak samozřejmá jako dřívější přesvědčení o pravém opaku.

Věřící se trochu zmateně ptá: Proč by to ti venku měli mít tak lehké, když nám je to natolik ztěžováno? Zachází až tam, že pociťuje víru jako břemeno a nikoliv jako radost. V každém případě nabývá dojmu, že koneckonců existují dvě cesty spásy – cesta pouhé mravnosti, velice subjektivně měřené, pro ty, kteří stojí mimo církev, a cesta v církvi. Nemůže mít pocit, že zamířil na tu příjemnější – v každém případě je jeho víra citelně zatížena existencí jakési cestou spásy, vystavěné vně církve. Je zřejmé, že touto vnitřní nejistotou nejsilněji trpí misionářská průbojnost církve.

Nemnozí a mnozí

V odpověď na tuto otázku, která dnešního křesťana jistě nejvíce zatěžuje, se zcela stručnými náznaky pokusím ukázat, že existuje pouze jedna cesta spásy, vedoucí skrze Krista. Od počátku je jí však vlastní dvojí rozsah působnosti – týká se „světa“, „mnohých“ (to znamená „všech“); současně je však řečeno, že jejím místem je církev. K této cestě tak ze samé její podstaty patří spolubytí „nemnohých“ s „mnohými“, které je – stejně jako bytí pro sebe navzájem – součástí způsobu Boží záchrany, a nikoliv výrazem selhání Boží vůle. Začíná to již tím, že Bůh vyčleňuje národ Izraele ze všech národů světa jako vyvolený. Má to znamenat, že byl vyvolen jen Izrael a všechny ostatní národy byly vyhozeny do odpadu? Zpočátku to skutečně vypadá tak, jako by sousedství vyvoleného a nevyvoleného národa mělo být pojímáno v tomto statickém smyslu – jako dvě různé skupiny, stojící vedle sebe.

Avšak velmi brzy se ukazuje, že tomu tak není; neboť v Kristu statické paralelní postavení židů a pohanů nabývá na dynamice, takže se nyní právě i pohané ve své nevyvolenosti stávají vyvolenými, aniž by se tím vyvolení Izraele stalo definitivně iluzorní, jak ukazuje jedenáctá kapitola listu apoštola Pavla Římanům.

Řečeno jasněji: zjišťujeme, že Bůh sice dělí lidstvo na „nemnohé“ a „mnohé“ – rozčlenění, které se v Písmu neustále vrací. Ježíš dává svůj život jako výkupné za „mnohé“ (Mk 10,45; český překlad Písma uvádí „za všechny“, uzpůsobený podle znění Misálu, pozn. překl. ); protiklady žid-pohan a církev-necírkev přebírají toto dělení na „nemnohé“ a „mnohé“. Bůh však nerozděluje lidi na „nemnohé“ a „mnohé“, aby jedny hodil do odpadové jámy a druhé zachránil, ani proto, aby mnohé spasil jednoduše a nemnohé složitě, nýbrž používá nemnohé takřka jako archimédovský bod, ze kterého otřásá mnohými v základech, jako páku, jejíž pomocí je táhne k sobě. Obě skupiny mají své místo na cestě spásy, která je pro ně různá, aniž by byla porušena jednota této cesty.

Tento protiklad lze správně pochopit pouze tehdy, když nahlédneme, že jeho jádrem je protiklad Krista a lidstva, jednoho a mnohých. Vždyť spása člověka spočívá v tom, že je milován Bohem a že se jeho život na konci ocitne v náruči nekonečné lásky. Bez ní by vše ostatní zůstalo prázdné. Věčnost bez lásky je peklo, i když se člověku jinak nic nestane. Lidská spása tkví v Boží zamilovanosti do člověka. Na tuto lásku neexistuje žádný právní nárok, nezískáme ji na základě mravních či jiných předností. Podstatou lásky je svoboda, jinak to není láska. Věc se má tedy takto: v protikladu mezi Kristem, jedním, a námi, mnohými, jsme spásy nehodni, ať jsme již křesťané či nekřesťané, věřící nebo nevěřící, mravní či nemravní; nikdo si skutečně spásu „nezaslouží“ vyjma Krista. Avšak právě zde se uskutečňuje ona nádherná výměna. Všem lidem společně patří zatracení, jedinému Kristu spása – ve svaté směně to probíhá naopak : On na sebe bere veškeré zlo a uvolňuje tak prostor spásy pro nás všechny.

Nádherná výměna

Veškerá spása, které se člověku může dostat, se dotýká této pra-směny mezi Kristem, jedním, a námi, mnohými. Přiznat to je pokora víry. Tím by vlastně mohla být věc vyřízena, kdyby k ní překvapivě nepřistoupila ještě jedna skutečnost. Podle Boží vůle se totiž toto velké zástupné tajemství, z něhož žijí celé dějiny, opakuje v celé řadě dalších zastoupení. Jeho korunovací a sjednocením je pak spolubytí církve a necírkve, věřících a „pohanů“.
Rozpor mezi církví a necírkví neznamená existenci vedle sebe ani proti sobě, nýbrž pro sebe navzájem. Každá strana zde má svou funkci. Nemnozí, kteří jsou církví, jsou pověřeni, aby pokračovali v Kristově poslání a zastupovali mnohé. Spása obou stran se uskutečňuje pouze tehdy, přiřadí-li se jedna k druhé a společně se podřídí velkému zástupnictví Ježíše Krista, které zahrnuje každou z nich dvou. Pokud je však lidstvo spaseno Kristovým zástupnictvím a jeho pokračováním v dialektice nemnohých a mnohých, znamená to také, že každý člověk a především věřící mají svou nevyhnutelnou úlohu v celkovém spásném procesu lidstva. Nikdo nemá právo říci: Hleďme, druzí budou spaseni, aniž by brali katolickou víru vážně, proč ne také já? Odkudpak víš, že plně žitá katolická víra není právě tvým velice nezbytným posláním, které ti Bůh uložil z důvodů, které nemáš znát? Patří totiž k věcem, o kterých Ježíš říká: „Nyní jim ještě nemůžeš rozumět, nýbrž až později“ ( srov. Jan 13,36). Při pohledu na moderní pohany tedy platí, že křesťan ví o jejich spáse skryté v Boží milosti, na které přeci závisí i jeho vlastní spása. Možná spása novodobých pohanů však nemůže křesťana zbavit závažnosti jeho vlastního bytí víry. Právě jejich nevíra ho musí podněcovat k plnější víře, v níž se cítí zahrnut do zástupnické úlohy Ježíše Krista, na níž závisí spása celého světa, a nikoliv pouze křesťanů.

Rád bych v závěru své myšlenky ještě více objasnil pomocí krátkého výkladu dvou textů z Písma, ve kterých rozpoznáme stanovisko k této problematice. Prvním je složitý a tíživý úryvek, ve kterém je zvlášť důrazně vyjádřen protiklad nemnohých a mnohých: „ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených“ ( Mt 22,14 ).

Co tento text říká? Netvrdí přece, že mnozí budou zavrženi, jak je to obvykle chápáno, nýbrž pouze to, že existují dvě různé formy Božího vyvolení. Přesněji – říká jasně, že existuje dvojí různé Boží jednání, obojí s cílem vyvolení, aniž by bylo zřejmé, zda obojí svého cíle dosáhne. Sledujeme-li však cestu dějin spásy, jak ji vykládá Nový Zákon, nacházíme ilustraci tohoto Pánova Slova: Ze statického sousedství vyvoleného národa a nevyvolených národů se v Kristu stal dynamický vztah, takže se pohané právě skrze svou nevyvolenost stali vyvolenými. Skrze vyvolení pohanů se pak ovšem i židé navracejí do své vyvolenosti. Toto slovo nám tedy může být důležitým ponaučením. Otázka po spáse člověka je vždy položena špatně, je-li kladena zespoda, táže-li se, jak se lidé ospravedlňují. Otázka lidské spásy není otázkou sebeospravedlnění, nýbrž otázkou Božího ospravedlnění skrze svobodnou blahovůli samého Boha. Jde o to vidět věci shůry. Neexistují dva způsoby lidského ospravedlnění, nýbrž dva způsoby, jak Bůh lidi volí. Tyto dva způsoby Božího vyvolení jsou jednou cestou spásy v Kristu a jeho církvi, která spočívá na přináležitosti nemnohých a mnohých a na zástupné službě nemnohých v prodloužení Kristova zástupnictví.

Druhý text mluví o velké hostině ( Lk 14, 16-24 ). Toto evangelium je v prvé řadě radostnou zvěstí ve velice radikálním smyslu, když vypráví, že na konci bude nebe přecpané všemi těmi, kteří jsou jinak vyháněni; lidmi, kteří jsou toho zcela nehodni a ve vztahu k nebi jsou slepí, hluší, chromí a žebráci. Kdo by chtěl popírat, že by při tomto radikálním skutku milosti mohli takovýmto způsobem do nebe vejít všichni naši moderní evropští pohané? Na základě tohoto biblického místa má každý naději.

Na druhé straně – závažnost víry nepomíjí. Existuje skupina těch, kteří budou navždy odmítnuti. Kdo ví, zda mezi těmito zamítnutými farizeji nebudou také mnozí, kteří se domnívali, že se smí pokládat za dobré katolíky, avšak ve skutečnosti to byli farizejové? Kdo ovšem naopak ví, jestli mezi těmi, kdo pozvání nepřijímají, nejsou právě oni Evropané, kterým bylo křesťanství marně nabízeno? Pro všechny tak zůstává zároveň naděje i hrozba. Z tohoto průsečíku naděje a hrozby vyplývá závažnost křesťanství a jeho výsostná radost. Právě tímto průsečíkem má být určováno bytí dnešního křesťana mezi novými pohany, o kterých ví, že jsou postaveni před tutéž hrozbu a naději, byť jiným způsobem. Také pro ně totiž neexistuje jiná spása než ta, ve kterou věří křesťan : Ježíš Kristus, Pán.