ivanp

Na konci 19. století se dávno přispívalo nejenom zcela dobrovolně ale hlavně anonymně, stejně jako dneska. A mnozí z nás přispíváme po hříchu jen minimálně a symbolicky. Do košíčku při mši nebo do pokladničky. Kdo chce dát větší částku ten obvykle zajde potají za otcem farářem, aby nevzbuzoval nežádoucí pozornost a neupozorňoval hříšně na sebe. V té době podle nařízení Josefa II. činnost Církve teoreticky hradil stát (v podobné nepatrné výši jako dneska) a částečně jsme si na sebe vydělávali vlastní hospodářskou činností. Jako například hospodařením na církevní půdě. Josef II. si "přivlastnil" jak podíl na daních který náležel Církvi tak část majetku a jako obvykle v takovém případě umřel pakticky chudý a s rozkradenou státní pokladnou.
Zajímavým svědectvím o církevním hospodářství je nejenom chudá vdova, kterou Pán Ježíš tak chválil, přestože přispívala Bohu v době kdy Chrám ovládali saducejové ale například svatý Vavřinec, arcijáhen Papeže Sixta II. . Ten byl z titulu své fukce správcem církevního pokladu, ze kterého prvokřesťanská Církev financoval svůj vlastní provoz i chudé. Císař Valerián dal svatého otce umučit a Vavřincovi přísně nařídil církevní jmění vydat. Ten si vyžádal tři dny na to aby ho mohl shromáždit a celou tu dobu využil k tomu aby všechno rozdal chudým. Zdá se že toho bylo docela dost. Za to byl mučen snad nejdéle ze všech svatých. Bit olověnými tyčemi, natahován na skřipec a potom strašlivě pomalu upečen na roštu nad žhavým uhlím. Tak aby zůstával co nejdéle naživu. To se stalo roku 258 po Kristu, ve 3. století.
Ten kdo tvrdí že Církev v té době žádné finanční prostředky neměla a nepoužívala tudíž buď lže a nebo se vyhýbá informacím a neví o tom.
K tomu aby si u nás dneska každý snadno zjistil odkud pochází církevní majetek stačí internet. Najít si nějaký kostel, faru nebo město a s láskou zavzpomínat na dobré a zbožné předky. Ten kdo chce se může ledacos dozvědět i ze školního dějepisu, který je z tohoto důvodu pravděpodobně tolik přehlížen a ignorován. Aby bylo možné s minulostí lživě manipulovat.

Teď mi to teprve došlo. Autor té historky tvrdí že babička živnostnice přispívala do pokladničky (což realitě té doby plně odpovídá) a pan farář řval na chudou vdovu z pastoušky, pobral jí slepice a připravil jí o chalupu ? Pastouška byla kromě toho obecním majetkem. Pro pastevce jako obecního zaměstnance a po zrušení obecních pastevců se používala pro ubytování nemajetných členů, které měla obec povinnost  na svoje náklady živit. Pokud by se něco takového nedej Bože opravdu stalo tak by byl takový kněz okamžitě odvolán z funkce a pravděpodobně léčen v klášteře specializovaném na duševní choroby. V té době ještě měla Církev pravomoc  takovou věc zařídit.

Nestydaté drzosti tohoto druhu se v jazyce jidiš říká chucpe. Stejně by mne zajímalo proč jsou ta křivá svědectví vůči Církvi obvykle tak nelogická. Jestli to jinak prostě nejde, a nebo je v tom nějak zakomponováno to že jde o lež aby se nikdo nemohl vymlouvat že tomu věřil v dobré vůli.