Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou odlepil z kmene olivy larvu a držel jsem ji na dlani. Pod průhlednou kuklou jsem mohl rozeznat pohybující se živou věc. Mystický proces končil a budoucí motýl, zatím ještě uvězněný, očekával s lehkým třesením tu posvátnou hodinu, kdy vyletí na slunce. Nespěchal. Měl důvěru ve světlo, ve vlahý vzduch, ve věčný zákon. Čekal.

Ale já jsem spěchal. Chtěl jsem vidět o hodinu dřív, jak se přede mnou odehraje zázrak, jak tělo vstane z hrobky a stane se duší. Sklonil jsem se a začal jsem ji zahřívat svým horkým dechem. Z a chvíli se objevila na zádech larvy trhlina, jež se postupně otvírala shora dolů, a oběvil se motýl, celý zelený a nehotový. Byl ještě pevně stočený, se složenými křídly a s nožkama přilepenýma na těle. Lehce se pohyboval a ožíval pod mým horkým dechem čím dál tím víc. Jedno křidélko, podobné čerstvému topolovému listu, se odlepilo od těla, začalo se natřásat a snažilo se roztáhnout. Ale běda!

Nemělo sílu. Zůstalo polootevřené a skrčené. Za chvíli se pohnulo i druhé křídlo. I ono se obtížně zkoušelo rozevřít. Ale nemohlo. Zůstalo napůl stočené a třáslo se. A já jsem byl nad motýlem skloněný a s lidskou drzostí jsem ho chtěl oživit svým horkým dechem. Ale bezvládná křídla znehybněla a splihla.

Zabolelo mě srdce. Zabil jsem asi motýla svým spěchem. Odvážil jsem se překročit věčný zákon. Teď jsem držel na dlani mrtvé tílko. Přešly roky. Ale od té doby mi toto lehké motýlí tělo tíží svědomí.