„Získávám si teď lidi nebo Boha? Jde mi snad o to líbit se lidem? Kdybych se ještě snažil líbit lidem, nebyl bych Kristův služebník!“
(Gal. 1, 10)

Když jsem četla tento verš, tak mi opět připomněl jednu věc, se kterou neustále bojuji. Takzvané lezení někam jsem se celkem odnaučila. Nedělala sem to proto, že bych chtěla poznat lidské ústrojí z jiné strany pólu, ale proto, protože jsem o sobě smýšlela tak mizerně, že jsem jediné řešení viděla v této činnosti - mazat med kolem papulky. Nyní vím, že to nebylo správné, ale upřímně ruku na srdce. Nechceme se všichni zalíbit lidem? Ten kdo řekne, že absolutně ne, tak trošku kecá, jelikož tohle děláme všichni. Jen s tím rozdílem, že někdo si to vědomě nepřipouští – že by podvědomí? Proto se táži. Není to snad přirozená vlastnost, když chce člověk dobře vycházet s lidmi?
Trvalo mi 22 let než jsem si uvědomila jednu základní věc. I když jsem křesťan – tvor věřící -, tak jsem přeci stále jen člověk. Někdo, komu záleží na slovíčkách mi může odpovědět, že se vyjadřuji o člověku (o sobě) jako kdyby to byl nějaký póvl. Pravda je taková, že až poznání pravdy mi pomohlo ke smíření se samou sebou. Přiznávám, není to stále ještě to pravé ořechové, ale kdo nemá ty své malinké mindráčky. Víte, hodně záleží na člověku jak k daným věcem přistupuje. Ačkoliv jsem střívko na entou, tak v jedné věci si jsem naprosto jistá. Vše co dělám, se snažím dělat upřímně a z lásky. Jakmile to není ze srdce, tak to pro mě nemá ten pravý význam. V mém životě nastala fáze, kdy se musím rozhodnout. Rozhodnout se, zdali mi víc záleží na Bohu nebo na tom, co si o mě myslí lidé. Pro mě, společenského člověka, to byla a stále je celkem těžká životní zkouška. Budu hovořit na rovinu..
Ne, že by měl v mém životě Bůh místo deset, dvacet..Ale ani netvrdím, že v dřívějších dobách (někdy i současnost) že byl na místě prvním. Nemůžu tvrdit, že jsem vyrůstala ve věřící rodině, ale zase nemůžu tvrdit, že jsem v ní nevyrůstala. U nás, v jistém období, byl každý takový malý samorost. Tak to bylo i ve víře. Naši mě nikdy do ničeho zásadního nenutili. Za prvé to nemělo cenu (někdy jsem velmi paličatá) a za druhé, přišlo jim to velmi nepřirozené. Takže jsem si v tom svém duchovním světě kvetla až přišla fáze plodů. Jenže tu nastal problém. Když jsem se upřímně podívala na svůj život zjistila jsem, že věci jsou zcela jinak než mají být. Zásadním impulsem bylo mé rozhodnutí, se kterým jsem se prala hodně dlouho. Musela jsem se rozhodnout pro to, zdali se s tím porvu anebo budu žít v povrchním světě. Jak říkám, upřímnost mi nikdy nedělala problémy, takže chtě nechtě jsem se s tím musela poprat. (to „chtě nechtě“ říkám proto, že jsem také velmi pohodlný člověk. Když by mi lítalo jídlo do pusy a vše se dělalo za mě, tak bych se vůbec nezlobila :c)).
Většina životních rozhodnutí, alespoň u mne, vyžadují mnoho času k tomu, než se dostaneme do fáze aplikace. Můžeme tvrdit cokoliv, třeba i to, že jsme se maximálně smířili se vším co jsme provedli a že jsme si dokonce i odpustili, ale pravda se musí odehrát uvnitř v nás. Za 1) musíme tomu zcela uvěřit a za 2) přijmout to jako jedinou cestu pravdy, která sice není obkvetlá růžemi, za to jde o jedinou cestu, která nám přinese životní poznání.
V poslední době se celkem dost často stýkám s tím, že se lidé v církvi snaží upustit od „tradic“, které nás učili po celý náš život i život našich předků. Nejde mi o tradice jako takové. Budiž, jsme lidi a máme neustálou potřebu něco poznávat, tvořit, měnit a zkoušet. Jenže hovořím o těch rádoby reformátorech, kteří si pod záminkou „musíme to oživit“ budují akorát příznivé podmínky k ukojení vlastního ega, jelikož to je přesně příznivé prostředí k získávání věřících – ne že by jim tolik šlo o věřícího člověka, spíše o jakousi pomyslnou čárku.
Někdy je mi opravdu do pláče, když vidím ten chaos, který je čím dál silnější. Neházím špínu na druhé, já sama jsem kolikrát tou příčinou chaosu a bolesti druhých. Jde o to, že tolik toužím, abych byla v době kdy po zemi chodil Kristus, protože stále nemohu uvěřit, že výsledek, který zde na zemi vidíme, pochází z upřímného poznání Kristovy lásky. Jelikož jeho učení nebylo tolik zdeformované, jak je to dnes podávané. Nechci ze sebe dělat svatou a jedinou oslněnou Kristovou láskou. V žádném případě! Jsem si velmi dobře vědoma svých prohřešků a nedokonalosti, kterou v sobě nosím. Ačkoliv mě tyto zkušenosti vždy pohltí, tak se „snažím“ to akceptovat i u druhých (s tím snažením to taky není tak horký :c)).
V životě člověka nastane období, kdy se bude muset rozhodnout zdali opravdu půjde za Kristem se vším všudy, co to obnáší, anebo bude tvrdit „já jsem křesťan“ a přitom žít světským životem. Z vlastní zkušenosti vím, že to nebude jednoduché. Jít proti vlastní přirozenosti je jedna z nejtěžších věcí v životě člověka. Tím nejlepším hnacím motorem pro člověka je pevná víra a hlavně chtění jít za oním cílem. Pokud opravdu budeme chtít, tak všechny strachy z toho, co si pomyslí o mě okolí a svět, odhodíme stranou a plně se oddáme Kristově lásce.
Pokud s tímto někdo bojuje a vnímá to tak, že všichni kolem už to mají za sebou a on je samotný v tomto blátíčku, tak ať si vzpomene na mě. Já se v blátíčku rochnila dobrých 22 let. Vím, je to cesta plná odříkání si ve prospěch druhých, pokory, snášenlivosti, lásky..Prostě všeho, s čím velká část lidi bojuje – protože to nemá. Já jsem tuto výzvu přijala a jsem si vědoma toho, že nyní mám před sebou plno překážek, které musíme spolu s Bohem zdolat..
Chcete se zalíbit lidem? Proč? Lidé jsou nestálí, vrtkaví..jakmile se najde něco příjemnějšího a atraktivnějšího, hned na vás zapomenou, protože dnešní trend je o uspokojování vlastních potřeb a o urvání si toho největšího kusu chleba.. Jen jedna bytost v celém vesmíru je stálá a tou je Bůh..Jelikož ten mě nikdy neopustí