„Bethesdský spor“ a rozšíření bratrského hnutí (1848).

Bratrské hnutí vzniklo z hluboké touhy Božím Duchem probuzených a uchvácených lidí. Byla to touha po opravdovém křesťanském životě a po pravém společenství v Církvi. Zářivým vzorem pro ně byla prvotní církev apoštolské doby. Obraz jejího života viděli v Novém zákoně - v knize Skutků a listech apoštolů. Nejenže si přáli, ale i usilovali uskutečnit ideál tohoto života v podmínkách druhé čtvrtiny XIX. století. Toužili a usilovali se vrátit k ryzosti a duchovní moci, prostotě a jednotě prvotní Církve. Proto se cele vydali Spasiteli a dokořán otevřeli působení Svatého Ducha. Proto se zbavili nánosu a přítěže církevních úřadů a obřadů a oddělili se od stávajících církevních systémů a denominací.

To nebylo proto, že by „bratři“ chtěli založit novou církev nebo denominaci. Bylo to naopak proto, že chtěli překonat roztříštěnost Církve a manifestovat před světem její duchovní jednotu. V tuto jednotu na základě písem Nového zákona neochvějně věřili a usilovali projevovat ji mezi sebou i ve vztazích ke všem upřímně věřícím křesťanům.

Proto „bratři“ hned od začátku hnutí zaujali stanovisko otevřenosti vůči všem opravdovým křesťanům. Byli ochotni mít křesťanské společenství se všemi, kteří byli zdraví ve víře a upřímně se snažili žít podle poznání, které se jim dostalo. Byli ochotni mít společně s nimi účast i na památce Páně, i když nesouhlasili s učením a praxí církevních systémů, do nichž tito věřící patřili. Toto stanovisko zastávala většina bratří a bratrských sborů téměř dvacet let.

Plymouthský bratrský sbor, první a d1ouho i největší v Anglii, prošel pohnutým vývojem. Jeho duchovní růst byl osobní záležitostí bratra J.N. Darbyho, který mu věnoval zvláštní péči a byl velkou autoritou nejen pro prosté věřící v něm, ale i pro jeho učitele. Pod vlivem stále rostoucích útoků státní církve i dalších církví proti němu zača1 se tento sbor více uzavírat vůči nim. Nakonec přijímal do sborového společenství jen ty, jež se od těchto církví plně oddělili. Toto stanovisko jeho vůdců a učitelů plně podporoval Darby.

V roce 1845 však vznikl spor mezi Darbym a hlavním služebníkem Slova ve sboru, B.W. Newtonem. Darby ho obvinil, že si přivlastnil nenáležité vůdcovské postavení ve sboru. Plymouthský sbor však nepřijal Darbyho žaloby na Newtona. Nato se Darby s asi 50 stoupenci od něho odděli1 a vytvořil ve městě druhý bratrský sbor. To bylo něco, co se dosud v historii bratrského hnutí nestalo.

V roce 1847 vyslovil Newton některé nesprávné náhledy o člověčenství Pána Ježíše. Darby proti němu prudce vystoupil a obvinil ho z bludného učení. Newton své nesprávné výroky upřímně odvolal, nejprve ústně před sborem a pak i písemně ve vytištěném traktátu. Zanedlouho odešel z Plymouthu a působil padesát let, jako uznávaný biblický učitel ve větším nezávislém sboru v Londýně. Darby však ani jeho první ani druhé odvolání neuznal za dostatečné, právě tak jako veřejně vyznanou lítost starších plymouthského sboru, že nesprávné učení nepostřehli a proti němu nepovstali. Prohlásil, že celý plymouthský sbor je poskvrněný Newtonovým bludným učením a že každý (bratrský křesťan), kdo by měl společenství s někým z něho, se také poskvrní a vyloučí ze společenství ostatních sborů.

V roce 1848 byli dva bývalí příslušníci plymouthského sboru přijati do společenství bristolského bratrského sboru, který se scházel v kapli zvané Bethesda. Starší sboru přezkoušeli tyto dva bratry a zjistili, že nepřijali Newtonovy nebiblické náhledy (jeden z nich ani nebyl v tu dobu v Anglii). Když se to Darby dozvěděl, okružním listem prohlásil celý sbor v Bethesdě a všechny, kdo byli s ním ve spojení za vyloučené ze svazku bratrských sborů. Starší bethesdského sboru (10 bratří, mezi nimi G. Műller a H. Craik) zdůvodnili své rozhodnutí ve věci dvou přijatých bratří, ale Darby toto ani další zdůvodnění a pokusy o dorozumění nepřijal. Takzvaný bethesdský spor se rozšířil v celé Anglii a Spojeném království. V jeho důsledku došlo k rozdělení dotud jednotného bratrského hnutí na dvě větve: na tzv. „otevřené bratry“ a „uzavřené bratry“ (exkluzivní). Vlivem velké autority J.N. Darbyho byli druzí na začátku v početní převaze.

Pravou příčinou sporu nebyly Newtonovy nesprávné náhledy, které odmítly obě strany. Narazily v něm na sebe dva ideály Církve: biblický novozákonní ideál samostatnosti jednotlivých sborů Církve, zastávaný A.N. Grovesem, J.V. Parnellem, R.C. Chapmanem, H. Craikem, G. Műllerem a jinými a katolisující centralistický ideál, prosazovaný Darbym a jeho stoupenci. K jeho bezohlednému postoji v tomto sporu dovedlo Darbyho jeho učení o „Církvi v ruinách“, z něhož vyvodil závěr o nemožnosti budování sborů podle novozákonního vzoru.

„Otevření bratři“ zůstali a zůstávají dosud na původním stanovisku otevřenosti vůči křesťanům, kteří vědomě nedrží bludné učení a žijí posvěceným životem. Díky tomuto stanovisku byli uchráněni od dalších rozdělení a došli též bratrského uznání u jiných biblických křesťanů.

V hnutí „uzavřených bratří“ došlo v poslední čtvrtině XIX. a na začátku XX. století k dalším roztržkám a rozdělením (Kelly 1879, Grant 1884, Stuart 1885, Raven 1890, sbor v Glantoně 1908 a další). Ve XX. století se u „uzavřených bratří“ v mnoha zemích projevila touha a snaha o spojení s jejich otevřenými bratry.

Někde se toto spojení též uskutečňovalo. U mnohých sborů těchto bratří se jejich odlišnosti od sborů otevřených bratří v průběhu desetiletí zmenšovaly a tyto sbory se postupně stávaly samostatnými. Krajně exklusivní sbory stále víc upadaly, až skončily v úplném rozkladu. Na nich se výrazně ukázalo zhoubné působení exkluzivismu.

Darbyho spor s Newtonem a pak se sbory v Plymouthu, Bristolu a dalších je bolestným poučením o tom, kam vede v Církvi prosazování domnělé pravdy bez pravé křesťanské lásky.

Jsme vděčni našemu Pánu, že ve vztahu k bratrským sborům v zahraničí máme společenství s bratřími, kteří mají původ jak v první, tak v druhé větvi bratrského hnutí. A máme tak s jedněmi jako s druhými vzácné požehnání ze vzájemného společenství a služby.

A co se týká poměrů u nás, toužíme po společenství s našimi nejbližšími bratry. Je úlohou obou stran, aby o něj usilovaly.

V rodině autora tohoto článku byla na návštěvě mladá sestra z jednoho sboru těchto našich bratří v Čechách. Zpívala i modlila se s námi a projevovala radost ze vzájemného společenství v našem Pánu. V neděli byla s námi ve shromáždění při památce Páně. Pomáhal jsem při podávání chleba a kalicha z jedné strany na druhou, stál jsem u ní a hleděl, jak je podávala dál a neměla na nich účast. A s bolestí v srdci jsem pochopil, že je zde přehrada mezi námi a ní, kterou nevytvoři1 náš Pán, nýbrž lidé v nepochopení Jeho pravdy a lásky. Pak jsem mě1 krátkou rozmluvu s ní a v ní jsem vyslovil upřímnou lítost nad rozdělením, které mezi námi přetrvává. A bylo pro mě velmi vzácné, když tato mladá sestra řekla: „I mně je to velmi líto, bratře.“ Nezůstaňme jen u této lítosti. Prosme Pána o vzájemné porozumění, sblížení a duchovní spojení s těmito našimi bratry a sestrami a prakticky o něj usilujme! Boží Duch, Slovo a 1áska v pravdě nás vedou k zachování a projevování jednoty Církve na svědectví světu k spasení mnohým lidem. Dejme se takto vést a veďme k tomu druhé!