Záleží, jaké stádo máte na mysli, jestli se mám vrátit doprostřed stáda kozlů - jen kvůli společenství, nebo se pást na okraji s ovečkami. 

Ještě před tím však všem děkuji za to, že mi napsali. Zvláště mě v mých slabších chvilkách potěšili Bylina a twig, za což jim děkuji.  

Ale teď k věci: 

Já nemám problém s Bohem, Otcem, se svou spásou. Tu mám vyřešenu, Otec na mé hříchy už nevzpomene! 

Zavolal mě ve stavu, který znal a neštítil se mě, zná mé srdce, které mi dal, zná mé touhy, mé slabosti, mé přednosti, které mi daroval. Ví, že vše co mám, mám od Něj. 

Dal mi i osten do těla, abych nepodlehl pýše, abych byl stále srážen k zemi a uvědomoval si svou nedokonalost. Dá se s tím žít, jen někdy to přesáhne hranice a člověk musí zakřičet. Tak jsem zakřičel. Nevím, proč jsem ten článek psal, prostě to muselo ze mě ven.  

Kdysi mi radila jedna sestra, abych neventiloval před nevěřícími a bludaři své slabosti, abych nedával šanci ďáblu. Dobrá rada. Člověk se toho snaží držet, ale pak se zamyslí - proč? Může snad peklo přemoci to, co bylo započato Bohem, a nejsem snad ve svých slabostech nejsilnější, když se utíkám k Bohu a přimykám se k Němu ještě více, aby zakryl mé slabiny? Aby mi řekl, jako Leonetovi: Já vím, jaký jsi a vždycky jsem to věděl! S Ním problém nemám.

S kým mám však problém, jsou duchovní bratři, děti mého Otce, mí sourozenci. Možná ten problém vznikl jen v mé hlavě, protože se postupně usazuje čtením toho, co bratři žijí a co odsuzují a možná také tím, že ne každý píše na Grano o svých slabinách. 

Dá se to čtení a porovnávání jejich duchovních životů vydržet rok, a ještě třeba den, ale neustálým srovnáváním jejich gloriol nad hlavami, které jsem jim tam dosadil asi já, najednou zjistíte, že vám vyhovuje a dělá radost být s nimi každý den coby spolubojovník a sourozenec, že je milujete, ale zároveň se bojíte toho, co už se v minulosti stávalo ve sboru, a co ve vás zanechalo nepříjemné vzpomínky, kdy jsem 200m před setkáním s nimi zahazoval cigaretu, a dával si žvýkačku, abych aspoň při sdílení se s křesťany vypadal duchovněji. 

Vydržíte hrát čistého dvě, tři hodiny, ale nejste to vy, je tam někdo, kdo místo na to, na co by měl myslet, myslí na to, kdy už to skončí, aby si mohl zase zapálit. A pak se rozejdete a zůstanete ve trojce, či čtyřce za budovou vyprávět o Bohu a všem tom kolem s těmi, kterým nevadí, co vdechujete, ale kteří hltají to, co z vašich úst s nastalým uvolněním vychází. 

A On je mezi vámi a je to jiné, úplně jiné, než to, co bylo oficiálním divadlem uvnitř. Jsme tam každý takový, jaký jsme, na nic si nehrajeme a nepředstíráme. Tam jste s Ním bez přetvářky. 

Pak člověk začne žít tak, aby už nikdy nezažil tu přetvářku a zároveň se za sebe stydí, že není tím vzorovým křesťanem s upravenou kravatou a nasazeným úsměvem na tak nepodobným Jehovistům, kteří ke mně kdysi přicházeli rok, aby mě vyučovali jejich bibli. Ten úsměv dokázali držet po celý rok, než jsem je vyprovodil ze dveří a jim zmrzl. Evidentně byl hraný. 

Člověk pak zjistí, že na internetu se dá bavit  a sdílet víra tak, jako se nám dařilo po shromáždění, kdy člověk se nemusel kontrolovat, jestli voní, nebo je cítit po cigaretě. Nikdo se neptá, jestli máte na sobě zrovna kvádro, ve kterém se necítíte, nikdo k vám nepozorovaně nečichá, aby na vás pak hleděl skrze prsty. Jste tam za křesťana a na vašem fyzičnu až tak zase nezáleží. Dá se mluvit uvolněně, bez vedlejších vlivů. 

Jenže jak jsem už psal, časem si člověk dosadí k těm druhým, které nemůže vidět, záři nad jejich hlavami, a poněvadž sebe vidí a zná, u sebe jaksi nelze. Neustále si den co den vyčítáte, že nemáte dost sil, skoncovat s těmi zlozvyky, které se druhým vyhýbají a které zvládají odstranit s jakousi lehkostí. 

Napíšete tedy článek o tom, že jste věřící s cigaretou v ústech. Hned se chování k vám změní. Nazvou vás tím, kdo nemá dost sil k tomu, vzdát se toho zlozvyku a raději se vzdá víry v Boha. Těžko vysvětlovat, že zažíváte, se ty dvě věci nevylučují, a že třeba Spurgeon kouřil a přitom dokázal k víře obrátit tisíce lidí svým kázáním. Nemáte jednoduše uniformu, kterou si lidé navykli vídat na těch, kteří se nazývají křesťané. 

Když k tomu ještě připíšete, že si na víkend po těžkém týdnu koupíte dvojku červeného, aby se člověk mohl uvolnit, nemáte už vůbec nic společného s Bohem. 

A tak vám to píšu, abyste věděli, že se nebojím setkání s Ním, neboť mne často navštěvuje, ačkoli ví a vždy věděl, jaký jsem, ale On ve mně nevidí mne, ale svého Syna, proto mi zatím nechává ty ostny, které mne oddělují od oficiálních křesťanů, ale přibližují k Jeho Synu. 

Proto jsem psal, že nejsem váš fyzický bratr. Ne, proto, že bych se vás štítil, ale proto, že by jste se štítili vy mně, kdybych se vám ukázal jako těm za budovou po shromáždění, a nebo se musel tvářit jako ty tři hodiny při shromáždění. To bych ale nebyl já!

Přečetl jsem si vaše povzbuzení a všem děkuji, čekal jsem, že mě všichni odsoudíte za ten článek, ale vy se mi naopak snažíte pomoci, a to dokonce stylem, že na sebe prozradíte i to, co je vaším soukromím, které jste dosud necítili potřebu zveřejňovat, a to jen z toho důvodu, aby jste mi ukázali, že ve vás zůstalo taky ještě trochu lidství, a že nejste ode mne tak daleko, abychom si nemohli rozumět.

Velmi si toho cením a jste mi hned bližší. To neznamená, že bych vás chtěl táhnout mým směrem, od života v d/Duchu k lidským slabostem. Ale pomohli jste mi trochu s tím, co jsem měl asi článkem na mysli, že nemůžeme být nějakými oddělenými od lidí pomyslným plotem, který postavíme ze svého Božského synovství, kdy přes tento vysoký plot se k nám už nikdo nedostane.  

Je to tragédie pro začínající křesťany, když je jim Bůh blíže, než Jeho děti, které se mu ve chvíli, kdy je citlivější ke svým hříchům zdají pro jejich neprostupnost soukromí stále dokonalejšími a vzdálenějšími, snad nedostižnými. Z toho pak pramení pocit zmaru a zbytečného sebeskoumání, místo vzhlížení ke své dokonalosti, totiž ke Kristu v nás. 

My bychom se měli někdy možná naopak snažit umenšovat a neupozorňovat na své zásluhy při růstu, ale vyzdvihovat práci Krista v nás, neschopných s tím cokoli dělat bez Něj. Aby už žádný Fera nemohl mít pocit, že není hoden přistoupit ke svému bratru a podat mu pravici. 

Vždyť vše, co máme, je Jeho zásluha, tak jaká zeď rozdělení z našich zásluh, spíše zeď společného domu, který roste podle něj. Že někdo ještě zůstává částečně ve svých lidských slabostech, když je stále ještě člověkem? To hlavní je, že v něm započal svou práci Bůh, jehož mlýny melou pomalu, ale nikdy se nestane, že by svou práci nedokončil. Že některé cihly nedosáhly zatím takové pevnosti, aby mohly být nosnými ve společném domě, tak je nechejme zrát, než nadejde jejich doba. Ale nesnažme se od nich odtahovat jen proto, že jsme začali zrát dříve. Jednou až dozrají, i ony rozloží síly tak, aby odlehčily i nám tíhu, která může dolehnout. 

Vždyť Jeho království je pro nás duchovně stejnou realitou, a do oslavených těl máme stejně daleko, jako ten bratr, který bojuje v porovnání s námi na stejné straně barikády, avšak navíc i se svými slabostmi. Nesnažme se mu tedy nakládat zbytečně více svým odstupem.   

Někdy se mě v práci náboženští lidé ptají, jak můžu být tak zaníceným věřícím, a přitom kouřím a i si s nimi dám pohárek. 

Říkám, že já můžu všechno, ale ne všechno mi prospívá a co je z víry, není hřích. 

A to je to, na co jsem chtěl v článku poukázat, že jsem jen člověk, ale s tím rozdílem, že ve mně žije Kristus!

"Ale já se bojím setkání naživo s Křesťany!"

Proč se vlastně bojíš? Vždyť máš co nabídnout a k nabidce od nás se požaduje jen svědectví. Můžeš hovořit o mocných Božích činech, o proměně, kterou Bůh v Tobě zanechal. O nic jiného ve svědectví nejde.

Je ale opravdu čeho se bát mezi křesťany. Sice slovo "bát se" je v tomto smyslu nepatřičné, namísto toho by bylo lepší říci "obávat se". Já osobně se vždy obávám při vstupu do sboru prázdnoty, prázdné víry, skrývané za uhlazené chování, úsměvy a rádoby láskyplné jednání. Jak rád bych si s někým z nich popovídal o skutečné, reálné víře! O překypující Boží lásce, ale i rozporech a pochybnostech, o příčinách a i o tom, co člověk formuluje otázkou "proč?". A řeknu Ti, že až na jednoho bratra a občasný rozhovor s kazatelem (ten to však má dozajista ve svém popisu práce) jsem se s nikým takovým nesetkal. Každý hned zabředne do svých každodenních starostí a nedokáže se skutečně obrátit k Bohu ani v rozhovoru.

To Ty jsi to tímto článkem dokázal. Máš co říci, nemusíš se ničeho bát. Že páchneš tabákem? Také ten pach nesnáším. To však neznamená, že nemůžeš být kristovcem. Když Ježíš stoloval s publikány a jinými hříšníky, určitě těm bezdomovcům, kteří mezi nimi dozajista byli, nevyčítal, že s*****í jako popelnice. Kdyby v té době znali Ameriku, určitě by mnozí z nich byli načichlí také tabákem.

Tabák ani víno nikoho od Krista neodděluje. Od něj nás může oddělit (určitě načas) jenom nevyznaný hřích.

Bůh Ti žehnej.

Já v práci, když se začal podnik rozpadat díky insolvenci neřešil, jestli budu mít a nebo nemít práci, nechával jsem to vždy na Něm a říkal si, co mi může ředitel, a kdybych mu hypoteticky řekl, že se nebojím, co se mnou bude, protože mám "vlivného" Otce, asi by se divil, i když by to nepochopil. Ti, co to řešili, a bylo nás tam jedenáct, jsou všichni propuštěni, a já jsem zůstal. 

Vždycky mi pomohl řešit situace, jen to chce nechat Ho jednat. 

Betmo, děkuji za povzbuzení, ale jestli ty tři zázraky ukazují na arcibiskupa  Sheena a ne na Boha, tak to nebude to pravé ořechové. Já vím, že po mojí připomínce upřesníš i kdo podle tebe ty zázraky udělal, ale ve tvém podání padlo více jmen kromě jednoho.  

Betmo, děkuji za povzbuzení, ale jestli ty tři zázraky ukazují na arcibiskupa  Sheena a ne na Boha, tak to nebude to pravé ořechové. Já vím, že po mojí připomínce upřesníš i kdo podle tebe ty zázraky udělal, ale ve tvém podání padlo více jmen kromě jednoho.

 V pripade arcibiskupa Sheena i ostatnych blahoslavenych, sa rkc vzdy pyta Boha, ci je ten clovek v nebi, ci ho moze vyhlasit za blahoslaveneho. .. Boh potom vzdy takto odpoveda, ze na orodovanie toho cloveka. ktory ma byt vyhlaseny za blahoslaveneho ak je v nebi, urobi zazrak a tak dosvedcuje jeho svatost, cize to, ze po smrti zije v nebi. Svati ziju v nebi, Ferra... 

Tvou povídku : "Tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí", jsem četl asi před třemi roky a dodnes ji mám zafixovanu v hlavě, jak mne tenkrát oslovila, bylo to v Zodu, viď.

Bůh s tebou. 

:-) Sláva a díky našemu Pánu, který nás naplňuje svou vůní a my se jí můžeme vzájemně povzbuzovat, to opravdové a živé je jedině z Něho...Bohu díky. <3