Grano Salis - Žena, pacholík a drak

„Ten pak drak stál před ženou, kteráž měla poroditi, aby jakž by porodila, syna jejího sežral.“ (Zj 12,4)

Po přečtení celé dvanácté kapitoly Zjevení ptá se asi mnohý čtenář: kdo je ta žena? Mnozí myslí, že je to církev a syn její že jsou „vítězi“, totiž ty duše, které vždy zvítězily v pokušeních. Katolíci věří, že to je Panna Maria, a proto ji také zobrazují se sluncem, měsícem a hvězdami. Maria, ačkoli blahoslavená mezi ženami, byla přece jenom obyčejnou smrtelnicí. Ona není královnou nebes. Apoštolé ji nazývají matkou, a Pán Ježíš vždy toliko ženou (J 2,1-4; 19,26). Ona byla pokornou služebnicí Boží.

Touto ženou nad každou pochybnost je Izrael. Vzpomeňme si na sen Josefův (1M 37,9.10): „Hle, opět jsem měl sen, a aj slunce a měsíc a jedenácte hvězd klanělo se mi.“ Josef byl tou dvanáctou hvězdou. Jákob ihned tento sen dobře rozluštil a domlouval synu svému, řka: „Zdaliž přijdeme já a matka tvá i bratři tvoji, abychom se klaněli před tebou až k zemi?“ Jákob viděl v těchto znameních svůj dům; i my v onom znamení vidíme „dům Jákobův“, národ Izraelský.

Tento veliký div či znamení na nebi nám věrně vyjadřuje postavení i stav toho pravého Izraele. On pracoval ku porodu. Zaslíbení dané semenu ženy (1M 3,15), které potře hlavu onomu velikému draku, bylo základem víry v Izraeli. Narození „semene“ stalo se podnětem naděje lidu Božího; ono bylo předmětem proroků a radostí žen v Izraeli, „když se člověk narodil na svět“ (J 16,21).

Od onoho okamžiku, kdy slovo bylo vyřknuto, že símě potře satanovi hlavu, stál tento před „ženou“, aby „símě“, jejího pacholíka zničil. On dělal, co mohl, jen aby ono „símě“ nepřišlo na svět. Byl to on, kníže z propasti, který způsobil, že „všeliké tělo porušilo cestu svou“ (1M 6). Jen jedna rodina nebyla stržena do oné děsné hniloby a tak stala se nositelem zaslíbení. Byl to Noe a jeho syn Sem.

Celá řada příkladů dala by se uvésti, jak satan chtěl zničiti onu linii, z níž mělo vyjíti símě. Dvakráte se pokoušel o Sáru; k tomu mu napomáhal strach Abrahamův. V Egyptě chtěl zničit všechny dítky izraelské mužského pohlaví. Farao chtěl zameziti vzrůst tohoto lidu; satanův úmysl byl však daleko vyšší: zničit mužské pohlaví a tak zamezit, aby se nenarodilo símě. V onom královském rodokmenu národa izraelského několikráte způsobil, že synové královští byli pomordováni, a tak se stalo, že jednou naděje Božího lidu izraelského spočívala po šest let na životě skrytého děcka (2Par 22,10-12). A když se narodil Pán Ježíš, to símě ženy, tu Herodes dal pomordovat všecky dítky v Betlémě. Herodes měl při tom svůj úmysl, ale satan též svůj vlastní.

Bůh vždy zmařil satanovy úmysly. Nikdy, v této věci, nedosáhl toho, co chtěl. Když byl Pán na kříži, a položen do hrobu, kámen přivalen a zapečetěn, stráž postavena, aby hlídala – tu se zdálo, jako by satan zvítězil. Kdekdo byl zklamán. I sami učedníci: Jejich naděje byly s Kristem pohřbeny. „My pak jsme se nadáli, že by on měl vykoupiti Izraele, ale nyní...“ Jako by řekli: Vše je ztraceno. Bylo tomu však naopak. Zde bylo vítězství dobyto, plány Boží zpečetěny. Semenu ženy potřena pata, ale zde dán základ pro rozdrcení hlavy satanovy. Bůh zakročil: vzkřísil Jej z mrtvých a „vytržen je syn její Bohu a k trůnu Jeho“ (Zj 3,21).

Tam je nyní Pán Ježíš. Část Jeho církve je zde na zemi. Ale jednoho dne i ona bude k němu vytržena. Bude s Kristem v slávě. Pak se zde na zemi teprve bude rozmáhati hřích a nepravost. Porušení dostoupí vrcholu. Bude zde ono „veliké soužení“, jež předpověděl Pán Ježíš. V této době bude satan svržen na zem. Na nebesích bude radost. I církev se bude radovati, nebo bude s Pánem: „Proto veselte se, nebesa, a kteří přebýváte v nich.“ Na zemi budou oni „časové přenesnadní“. „Běda pak těm, kteří přebývají na zemi a na moři, nebo ďábel sestoupil k nim, maje hněv veliký, věda, že krátký čas má“ (Zj 12,12).

Nyní satan svůj hněv soustřeďuje na církev. Když ji nemůže zničit, tak ji chce porušit. Chce ji odvésti od myšlenek a plánů Božích. A to se mu při mnohých jejích údech podařilo. Jeho přičiněním byla roztříštěna v samé „církve a církvičky“. On zatemnil mnohým věřícím její „slavnou naději“. Jaký div, že mnoho věřících nechce ani slyšet o tom, že jsme jedním tělem, spojeným s naší Hlavou na nebesích, a že jsme zde cizinci, kterým není nic do politiky a náboženství světa. Jaký div, že v mnohých shromážděních místo „krve kříže“ zvěstuje se světu skutkářství a zrak hledajících duší, místo na to, co Kristus pro ně vykonal, bývá obrácen na to, co ony mají konat pro Boha. Satan chce zastřít evangelium. To se mu daří často i tam, kde se toho věřící nejméně nadějí. Mnozí z nich se dnes spokojí už jen s tím, když se světu pobožně káže. Ó buďme na stráži, abychom nebyli oklamáni od satana. „Nebo nejsou nám myšlení jeho neznámá“ (2Kor 2,11). K naší útěše i k našemu napomenutí ať slouží slova: „Zná Pán ty, kteří jsou jeho – a odstup od nepravosti (tj. ode všeho nepravého) každý, kdo vzývá jméno Kristovo.“ Tito lidé, kteří jsou jeho, jsou jeho církví, která k Němu bude vtržena.

Satanův hněv bude potom namířen na Izraele. Proč? Bůh začal s tímto národem opět jednati. Na konci jedenácté kapitoly Zjevení vidín je na nebi chrám Boží a truhla smlouvy v něm. Bůh rozpomenul se na svůj lid jako za starodávna. Veliké procento tohoto lidu bude již v zemi svých otců, kde v nově postaveném chrámu začnou obětovati. Vše se bude schylovat k brzkému jejich obrácení. Ale dříve se ještě proti nim soustředí hněv satanův. Hodina jejich vykoupení však ještě nepřišla. Ona přijde až „obrátí zřetel k Němu, kterého jsou bodli“, a až dí: „Požehnaný, který se béře ve jménu Páně.“

Mezitím však Bůh zakročí a dá „ženě dvě křídla orlice veliké, aby letěla od tváři hada na poušť“. Tato křídla nám poukazují na rychlost. Tak rychle také utíkal Izrael z Egypta. „Sami jste viděli,“ praví Hospodin, „jak jsem vás nesl na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k sobě“ (2M 19,4 srov. 5M 32,10-12; Ž 36,8). Tentokráte to však bude útěk z Jeruzaléma a Judstva, poněvadž zde se soustředí protivenství. Zde budou oni dva svědci zmordováni pro svědectví proti oné šelmě (Zj 11,8). Zde také nebudou moci kupovati a prodávati ti, kteří by neměli znamení šelmy, a proto Bůh způsobí zázračné zaopatření. On jim „přistrojí stůl před obličejem jejich nepřátel“. Tak jako Izrael dostal na poušti manu, tak i tato „žena“ bude na poušti živena tři a půl roku. (Čas: jeden rok; časů: dva roky; půl času: půl roku. Tato doba je přesně stanovena u Daniele 7,25; 12,7; Zj 11,2.3.)

Tehdy Bůh bude mluviti k domu izraelskému: „A vodě vás po pouští těch národů, souditi se budu s vámi tam tváří v tvář; tak jako jsem se soudil s otci vašimi na poušti země Egyptské, tak se souditi budu s vámi, praví Panovník Hospodin“ (Ez 20,35.36). Také se naplní, co povědíno je skrze proroka Ozeáše: „Protož aj, já namluvím ji, když ji uvedu na poušť; nebo mluviti budu k srdci jejímu. A dám ji vinici její od téhož místa, i údolí Achor místo dveří naděje; i bude tam zpívati jako za dnů mladosti své, totiž jako tehdáž, když vycházela ze země Egyptské“ (2,14.15). V tu dobu budou míti své konečné naplnění mnohá místa, jako Žalm 35,1-5; Izaiáš 26,20-27 aj. Pán Ježíš mluvil o tomto útěku před svým ukřižováním: „Protož, když uzříte ohavnost spuštění, předpověděnou od Daniele proroka, ana stojí na místě svatém (kdo čte, rozuměj), tehdáž ti, kteří by byli v Judstvu, nechť utekou na hory, a kdo na střeše, nesestupuj, aby něco vzal z toho svého. A kdo na poli, nevracuj se zase, aby vzal roucha svá... Protož modlete se, aby utíkání vaše nebylo v zimě aneb v svátek“ (Mt 24,15-20).

Když uvidí satan tento útěk, nebude zaháleti. „Vypustí po ženě vodu, jako řeku, aby ji řeka zachvátila“ (v. 15). Co je tou vodou míněno? Zda skutečná voda? To je docela možné. Proč by nemohl satan za ní vrhnouti vodu jako řeku? Vždyť bude činit divy a zázraky, takže „i ohni rozkazuje sestupovati z nebe na zem před obličejem lidským“ (Zj 13,13). Ale jako tenkráte moře pomohlo národu izraelskému, když šel z Egypta, a pohltilo armádu Faraonovu, tak země pomůže ženě: „Nebo otevřela země ústa svá, a pozřela řeku...“ (v. 16). Je ovšem také možné, že vodou jsou zde myšlena vojska; viz Izaiáš 8,7.8; Jer. 46,8; 47,2.

Po tomto zmaru svých úmyslů „rozhněval se drak na tu ženu, a šel bojovati s jinými ze semene jejího, kteří ostříhají přikázání Božích a mají svědectví Ježíše Krista“ (v. 17). Je vidět, že mnozí z tohoto národa zůstanou v Jeruzalémě a jinde na zemi. Proti nim bude hlavně obráceno úsilí satanovo, aby je svedl aneb zničil (viz Zj 6,9 až 7,17; 13,7.8.15 atd.).

I nás by chtěl svésti. Vždyť chtěl svésti i samotného Pána Ježíše (Lk 4). A když Ho nemohl svésti, tak Ho chtěl zničiti; to, co se nám sděluje v evangeliích (kupř. u Lk 4,29; 8,23 aj.), není ve skutečnosti nic jiného než prahnutí satanovo po usmrcení Pána Ježíše. I nás chce buď svésti do hříchu a odvrátiti od evangelia slávy Kristovy, aneb zničiti a odstraniti, nedáme-li se strhnouti k hlásání „evangelia“ lidského a vlastně jeho. Ale my máme „naději v Bohu živém, který je ochránce všech lidí, zvláště věřících“ (1Tm 4,10), a který až podnes vysílá své anděly k službě pro ty, kteří mají dědičně obdržeti spasení (Žd 1,14; Sk 5,19; 12,7). Má-li Bůh s námi na zemi ještě nějaké úmysly, tak ani vlas na hlavě naší se nezkřiví bez Jeho vůle. Bůh má ještě mnohé úmysly s Izraelem, a proto ten národ nevymírá a nesplyne s jinými národy. Proto si jej také ochrání v době onoho velikého soužení. Ke všemu tomu, co Bůh činí a dopouští, nemůžeme jinak, než zvolati: „Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího! Jak jsou nevyzpytatelní soudové jeho, a nevystižitelné cesty jeho“ (Ř 11,33).

Zdroj: Ze slov pravdy a lásky. Měsíčník pro dítky Boží. Vydavatel F.J. Křesina, Praha. Vydáno v lednu 1938.

	Hledej
	Je a svátek má Vojtěch. Vytvoření registrace