Ukázka toho, jaké učení zastávali věřící před 100 lety. Můžete porovnat s tím, jak lidé chápou ospravedlnění z víry dnes. Nic ve zlém, ale zdá se mi, jako by se něco zvrtlo a křesťané dnes již nekladli na víru takový důraz jak onen vzácný bratr.

Ale nyní bez zákona spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem a proroky, spravedlnost totiž Boží skrze víru Ježíše Krista ke všem a na všecky věřící. Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili a nemají slávy Boží. Spravedliví pak učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši, jehož Bůh vydal za smírci, skrze víru ve krvi jeho, k ukázání spravedlnosti své skrze odpuštění předešlých hříchů v shovívání Božím, k dokázání spravedlnosti své v nynějším času k tomu, aby on spravedlivým byl a ospravedlňujícím toho, kterýž jest z víry Ježíšovy. Kdež jest tedy ta chlouba? Vyprázdněna jest. Skrze který zákon? Skutků li? Nikoli, ale skrze zákon víry. Protože za to máme, že člověk bývá spravedliv učiněn věrou bez skutků zákona. (Ř 3,21-28)

Bůh nežádá už na lidech ničeho – nepraví to čiň, a živ budeš, nýbrž přijmi, co jsem já učinil. Ó hříšníče! Cesta spravedlnosti Boží je jasná. Bez zákona ti svou spravedlnost nabízí v Kristu Ježíši. A proto když žalářník se tázal: Co mám činiti, abych spasen byl? Odpovídá apoštol: Nic činiti, ale věřiti v Pána Ježíše Krista. Mnozí lidé nemohou pochopiti, že Pán Ježíš se jim nabízí bez zákona. On je dar Boží. Tys si ho nezasloužil. Ten dar není vázán na žádnou podmínku – než tu: vezmi. Zákon dí: Dej. Ale co dát, když nic nemám a když sám jsem prodaný hříchu? Evanjelium dí: Vezmi! Ó vezmi spravedlnost Boží, jíž získal ti Ježíš a již ti nabízí.

Ale dar musí býti přijat. Přijetí pak daru slove víra. Víra pak je ruka, která ji přijímá. Víra je stav srdce, v jakém přichází Bůh k člověku. Víra chápe se Krista. On je předmět její.

Jen na věřící v Ježíše Krista dští spravedlnost Boží. Spravedlnost Boží dochází všech věřících a zůstává na nich. Ó jaká že to vznešenost myšlénky. Víra přitahuje požehnání a spasení, a to ne aby zase se ztratilo, ale aby zůstávalo. Kdo je ospravedlněn, je ospravedlněn na věky.

Až Duch svatý otevře tobě oči, poznáš, že není rozdílu mezi tebou a tím marnotratným synem anebo lotrem na kříži. Bůh patří na kvalitu a kvalita je stejná: my všichni jsme zhřešili, aniž máme čím se před Bohem chlubiti. Ale ty chlubíš se tím, že nejsi tak veliký hříšník jako druhý. Jen zahynutí, zavržení a peklo zasluhuje si člověk, a má-li býti spasen, musí přijati spasení jako dar. A to každý bez rozdílu, protože všichni zhřešili a nemají slávy Boží. Ale to se právě mnohému nezdá, aby se postavil na stejný stupeň s onou hříšnicí, anebo s lotrem, anebo s Davidem anebo s Pavlem. Jak bych se mohl posadit k stejnému stolu a k stejnému veselí se svým tak hluboko kleslým bratrem, myslí starší bratr. Ale musíš – ač jestli po spravedlnosti Boží se tážeš a po ní toužíš. Stejně vám oběma musí býti spravedlnost darována. A tak učení Písma o spasení bez zásluh neotevírá, jak se domnívají, brány hříchu, ale pronásleduje hřích až do nejtajnějších hlubin a odkrývá jej.

A to slovo darmo, a z milosti jeho nevztahuje se pouze na stav před ospravedlněním, neboť jestli jsme svými skutky spravedlnosti Boží získati nemohli, jisté jest, že se ani ve stavu této spravedlnosti ne jinak než darmo, a z milosti jeho udržeti nemůžeme. Co pak je z milosti, nemůže býti zásluhou.

Bůh v nás samých nic nevidí než hřích a porušenost, ale v Kristu Ježíši nás ospravedlňuje, spravedlivé činí a do stavu milosti přijímá. Není tedy spravedlnost Boží jen ospravedlnění, když nás ortelu zákona osvobodil, nýbrž i stav, v němž po tomto ospravedlnění se nalézáme. A nač budeme patřiti? Na sebe? Odstup to! Na nás a v nás hřích. Ale patřiti budeme na to, co spůsobil nám Bůh v Kristu Ježíši.

Darmo, z milosti jsme spravedlivi učiněni. My jsme k tomu nepřičinili ničeho. Nás to nic nestálo. Bůh sám to učinil. Ale jeho to stálo: Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Ač nám se toho dostává darmo, nebylo to darmo. Tato proměna stála práci a námahu. Přišel Syn Boží a pracoval o to, aby nám byla nalezena pomoc. Byli jsme otroci hřícha a smrti, prodaní hříchu. A on přišel, aby dal výkupné za otroky.

Ale ještě víc se v tom skrývá. Co by bylo platné otroku, aby jen byl propuštěn na svobodu, kdyby mu nebyly dány podmínky dalšího života? Ale díky Bohu! Ospravedlnění Boží není jen akt soudce osvobozující vinníka: Jiný za tebe vinu i trest nesl, tys svoboden. Nýbrž kromě toho je to, jak stále v epištole čteme: spravedlnost Boží, která vinníku se uděluje. A co je to jiného než plné, dokonalé spasení, stav synovství Božího a spojení s tím, s kterým jsem nebýval spojen, s Bohem a oddělení od smrti a všeho toho, co smrtí páchne. Ospravedlnění, prohlášení za spravedliva, není jen tedy pouhé prohlášení, ale je zároveň slovo tvůrčí, kterým Bůh tvoří v člověku věci nové, nový život. Z toho vidět, jak úzký je vztah mezi ospravedlněním a znovuzrozením a posvěcením. Ospravedlnění stalo se na Golgatě: tam přinešeno výkupné. Věrou je přijímá hříšník – a v tom okamžiku vidí se býti přenešen ze stavu hříchu do stavu milosti a svatosti, ze smrti do života. A proto nejen osvobozeni a za spravedlivé prohlášeni, ale spravedlivými učiněni. Ó ty hloubko lásky Boží, která se zjevuješ v Kristu Ježíši! Kdo můž vystihnouti, co máme v tobě? Kdo ocení cenu předrahé tvé krve?

Pokud se člověk má ještě čím chlubit, pokud v srdci svém něco má, nač se spolehnouti může, je ještě nezlomen, jako onen farizej, který v chrámě vypočítával vše, co se mu líbilo, a co ho tak povýšovalo nad onoho publikána.

Zákon víry vylučuje chloubu. Jestliže ti odpustil, není to příčina k vychloubání se, že jsi sám si odpuštění zasloužil. Ježíš tě našel, on tě zamiloval – protože chtěl. A chtěl bys vypínati se tím, že věříš? Ó pak by už nebyl obrácen zřetel tvůj na Ježíše, nýbrž na tvou víru, a protože víra nemůže býti předmětem samé sobě, nýbrž její jediný předmět je Pán Ježíš Kristus, přestala by tvá víra býti vírou. A tak ty se nebudeš chlubiti svou vírou, ale budeš se chlubiti s apoštolem jediné v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož je ti svět ukřižován, a ty světu.

Ale jak začneš chlubiti se tím, cos ty vykonal, co ty jsi, co ty znamenáš, co ty umíš – z strany víry pobloudíš od cíle uchyluje se k marnomluvnosti. A tak míti víru za něco záslužného, je hluboký pád. Nebo jakou máš o to zásluhu, že máš ruku? Víra je dar milosti Boží. Víra není ctnost, kterou ty vzbudit máš, ale víra je dar, který ti dává Bůh, abys přijati směl ještě něco většího, než je víra: Pána Ježíše Krista a jeho spravedlnost.

Víra a zas jen víra. Bez skutků zákona. Nelze směšovat víru se skutky, abys takto jednou rukou ukazuje na to, co jsi vykonal a druhou rukou ukazuje na Beránka Božího, chtěl na základě obou býti přijat. Nikoli! Víra bez skutků platí. Ty musíš jen a jedině Krista se chápat. A chápeš-li se i jiných prostředků – ztrácíš ten pohled víry na Ježíše.

Ne skutkové, a ne také skutkové, ale víra je to, jež účastna se stává spravedlnosti Boží. Ne že by křesťanství bylo možné bez skutků, ale křesťanem se musíš stát bez skutků. Skutkové jsou výsledek ospravedlnění, avšak nikoli jeho příčinou. Spravedliv nebudeš učiněn pro to, že jsi učinil něco dobrého, ale pro zásluhu Ježíše Krista, jíž věrou se chápeš.

To je právě potřebí stále opakovati, že věřiti není jen něco za pravdu míti (jak římský katechismus namlouvá), nýbrž že to znamená něco jako pravdu prožiti, zakusiti, míti, ba že to znamená pravdu samu míti, s ní se spojiti, na ni se spolehnouti, s ní počítati. A my víme, že ta pravda sama je Pán Ježíš Kristus. A když jej mám, on se bude zjevovati ve mně a skrze mne. A nebude to zjevování plané, nýbrž plné ovoce, jež ponese ve mně Duch svatý. Bude to plný život. A kde by se tak nedělo, bylo by jen zdání, nátěr života, ale nikoli život sám, byla by to, abych tak řekl „římská víra“, která znamená něco za pravdu míti, ale ne samu pravdu míti. A tak to myslí apoštol, když mluví o víře. Jemu je víra ne nějakým domněním, ale jemu je víra stavem, do něhož vchází hříšník v ten okamžik, když přestal spoléhati na se a všecko jiné a začíná spoléhati jedině na umučeného svého Spasitele. Víra nespoléhá v sebe samu. Ona není sobě předmětem. Ona také se nechlubí, že něčeho dokáže. Ale ona je ruka (a to z milosti darovaná ruka), která spravedlnost Boží v Kristu Ježíši přijímá. Ta pak spravedlnost u víře přijatá nebude skutky držána a rozmnožována, aby alespoň skutkům připadl záslužný podíl, že spravedlnost Boží drží, nýbrž víra jedině spravedlnost užívá a ji má až do konce. - Věrou nejen dítětem Božím se stáváš, ale také jím zůstáváš, protože víra je spojení s Pánem Ježíšem. A tato víra nemůže být mrtvá.

Tys se unavil běžením v své síle, tys se ukvaltoval, chtěje sám zbaviti se břemene svého a pak před Boha jako čistý předstoupiti, tys unaven tou svou prací, kterou jsi měl s napravováním sebe – ejhle! Tady se ti milost nabízí, ospravedlnění zdarma. Svatý Bůh všecko za tě vykonal. Poslal Syna svého jednorozeného, aby on umřel na místě tvém, aby on nesl vinu i trest za tebe – a ty to máš uznat, ty máš k tomu říci své amen. Ty máš prostě to vše přijmout, uvěřit. Ó hlubokosti a bohatství lásky Boží! Já hříšník – smím ustát v bludném svém běhu, v svém neklidu, v svém nešťastném kvaltování – a odpočinout. Už tady byl, kdo všecko vykonal za mne. Je dokonáno, a já nemusím už ničeho přičinit, jen zasednout za stůl, a živiti se užitky krvavé, přetruchlivé, ale veleslavné práce Ježíšovy. Ó, veleslaven buď Ježíš!