Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Problémy plynoucí z růstu víry a poznávání Boha.


Růst ve víře je neodmyslitelně spojen s určitým respektem k daným věcem, které tvoří realitu našeho viditelného světa.
Vždyť i ten je stvořen k obrazu světa duchovního a také sám Kristus používal podobenství ze světa viditelného k vyjádření některých konkrétních duchovních skutečností.

Růst je opakem ke strnulosti, zakonzervovanosti i v poznání věcí duchovních.
Křesťané jsou živými údy tajemného Kristova těla a jejich osobité setkávání s Bohem napříč staletími formuje neustále i víru celého tohoto těla. Přítomnost skutečného života poznáváme právě z růstu. Člověk vypadá ve svém mládí logicky jinak, než ve věku dospělosti. Přitom to vůbec není nikdo jiný!


Podobně je to i s vírou.
Intenzivní setkávání jednotlivých křesťanů s Bohem v neustálém běhu generací jako jednotlivé průniky k Pravdě obohacují a ovlivňují víru celé církve.
Nikoli snad víru pozměňují, zneplatňují, ale zjevují nové pohledy, obohacují život víry i chápání duchovních skutečností.
To je logickým důsledkem neustálého působení Ducha svatého v církvi, který postupně zjevuje dosud nám utajené skutečnosti (J 14,26).


V tomto světle je pak pochopitelné, že katolík v podstatě uznává pravoslavnou víru za skutečnou pravověrnou víru církve 8. - 11. století, zatímco pravoslavným, zakonzervovaným v této podobě víry, připadá podoba dnešní katolické víry jako heretická.
Protože obsahuje nové prvky, nové pohledy, které víra křesťanů před tisíci lety mít nemohla.
Je logickým, že třeba pohled na svět očima člověka s geocentrickým názorem je trošičku odlišný od pohledu člověka se znalostmi odpovídajícími dnešní době.


Mnohým stále uniká neustálá dějinná provázanost, kterou vidíme i ve světě vědy.
Lidstvo si muselo projít jakýmsi dějinným vývojem, než dospělo do současné úrovně svých znalostí vědy a technologií.
A na této sumě dnešních informací se podíleli i oni zastánci geocentrického uspořádání světa. Růst poznání vznikal ve víru názorových střetů, které bylo třeba dokazovat či vyvrátit. Naše generace by nikdy nevytvořila mobilní telefon, pokud by nenavazovala na dílo už dávno mrtvých objevitelů tranzistoru.


Z tohoto pohledu je snad už patrná naivita námitek, že dneska církev něco tvrdí, co ve vyznání víry před tisíci lety bylo věcí neznámou.
Jistěže je toto možné, logické a přirozené, ale i tak církev stále staví na původních základech, obohacených pouze o další zkušenost s Bohem. Dnešní církev nezneplatňuje starobylá vyznání víry, ale zjevuje je v novém světle, obohacuje, rozšiřuje.




V době mého mládí se třeba pro výpočet elektronických obvodů s elektronkami používala tzv. "srdeční rovnice."
Byla matematickým vyjádřením vztahů, vyjadřujících zesílení celého obvodu a žádný konstruktér se bez ní při výpočtech neobešel. V té době panovalo mezi odborníky obecné přesvědčení, že tranzistor je sice zajímavou hříčkou, ale že nikdy nemůže elektronku plně nahradit. Jak se mýlili!
Nejenže se změnila technologie součástek, ale nepředstavitelně se změnila i filosofie technického myšlení.
I když srdeční rovnice má stále svou trvalou platnost, dneska se už ani neučí. Není třeba, elektronky byly nahrazeny novými konstrukčními prvky, jejichž činnost je popsána rovnicemi jinými - položenými ovšem na stejném základu, na stejném principu.
A o tom je celý život lidstva, o neustálém poznávání věcí nových, o nových pohledech, které nás posunují k pravdě, o zdokonalování a růstu - ve víře i ve vědě.






Někteří křesťané stojí dosud bezradní před skutečností Ježíšova křtu.
Jak to, že se Pán zařadil mezi hříšníky a nechal se pokřtít od někoho jiného? Vždyť Pán byl prost hříchů, které by bylo nutno smýt! Proč tedy vůbec vstupoval do vod Jordánu?

Tato událost působila i učedníkům po velikonocích určité potíže.
Na to ukazuje dialog (z Mt 3,14), v němž se podtrhuje neadekvátnost toho, aby byl Ježíš pokřtěn Janem. Evangelista Jan pak o vlastním úkonu Ježíšova pokřtění ani přímo nehovoří - jen naznačuje v Janově vyznání o sestoupení Ducha svatého na Ježíše (J 1,33-34).



Sama událost Ježíšova křtu má velmi košatou symboliku:
Uzavřené nebe je znamením narušeného vztahu mezi Bohem a člověkem - jeho otevření naznačuje počínající novou dobu milosti.
Je zajímavé, že Duch, voda a slovo připomínají to, s čím se setkáváme ve vyprávění o stvoření (Gn 1,2).
S Jordánem je rovněž spjat vstup vyvoleného národa do zaslíbené země (Joz 3,14-17).


Slova, která zaznívají shůry , a zvláštní vybavení Duchem - to vše odkazuje na verš Iz 42,1; Ježíšovo působení tedy bude ve znamení Služebníka Hospodinova.
To však také znamená, že Nazaretský nesestupuje do Jordánu proto, aby byl očištěn ze svých hříchů, nýbrž proto, že ponese provinění těch druhých! (Iz 53,4-6).




Není obtížné si domyslit, že lidé, sestupující při křtu do Jordánu a vyznávající své viny, je tam symbolicky zanechávali - obdobně jako špínu smytou z těla.
Ježíš tedy přišel proto, aby na sebe vzal, co na něj ve vodách Jordánu jakoby čekalo.
Lukáš jako jediný zdůrazní, že Duch na Ježíše sestupoval v okamžiku, kdy se modlil (Lk 3,21).
Poukazuje tak na podobnou zkušenost prvotní komunity shromážděné k modlitbě před sesláním Ducha svatého (Sk 1,14).
Analogie je i v tom, že po křtu začíná Ježíšovo veřejné působení. Obdobně po seslání Ducha o Letnicích vystupuje církev na veřejnost a začíná naplňovat své poslání, které je pokračováním poslání Božího Syna.



Jestliže je Ježíš vtěleným Slovem, jak by se mohl ve křtu stát něčím novým, co by mu mohlo být ještě přidáno k dokonalosti vtěleného Syna?

Otcové přece hovoří o tom, že Ježíšovo lidství bylo naplněno Duchem svatým již v okamžiku úkonu vtělení. Co se tedy při křtu vlastně odehrálo?


Je třeba si uvědomit, že změně, růstu a dospívání podléhá jen Kristova lidská přirozenost.
Jestliže v úkonu vtělení Slovo přijalo tělo, jaké mají hříšní lidé (Ř 8,3) a tak vstoupilo solidárně do společenství s hříšným lidstvem, pak se jednalo o úkon Boží, k němuž Ježíš jako člověk ještě nemohl svobodně přitakat.
Odpovídajícího lidského úkonu poslušnosti je Ježíš schopen, až když se stane dospělým člověkem. Bůh totiž plně respektuje svobodu svého tvora.
Když Ježíš zcela svobodně vstupuje do vod Jordánu a přijímá své povolání i poslání služebníka, když na sebe bere hříchy lidí, když vstupuje do společenství s nimi - činí jako člověk to, co koná věčné Slovo, když se stává člověkem.




Nový zákon jasně hovoří o tom, že Ježíš byl pomazán Duchem svatým při křtu (Sk 10,38).
Věrný tomuto údaji sv, Irenej tvrdil, že Ježíš je Božím Synem od počátku své lidské existence. Svého královského a vykupitelského poslání se však plně ujal při křtu, kdy se stal pomazaným. To má svou logiku, protože za krále nebývala pomazávána nemluvňata, nýbrž dospělí mužové, schopní ujmout se svého úkolu.

To však neznamená, že Ježíš by předtím byl zcela bez vybavení Duchem, ve křtu se však mění směřování tohoto vybavení, nyní spjatého se svobodným lidským souhlasem přijímajícím úlohu naplnit veškerou spravedlnost a sejmout jako Beránek hřích světa.


Vedle tohoto se ovšem logicky rýsuje ještě jedna možnost:
Ježíš by jako člověk mohl rezignovat na dílo naší spásy, které je nad Zákon a není proto striktně vzato jeho povinností. Zdá se, jako by další Mesiášské zkoušky spočívaly právě ve zjevování hlouposti, zvrácenosti, pýchy a ukrutnosti lidí. V pozadí jakoby stála otázka: Stojí vůbec za to obětovat kvůli téhle lůze vlastní život?

Svatý Bonaventura toto komentuje takto:
I bez utrpení by byl Kristus oslaven nejen ve své duši, ale také ve svém těle. My bychom ale bez jeho utrpení zůstali porušeni nejen na duši, ale i ve svém těle.

Ježíš by teoreticky mohl od svého úkolu ustoupit, stáhnout se, rezignovat.
 To by sice nebyl hřích proti Zákonu, ale naskýtá se jiná otázka: Byl by potom Ježíš opravdu zjevitelem Boha Otce? Byl by věrný sám sobě, své identitě Božího Syna, který je obrazem Boha?


Narážíme zde na vpravdě božský paradox svobody, která je zároveň nutností.
Tak je tomu přece v dramatu lásky, jenž je paradoxně svobodou i nutností zůstat věrný milovanému až za hrob.
A to je také ona zcela svobodná nutnost (Mk 8,31) zkoušek a utrpení Syna člověka.