poslal Nepřihlášený Baptistické sbory se vzepřely
proti neprůhledné a narychlo podepisované dohodě o finančních náhradách
pro církve a odmítly ji. Ukázaly nám všem, že skutečně demokratická
diskuse není bezmocná vůči tomu, co držitelé moci prosazují.
Za zavřenými dveřmi podepsali zástupci šestnácti křesťanských církví a
Federace židovských obcí smlouvy o vyplacení takzvaných finančních
náhrad. Na tiskovou konferenci po podpisu smluv nedorazil z církevních
představitelů nikdo, s novináři nemluvili před podepsáním smluv ani po
něm. Ačkoli je na podepsání smluv čas do září, k podepisování se
přistoupilo hned, bez ohledu na stížnosti, které pár hodin předtím
dostal na stůl Ústavní soud. Neochota a neschopnost komunikovat a
arogantní, přezíravý postoj ke kritice zvenčí, které jsou
charakteristické pro celý proces schvalování církevních restitucí touto
vládou a vlastně pro působení této vlády jako takové, dostaly jistou
slavnostní, téměř posvátnou tečku.
Nikdo
v těch církvích, které k podpisu přistoupily, by se neměl pohoršovat
nad tím, že den podpisu smluv se státem byl v mediálním titulku obratem
přejmenován na Velký pátek. Představitelé církví na sebe podpisem smluv o
vyplacení stamilionových a miliardových náhrad vzali těžké břemeno.
Zátěž majetku, který nebyl transparentně a věrohodně vyčíslen, a u něhož
ani není jasné, zda jde skutečně jen o nápravu křivd minulosti, nebo
také o velkorysý dar jedné církve jiným, realizovaný ovšem skrze státní
aparát. Zátěž majetku, který naopak bude třeba transparentně spravovat a
využívat k prospěchu všech, za (doufejme) bedlivé a kritické pozornosti
médií.
Baptistická lekce
Představitelé jedné z církví ale u podpisu chyběli. Bratrská jednota
baptistů (BJB), nepočetná církev reformační tradice, se rozhodla
majetkové narovnání nepřijmout. Pohled na webové stránky této církve
ukazuje, jak také může vypadat křesťanský přístup k otázce majetku. Ani v
církvi, která je spíše federací jednotlivých sborů, přitom nebyla
debata o účasti či neúčasti v restitucích jednoduchá.
Na sklonku loňského roku, 29. prosince, konstatoval pražský sbor Na Topolce,
že na žádné z baptistických církevních platforem nedošlo ke skutečnému
dialogu na toto téma a k reflexi v kontextu baptistické tradice a
teologie. Členové pražského sboru a sboru v Lovosicích se domnívají, že
„připravovaná finanční transakce ze strany státu vůči církvím je spíše
dotací než narovnáním nějakých křivd“, a připomínají nutnost radikální
odluky církve od státu, s níž je spojená možnost „zásadní kritiky
mocenských a politických poměrů té které doby a situace“.
Členové obou sborů jsou si dobře vědomi negativního působení této formy
majetkového vyrovnání na postavení křesťanů ve společnosti a možnost
jejich věrohodného působení. Následující odstavec by měl být povinnou
četnou pro všechny křesťany u nás:
„Zúžení problematiky vztahů mezi státem a církvemi pouze na ekonomické
parametry považujeme už za projev krize a deformace těchto vztahů, a to
nejen na straně státu, který církvím peníze nabízí, ale i na straně
církví, které si pravděpodobně neuvědomují zaslepeny vidinou bezpracného
zisku, jakou devastaci svého kreditu ve společnosti přijetí státních
peněz způsobí. Ostatně k této devastaci už došlo, jak o tom svědčí
reakce ze strany veřejnosti. Ta také vyvrací názor, že přijetí peněz od
státu v rámci „vyrovnání“ umožní církvím konat dobro ve společnosti,
vždyť už pouhé uvažování o přijetí těchto prostředků způsobilo rozsáhlé
zlo v podobě nejhoršího vnímání církví naprostou většinou obyvatel v
novodobé historii naší země.“
K postoji pražského a lovosického sboru se 11. ledna připojil sbor v
Liberci. Ten ve svém prohlášení mimo jiné připomněl, že schválený zákon
zvýhodňuje církevní subjekty proti jiným jedincům a skupinám občanů,
rovněž minulým režimem postiženým. Zvýhodnění na úkor jiných baptisté
odmítají jako odporující svědectví Písma, a proto pro křesťany
nepřijatelné. Liberecký sbor vybídl Jednotu své církve, aby se
finančních náhrad vzdala. K tomu také na mimořádném sjezdu 19. ledna v
Praze došlo.
Cizí peníze
Krok jedné z církví, která původně byla součástí dohody o společném
postupu, vzbudil kritické reakce. Od komentátora Lidových novin se
baptisté například mohli dočíst, že jejich rozhodnutí je populistické či
dokonce sobecké. Více asi baptistické křesťany zabolelo, když jim
kazatel jinak blízké Církve bratrské Daniel Kvasnička vytkl náhlou změnu názoru;
podle něj se baptisté „polekali mediálního obrazu“. Jako by negativní
reakce veřejnosti byla jen jakousi mediální pseudorealitou, kterou je
možné nebrat vážně…
Daniel Kvasnička doporučuje církvím, aby náhrady za nevrácený majetek
považovaly za tzv. cizí peníze (podle Kristovy odpovědi při pohledu na
peníz daně – patří císaři, tedy je cizí, je to mamon nepravosti, a
křesťané se k němu podle toho mají chovat). Je jisté, ptá se Kvasnička,
že stát občas řízený podivnými holomky bude hospodařit lépe než „stát v
těle Bratrské jednoty baptistů a jiných křesťanů“?
Na kritický článek svého kolegy odpověděl na stránkách časopisu Protestant baptistický kazatel Jáchym Gondáš.
Církev podle něj není „banka ani organizace založená k spravování
majetku. Nehledě na to, že ten, kdo zná církevní prostředí, dobře ví,
jak je právě v otázce správy majetku často ohrožené naivitou,
neprůhledností, zneužitelností.“ Pojem „cizí peníze“ Gondáš odmítá jako
účelově využitý. Jeho závěr je jasný, neuhýbavý:
„Někdo nám nabízí peníze, které nám nepatří. A my se nechceme zabývat
tím, kdo (stát, katolická církev, Ekumenická rada církví?) a proč.
Nejsou to naše peníze. Svobodně jsme se rozhodli: děkujeme, nechte si
je.“
Semkněme šiky
Přístup Bratrské jednoty baptistů k otázce „finančních náhrad“ i reakce,
které jejich rozhodnutí vyvolalo, je poučný hned v několika směrech.
Především ukazuje, jak důležitá je existence demokratického rozhodování a
aktivní vnitrocírkevní veřejnosti, která se dokáže ozvat a stát si na
svém. Je to lekce nejen pro křesťany všech denominací, ale i pro
necírkevní prostředí. Pokud existuje nosná tradice (či řečeno
světštějším ekvivalentem program) a jsou nastaveny mechanismy vzájemné
komunikace „odzdola nahoru“, může se rozvinout skutečná demokracie.
Pokud jeden z těchto základních prvků chybí, je zle.
Dále se ukazuje, že jen živá a fungující „vnitřní veřejnost“ umožňuje
skutečně vnímat veřejnost vnější. Tam, kde demokratické vnitřní
prostředí absentuje, je naopak tendence vnímat kritiku přicházející
zvenčí a vlastně všechno co je „vně“ jako nepřátelské úklady. To je
charakteristické například pro konzervativní (nejen) katolické kruhy,
ale podobně je tomu třeba i v uzavřených světech některých politických
stran. Tam, kde je vnější svět nahlížen jako aktuální či latentní
nepřítel, lze jen sotva očekávat aktivní zájem o naléhavé sociální
problémy.
Dá se očekávat, že ve většině církví nyní převládne semknutí šiků a
obhajoba vlastního počínání ve věci restitucí. Základem je pragmatický
postoj: nyní máme šanci zabezpečit vlastní fungování, zajistit si
materiální základnu pro následující obtížné časy odluky. Je to postoj
rozumný a střízlivý. Je to přesně ten postoj, který baptisté odmítli. V
tomto rozumném počínání je totiž jeden háček. Příliš nepřipomíná etiku a
odkaz zakladatele křesťanství.
Alternativní obraz křesťanství nikoli jako součásti převládajícího
systému, který velí „zajisti sám sebe, bez ohledu na vše ostatní“,
zůstane díky jedné malé církvi zachován. Je to postoj menšinový, stejně
jako je zatím menšinou skutečná veřejnost, aktivní, schopná otevřené
komunikace a sdílení, a zároveň schopná se prosadit. Taková veřejnost,
ať již v církevním nebo necírkevním prostředí, nevznikne přes noc. Rodí
se pomalu a někdy tápavě. Ve společnosti jako celku, tlačené půlstoletí
do pasivního soukromničení a pak bezmála čtvrtstoletí do stejně pasivní
honby za ziskem či obstarávání základních potřeb, je to koneckonců
pochopitelné.
Pokud se neujme a nezesílí, budeme stále žít obrazně řečeno pod cedulkou
„S vyloučením veřejnosti“, a nezáleží až tolik na tom, jestli bude
viset nad dveřmi kanceláře hejtmana, arcibiskupa, synodního seniora či
předsedy představenstva mocné korporace.
Filip Outrata
www.denikreferendum.cz
