Budu-li mluvit o Pavlovi, pak mám na mysli všechna jeho slova a kázání zaznamenaná ve Skutcích a současně všechny jeho epištoly, kam si dovolím zařadit i tu Hebrejům, i když je docela sporné, zda je pravdivá prastará tradice, že právě on byl autorem.

Apoštol Pavel se sám opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že jeho slova a epištoly jsou úplným souhrnem Evangelia. A skutečně, z mnoha jeho epištol je celkem dobře možné pochopit a přijmout celé Evangelium. Pavel se ve své misi věnoval zejména pohanům a židům v diaspoře. Některé jeho listy byly sepsány dříve než evangelia. Pro mnoho křesťanů byly právě jeho listy a slova Evangeliem. Pokud bych chtěl jen zkopírovat všechny pasáže, kde mluví o lásce a milosti Boha, či spáse jako milosti, nebo jiném podstatném znaku Evangelia, byl by můj článek sáhodlouhý.

Zřejmě nikdo z nás nepochybuje o tom, že pokud člověka může čekat trvalé a nikdy nekončící utrpení v pekle, je toto hodně závažná a důležitá stránka Evangelia. A teď bych právě chtěl poprosit o to zamyšlení - jak je pak ale možné, že apoštol Pavel o takovém osudu absolutně nikdy nemluvil (Skutky) a ani nepsal (epištoly)? Můj NZ (ČSP) začíná na straně 1163 a končí stranou 1495. Jak je pak vůbec možné, že o tak strašlivé možnosti, jakou jistě věčné utrpení v pekle je, není ani zmínka mezi stranami 1303 až 1452 (ve skutečnosti až po Zjevení, ale to už není o Pavlovi). Ano, vím, že musíme brát Písmo jako celek. Pak je ovšem zajímavé, že ve SZ o nějakém věčném utrpení v pekle není ani jedna zmínka. Tóra obsahuje stovky nařízení, trestů, varování, ale zapomněl snad Bůh Mojžíšovi povědět o tom, že existuje něco jako možnost věčného utrpení v pekle? Leč vraťme se k Pavlovi. Ten se všem stránkám Evangelia věnuje opakovaně. Jsme svědky toho, jak "pohanům" objasňuje samotný koncept spásy, mesiáše, jednoho Boha, vzkříšení atp., což vše byly věci, které nebyly židům cizí. Někdy jsme svědky až tragikomických situací jako byla třeba situace, kdy byli Pavel a Barnabáš prohlášeni za bohy, kteří přišli na zem. Proč ale Pavel mlčel o něčem tak zásadním jako je možnost věčného utrpení v pekle?

Ačkoli se ani náhodou nechci jakkoli stavět na Pavlovu úroveň, rovněž mluvím s lidmi o Kristu a Evangeliu. Shodou okolností jsem měl možnost takto svědčit v mnoha zemích světa, a to včetně zemí muslimských. Dovedu si tak aspoň vzdáleně představit, jak se Pavel cítil, když viděl, že pro jeho posluchače je skoro nemožné vůbec pochopit smysl jeho slov. Jednou jsem na islámské půdě musel při veřejné debatě s muslimským apologetou hodinu dokazovat a přesvědčovat, že křesťané opravdu nevěří v to, že Marie je Bůh, respektive třetí osoba Trojice. S jistým sebezapřením jsem musel dokonce porušit doslovný výklad Spasitelových slov o přísaze a na Bibli jsem musel přísahat, že Marie pro mě a ani jiné pravověrné křesťany není Bůh. Přesto vždy považuji za nutné a spravedlivé sdělit celou pravdu Evangelia, to jest i to, že ty, kteří Krista nepřijmou, čeká soud a trest, byť v jeho smyslu a charakteru se s naprostou většinou křesťanů neshodnu. Ano, důsledky odmítnutí Krista jsou podle Písem jasné. Nedovedu si ale představit, že bych věřil, že součástí Evangelia je i odsouzení k věčnému utrpení, a jaksi bych to zapomněl dodat. Vy ano? Jak je pak možné, že Pavel na to pokaždé zapomněl?

Právě skutečnost, že Pavel nikde nezmínil nějaké to věčné utrpení v pekle, vrtala hlavou mnoha zastáncům této víry. Patřil k nim i Augustin, který si ve svém komentáři k Matoušovu evangeliu postěžoval, že i v jeho době mnozí (možný je i překlad většina) věřili v univerzální spásu. Ačkoli sám přiznává, že tato víra není v rozporu s Písmem, odmítá ji. A tak se nadpis této podkapitoly stal heslem mnoha teologů napříč stoletími. Museli pochopitelně uznat, že Pavel se skutečně o nějakém věčném a nikdy nekončícím pekle nezmiňuje. Nemohli popřít, že v Pavlových kázáních a dopisech neexistuje slovo, které by se dalo přeložit jako peklo. A to to měl třeba s Řeky jednodušší než v případě židů. Židé totiž ve svých svatých knihách vůbec koncepci pekla nemají - šeol je jakožto hrob osud všech lidí. Řekové znali ze své mytologie tartaros, i když jeho smysl a účel je v jejich mytologii různorodý a výpovědi jsou vzájemně si protiřečící. Avšak právě z této mytologie se "peklo" dostalo i do nebiblické židovské apokalyptické literatury. A tak Enoch (1.En 20,2) tvrdí, že Uriel byl ustanoven jako vládce tartaru, tj. vězení pro přibližně 200 padlých andělů.

Museli zavřít obě oči, aby mohli ignorovat pasáže, kde Pavel jasně mluví o univerzální spáse (některé jsem uvedl v předchozích článcích). Několik málo jich našlo záchranu pro svoje učení v 2Tm 3,16-17 a tvrdí, že Pavel tak nějak věděl, že kromě jeho kázání a epištol budou sepsány i další knihy a tudíž se jaksi neobtěžoval zmínit se o pekle. Pokud ale Pavel tak urputně kázal Krista jako Zachránce, nepřijde vám divné, že už nedodal, před čím nás vlastně Kristus zachránil?

Protože se tonoucí stébla chytá, podařilo se teologům objevit několik málo pasáží v Pavlových epištolách, kde sice nemluví o pekle jasně, ale prý snad naznačuje jeho existenci. A tak ze všech epištol vyzobali verše, kde Pavel píše o Božím hněvu: Ř 2,3-8; Ř 5,8-9; Ef 2,3-6; Ef 5,5-6; 1Te 1,9-10; 1Te 5,8-9. Povšimněme si, že sám Pavel definoval, co myslí tím slovem "hněv": Ř 1,18nn. Pavel tu říká jen tolik, že Boží hněv není nějaký trest či újma od Boha, je to jen ponechání lidí v jejich hříšnosti. Jenže Pavlova slova o hněvu je přece nutné číst v kontextu jeho dalších slov, např. Ř 5,18-19 (A tak tedy: skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu. Jako se skrze neposlušnost jednoho člověka mnozí stali hříšnými, tak se také skrze poslušnost jednoho stanou mnozí spravedlivými.) Pavel prezentuje Boha (respektive Krista) jako spasitele všech lidí.

Povšimněme si prosím, že Pavel jasně říká:"každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn/spasen" (Ř10,13) Souhlasíme s tím? Pak už je jen otázkou, jestli Pavlovi věříme, když říká, že přesně to udělají úplně všichni (Fp 2,9-11)

Je to už hodně let, co s lidmi mluvím o Kristu. Nikdy a nikomu netajím, že nepřijme-li Ho, čeká ho soud a odsouzení. Pokud by Písmo učilo o nějakém věčném utrpení v pekle (pak ale jaksi neplatí slovo Boží zapsané třeba ve Zj 21,4 - nebo snad máme doplnit po vzoru svate_tradice Písmo, aby říkalo:"A smrti, kromě druhé smrti, již nebude, ani žalu ani křiku ani bolesti, kromě žalu, křiku a bolesti většiny lidstva v pekle, již nebude"?), považoval bych za těžké provinění neinformovat o tom. A věřím, že Pavel, který je pro každého z nás vzorem, by jednal stejně. A přesto o tom mlčí. 

Když mám možnost mluvit o své víře v univerzální spásu s křesťany, jsou jejich reakce smíšené. U těch, kteří mi odporují, často skončíme na prazákladu této víry. Nespočítal bych, kolikrát jsem v různých obměnách slyšel větu:"Pokud budou ale všichni lidé spaseni, je to nespravedlnost. Vždyť já žiju pro Boha, snažím se konat jeho vůli a nakonec bych měl dopadnout stejně jako ti, kteří se nijak neomezují a dělají si, cokoliv se jim zachce?" I z reakcí mnoha z vás jsem přesvědčen, že právě toto stojí za touhou po pomstě, kterou je tak lákavé vidět ve věčném utrpení. A víte, kdo přesně takto v Písmu mluví? Starší syn v podobenství o marnotratném synu. 

Některým z vás jsem tu už vyprávěl o dosud nejtěžší zkoušce své víry. Došlo k tomu, že v naší rodině bylo brutálně a nesmyslně zavražděno dítě. Ujišťuji vás, že v takové situaci je pro člověka hodně těžké obhájit svoji víru před druhými a hlavně před sebou samým. A teď myslím i tu běžně sdílenou víru, že dotyčný vrah může dojít spásy u Boha, pokud před svou smrtí přijme Krista. Už tato víra ze mě na nějakou dobu udělala v očích některých mých milovaných zvrhlíka. Snad každému je jasné, že jsem tehdy hodně dlouho studoval Písma a modlil se, abych zjistil, že se pletu a že existuje peklo jako místo či stav věčného utrpení. Když se mi dlouho nedařilo svoji víru v univerzální spásu vyvrátit, obrátil jsem se na Boha s modlitbou, za kterou se dodnes stydím. Opravdu zoufale jsem prosil Boha, aby věčné peklo bylo. Právě tehdy mi však Pán dal k mému zahanbení poznat, co myslí Písmo tím, že Bůh JE láska, co myslel Pavel tím, když říkal, že láska nikdy nezanikne, nikdy neselže. Ano, Bůh miluje každého z nás, včetně toho vraha. Boží láska k nám nikdy nekončí a neselže, takže Bůh nakonec k sobě jako dobrý pastýř přivede každou ovci, aby byl Bůh všechno ve všem, protože Ježíš prohlásil, že až bude vyvýšen, přitáhne všechny k sobě. Pokud totiž připustíme existenci lidí, u kterých se Satanovi povedlo to, že je navždy odvedl od Boha, pak prostě nemůžeme mluvit o Kristově vítězství a Satanově porážce, protože Satan dosáhl aspoň u některých svého cíle. A pokud se tak podíváme na svět kolem sebe, musíme se začít obávat, že výsledné skóre Kristem spasení : v Adamovi odsouzení (tj. Satanem získaní) nevypadá an nai remízu. Bůh tu prostě prohrál a Ježíš selhal.