poslal Nepřihlášený Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP poskytl rozhovor
internetovému deníku Aktuálně.cz. Rozhovor, který vedl Jan Gazdík, vyšel
na Velký pátek 29. března 2013.
Citujeme zde některé otázky a odpovědi.
Jak máme chápat výzvu Františka ke skromnějšímu životu církve?
V přípravách na generální kongregaci se před volbou papeže hovořilo o
třech tématech: o stavu církve; o stavu správy církve - tedy Římské
kurie -, a o tom, jak by měl vypadat nový papež. Vedle kritiky byly
představeny určité idealistické vize. Avšak konkláve, které papeže
Františka zvolilo, jasně řeklo: Půjde se cestou II. vatikánského
koncilu. Půjde se cestou papeže Jana XXIII., půjde se cestou Pavla VI.,
ale také Pavla II. Tím ani v nejmenším nepopíráme význam pontifikátu
předchozího papeže Benedikta XVI. Musíme mu být naopak velmi vděčni.
Jako spolutvůrce pontifikátu Jana Pavla II. totiž intelektuálně dovršil
jeho práci. Přece jenom se ale stal papežem ve velmi pozdním věku.
Benedikt XVI. se snažil vytvářet jednotu církve a dohodnout se i se
stoupenci tradicionalistických postojů. Pro teologa je to jasná
myšlenka, František ale vidí, že se musí jít už jinou cestou.
Jakou?
Církev už nemůže žít životem minulých generací. A není to jen její,
ale i celospolečenský problém. Někteří lidé se bojí přítomnosti a
budoucnosti a utíkají do minulosti. Říkáme tomu tradicionalismus, avšak s
tradicí to nemá nic společného. Tradice je mnohem silnější a navíc je
živá.
Musíme správně pochopit, že rituály a obřady připomínají historický
vývoj církve. Kristus byl například při poslední večeři oblečen do šatů,
které tehdy lidé běžně nosili. Různé slavnostnosti a určité situace
však vyžadují odpovídající oděv. Máme univerzity, soudy, armádu - a
všichni jejich představitelé oblékají v určitých chvílích starodávný
oděv či ornát. Je tedy nutné najít zdravou hranici, abychom chápali:
Ano, jsme tu sice dva tisíce let, ale jsme tu i dnes.
Jak lze Františkův vzkaz k větší skromnosti a pokoře uplatnit v Česku?
Žádná revoluce nenastane. Takhle se to prostě nedělá. Nejsme bohatou
církví. I my se musíme vyrovnávat s novým způsobem hospodaření a
administrativy. Proto bereme tato papežova slova jako výzvu k
uposlechnutí. Nesmíme budovat církev jako příliš silnou, velkou, a tudíž
i nákladnou instituci. Chceme budovat církev, která si zachová
jednoduchost a střízlivost.
To mi vysvětlete: na jedné straně až fascinace Františkem,
nemalá charitativní pomoc lidem v nouzi... a na straně druhé nenávist
kvůli církevním restitucím. Není to i vaše chyba, že jste si mnohé lidi
tak popudili?
Těžko se to vysvětluje. Možná jsme opravdu udělali chybu, že jsme
nehovořili o celém hospodářském životu církví. Není třeba příliš známo,
že církve se v Česku z nadpoloviční většiny sebefinancují. Zároveň jsme
na tom stejně jako všechny ostatní instituce v přístupu k památkovým,
vzdělávacím či charitativním fondům. Spolupráce církví se státem je
obdobná jako u ostatních organizací.
Od roku 1948 tu však zůstal poslední sporný bod: financování
církevních center a platů, což je pro stát stále více komplikované.
Pokud tedy tuto podporu církve už nebudou dostávat, budou muset být ve
své činnosti mnohem efektivnější... budou více využívat služeb
dobrovolníků. A těch jsou desetitisíce. Anebo ještě jinak: navrácený
majetek církvím nahradí tu částku, kterou stát církvím dával.
Když se řekne šedesát miliard za třicet let, je to pro běžného
člověka - a tudíž i pro mě - obrovská suma. Uvědomme si ale, že ze
státního rozpočtu to není více než dvě promile. Potom snad začneme
chápat, že tyto finance nemohou ohrozit státní pokladnu. A to tím spíše,
že církve státu nabízejí své služby v podobě domovů důchodců, hospiců,
pečovatelské služby, škol, školek či družin... Máme se tím ale chlubit?!
To nemáme ve zvyku.
Kredit katolické církve poškozují v posledních letech
sexuální skandály kněží. Česku se ale tento problém - snad až na výjimky
- vyhýbá. I tak vás to, pokud se nemýlím, poškozuje?
V Česku církev v letech komunismu nepracovala s problémovou mládeží
jako v Americe, Irsku či v Německu. Tělesné tresty byly v této době,
bohužel, v "polepšovnách" dost běžné. Velkou část těchto obvinění ale
vykonstruovali právníci kvůli vysokému odškodnění. A říkám to i přes to,
že si koleduji o nemilosrdnou kritiku. Jen dodám, že obvinění kněží pak
v podobných případech odsouzeni nebyli.
Přesto si musíme uvědomit, že především anglofonní oblast zasáhla
sexuální revoluce, která mnohé věci a vztahy rozvrátila, a nevyhnula se
tomu ani církev. Žijeme navíc v době extrémů, kdy je vše zakázáno, anebo
naopak vše povoleno. V Itálii dokonce udaly děti svoji mámu, že je
bije. Až když ji policie odvezla, rozplakaly se a přiznaly, že se jí
chtěly jen pomstít, že jim v něčem nevyhověla.
Ptal jste se ale na českou církev, v minulosti často pronásledovanou.
Kněžské povolání v Česku nebylo a ani dnes není výtahem k moci,
blahobytu, výtahem do vyšších společenských vrstev, a tudíž ani k
penězům. Většinou to je - a zvláště za totality byla - tvrdá řehole. V
zemích, které jsem zmínil, vstupovali lidé do církve mnohdy ne proto, že
chtějí sloužit Bohu, ale proto, že chtějí posloužit sami sobě.
Tím snad ale sexuální skandály nebagatelizujete?
Ani v nejmenším. Já tu neříkám, že církev je vždy bez viny, pouze
připomínám, že církev byla - chtě nechtě - vtažena do velmi složitých
sociálních problémů, s nimiž si často nevěděla rady, a někdy je proto,
bohužel, i tolerovala... A najednou měl za to veškerou zodpovědnost nést
Františkův předchůdce Benedikt XVI.? Dost kruté, nemyslíte? On snad
mohl za to, co se stalo v té či oné zemi před mnoha lety? Zodpovědnost
musí vždy nést konkrétní člověk - ten, kdo to dělá, a ten, kdo je za něj
zodpovědný.
Celý rozhovor
