Pokud chcete znát historickou pravdu tak je třeba především nutné vycházet z historických pramenů a ne z protikřesťanské propagandy, i když i to může člověk neznalý reálií někdy zaměnit.

Černý ornát nebo růženec se v Církvi např. používal výhradně u zádušních mší za zesnulé. Diktátor nebo důstojník by asi knězi moc nepoděkoval, kdyby sloužil mši na jeho objednávku a takhle se na to oblékl.

Nejlepší na tom všem je že vždycky něco vypadne, pokud se šťouráme v historii a proto o té naší komunisti téměř nemluvili a moc se o ní neučí ve školách ani teď.

O blahoslaveném otci Stěpinačovi jsem ke své hanbě neměl ani tušení, dokud jste o něm nezačal Vy. O tom že exkomunikoval plošně každého duchovního který by se jakkoliv podílel na hrůzách války. V době kdy jeho národ bojoval o život a území. Na vlastní půdě, na široké frontě a za zády měl Jaderské moře. Měli bychom si z něho brát příklad. Z jeho víry a důvěry Bohu. Když se nebál že jeho země prohraje, lidé budou pobiti a ztratí území. Ani toho že bude vlastními „vlastenci“ zavražděn nebo umučen k smrti. Ani toho že opustí  Církev a pobijí věřící.

Byl bych rád kdyby otec kardinál Stepinač vstoupil do širšího povědomí v naší zemi. Jako příklad toho že se vždycky vyplatí aby se člověk držel Boha a spravedlnosti a jako přímluvce v osobních i veřejných záležitostech. Abychom se na něho obraceli ve chvílích ohrožení a tehdy když se snažíme s někým smířit.

  Zkušenost s různými náboženstvími je všude stejná. Náboženství vedou s železnou pravidelností k tomu, že mění podobu společnosti ke svému obrazu. 

  Obvykle tak, že když procento členů daného náboženství dosáhne určité hodnoty, začne to náboženství prosazovat vlastní legislativu, jak procento dále stoupá a roste jeho světská moc, obrací se to náboženství proti "vnějšímu nepříteli", likviduje ho a vyhání a když se procento přehoupne hodně nad půlku a ostatní mají strach a už se na nic nezmůžou, obrátí se to náboženství proti svým vlastním, proti vnitřnímu nepříteli. Následně vyrazí do boje v okolí daného území, kde vládne, dobývat území nová.

  Křesťané a židé s tím mají vlastní nepříjemnou zkušenost, protože když nějaká duchovní moc začne uplatňovat své praktiky, je Boží lid obvykle "první na ráně".  Naše země s tím mají bohaté zkušenosti, ať už v podobě Říma, krátké epizody národního socializmu nebo internacionálního komunismu. 

  V létě jsem byl v Řecku, podívat se na ostrov Athos. V jeho dějinách jsou dvě smutná období, kdy byl vypleněn a obyvatelstvo (byť celkem nepočetné) zmasakrováno: Jednou Římem, jednou Islámem. Se Římem i Islámem mají křesťané stejnou zkušenost, jako s komunismem nebo socializmem. A je jedno, jestli jsou to katolíci, evangelíci, pravoslavní, letniční či "nedenominační". Když se podíváš do dějin, tak katolíci trpěli pod tou mocností zdaleka nejvíce.

  Teď žijeme ve velmi vzácné době, neskutečně vzácné, když se podíváš do dějin. Máme tu mír a svobodu, která byla v našich dějinách málokdy. Žádná z těch vražedných a nenávistných ideologií není u moci, neohrožuje nás nikdo z venku. Proto jsem s tebou tak nesouhlasil, když sis pochvaloval komunistické krádeže a haněl tuhle dobu.

  Toník

Po zničení Jugoslávie v dubnu 1941 Německem, Itálií a jejich spojenci, vznikl fašistický ustašovský Nezávislý stát Chorvatsko (NDH - Nezavisna država Hrvatska), vedená válečným zločincem a vůdcem (poglavnikem) ustašovců Dr. Ante Pavelićem. Německo a Itálie „darovali“ ještě ustašovskému NDH Bosnu a Hercegovinu, část Sremu. Hned po vzniku NDH začala masivní genocida Srbů, Židů a Romů. Hitlerův „létající diplomat pro Balkán Hermann Neubacher ve své knize odhaduje počet povražděných Srbů na 750 000, Chorvat Serge Krizman ve svém odhadu pro americkou OSS (Kancelář strategických služeb, Office of Strategic Services, předchůdce CIA) z roku 1943 uvádí počet Srbů povražděných Pavelićovými ustašovci do srpna 1942 na 600 000. Chorvatsko (NDH) mělo jednu zvláštnost, mělo koncentrační tábory i pro děti, Srbské, Židovské, Romské. Jedna z hrozných epizod v této genocidě Srbů v ustašovském Chorvatsku je masakr Srbů kolem bosenské metropole Banja Luky během 7. února 1942, kdy bylo krajně bestiálně povražděno celkem 2 335 (2298 ?) Srbů, z toho 551 dětí mladších 15 let.

Autor článku navštívil v září 2012 kostnici povražděných v Drakulići, nedaleko pravoslavného chrámu zasvěcenému velikomučedníkovi Georgii (Jiřímu). Za ustašovského režimu, bohužel, nemalá část katolického kléru podporovala ustašovce, nutila pravoslavné Srby, aby se stali katolíky. Sám arcibiskup záhřebský Alojzije Stepinac (pozdější kardinál, Janem Pavlem II. v 1998 blahořečený!) byl odpovědný za pokatoličťování, i když ani přechod na katolickou víru neznamenal pro Srby vždy záchranu života. Sarajevský arcibiskup Ivan Šarić ustašovce velmi podporoval, psal verše o Pavelićovi. Koncem války (1945) někteří významní činitelé katolického kléru (např. Krunoslav Draganović, profesor bohoslovecké fakulty v Záhřebu, pak člen ustašovského hnízda - koleje sv. Jeronyma v Římě), pomáhali organizovat tzv.“krysí kanály“ (nazývané i „klášterní cesta“), kterými se dostávali z dosahu trestajícího zákona významní ustašovští předáci (i sám Pavelić), významní nacisté, různí ustašovští vrahové. O těch krysích kanálech píše i známý lovec nacistů Simon Wiesenthal.

V otázce likvidace Srbů z oblasti Banja Luky (tč. hlavní město Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině), z které údajně ustašovské vedení NDH chtělo udělat hlavní město Chorvatska. Radil se o tom v Záhřebu významný ustašovský předák (stožernik) a právník Dr.Viktor Gutić s Ante Pavelićem. Několik dnů potom ustašovské úřady informovaly srbské obyvatele vesnic na předměstí Banja Luky Drakulić, Motike, Šargovac, že se musí zdržovat kolem 7. února doma, v souvislosti s údajným sčítáním obyvatel a s humanitární pomocí.

Ustašovcům v akci velel nadporučík Josip Mišlov a řádový bratr, prý dokonce vysvěcený (?) kněz bratr Vjekoslav Filipović ze sousedního katolického kláštera Petrićevac, jakož i tamní farář Nikola Bilogrivić. Masakr začal ve 4 hodiny ráno 7. února 1942, kdy tlupa ustašovců obsadila nedaleký důl Rakovac, kde povraždili 37 horníků. Pak vpadli do vesnice Motike, kde zavraždili 715 srbských obyvatel, pak do Drakuliće (zavražděno 1 363 Srbů), Šargovce (zavražděno 257 Srbů), celkem to bylo 2335 zavražděných Srbů, z toho 551 dětí mladší 15 let. Ustašovci nevraždili střelbou z pušek a revolverů, ale zabíjeli podřezáváním, sekyrami, bajonety, zvláštními palicemi, pažbami pušek.

Masakr provedli členové Pavelićovy osobní gardy a místní ustašovci, tedy i sousedé povražděných. Zabíjení skončilo brzy odpoledne 7. února, účastnil se ho osobně Vjekoslav Filipović, který organizoval i vyvraždění srbských dětí v základní škole v Šargovci (autor článku navštívil tu školu). Do třídy učitelky Dobrily Martinović vpadli ustašovci a Filipović ji nařídil, ať oddělí srbské děti a přivede jedno srbské dítě. Byla to droboučká Radojka Glamočaninová (autor se vloni sešel s jejím 78 letým bratrancem). Vyzvedli ji na katedru a Vjekoslav Filipović jí přede všemi prořízl hrdlo.

Nařídil ostatním ustašovcům, aby takto zlikvidovali i ostatní srbské děti z té třídy, že to bere na svou odpovědnost, že je potom vyzpovídá a promine jim hříchy. Ostatní srbské děti zavraždili hlavně bajonety a pažbami pušek. Po určité době po tomto masakru, aniž byl nějak potrestán, se stal Filipović majorem a velitelem části koncentračního tábora v Jasenovci, kde si pozměnil jméno na Vjekoslav Majstorović a pokračoval v surovém vraždění a týrání uvězněných. Učitelka Martinovićová po hrůzném masakru dětí ve své třídě zešílela. Spisovatel Tihomir Levajac napsal knížku, o 5 (!) stránkách, byla přeložena do deseti světových jazyků, ve které učitelka z blázince píše papeži Janu Pavlu II dopis o té události. Jan Pavel II totiž 22. června 2003 navštívil Banja Luku i klášter Petrićevac, aby blahořečil katolického laika Ivana Merce, který zemřel v roce 1928. Navštívil tedy klášter Petrićevac, kde 6. února 1942 domlouval řádový bratr, možná i vysvěcený kněz, Vjekoslav Filipović detaily masakru, pro který dostal přední ustašovský funkcionář Viktor Gutić požehnání od samotného Paveliće.. Papež sice mluvil povšechně o spáchaných zločinech, o vzájemném odpouštění hříchů, ale o provedení hrůzného masakru se jmenovitě nezmínil.

Kněz (řádový bratr) Filipović-Majstorović uprchl po válce do Německa, kde ho britské úřady zatkly a vrátily do Titovy Jugoslávie. Tam byl popraven. Ale příliš mnoho ustašovců, jejich předáků, trestu ušlo. Nejeden se zachránil „krysími kanály“, nebo byl přijat do služeb jako „znalec“ poměrů na Východě. V USA dlouho žil krvavý ustašovský ministr vnitra Andrija Artuković. Úřady Jugoslávie mnoho roků žádaly neúspěšně o jeho vydání do Jugoslávie, aby byl souzen pro válečné zločiny. Byl vydán teprve v roce 1986(!), odsouzen k smrti zastřelením, ale „pro nemoc“ nebyl popraven. Zemřel téměř devadesátiletý ve vězení v 1988.

Informace byla napsána jako připomínka k 71. výročí masakru těm, kteří příliš snadno zapomínají na poměrně nedávné události, aby nedovolili, aby se opakovaly. A aby zabránili obludnému růstu nenávisti mezi etniky. A je to také na místo kytičky před křížem kostnice, ve které leží ostatky ustašovci povražděných dětí z předměstských čtvrtí Drakulići v Banja Luce, v Republice Srbské, v Bosně a Hercegovině.

Pokaždé když se modlíme za oběti nějakého konfliktu tak bychom měli pamatovat na všechny zúčastněné strany, nejenom za ty kteří nám připadají jako ti hodní a nebo alespoň lepší. Po vzoru blahoslaveného otce Stepinače, který se nebál trestat  v zájmu Boha a spravedlnosti vlastní národ, přestože byl ve svízelném postavení.  Nejenom za křesťany.V tomletom případě za katolíky, pravoslavné, muslimy i bezvěrce. Za nacisty i komunisty, za ustašovce i za četniky a za jejich oběti. Za lidi ze Srbska, Chorvatska, Černé Hory, Slovinska, Bosny , Hercegoviny a Makedonie. Za Němce i Rusy kteří ten konflikt podporovali.

Můžeme se modlit nad jakýmkoliv autentickým válečným filmem. Výhoda filmu je v tom že ty lidi vidíme před sebou a může to být daleko adresnější.