|
Právě je 559 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116582370 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Hledání: Naši starší bratři ve víře?
Vloženo Pátek, 10. leden 2014 @ 13:57:26 CET Vložil: Stepan |
poslal oko 3. února r. 1945 se rozlétla světovými agenturami překvapující
zpráva: Vrchní rabín města Říma Izrael Zolli konvertoval ke katolicismu a
dal se i se svojí manželkou a dcerou pokřtít. Kdo byl tento muž?
Narodil se r. 1881 ve městě Broda v Polsku v ortodoxní židovské rodině
obchodníka Zollera. Jeho rodiště spadalo do rakouského záboru, byl tedy
občanem Rakousko-Uherska. Navštěvoval židovskou obecnou školu, přitom se
ale přátelil s katolickými chlapci. Klišé o tradičním polském
antisemitismu v tomto případě nefungovalo. Zolli později vzpomínal, jak
ho jeden kamarád katolík, když mu bylo dvanáct let, vzal domů a on tam
uviděl na stěně viset kříž s korpusem. Tehdy začal jeho první zájem o
osobu Ježíše Krista. Napsal o tom ve svých soukromých poznámkách:
„Pravda je ukřižovaná, největší moudrost je ukřižovaná. Bůh je
ukřižován ve svém Synu…. Ukřižovaný budil ve mně už tenkrát silný
soucit. Prožíval jsem vnitřně jeho nevinnost i jeho bolesti…. Ten člověk
na kříži netrpěl v důsledku nemoci. Byl mladý…. Ten člověk byl pro mne
nyní On, s velkým O. Nebyl zlý, nemohl být v žádném případě zlý. Možný
nebyl tím Sluhou Božím, jehož písně čteme ve škole…. Ale jedním jsem si
byl jistý: On byl dobrý…. Měl jsem tenkrát dvanáct let, když Někdo
Neviditelný zaklepal na dveře mojí duše…“
Vystudoval na přání rodičů rabínskou školu. Představení jej vyslali až
do Terstu na Jadranu, který byl tehdy také součástí Rakousko-Uherska.
Tam působil jako rabín židovské náboženské obce. Ukřižovaný z domu
kamarádových rodičů ho však neustále provázel, nemohl na tento zážitek
zapomenout.
Přišla první světová válka a rozpad habsburské monarchie. Zolli (tehdy
se ještě jmenoval Zoller) zůstával pořád jako rabín v Terstu a na tom
nic nezměnil ani fakt, že toto město se stalo po válce součástí
Italského království. R. 1922 se zmocnili vlády fašisté v čele
s Benitem Mussolinim. Fašistický režim až do druhé poloviny třicátých
let přál Židům a dával to okázale najevo. Nejbohatší bankéř Itálie Etio
Etella, ortodoxní Žid, založil organizaci pod názvem „Židé pro
fašismus“, jejímiž členy se stala většina židovské populace v Itálii,
nehledě k tomu, že řada italských Židů byla též ve fašistické straně a
zastávala vysoké posty v jejím aparátu a ve státní správě, např. předák
fašistické mládeže a stranický funkcionář Gabriele d´Annunzio nebo
vrchní velitel italské pořádkové policie Dante Amalsi. Vstřícnost
Mussoliniho režimu vůči Židům se projevila také v tom, že rabínská škola
v Terstu byla povýšena na samostatnou fakultu tamní univerzity. Rabín
Zoller, který byl známý svými rozsáhlými vědomostmi na téma Starého
zákona, se stal na tomto ústavu profesorem. Musel udělat pouze jedno:
Romanizovat si své jméno, neboť italský fašismus hlásal nacionalistickou
teorii, že v Itálii nežije jiný národ než Italové. Kdo z cizinců chtěl
tedy v této zemi zůstat, musel přijmout italskou národnost a upravit
podle toho své jméno a příjmení. Tak se z Zollera stal Zolli.
Až do druhé poloviny třicátých let probíhal život rabína a
univerzitního učitele Izraele Zolliho poklidně. Tuto idylku však
rozprášily protižidovské zákony r. 1938.
Ty byly sice ve srovnání s německými jejich slabým odvarem, nicméně
přesto znamenaly pro mnoho Židů v Itálii vyloučení z fašistické strany,
ztrátu zaměstnání nebo majetku. Sv. stolec si ještě před schválením
těchto zákonů vynutil jednání s italskou vládou, to však nevedlo k cíli.
Státní sekretář kardinál Eugenio Pacelli (pozdější papež Pius XII.)
zaslal pak jménem papeže Pia XI. Mussolinimu oficiální protest proti
dotyčné legislativě, v březnu r. 1939 potom Sv. oficium (předchůdce
dnešní Kongregace pro nauku víry) zveřejnilo varování před rasovým
učením šířeným v Itálii.
Zolliho se dotkly protižidovské zákony tím, že rabínská škola v Terstu
přišla o svůj univerzitní status a stala se předmětem administrativních
šikan. Zolli přestal být univerzitním profesorem a nesměl vyučovat na
žádné vysoké škole v Itálii. Nicméně autorita, kterou si vydobyl u
židovské populace i mezi rabíny, vedla k tomu, že byl r. 1940 zvolen
vrchním rabínem města Říma. Přestěhoval se tedy z Terstu do „Věčného
města“.
Itálie právě toho roku vstoupila do války po boku Německa jako jeho
vazal. Postavení Židů v Itálii však bylo navzdory zákonům z r. 1938
nesrovnatelně lepší než v zemích obsazených německými nacisty. Synagogy
fungovaly, rabíni nerušeně vykonávali obřady, Židé, pokud neměli
označení „nepřítel státu“, se mohli bez problémů pohybovat po celé zemi,
navštěvovat divadla, kina i hospody, což v Německu nesměli. Nad
italskou židovskou komunitou však neustále visel Damoklův meč, že toto
dřív nebo později skončí a všichni půjdou do ghet a koncentračních
táborů. Proto římská židovská náboženská obec požadovala od vrchního
rabína Zolliho prohlášení ponížené loajality vůči režimu a podporu
válce, kterou Hitler a Mussolini vedli. Domnívala se, že jedině tento
postoj ušetří italské Židy osudu jejich krajanů ve střední a západní
Evropě. Izrael Zolli toto kategoricky odmítal a pustil se kvůli tomu do
ostrého sporu s Dantem Amalsim, náčelníkem italské policie, jenž patřil
také k římské židovské náboženské obci. Amalsi byl oddaným přívržencem
Mussoliniho režimu, což ho uchránilo před aplikací rasových zákonů z r.
1938.
V té době začal Zolli úzce spolupracovat s Vatikánem a katolickými
církevními institucemi při pomoci židovským emigrantům z Balkánu. Němci
tam organizovali deportace Židů do vyhlazovacích táborů. Protože část
Balkánu byla obsazena Italy, kteří deportace neprováděli, překračovalo
mnoho Židů hranice do italského záboru, odkud se potom různými cestami
dostávali přímo do Itálie. Tam nacházeli úkryty v klášterech, což vrchní
rabín Zolli spoluorganizoval.
Fašistické Itálii slouží ke cti, že nekapitulovala před Hitlerovým
požadavkem zavést deportace Židů do vyhlazovacích táborů jako v Německu a
v jím okupovaných teritoriích. Ještě na jaře r. 1943, kdy již
informace, že Židé jsou ve zvláštních lágrech v okupovaném Polsku
vražděni, prosakovaly na veřejnost, samotný Mussolini na zasedání Velké
fašistické rady prohlásil: „Jsme sice protižidovští, ale ne kati….“. Zde
je opět nutno vyzvednout zásluhu papeže a Vatikánu, který neustále
vyvíjel tlak na italskou vládu, aby neustupovala Berlínu, nevydávala
židovské uprchlíky a nedeportovala Židy do německých koncentračních
táborů. Písemných dokladů je k tomu bezpočet.
Situace se ale rychle změnila po vstupu německých ozbrojených sil do
Itálie v létě r. 1943. Velitel SS Herbert Kappler žádal od římské
židovské obce do 24 hodin padesát kilogramů zlata, jinak pohrozil
deportací všech židovských mužů do koncentračních táborů. Židům se
podařilo shromáždit třicet pět kilogramů, chybělo ještě patnáct. Zolli
kontaktoval papeže Pia XII. Ten sice požadovanou sumu nevlastnil,
obrátil se ale na katolíky města Říma. Díky jim bylo patnáct kilogramů
na stole. Římští Židé však Němcům nevěřili, rasistická propaganda
nacistů nevěstila nic dobrého. Proto začaly celé rodiny opouštět své
domy a byty a obracely se na církevní instituce s prosbou o poskytnutí
úkrytu. Vrchní rabín Zolli vyjednával s církevními představenými. Pod
přímým patronátem Pia XII. se tak přes sedm tisíc římských Židů ukrylo
v klášterech, na farách a u spolehlivých katolických rodin. Totéž
probíhalo i v jiných italských městech obsazených Němci. Papež udělil
pro tento účel dispens od klauzury u přísných řeholních řádů, ano, vydal
i příkaz, aby Židé byli ukrýváni také na území Vatikánského státu.
V papežském letním sídle v Castelgandolfu spala jedna židovská rodina
s dětmi dokonce přímo v papežově ložnici.
Díky této odvážné akci katolické církve ve jménu lásky
k bližnímu se tak podařilo uchránit sedm tisíc římských Židů před téměř
jistou smrtí v plynových komorách, protože Kappler skutečně svůj slib
věrolomně porušil a v noci z 15. na 16. října r. 1943 provedli esesáci
razii ve všech příbytcích římských Židů. Ti, kteří situaci podcenili a
neukryli se zavčas v církevních zařízeních, byli odvezeni do Osvětimi.
Jejich počet činil téměř dva tisíce. Státní sekretář kardinál Maglione
jménem papeže protestoval u německé ambasády, a dostalo se mu ujištění,
že další deportace již neproběhnou. Protože nacistům se ale nedalo
věřit, zůstávali Židé schováni v církevních objektech až do osvobození
města Říma v červenci r. 1944.
Zollimu a jeho rodině katolické instituce zprostředkovaly úkryt u jedné
věřící rodiny. Ihned po osvobození Říma v červenci r. 1944 konal tento
vrchní rabín v římské synagoze obřad slavnostního díkůvzdání, přenášený
rozhlasem, při němž se slzami v očích dojatě děkoval papeži Piovi XII. a
katolické církvi za všechno, co udělali pro záchranu židovské komunity
v Itálii. Upozornil, že kdyby nebylo Pia XII. a církevních orgánů,
přišli by téměř všichni Židé z Říma a z těch částí Itálie, které
obsadili Němci, o život. Poté si vyžádal ještě soukromou audienci u Pia
XII., aby mu jménem celé římské židovské náboženské obce poděkoval.
Vatikánský archiv uchovává tisíce děkovných dopisů zachráněných Židů
Piovi XII. Jsou mezi nimi i rabíni, významní vědci a intelektuálové.
Nicméně největší význam má právě vyjádření díků vrchního rabína města
Říma. To spolu s následnou konverzí Izraele Zolliho je
nejpřesvědčivějším argumentem proti podlým mediálním lžím, které
obviňují Pia XII. z nečinnosti a lhostejnosti vůči osudu Židů za druhé
světové války nebo dokonce ze spolupráce s nacisty, což je přímo žumpově
hnusné.
To všechno dobře vnímal právě Izrael Zolli. O Piovi XII. po válce ve
svých poznámkách napsal: „Nebyla žádná propast hrůzy a neštěstí, do níž
by duch lásky Pia XII. nesestoupil. O všestranných dílech milosrdenství
Sv. otce by bylo možno psát svazky. Za tímto velkým papežem stojí
katoličtí kněží na celém světě, řeholníci a řeholnice, laici. Kdo je
schopen vypovědět to, co vykonali? Zákon přísné klauzury byl zrušen,
všechno, každá věc byla dána do služby milosrdenství. Když se rozmohlo
utrpení, rozmohlo se i světlo vyzařující ze Srdce Krista a Jeho
náměstka. Židovstvo je zavázáno Piovi XII. velkým dluhem díků. Žádný
hrdina v dějinách nebyl více odhodlaný a bojující, více hrdinský než
Pius XII.“
V únoru r. 1945 způsobil vrchní rabín Zolli největší šok veřejnosti,
když se dal spolu s manželkou Emmou a dcerou Miriam pokřtít. Média
psala, že je to z vděčnosti vůči Piovi XII., Zolli to ale ve svých
poznámkách popírá. Odvolává se na vnitřní zjevení samotného Ježíše
Krista, jehož se mu dostalo počátkem r. 1945 při jednom obřadu
v synagoze. Zde jsou jeho slova: „Roku 1945 zablesklo v mé duši světlo.
Byla to doba plného rozkvětu mého duchovního života, po velkém zármutku
se zrodila z věčně kvetoucího stromu Kristova kříže hojnost plodů. Řekl
mi: ‚Pojď za mnou!‘ Byla to výzva od Boha. Šel jsem za ním a 13. února
r. 1945 přijal v katolické církvi křest.“ Zároveň mu Pán řekl ohledně
synagogy: „Jsi tady naposled.“ Zolliho křest byl jen vyvrcholením toho,
co zažil jako dvanáctiletý chlapec, když uviděl v bytě rodičů svého
katolického kamaráda kříž. Jak se sám svěřuje, Kristus mu od té doby
nedal spát. Znal samozřejmě talmud a jeho pomluvy Krista jako údajně
nemanželského syna a falešného Mesiáše, bral je však, i když byl
rabínem, kriticky a postupně si vytvářel pozitivní vztah k Ježíši, jenž
vyvrcholil mystickým zážitkem r. 1945 a následným křtem.
Vděčnost k obdivovanému hrdinskému papeži Piovi XII. projevil nakonec
tím, že přijal jako své jeho křestní jméno „Eugenio“. Rozhodně však
Zolliho křest byl motivován podstatně hlouběji než pouhou vděčností, jak
svědčí celý jeho duchovní vývoj, zachycený v soukromých poznámkách. I když
příklad obětavosti a statečnosti papeže Pia XII. a zajisté i mnoha
dalších katolických duchovních a laiků hrál při Zolliho konverzi
významnou roli, přece jen tím podstatným byl fakt, že on poznal Ježíše
Krista jako opravdového Mesiáše a Syna Božího, na něhož ukazují všechna
proroctví Starého zákona.
Zolli těm, kteří ho obviňovali ze zrady víry otců, odpověděl: „Mám
klidné svědomí, nic jsem nezapřel. Cožpak Bůh sv. Pavla není také Bohem
Abraháma, Izáka a Jakuba? Svatý Pavel se obrátil. Myslíte, že tím
opustil Boha Izraele a přestal Ho milovat? Bylo by absurdní odpovědět
kladně.“ Zolli byl jmenován profesorem římského Biblického institutu.
Vydal též významnou knihu s názvem Petrus, obhajující papežský
primát proti protestantskému pojetí. Zemřel r. 1956, zaopatřen sv.
svátostmi. Na smrtelném loži ještě stačil říct: „Mám naději, že Pán mi
odpustil hříchy. S důvěrou se zcela oddávám Jeho milosrdenství.“
Životní příběh katolického konvertity ze židovství Eugenia Izraele Zolliho nutí k následné reflexi. Časopis Te Deumse
již několikrát vyjadřoval ke známému a často používanému výroku papeže
Jana Pavla II., že Židé jsou „svým způsobem naši starší bratři ve víře“.
Starozákonní Izrael se spravedlivými patriarchy, proroky a králi,
s Abrahámem, Mojžíšem, Davidem, Izajášem atd. skutečně byl naším
„starším bratrem ve víře“, a to bez přívlastků. Tato starozákonní víra
směřovala ke Kristu jako vytouženému Mesiáši nejen Izraele, nýbrž celého
lidstva. Nicméně židovská náboženská reprezentace svým odsouzením
Ježíše Krista na kříž a poté ukamenováním Štěpána a pronásledováním
apoštolů a prvotní křesťanské obce vyslovila k tomu své jednoznačné
„ne“.
To se promítlo i do talmudu, jenž tvoří vedle Starého zákona hlavní
náboženskou knihu ortodoxního židovstva po pádu Jeruzaléma r. 70 až do
současnosti. Talmud se vyjadřuje o Kristu a potažmo o Panně Marii nejen
urážlivě, ale přímo rouhavě: prý byl podvodníkem, falešným mesiášem a
nemanželským synem. Kdo takto smýšlí, nemůže být od katolíků nazýván
„starší bratr ve víře“ – a to ani s upřesněním „svým způsobem“, protože
Starý zákon ukazuje na Ježíše Nazaretského, jeho předpovědi se splnily
právě na Něm.
Přesto však výrok o „svým způsobem starších bratřích ve víře“ svoji
logiku má. Mezi ortodoxními Židy jsou jednotlivci včetně některých
rabínů, kteří mají kritický postoj vůči urážlivým tezím talmudu o Kristu
a chtějí se sami přesvědčit, jestli se starozákonní předpovědi na Něm
nesplnily. V této pozici se nacházel právě E. I. Zolli v době, kdy byl
ještě rabínem. Talmudistická rouhání Ježíši Nazaretskému vnitřně odmítal
a toužil udělat si sám v tomto jasno. Výsledkem byla nakonec jeho
upřímná konverze. O Zollim snad lze říci, že v době před konverzí, kdy
poctivě hledal a postupně se „seznamoval“ s Kristem, byl vůči Církvi
nějak ve stavu „svým způsobem staršího bratra ve víře“. Totéž platí o
každém Židovi, jenž kráčí cestou E. I. Zolliho, což znamená, že odmítá
talmudské sprostoty o Kristu a setrvává na víře Starého zákona.
Od tohoto postoje je však na hony vzdálena současná oficiální židovská
náboženská reprezentace ve světě. To, že neustále špiní památku
hrdinného papeže Pia XII., jemuž by měl být celý židovský národ
maximálně vděčný, jak se vyjádřil právě E. I. Zolli, směřuje mnohem dál
než k pouhé osobě tohoto pontifika. Přijmout totiž skutečnost, že ten,
kdo je vydáván za náměstka Kristova, má i za cenu osobního rizika
obrovské humanitární zásluhy na záchraně tisíců Židů před nacistickými
zločinci, znamená také přijmout jako pozitivní i to, co on reprezentuje.
Odtud zbývá už jen krůček k poznání, že Ježíš byl skutečně pravým
Mesiášem, Spasitelem, Božím Synem. Toho se právě mnozí představitelé
židovstva bojí, proto musí být Pius XII. vylíčen v nejčernějších barvách
– a to navzdory očividným a jednoznačným faktům. Aplikovat vůči takovým
slova o „svým způsobem starších bratřích ve víře“ je proto v příkrém
rozporu s realitou.
Nikdy však nesmíme zapomenout na 11. kapitolu listu sv. Pavla Římanům,
podle níž nakonec i izraelský národ, alespoň jeho většina, přijme Ježíše
Krista jako Božího Syna a Spasitele. Na tom je založena naše
optimistická naděje do budoucna. Tu již teď naplňují mnozí významní
konvertité ze židovství za posledních dvě stě let: Arthur Cohen, Alfons
Ratisbona a k nim se plným právem řadí též Eugenio Izrael Zolli. Kéž
jejich příklad – a také jejich přímluva v nebi – je inspirující pro
všechny současné ortodoxní Židy! Na tento úmysl se též modleme!
|
Podobná témata
|
|
Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: unshaken v Pátek, 10. leden 2014 @ 16:22:10 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Zajímavý článek. Jakého významu? Poukazuje na známou skutečnost - židovské pomluvy Ježíše Nazaretského (pomluvy jeho matky si lze domyslet), dále na konverzi ortodoxního žida ke katolicismu (těch mnoho není, více je konvertitů ke křesťanství). Zajímavé na popsané konverzi je, že příčinou byl papež Pius XII., který, jak známo, se různými způsoby snažil vetřít k Hitlerovi. Což dnes katoličtí historici vykládají snahou papeže uchránit Vatikán a křesťanské církve v Říši. Snaha byla marná. Hitler byl totiž věřící ateista a dal spíše na ohlupování národa Himmlerovou snahou o vzkříšení pohanských germánských kultů. Křesťané pro něj byli z principu potenciální nepřátelé.
Slyšel jsem několik svědectví o konverzi žida na křesťanství. Všechna měla jedno společné - porozumnění Kristově oběti jako náhrady za nemožnost konat oběti v chrámu a porozumnění spasitelné moci vykoupení. Že by nějaký žid konvertoval kvůli papeži, to jsem ještě neslyšel. Přesněji řečeno - vynucené konverze židů z důvodu nějakého prospěchu nebo kvůli záchraně života či majetku zde byly v hojné míře již od středověku. To zřejmě bude i výše popsaný případ.
|
Re: Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pondělí, 13. leden 2014 @ 13:53:48 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Řekl bych že zrovna tenhle problém konvertité dnešní doby řešit nemusí. Jestli mají obětovat v Chrámu nebo ne. Tuhletu otázku za ně vyřešili již staří Římané.
|
]
Re: Re: Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: unshaken v Pondělí, 13. leden 2014 @ 17:49:55 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Konvertité ji opravdu řešit nemusí. Ale ortodoxní židé, pokud jsou znalí Tóry a proroků a pokud nepřijmou myšlenku náhradních obětí, jak jim ji předkládá Talmud (myslím, že je to tam), tak s oběťmi musí mít problém. Podle jednoho svědectví tomu člověku vrtalo hlavou, jak se zbavit hříchů, když není kde provést oběť a ani nejvyšší kněz nemůže provést oběť za lid, nemůže pokropit oltář krví. Proto přijal Kristovu oběť, přesně podle evangelia, jako jedinou, nejvyšší a konečnou oběť za hříchy všech. Pro pochopení konvertitů z judaismu se musíme vžít do skutečnosti, že měli svůj zákon staré smlouvy a nemají evangelium nové smlouvy. |
]
|
|
Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: Frantisek100 v Středa, 15. leden 2014 @ 09:29:18 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Nechci se bavit o tom, zda někdo změnil svoje náboženství.
Tady jde o jinou věc. Pokud je pravda o tom, jak lidé včetně církve pomáhali
italským židům, pak si zaslouží všichni úctu a uznání. Je fakt, že to měli zpočátku
snazší než v jiných zemích, kde vše kontrolovala německá moc. To
kontrastuje s chováním třeba na Slovensku, kde také německá armáda
nepůsobila, ale přitom tam katolický kněz Tiso plnil poctivě rozkazy Berlína a
lidé s tím souhlasili. Možná to bylo i tím, že židé na Slovensku bohužel
byli věřiteli mnoha lidem, kterým prodávali na dluh alkohol ( například v horách
). Odstranění židů tak pro mnohé znamenalo zbavit se dluhů.
V každém případě chování církve i lidí vůči židům za
války na italském území zaslouží uznání. |
Re: Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: unshaken v Pátek, 17. leden 2014 @ 15:23:29 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Bylo to ještě horší. Slovenský štát, jako vůbec jediný, platil Hitlerovi za oddeportování Židů.
Všimni si také, že někteří Židé (myšleno příslušníci národa) stáli u zrodu fašismu, podporovali ho v jeho růstu. Hitlerův vzestup se v počátcích odehrával za významné podpory židovských průmyslníků. Židy také ani ve snu nenapadlo, že by tak vyspělý a kulturní německý národ mohl být něčeho, jako byl později holocaust, vůbec schopni. Nechápali to povětšinou ani Židé v ČSR po Mnichovu. A přestože se zaslepené nepřátelství Němců výrazně projevilo hlavně v Sudetech, Židé neustále hovořili německy, takže ani při organizování odboje zde i v cizině jim málokdo důvěřoval. |
]
Re: Re: Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: Frantisek100 v Neděle, 19. leden 2014 @ 10:10:02 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Ano, vím o tom. Někdy mám pocit, že celý holocaust je odplata za to, co sami páchali za Mojžíše a za ostatních vládců. Vždyť likvidovali sousední národy z čistě náboženských důvodů. Proč zabíjeli i děti ? Proč si přivlastňovali jejich majetek. Na jedné straně Desatero a na druhé straně úplná absence emocí podobně jako tuto absenci měli nacisti. Tady je vidět, že Mojžíš někdy určitě nejednal podle Boha, ale na vlastní pěst a svá rozhodnutí podepíral o údajné sdělení Boží. Židům se tak vracelo to, co sami činili. Jinak je to však obdivuhodný národ a vážím si jich. Smutné na tom je, že dnešní křesťanští fanatici si trvají na tom, že tyhle rozkazy dával sám Ježíš a vůbec se nezastavují nad tím, že to vůbec nesouhlasí s postoji, které měl, když tu žil jako člověk. Nepřipustí, že Bible obsahuje vše s nepravdou i pravdou. To je to smutné!!!! A proto se křesťané nikdy nedomluví na podstatných Božích věcech a byli a možná i jsou schopni mezi sebou i válčit než připustit ekumenu. Myslím, že se dočkáme ještě hrozného zla a násilí , a to nejen od islámu!!!
|
]
Re: Re: Re: Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: unshaken v Neděle, 19. leden 2014 @ 14:32:31 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | V Bibli je pravdivě napsáno, jak to viděli tehdejší lidé. Pokud šlo o zabíjení podle Hospodinova příkazu, tam bych byl opatrnější. I v dnešní společnosti se mezi lidmi vyskytují úchylky u jednotlivců, při kterých ten člověk postrádá jakékoliv cítění k druhým lidem, takže je schopen bez jakýchkoliv projevů zábran či lítosti nebo jiných emocí třeba vraždit. V dnešní době máme ekonomickou úroveň schopnou zajistit izolaci takových lidí, nebo lidí, jejichž mentální odchylka je pro existenci společnosti nežádoucí. Ještě donedávna taková možnost nebyla a trest smrti byl proto opodstatněný.
Co se týče událostí při dobývání zaslíbené země, ty tedy mohly obsahovat výše uvedený důvod. Dalším důvodem byly smrtelné hříchy dobývaných národů, spočívajících v uctívání božstev vyžadujících lidské oběti. Co lze udělat s takovým lidem, jako byli Aztékové, kteří byli bytostně přesvědčeni, že návrat Slunce (jako božstva) je možný jen krvavými lidským oběťmi. Kdysi jsem o tom četl knížku, kterou napsal tamní Indián. Popisoval reálie takových smrtonosných rituálů, při kterých bylo za den vyrváním srdce zaživa obětováno i 10 tis. lidí. A ti se nechali zabíjet dobrovolně, byť to byli převážně váleční zajatci. Co s takovými národy? U Aztéků si poradil Bůh sám a tamní populace byla zredukována z miliónů na tisíce nemocemi, přinesenými dobyvateli.
Pomsta krev za krev je základním zákonem tohoto světa (viz Genesis 9:6). Výkon tohoto zákona znamená nepřetržitý řetězec zabíjení, neboť kdo vykoná pomstu prolitím krve, jeho krev bude také prolita.
Biblické poznání Boha nám však říká, že zákon, a to jakýkoliv, byl Bohem dán proto, že se na chování lidí nemohl dívat. Proto ustanovil zákony, včetně toho zmíněného u Noeho. Tento princip se také podle Noeho nazývá, na název si nevzpomínám, noetika to ale není. Ježíš Nazaretský o tomto principu hovořil v Matouši 19:8 (Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.) Jinak řečeno znamená to, že Bůh teprve až když člověk nebyl schopen jednat jako obraz Boží, tak ustanovil pravidla v podobě zákonů. Jejich dodržováním se sice člověk Boží vůli podrobí, avšak neospravedlní (leda sám před sebou), a hlavně před Bohem nezachrání. Jen převzetí obrazu Božího může člověku přinést záchranu se vstupem do společenství s Bohem.
Když člověk takto uvažuje o Božím obrazu versus zákonictví (prosazované doposud v některých církvích), jak člověk Ježíš tyto principy dobře znal, tak nás nemůže napadnout nic jiného, než že Kristus byl Boží syn.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pondělí, 20. leden 2014 @ 08:28:50 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Řekl bych že ve starověku a ve středověku existovaly mnohem lepší možnosti jak někoho izolovat od společnosti a lépe to fungovalo. Nejrůznějším způsobem, třeba i právem azylu v útočištných městech, kostelech a klášterech. Dřív se také všeobecně věřilo že se může i nejtěžší zločinec zachránit od věčné záhuby podobně jako svatý Dismas který byl ukřižován po Kristově pravici. Tím že se smíří s Bohem a s lidmi a přijme svůj světský trest jako spravedlivý. Což neplatí jen pro trest smrti.
Co se týče amerických civilizací tak tam bych řekl že se stalo o hodně víc než jen to že by byl zredukován počet lidí. Na to by také předpokládám Pánbůh nepotřeboval zásah zvenčí, kdyby je chtěl jen částečně nebo zcela vyhubit. Ti lidé jsou tam dodneška, poté co se jejich předkové obrátili, přijali Evangelium a smísili svou krev jak se Španěly a Portugalci, tak s porobenými kmeny které držely v krutém otroctví a ze kterých brali ta srdce. Těch porobených lidí bylo mnohanásobně víc než otrokářů. Pro které byla rovnost před Bohem a feudální styl života naprosto nepředstavitelným luxusem. Došlo tam také k jednomu z nejdůležitějších zjevení naší Matky ve Guadeloupe v Mexiku, která si vybrala jednoho zbožného indiána, Juana Diega Cuauhtlatoatzina, neboli svatého Jana Didaka. Svatý Martin de Porres je zase pro změnu synem černé otrokyně a španělského velmože. Momentálně je na tom jižní Amerika po stránce víry a naděje možná lépe než starý svět. O čemž svědčí i poslední volba papeže.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Naši starší bratři ve víře? (Skóre: 1) Vložil: unshaken v Pondělí, 20. leden 2014 @ 16:42:19 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | No poutnicku, připomínkou těch španělských a portugalských otrokářů jsi neudělal dobrou službu katolické církvi. Ale mluvil jsi pravdivě. Jinak je svatou pravdou, že Pánbůh osvěcuje srdce ponížených a ztrápených, a to mimořádně. Mahalia Jackson, slavná gospelová zpěvačka, byla také vnučkou otroka, bylo to docela nedávno. V zemi, která se pyšní známou sochou svobody. |
]
|
|
|
|