Vánoce jsou vždy příležitostí, kdy věřící obec očekává masivní příchod bezvěrců do kostelů a sborových lavic. A to právem, neboť v tomto čase bývají kostely plné – určitě na Štědrý den. Jenže, přišli tam ti lidé proto, že je přitáhla dobrá zpráva, tedy evangelium?

Určitě nevěřící ve vánočním čase dobrá zpráva do církevních lavic nepřitáhla. Z větší části o ní ani neslyšeli. Dobrými zprávami jsou pro ně úplně jiné zvěsti, nejspíš dobrá, bohatá večeře a to, že manželka či manžel dnes tolik nenadává. Návštěva kostela je pak přitažlivá stejně, jako každá jiná společensky zajímavá událost. Navíc se lze při této příležitosti obeznámit s mnohými historickými relikviemi, poslechnout si kněze vystrojené do zvláštních rouch a shlédnout fresky a obrazy, které dozajista stojí milióny. Když je již o sakrální výzdobě zmínka, naprostá většina, tedy pokud nejde o studovaného umělce, ani netuší, co ty výjevy představují. Bezvěrci se také při bohoslužebných obřadech ke svému podivení setkávají s jakýmisi lidmi, kteří dokáží bezchybně s jinými, evidentně ze stejné branže, recitovat jakési verše, od nichž očekávají, že jim přinesou nějakou úlevu. To oni by je také klidně odříkali, kdyby mohli věřit že jim pomohou třeba ke zvýšení příjmů, případně aby se na ně ty mladé lepily nebo ti statní mládenci obletovali. „No nic, je to tak“, říkají si, když opustí prostor církve, „viděli jsme, jak naši předkové primitivně dělali hejblátka ve vyřezávaných betlémech, jak se piplali s obrazy, zatímco my to máme bleskově v HD rozlišení, bez námahy. A dokonalejší hejbací věcičky kdykoliv si vzpomeneme. A ti zvláštní usměvaví lidé, ti patří k tomu církevnímu koloritu. Jsou sice jak ti dinosauři, kteří nejspíš věří na nějaké pohádky, jako my, když jsme byli malí. Teď však již jsme velcí, jdeme s moderní vědou a technikou, a i společensky jsme free, cool a in (zkráceně fríkůlíni – pozn. autora). Bylo to pěkné, dokonce nás to přivedlo k rozhodnutí, že v létě budeme v prohlídkách starožitností pokračovat na některém hradě či zámku. Na mnohých se totiž předvádějí i historické souboje.“

Někteří z nás jsou utrmáceni službou. Kazatelé neustále vymýšlejí přitažlivá témata, organizují se akce pro mládež, maminky, a ti odvážnější zvažují i službu v cizích zemích. Některé církevní denominace mají službu skutky jako svou zásadní ideu. Nemá smysl to rozepisovat. Bez ovoce nás nikdo od jiných nerozliší a my se přece máme snažit, abychom rozlišitelní byli. Jenže já píši o naší zemi plné bezbožníků, kde bychom rozlišitelní být měli poměrně snadno. Ale je tomu skutečně tak? Nejen mně ale i jiným připadá, že jsme vnímáni nejspíš jako historické relikvie odtržené od reality dnešní doby, jako zbytek dinosaurů blízkých k vyhynutí, neboť nejsme schopni přizpůsobit se novým podmínkám. Ostatně, vžijte se do nevěřícího tuzemce odchovaného běžnou školou. Co ho může napadnout, když ho nějaká zvláštní příležitost přivede do kostela, neřku-li do nedělního shromáždění? Vždyť ani naši nevěřící nejbližší nejsou seznámeni se základními idejemi křesťanství, jak potom mohou porozumět sakrálním symbolům? Nevěříte-li, zkuste si to sami ověřit. Když se řekne církev, většině lidí se vyjma kostela vybaví hospic, do kterého odložili své staré rodiče, nebo charita pro hladem nebo válkou postižené země. Někteří si církev dokonce spojují s příspěvky, kterými si jednou dvakrát za rok chlácholí egoistické já, v jejich mysli tím převedené do velkoryse dobrého dárce blaha.

Jenže církev je Kristova. Kam se ztratil při vyřčení slova „církev“ v myslích nevěřících Kristus?