Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Užitečnost dogmatu, jeho důsledky nebo snad jen spekulace?


Předně bych rád vysvětlil, že při setkání s pravdou je třeba ji prostě respektovat, přijat, i kdybych její užitečnost do hloubky vůbec nechápal. Protože každá dílčí pravda je součástí reálného světa ve kterém žiji a čím více se o tyto dílčí poznání pravdy mohu opírat, tím realističtější je i vlastní můj život - tedy tím v důsledku i pravdivější.

Vývoj poznání o neposkvrněném početí Marie trval poměrně dlouho a byl tedy završen už jen v církvi římskokatolické a v těch církvích, které jsou s ní v jednotě. Na druhé straně ale ani pravoslavné církve nejsou ve své víře nám zase až tak vzdáleny, i když samotné dogma odmítají. Osobně v tom spatřuji hlavně averzi vůči Římu (tedy nikoli důvody teologické), který kdyby cokoli nového vyhlásil, tak to bude pro pravoslavné vždycky špatně, vždycky nepřijatelné.
I v tomto je třeba vidět holou pravdu: pravoslavných církví je několik - a každá je autonomní, každá má svého patriarchu (který je u nich takovým malým papežem) a vzájemně se nedokáží domluvit na společné věci. Za dobu svého trvání se v podstatě nedokázali ani jednou sejít (svolat sněm) a na něm ujednotit své další poznání ve víře, posilovat jednotu víry. Proto také z těchto ryze praktických důvodů ani nemohou mít žádná další nová dogmata. Ustrnuli ve svém vývoji.

Toto je ale samozřejmě můj soukromý názor, se kterým pochopitelně nemusíte souhlasit.


Pokud se však považujete za křesťany, tak byste si měli uvědomit pár věcí:

První lidé hříchem ztratili výsadu svého společenství s Bohem. Bůh přesto hned následně oznámil svůj plán na záchranu lidstva.
(Gn 3,12-15)
Člověk odpověděl: Žena, kterou jsi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a já jsem jedl.  Nato Hospodin Bůh ženě řekl: Cos to učinila? Žena řekla: Had mě podvedl a já jsem jedla.  A Hospodin Bůh řekl hadovi: Protože jsi to učinil, buď proklet a vyvržen od všech zvířat a od veškeré polní zvěře, budeš se plazit po břiše a žrát prach po všechny dny svého života.  A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.


Nejdřív bych rád poukázal na duchovní skutečnost, na význam výrazu "žrát prach".
Hned o kousek dál máme vysvětleno, o jaký to "prach" se vlastně jedná:
(Gn 3,19)
V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš.

My lidé jsme tedy ve svých tělech doslova dáni satanu za pokrm!
Proto ona náklonnost člověka ke zlému, naše hříšná přirozenost. Hned po narození patříme satanu za pokrm! A satan se živí zlem, které v lidských srdcích rozpoutává. Přesto právě
pro svou vrozenou náklonnost ke špatnosti nedokážeme být satanu opravdovými nepřáteli.

Až v okamžiku, kdy jsme ve křtu spaseni Kristem do Božích dětí
(a jsou nám pro Kristovy zásluhy smazány všechny hříchy), spaseni bez naší vlastní zásluhy, pouze z milosti - tak ve společenství s Kristem,
v moci Ducha svatého, se teprve stáváme skutečnými nepřáteli satana.
Až tehdy, pokristěni a bez hříchů, se stáváme národem, milujícím dobré skutky (Tit 2,14) a máme tím i účast pro své spojení s Kristem na drcení hlavy satana.





"A položím nepřátelství mezi tebe a ženu"...

V tom Božím příslibu plánu spasení člověka (příslibu Mesiáše) se soustředím na tuto jeho první část:
Bůh zde neslibuje jenom Mesiáše, on zde (a zcela neoddělitelně od naší spásy) slibuje i jakousi zvláštní mimořádnou a čímsi výjimečnou "Ženu".
Bůh hned také říká, v čem bude tato Žena výjimečná, čím se bude lišit od ostatního stvoření ("prachu").

Bude se od nás ostatních lišit nepřátelstvím proti satanu, které v ní vzbudí mimořádným způsobem samotný Hospodin.
Jak jsem však už nahoře uvedl,
nepřátelství se satanem je možné jen ve stavu nezatíženosti hříchem, je přímo podmíněno bezhříšností a také přímo podmíněno přítomností Boha v lidském srdci.



Marie tedy z logiky věcí podmiňujících nepřátelství proti satanovi musela být jednak bezhříšná, jednak musela mít důvěrné společenství s Bohem.
Pro tyto dvě věci byla také andělem oprávněně nazvána "milostí naplněná" - protože ona sama byla takto dílem samotného Boha, sváteční nádobou v Božím plánu spásy.
Jako taková (z logiky věcí) nebyla pak určena ani jako "potrava pro satana" (prach ve smrti) - tedy nejen že nezhřešila, ale hned po smrti byla i s tělem (nádobou sváteční) vzata na nebesa.
(Ř 9,21)
Nemá snad hrnčíř moc nad hlínou, aby udělal ze stejné hmoty jednu nádobu ke cti a jinou k hanbě?

Ježíš toto Mariino vyvolení (že ona je tou Ženou z Gn 3,15) potvrdil hned na začátku svého veřejného působení na svatbě v Káně (J 2,4)
a znovu zdůraznil v posledních okamžicích na kříži (J 19,26).
Není pro to jiného vysvětlení, protože v semitském prostředí je takové oslovení matky synem zcela ojedinělé a jen záměr poukázat na souvislost s Gn 3,15 dává takovému oslovení vůbec smysl.



Rád bych zde nyní zdůraznil některé Slávkovy výroky ohledně "Bohorodičky".

..." Žena, která porodí, je bránou, skrze kterou projde na svět tělo a duch ...Marie porodila Ježíše (Boha a člověka v jednom těle - Mt 1,25), Marie byla tou branou, skrze kterou přišel Ježíš na svět."...

S tímto mohu bezezbytku souhlasit a postavit na tom svou další argumentaci.
A zde bych tedy rád poukázal těm, kteří se domnívají, že Maria později prý už nebyla Pannou, ale že měla i další děti, na prorocká slova Starého zákona:

Ez 44,2)
Hospodin mi řekl: Tato brána zůstane zavřena, nebude otevírána a člověk do ní nebude vstupovat, protože skrze ni vešel Hospodin, Bůh Izraele. Zůstane zavřena.




Proč tak lpíme (podle některých zbytečně a nesmyslně) na Mariině neposkvrněnosti?
Protože pravdivá skutečnost je jenom jedna a my se s ní setkáváme zkušeností víry. Pokusím se to nyní nastínit:
(Žl 30,3)
Hospodine, můj Bože, křičel jsem k tobě a tys mě uzdravil.
(Žl 107,20)
Poslal své slovo a uzdravil je; zachránil je z jámy.
(Mt 19,2)
Šly za ním velké zástupy a on je tam uzdravil.
(Žd 12,13)
a čiňte přímé stezky pro své nohy, aby se to, co je chromé, nevyvrátilo, ale naopak aby se uzdravilo.



Život křesťana je o jeho zrání pro nebe, je o uzdravení ze hříchu.
Nám tedy nejde jen o chvilkové uzdravení choroby těla, ale o celkové uzdravení našeho nesmrtelného ducha. A to se neděje rázem, ale pozvolna. Svoji náklonnost ke hříchu máme v sobě zažranou jako špínu za nehty. Potřebujeme být uzdravováni do čistoty dětské mysli. Nebudeme - li jako děti, nevejdeme do Božího království.
Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu.
Muž a žena se stávají rodiči a dítěti svojí láskou zprostředkovávají osobnost Boha. Jen takové dítě vyroste do zdravého nezatíženého jedince, které vyrůstá v prostředí otcovské i mateřské lásky. Ale protože naši biologičtí rodičové nebyli vždycky andělé a dopouštěli se ve výchově chyb i nelásky, zprostředkovávali nám obraz Boha do určité míry vždycky nějak pokřiveně. A to pokřivilo i nás, nemluvě o  dětech násilníků,  alkoholiků, o dětech rodičů drogově závislých či o sirotcích, vyrůstajících docela bez rodičovské lásky. Všichni jsme tak byli už jako děti do určité míry pokřiveni a potřebujeme být uzdravováni.
Potřebujeme být uzdravováni jako děti prostředím dokonalé rodičovské lásky.
Abychom mohli znovu prožívat své vztahy dětství, k tomu potřebujeme ideálního tatínka a maminku.

(Mk 10,15)
Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něho nevejde."

Kristus svoji maminku opravdu miloval dokonalou láskou. Když jsme byli malí, nebyla naše maminka tou nejkrásnější na světě? Jen si vzpomeňte!
Dítě může prospívat a zdárně se vyvíjet pouze v prostředí dvou proudů lásky: Lásky otcovské a lásky mateřské.



Nebeský Otec je zdrojem veškeré lásky (tedy i lásky otcovské a lásky mateřské).
Když jsme byli ještě docela malými dětmi, rodiče nám tedy v tomto nahrazovali Boha. Boha jsme poznávali nevědomky skrze jejich lásku. Každé dítě, kterému jeden z těchto proudů lásky chybí (chybí mu otec nebo matka), je tím nutně poznamenané, pokřivené ve svém vývoji. Poznáte člověka, který i třebas bez vlastní viny vyrůstal bez některého z těchto dvou proudů lásky (děti z rozvrácených rodin, děti opilců, narkomanů a pod). Každý, kdo neměl to štěstí a nevyrůstal v harmonické rodině, je tímto nutně poznamenán.


A Mesiáš přišel, aby uzdravoval ty, jimž puká srdce.
Jak jinak by však mohl uzdravovat, než zase těmi dvěma proudy lásky, lásky otcovské a lásky mateřské? Jedná se tedy o strukturu dvojího vydání Božího obrazu ve stvoření! Slovo, které se stalo mužem, muselo do svého zjevitelského díla začlenit i ženskou edici Božího obrazu. Vedle nového Adama, to měla být také nová Eva.

My jsme se ve svém lidství ve křtu stali Kristovými bratry a tím i Božími syny. Zatímco ve společenství s Kristem můžeme
proud lásky otcovské čerpat přímo tak, že participujeme na Kristu - na jeho vztahu s nebeským Otcem,
proud lásky mateřské k nám logicky přichází taky participací na Kristu
- na Kristově vztahu lásky se svojí pozemskou maminkou, která svému dítěti od nebeského Otce zprostředkovává onen proud lásky mateřské. Nebo se domníváte, že Kristus  jako syn svou maminku už nemiluje?
My jsme totiž na křtu získali nejenom Kristovo bratrství, ale také své synovství vůči nebeskému Otci - ale stejně tak i své synovství vůči Kristově matce. Jinak bychom nebyli plnoprávnými Kristovými bratry, ale jen levobočci.


Kristova matka se tak stává opravdovou skutečnou matkou pro každého křesťana.
 Když v životě stojíme s Kristem, nemůže nás nezasáhnout proud lásky otcovské přímo z Kristova vztahu s nebeským Otcem. Vždyť Kristus nyní spočívá v Otcově náruči! (J 1,18).

Pokud ovšem někdo tvrdí, že mu to už plně stačí ( a že vztah s matkou nepotřebuje), je v situaci dítěte s rozvrácené rodiny, bydlícího s otcem a tvrdícího, že oni dva si ve všem vystačí a že jsou tak šťastní.
Víra bez mateřského proudu lásky od nebeského Otce je vírou poloviční, vírou omezenou, vírou okleštěnou o podstatný rozměr křesťanství!




Nynější role Marie jako Matky všech křesťanů, by se dala přirovnat k oknu:
Okno samo o sobě není světlem, ale pokud jím do místnosti světlo vstupuje, utváří s tímto světlem jakousi jednotu.

Jestliže takto vnímáme Kristovu matku, pak nám už v docela jiném světle vyvstane i smysl Písma:
(Zj 12,1)
A ukázalo se veliké znamení v nebi: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna z dvanácti hvězd. 


Tedy žena, oděná světlem lásky od nebeského otce, světlem lásky mateřské.

A všichni ti, kteří už jako děti onemocněli z nedostatku lásky (sirotci, děti různým způsobem zneužívané, pokřivené ve zdravém růstu), všichni ti dostávají takto v Kristu šanci na plné své uzdravení.  Nebudou už více oproti jiným (těm šťastnějším dětem) znevýhodněni nedostatkem lásky, uzdraví se!
Stačí se stát znovu dítětem a nechat se obmývat oběma proudy lásky otcovské a mateřské.
Oba tyto proudy mají svůj původ v nebeském Otci, ale onu mateřskou lásku získáváme skrze Marii, skrze vztah našeho bratra v lidství Ježíše Krista ke svojí mamince - tedy skrze naše nově nabyté synovství, plynoucí s pokristění, z ponoření do Krista..



Mariánská úcta je ve značné části praktikování křesťanské víry, která je však ve skutečnosti směřována "za Marii", Maria je pro nás jen čistým stvořeným zrcadlem tváře nebeského Otce.
Maria, jako stvořené zrcadlo, musí být prosta jakéhokoliv hříchu. Jinak by zrcadlo bylo poškozeno a ekonomie Božího sebedarování by byla zkompromitována.


Panna Maria je pro nás nedílnou součástí Božího zaslíbení v protoevangeliu (Gn 3,15). Je nedílnou součástí Božího plánu na vykoupení lidstva. Stala se Královnou nebe z moci výkupné oběti jejího Syna, který se stal králem nebe i země (Mt 28,18).
Panna Maria je tedy královnou nebe ve smyslu postavení tajemné "Gebirah" (královna - matka), jak o ní hovoří Písmo.




Někteří z vás toto Boží zaslíbení spásy zredukovali pouze na příchod Mesiáše, ale Boží příslib je širší, zahrnuje do plánu spásy i Ženu.
Nelze oddělovat Mesiáše od Ženy! (Gn 3,15; J 2,4; J 19,26). Bůh přece slíbil Ženu a její potomstvo!
Mariologie je proto nutným doplňkem christologie.
Písmo svaté je samo o sobě komentářem:

(Zj 3,21)
Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl jsem se svým Otcem na jeho trůnu.



Ve stvoření má tedy Boží obraz dvojí, vzájemně komplementární vydání, muže a ženu.
Maria nepochybně zůstává jen lidskou bytostí, učednicí, věřící ženou. Zjevitelem Otce, Syna a Ducha svatého je vtělený Syn. Vtělené slovo nám skrze svou přijatou mužskou přirozenost zjevuje to, co odpovídá výrazovým schopnostem této konkrétní lidské přirozenosti.
To, co přesahuje možnosti této přijaté konkrétní mužské lidské přirozenosti, opět Slovo tajemně zjevuje skrze svou Matku na základě jedinečného vztahu, který k ní má.




Je třeba si uvědomit, že jenom první osoba Trojice a Maria z Nazareta mohou vtělenému Synu říci zcela oprávněně: "Ty jsi můj Syn".

Díky svému jedinečnému vztahu k vtělenému Slovu se tedy Maria stává stvořeným zrcadlem, v němž se tajemě odrážejí mateřské a panenské rysy první osoby Trojice.
Marie tudíž není zjevitelkou v aktivním smyslu, skrze ni nám Slovo zjevuje to, co přesahuje výrazové schopnosti jím přijaté individuální mužské lidské přirozenosti. Je třeba si uvědomit, že redukce Božího obrazu pouze na jeho mužskou edici, by mohla vést k diskriminaci Božích dcer, což by se dostávalo do křiklavého rozporu s Ježíšovou praxí.
Základní myšlenkové pravidlo christologie je: "Co nebylo přijato slovem, nemůže být ani spaseno!"
Jenže Slovo hypostaticky nepřijalo ženství, z čehož by někdo mohl vyvozovat, že ženství tedy nemůže dojít spásy (lidé si totiž i na věčnosti uchovají svou mužskou nebo ženskou identitu.


Tato potřeba doplnění někým druhým je základní charakteristikou lidství obecně - právě na tomto základě můžeme vstupovat do Krista a utvářet jeho tělo, tedy církev, která postupně zraje do plnosti Krista a stává se "úplným Kristem" s hlavou i údy.
Nehovoří snad apoštol Pavel o tom, že na svém těle doplňuje to, co zbývá do plnosti Kristových útrap?
Pokud bychom si přáli, aby osoba vtěleného Slova byla absolutně soběstačná a sama v sobě naprosto kompletní, nestavělo by se to proti základním charakteristikám jednoho z Trojice (jedna osoba Trojice nemůže být bez ostatních dvou) i proti základním charakteristikám každé lidské osoby (jsme Božím obrazem jako společenství, jako jednota v rozličnosti)?

Jestliže tvrdíme, že christologie nutně potřebuje mariologii jako doplnění, jenom tím důsledně respektujeme základní pravidla trinitární teologie a křesťanské antropologie.





V Trojici Syn vychází z Otce jako z jediného principu a právě proto vtělené Slovo při svém příchodu na svět vychází z panenské  Matky, jako z jediného principu.
Panenské početí Krista z Marie není tedy jen vhodným způsobem příchodu vtěleného Slova na svět, jak tvrdili církevní otcové, ale plnohodnotným zjevením něčeho originálního z tajemství Nejsvětější Trojice. Dlužno podotknout, že titul "Bohorodička" nyní dostává nové a mnohem jasnější teologické  ospravedlnění, než jaké se nachází v christologických dílech minulých století.


Maria se ve své nové úloze v nebi stává matkou každého kristovce a všechny její děti se mohou (tím, že se nechají očistit Kristem a setrvávají spolu s ním ve společenství) nechat uzdravovat těmito dvěma proudy mateřské i otcovské lásky v ovzduší dokonalé Boží rodiny. Maria je jako vybroušený hranol dalekohledu, jako polopropustné zrcadlo, které nám od nebeského Otce zprostředkovává záři mateřské lásky -  to, co nám některým chybí k úplnému uzdravení.


Nežijme tedy nadále v "neúplné rodině", nežijme nadále v polovičních vztazích!
Žijme své životy naplno, jako skuteční křesťané, kteří se přímo koupají v rodinném ovzduší otcovské i mateřské lásky. Ale k tomu je třeba i opětování této lásky - vytvoření našeho čistého vztahu dítěte jak k Otci, tak také k naší společné mamince.

Jak už říkal kardinál Ratzinger: "Nechtěj po žádném svém činu o nic méně, než kolik ti může dát"!

Podobně hovořil i svatý Augustin: "Dělej to, co děláš"! (miluj a dělej, co chceš)

V podstatě se jedná o opravdovost života v každé naší chvilce. V každém našem činu dosáhnout naplňování Božího plánu, v každém našem činu se ztotožnit s Bohem, nechat se naplnit Bohem.