Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Otázka „Lze být církví i bez finančního zabezpečení?“ zní jasně, nicméně její obtíž myslím ani neleží v tom „finančním zabezpečení“, ale spíše v tom, že – jak se domnívám – nemusí být jasné, co se myslí slovem církev. Rád bych tedy uvedl tři východiska týkající se porozumění onoho pojmu „církev“ a z nich hledat odpovědi o onom finančním zabezpečení. Co je tedy církev, jak ji rozumíme?

První východisko

Pokud rozumíme církvi jako společensky významné instituci, která plní státem vymezenou roli – kulturní, charitativní, náboženskou (je nositelem nějaké náboženské ideje), pak takto chápaná církev zřejmě peníze potřebuje, jako každá jiná podobná instituce. Pokud chceme vnímat církev jako tu, která má být především společensky významným faktorem, pak peníze k tomu patří, bez peněz bude církev společensky nevýznamná.


Je otázkou, zda lze takovou veřejnoprávní roli smířit s rolí církve neviditelné, duchovní, věřící o sobě, že je tělem Kristovým, s církví poslanou Ježíšem samým hlásat Boží království a uzdravovat nemocné (L 9,2). Boží království, které máme hlásat, je věcí těžko uchopitelnou, je to Boží vláda v našich osobních i společných dějinách, Boží vláda, která se nedá popsat a uskutečnit morálními, natož mocenskými pojmy. Evangelijní radu k poslání hlásat Boží království a uzdravovat nemocné jistě známe všichni, podle L 9,3 je to Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani nemějte dvě košile. Nezajištěnost Božího království zde jakoby volá po nezajištěnosti jeho hlasatelů. A pokud vezmeme k tomuto pojetí církve v 1 P, zde vůbec nemůžeme říci, že by křesťané měli být nějakou součástí společnosti, čteme zde, že jsou tomuto světu jako cizinci a příchozí. Církev nemusí podle tohoto pojetí hledat zakotvení především ve společnosti kolem, je zde naopak cizorodý prvek, svědek naděje a důvěry v království Boží, které se již přiblížilo a přijde brzy v plnosti. Věříme, že království Boží přijde brzy? Řešíme finanční zabezpečení církve s důvěrou v Ježíšovo doporučení Hledejte nejprve Boží království?

Ještě k tomu uzdravování nemocných z L 9,2. Zdravotní péče a její dostupnost je v České republice myslím na solidní úrovni. Jistě se najdou i aktivity, které budou v této oblasti církvi slušet (třeba hospicová péče, sociální služby apod.). Co ale církvi přísluší plně je uzdravování zraněných duší, tedy uzdravování schopnosti důvěřovat, schopnosti doufat, motivovat ke změně smýšlení, hledat smíření. Jde o hlásání takříkajíc naděje proti vší naději, a jestliže takto chápané poslání uzdravovat bude vycházet ze společenského a finančního zakotvení, bude nám společnost důvěřovat, když budeme onu naději proti vší naději hlásat?

Jestliže naše církev nemá být nutně kompatibilní s touto společností, jestliže má hlásat nezajištěnou naději proti vší naději, ať slyší znovu lukášovské upozornění Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce, ať slyší i radu Prodejte svůj majetek a dejte almužnu. Udělejte si měšce, které nevetšejí. (L 12, 32-33). Ať neslouží dvěma pánům. Nejde o to, že by majetek křivil obraz církve nutně. Ale o to, jak zůstat uvnitř srdce nezávislý.

Druhé východisko

Zdá se mi, že většina římských katolíků si stále přestavuje svou církev podle modelu předkoncilového, tedy jako jakousi velkou organizaci, se středem v Římě a pobočkami po celém světě. Církev je podle takového vidění „jedna velká“, v církvi jsem, když zajdu do kteréhokoli kostela, tam je má církev, věří takový katolík.

Ten, jehož domovem je „velká církev“, je ale myslím zranitelný, protože nehledá konkrétní společenství a je pokoušen ke spiritualitě „já a můj Bůh“, tedy ke spiritualitě, která církev vlastně nepotřebuje, de facto ji potřebuje jen kvůli svátostem a kvůli autoritativnímu učení, ale nikoli kvůli společenství.

Věříme jistě, že jedna církev skutečně existuje, je to církev mystická s Kristem jako hlavou, taková církev listu Efezským. Ale Pavel píše církvi daného místa, do Filip nebo Korintu, ve Zjevení čteme listy andělu církve v Efezu, Pergamu, Smyrně a tak dále. Místní církve mají jistě usilovat o jednotu. Ale má-li nejen Písmo, ale i druhý vatikánský koncil pravdu, církev je právě tam, kde je církev místní (lépe s koncilem „partikulární“), kde je konkrétní sbor konkrétních lidí, kteří vytvářejí plnou, stoprocentní Kristovu a současně pro nás katolíky římskokatolickou církev.

Tato partikulární církev je jistě darem Ducha, ale nevytvoří ji nikdo jiný než členové této partikulární církve, konkrétní lidé z masa a kostí, kteří se Božímu Duchu nebudou bránit, ale budou vnímat jeho působení mezi sebou navzájem a bude to nepřehlédnutelné. Římskokatolická církev nemá centrum ve Vatikánu, ale v místní církvi.

Chtějme skutečně církví být, buďme církví – tedy jsme-li katolíky, vytvářejme aktivně svou místní římskokatolickou církev. To je šance ještě pro nás a hlavně pro naše děti a generace, které přijdou po nás. Kéž se změní to, že tak mnozí katolíci neumějí a nechtějí být církví.

Nu a může být místní/partikulární církev bez finančního zabezpečení? Nu, pokud třeba její členové včetně ordinovaných služebníků mají civilní zaměstnání a scházejí se v nějakých levně pronajatých prostorách nebo v prostorách soukromých, tak taková církev může mít svůj fond, do kterého její členové přispívají a ze kterého se hradí potřeby této církve. Když někdo chce být církví, chce spoluvytvářet svou místní církev, tak proč by nepřiložil korunu k jejímu provozu? A více než to. Proč by se člen takové místní církve z radosti, že zadarmo dostal záchranu od Krista ve společenství své církve, nesdílel i s potřebnými jinde, mimo církev?

Třetí východisko

Myslím, že většina věřících vnímá církev – ať už jako onu neexistující tzv. „velkou“ nebo tu místní – jako jakousi organizaci, jejíž chod zajišťují profesionálové za to placení. Mnoho katolíků si – jak se zdá – neumí představit, že by měli být aktivními a plnohodnotnými spolutvůrci své místní církve, nikoli se pouze zbožně účastnit nějakého provozu (popř. nějakého rituálu), který připraví někdo jiný. Ale třeba všechny svátosti jsou svátostmi celé církve, tedy radostným slavením celé místní církve, nikoli obřadem, který takzvaně slouží kněz a lid se ho zbožně účastní.

Právní i faktické uspořádání dnešní katolické církve aktivní účasti celé křesťanské obce v  životě i liturgii zrovna nenahrává. Ale myslíte, že generace našich dětí bude schopna věřit evangeliu o blízkosti Božího království v takové místní církvi, kde je nejvyšším učitelem, vládcem, zákonodárcem i soudcem jedna osobnost? Jak může taková praxe vést ke vzájemné odpovědnosti členů církve k „nesení břemen jedněch za druhé“, ke sdílení se v radostech i starostech atp.? Jak by mohla taková praxe vést k odpovědnosti vytvářet církev?

Mají pak o finančním zabezpečení církve rozhodovat náboženští profesionálové nebo je záležitostí místní církve jako celku? O záležitostech financí ať rozhoduje místní církevní obec jako celek, nebo její zvolení představitelé. Vezměme příklad – co kdyby se členové místní církve poradili, kde vlastně chtějí slavnostně sdílet svou radost z Kristova vzkříšení – jestli v kostele, který je pro danou obec třeba příliš velký, svým uspořádáním pro slavení církevní obce nevhodný a v zimě ještě navíc vymrzlý. Nenajdou se pro sdílení radosti z vykoupení pro danou křesťanskou obec v konkrétních podmínkách vhodnější prostory?

Shrnutí

Lze být tedy církví i bez finančního zabezpečení? Doufám, že je zřejmé, kam tento příspěvek mířil: diskutujme nejprve identitu církve, především nakolik se má nebo nemá považovat za součást společnosti.

Dále pak stůjme na tom, že je věcí místní církve, aby své i finanční zabezpečení „zdola“ vyřešila. Jistě, jsou tu věci, které záležitosti místní církve přesahují, třeba otázka vzdělávání. Tam je jistě na místě hledat a najít spolupráci s jinými místními církvemi. Nemělo by se v praxi zapomínat na přání posledního koncilu, aby se znovu v církevním životě uplatňovala subsidiarita, která je ve světsky reflektovaném managementu samozřejmostí.

Úplně na závěr: velmi bych si přál, aby katolická církev minimalizovala potíže a ostudu, které s takzvanými restitucemi církevního majetku musejí nutně přijít, ale ještě více bych si přál, aby všichni pokřtění se svou církví našli svou identitu, aby obnovili porozumění sobě samé a díky tomu si poradili i s pokušeními spojenými s finančním zabezpečením a celkově vydávali tomuto světu dobré svědectví.

Martin Šály

Příspěvek byl pronesen na kolokviu „Na cestě k dialogu v církvi“, které se konalo v Olomouci ve dnech 16. – 17. května 2014.

Zdroj: www.getsemany.cz