Někdy člověk žasne, jak křesťané přijímají Písmo. „Sola scriptura“ - jedině Písmo, chápou jako mohamedáni, kteří věří v doslovnou pravdivost a neměnnost svého Písma (Koránu). Ti Božímu poslovi (Mohamedovi) věří jako neomylnému a absolutně pravdivému. Přestože to byl pouhý člověk, žijící ve své době a prožívající a řešící totéž, co ostatní lidé jeho doby. Z křesťanského Písma se takovým chápáním stává modla, nebo řečeno ještě lépe - Písmo se stává „papírovým papežem evangelikálů“. Bohužel, na rozdíl od katolíků. Katolíci se ve své učenosti, církví sice občas dogmaticky omezované, dokáží přizpůsobit tomu, co je pro všechny křesťany naprosto zásadní: Dívat se na vše kolem nás, tedy i na Písmo, dívat se očima, chápat smysly a posuzovat vším, co máme k vnímání a uvažování, tak, jak by to dělal náš Pán a učitel – Kristus Ježíš.

Přestože nám po zemi chodil živoucí příklad Božího obrazu, učil nás a do nás vložil svého Ducha, tak přestože víme, že máme být jako On, tak to sice umíme odříkat, ale nechápeme, přesně jak pravil On:

‚hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno.‘ (Marek 4:12)

Přiznám se, že i já jsem zprvu hleděl na zarputilého Františka100 jako na člověka zbytečně komplikujícího vidění na Písmo. Než mi došlo, že i mé nitro se vzpírá jednání popisovaným v některých starozákonních pasážích Bible. Boží duch v nás totiž nezávisí na tom, kdo a jak to napsal. Ten si vane kam chce, avšak vždy v souladu s Otcem. Než jsem našel cestu jak z toho ven, zabralo mi to dost času. Hodně času, přestože jsem jako papoušek dokázal odříkat základní princip křesťanského jednání:

A nejenom princip jednat jako by jednal Pán, jak píše Jan teolog. Ale jednat v souladu se všemi principy, které učil Pán na hoře. Tam též řekl:

Říkám si: Ty tupče, copak tohle neznáš skoro nazpaměť? To se ti nerozbřesklo, že Ježíš zde odlišuje to pravé slovo Boží od nánosů pocházejícího ze zlých lidských srdcí, byť ty nánosy jsou obsaženy v Písmu?

A odtud již nebylo daleko, abych nalezl důkazy od učených biblistů, teologů a všech těch moudrých, kteří přemýšlejí o Božích věcech dnem i nocí. Jejich poznání nám pomohou odlišovat skutečné Boží Slovo od lidských přimíšenin. Jedno jsem uvedl v článku „Svaté války“ Izraele , ve kterém se odhaluje ideologický záměr pisatelů Písma. Zde bych ještě přiložil znění výtahu v knihy Milana Balabána „Hebrejské myšlení“, jejíž části si lze přečíst zde. Některé odkazy již nejsou aktuální, ale to důležité tam lze stále ještě najít.

Následně přetiskuji text z kapitoly „Biblická zvěst a ideologie“.

Citováno z: Milan Balabán – Hebrejské myšlení, str. 85-90, Herrmann a synové, Praha 1993

Tradice, ať už ústní či písemná, není čistá ruda, nýbrž “zlato a struska”. Tím zlatem je zvěst o Hospodinu jakožto živé pravdě a čirém, byť náročném odpuštění (smíření, zaslíbení, rehabilitaci víry aj.); tou struskou je – ideologie.

Co se míní označením ideologie? Je to výsledek cizopasného procesu, v němž se stává z živé nepředmětné pravdy poučka, zlaté – a přitom železné – pravidlo, princip, a soustava principů. Ideologie – to je ona “rytina”, kterou si člověk podle druhého slova Dekalogu nemá vyrábět, obrací-li se k Bohu jakožto Pánu a Slitovníku. Ideologie – to je podivná “chemická reakce”, jíž se z Hospodina zcela nezávislého na Izraeli stává národní (nebo znárodněný) bůh, který sleduje “zájmy svého lidu”; nebo jde o takového “hospodina”, který si angažuje svůj lid, aby kulticky i politicky hájil jeho božskou prestiž ve společnosti a ve světě. To je typické pro pohanský modus a model vztahu člověka a božstva. ...

Ovšem: jisté národní patiny nelze Starý zákon zbavit. V izraelském nábožensko-národním společenství se odehrávaly slavné Boží činy. Ale názvuky či pazvuky (sebevědomého) nacionalismu jsou cizí Zvěsti Bible. Tak z Hospodina se někde stává válečnický Marduk. Ideologii slouží mnohde tak závažná formulka jako “řekl Hospodin”. Tak například v knize Jozue: čtěme Joz 8,1 o vyhubení všech obyvatel Aj. ... Je pravděpodobné, že původní podoba vyprávění mělo kulticko-ideový charakter. Ale konečná podoba textového znění obráží jistý (duchovně nebezpečný) náboženský nacionalismus a byla problematickou oporou jak křížovým výpravám, tak husitským výbojům.

Podezřelý nábožensko-nacionální pazvuk se ozve například i v eschatologickém obraze v Třetím Izajášovi – čtěme Iz 60 (kapitola začíná slavnostní eschatologickou výzvou): “Povstaň ... protože ti vzešlo světlo. ... K tvému světlu přijdou pronárody.” To vše je v základní intenci izajášské Zvěsti. V pořádku je i radostné pospíchání cizinců do nového Jeruzaléma. Divný tón ovšem zní v ohlášení, že cizinci snesou do Města to nejlepší a v obrovském množství. – Ale pak se dovídáme: “Cizinci vystavějí tvé hradby a jejich králové ti budou k službám. ... Pronárod a království, jež by ti nesloužily, zhynou.” ... Tedy: Přesto, že Iz 61 začíná duchovně silnými slovy o pomazání “ebeda” Hospodinova Duchem, shledáváme později v tzv. Třetím Izajášovi (Iz 60-66) disharmonické prvky eschatologicky transponovaného nacionalismu. To je představa, kterou energicky zamítl Ježíš, ale která byla cizí i prorokům Starého zákona (např. tzv. Druhému Izajášovi). V Třetím Izajášovi jsou Zvěst a ideologie podivně promíseny.

Ideologie se hlásí ke slovu také tehdy, když je příliš zdůrazněn kult, např. význam chrámu. Tak je tomu poněkud v knize Ageus. ... Od dob Komenského, který se inspiroval Ageovým proroctvím, až pod dnešek je ageovská stavba vykládána jako “Aufbauprogramm” v dobách po válečné katastrofě, jako nikoli beznadějná, ale naopak lepší budoucnosti se otvírající “Nachkriegsarbeit”. ... Stavba chrámu je znamením priority Božích požadavků, ale i Božích spolehlivých slibů, před vším ostatním, tedy i denodenní lopotou, která nám umožňuje “přežít”. ... Avšak sám text Ageova proroctví bez násilí prozrazuje, že se stavbou “materiálního” chrámu – jakožto výpravné a esteticky skvělé budovy, jež musí už svým vzhledem udivit “věřícího i něvěřícího” – byly spojovány konkrétní politicko-eschatologické představy a plány; a že “nový veliký chrám” je chápán jako střed kosmu, střed Země – a ovšem jako centrum obnoveného Judstva, do něhož se pohrnou pohané a dary. A to je už ideologie. Ageus není ovšem toliko kultický prorok. Počítá přece i s jinou skutečností, než je stavba a dostavba chrámu: “Můj duch stojí uprostřed vás.” (Ag 2,5b; verúachí omedet betókkem) ... Předexilní (Velcí) proroci však onu Rúach, onoho Ducha, stavěli mnohem intenzivněji do centra duchovně-politických zápasů, než jak k tomu byl ochoten Ageus. A chrám nenabyl v jejich výrocích a vizích nikdy významu esenciálního. Spojovat všechny přítomné pohromy s nepřítomností chrámu, nebo s tím, že neprosperuje a neinspiruje svou vnější malostí pohany k fantastickým darům, to by takového Jeremjáše nebo Ámose vůbec nenapadlo.

S ideologií stínící Zvěst souvisejí Ageovy politické mesiánské naděje, či spíše spekulace. “Služebník Hospodinův” (ebed JHVH) a kázání Druhého Izajáše (Iz 53) objevuje se v prospektu Ageově v postavě Zerubábelově. Zerubábel bude oním očekáváným mesiášem eschatologického času (Ag 2,23). “Zerubábel vystupoval v Ageem zvěstně doporučené souhře s veleknězem Jóšuou ... Mesiánská představa je tu jakoby rozdvojena, mesiášská entita jako by tu měla hlavu “světskou” v Zerubábelovi ... a “duchovní” v Jóšuovi ...” (Balabán, Bojovníci a trpitelé, rkp, Praha 1985) Stejnou nominálně konkretizovanou představu najdeme u Ageova současníka Zacharjáše. Tato sázka na konkrétní osobnosti Ageova času budí rozpaky i u vykladačů, kteří se snaží vyložit Ageovo poselství co nejpozitivněji. Snaha povýšit Zerubábela a Jóšuu na zvěstné symboly budoucí mesiášské spásy, a tím teologicky neutralizovat tehdejší ideologickou náboženskou mesiášskou problematiku, není korektní a spěje příliš rychle a příliš direktně k christologizaci textů ageovského a zacharjášovského typu.