píšeš:

/// Myslíš, že se týká zničení každého, kdo kdykoliv v životě takto hřešil nebo pokud si někdo třeba přečte podobné varování, jaké jsi právě napsal, a od hříchu se odvrátí, tak Bůh od zničení upustí?///

Následky různého stupně se týkají každého věřícího. Je to závislé na tom, jak často to činí a také na tom, zda to často činí ve stavu maximálního naplnění Duchem svatým. Když z Nebe přenese Boží milost přímo do pekla. V tomto stavu je takový hřích pak opravdu vážný a destruktivní. Podobně jako hřích Ananiáše a Zafiry, který se stal v době, kdy Duch svatý velmi intenzivně účinkoval v Církvi. Potom i takový, celkem ne až tak závažný hřích způsobil jejich smrt. Dnes by se to určitě nestalo. 

Bůh je nesmírně trpělivý, Jeho Láska přikrývá mnoho takových hříchů. Nicméně Jeho Slovo je Pravda a tak následky na sebe nenechají čekat, pokud věřící takto hřeší třeba mnohé roky. Může se objevit třeba chronická choroba dýchacího ústrojí nebo srdce, cukrovka apod. U nenapravitelných smilníků může přijít třeba infarkt nebo mozková příhoda či rakovina.

Děje se tak i u lidí, kteří nakonec budou z tohoto hříchu osvobozeni. Následky si však nesou i nadále. 

///Pak mě zaujal výraz duchovní věřící. Měl jsem za to, že jsou jen dvě možnosti. Buďto člověk uvěří v Ježíše Krista nebo ne.///

Divím se, že nevíš o tom, že Pavel psal Korintským, že ještě nejsou duchovní, ale že jsou stále tělesní:

3  Ještě zajisté tělesní jste (1Kor 3,1-3).

A také např. 1Kor 2,13-15:

Dále píšeš:

Člověk se znesvěcuje každým hříchem. Smilstvem však hřeší přímo proti svému tělu. Může dostat i pohlavní chorobu např. Obžerství a opíjení se také ovlivňuje zdraví těla, také nehodné přijímání Večeře Páně. Přesto v případě smilstva je to přímý hřích proti tělu. 

Podobně jako když v bitvě dostaneš čistý průstřel, který není tak vážný anebo když naopak dostaneš přímý zásah na životně důležitý orgán.

S vínem je to tak: Pokud se jím dostaneš pouze do nálady a je Ti dobře po ukončení jeho pití i druhý den, je vše v pořádku. Pokud se však opiješ tak, že je Ti špatně po ukončení pití i druhý den, pak jsi to z hlediska Písma přepískl.

To platí i pro další druhy alkoholu.

Jsou poskvrny těla a poskvrny ducha. Paradoxně jsou hříchy těla vážnějším zásahem do duchovního života, než hříchy ducha. Představ si to tak, že visíš na kříži, máš přibité ruce a nohy. Nemůžeš nic dělat. Můžeš sice být pyšný, můžeš zalhat, můžeš nepatřičně na něco hledět apod. Ale nemůžeš dokonat hřích smilstva, krádeže a vraždy. Což jsou hříchy, které nejvíce ničí pomazání Ducha. Aby jsi je mohl vykonat, musíš sestoupit z kříže. Odtrhnout nohy, jednu ruku, druhou ruku a sestoupit. 

Ano, jistě největší hřích je pýcha. Ale proč? Protože pýcha je spouštěčem ostatních hříchů. Jdeš po ulici a myslíš si: To jsem krásný, svalnatý mladý muž, mám skvělé fáro, všecko značkové.... A nebude trvat dlouho a bude tu další hřích... Pýcha předchází pád.

///v učení byla tendence tvrdit (zjednodušeně řečeno), že je hřích jak hřích.///

Sám Ježíš říkal o někom, že má větší hřích než někdo jiný. 

/// Nakonec jsem v predestinaci uvěřil a v českých křesťanských vodách jsem s tím zařadil k nepatrné menšině :-)///

Boží Pravda je vždycky v menšině. 

Arminiáni utrpěli porážku na celé čáře. nejen, že mluví o neexistující svobodné vůli, ale také tuto "svobodnou vůli" uplatňují v domnělé práci pro Pána.

Velmi výstižně to vyjadřuje tento článek:

Přes neochotu charismatiků definovat svoji věrouku, zde existoval implicitně postmilenialismus, kdy sjednocená církev má „dobýt národy pro Krista“ a viditelně manifestovat Boží království, které není omezeno na sakrální scénu, ale viditelně prostupuje sekulární společností. V letničním resp. pre-charismatickém hnutí ožívaly staré hereze jako modalismus, jehož představitelem byl W. Branham, kteréhož služba nastartovala obnovu „Pozdního deště“ a byla značně podporována „Obchodníky plného evangelia“. Nutno kladně kvitovat, že hereze byla opuštěna. Ovšem přetrvala pachuť, kdy na Krista je někdy nahlíženo jako na „prvního věřícícho“ a na toho, kdo namísto Boží plnosti používá charismat.Byly zde různé metafyzické kulty, inspirované mesmerismem, ze kterých vyšla učení jako „hnutí Víry“ apod. Mnozí nezávislí služebníci Uzdravování si doslova „ochočili“ směs Branhamismu, okleštěného od explicitního modalismu, a metafyziky. Tito služebníci přicházeli i do zemí třetího světa, zvláště do Jižní Ameriky resp. Brazílie a Argentiny. Zde pak, na půdě evangelikálů a letničních, uzdravovali přicházející davy. Zatímco letniční viděli uzdravení jako potvrzení zvěstovaného Slova, tito misionáři chápali uzdravení jako průlom Božího království do království toho Zlého. Zatímco první kladli důraz na pokání, druzí viděli uzdravení spíše jako počátek pozvání k následování.
Obě hnutí, jak letniční, tak charismatici, vyrůstala vedle sebe. Avšak, krom základních dogmat, jediné, co měly společného, bylo mluvení jazyky a víra v duchovní dary, ale dalším učením a praxí si byly velmi vzdálené. Charismatici ovšem často letniční napomínali z nejednoty, z oddělování se a nakonec se jim podařilo je získat, snad i skrze pocit „nechtít být stranou“, když v Argentině a Torontu eskalovala obnova „Torontského požehnání“. Krom okázalých tělesných manifestací zde existovalo i učení o jednotě, vycházející z této duchovní zkušenosti. Protože letniční již křest Duchem prodělali, nazvali tuto zkušenost „křest ohněm.“ (Sergeio Scataglini), což mělo zároveň mnoho historických paralel. Přidali se i někteří další letniční vůdci a záhy se podobné manifestace začaly projevovat i v dalších letničních sborech, např. v Assemblies of God v Pensacole.U nás se podařilo získat i jinak konzervativní letniční a proměna teologie vlivem nové, čerstvé duchovní zkušenosti na sebe nenechala dlouho čekat. Původně charismatický étos, hlásající – „všichni se (na tomto novém větru) sjednoťte a bude vás čekat probuzení“, nastolil svůj imperativ i zde. Samozřejmě, že žádné probuzení nenastalo, vždyť celá obnova byla zaměřena na stávající křesťany. Namísto výzvy k pokání zde byla idea prožitku „nyní a víc“. Nový vítr sice rozfoukal nový oheň, ale původní oheň letničního probuzení prakticky vyhasl. Ovšem nová doktrína, slibující probuzení na základě „absolutní jednoty“, začala hledat viníky tohoto stavu. Byla jednoduchá: Bůh nežehná, protože nejsme dostatečně jednotní. Vyvstala tedy otázka, jak jednotu posílit? Ovšem na nesprávně položené otázky se obvykle dostává i nesprávných odpovědí. Nebyla to nejednota, co způsobilo prakticky vyhasnutí letničního ohně, ale zcela jiný oheň, který vzplanul na letničních oltářích. Nicméně i tento oheň vyžadoval své oběti – vytouženou jednotu prý vybudujeme naprostým podřízením se autoritě, a to jak proti svědomí, tak proti víře i osobnímu přesvědčení. Když ovšem ani nyní probuzení nepřišlo, začal se hledat vnitřní nepřítel, který byl nalézán v lidech, kteří se drželi reformačních zásad „Sola Scriptura“ a „svobody svědomí“. Utáhly se již tak přetažené šrouby a hnutí záhy začalo produkovat invalidy. Jelikož je hnutí arminiánské, pak největší hrozbou zde byla „ztráta spasení“ vlivem neposlušnosti pastorovi a jemu Bohem dané vize.Ale ani po extrémním dotažení šroubů probuzení nepřicházelo a všechna proroctví selhala. Mezi charismatiky se začalo objevovat učení, že Bůh neví všechno. Mám podezření, že toto učení se v té době mnohým mohlo velmi hodit. Jestliže Bůh neví všechno, pak i proroctví nemohou být přesná a pravdivá. Probuzení je tedy třeba doslova „vydřít hyperaktivními evangelizacemi“. Naštěstí letniční ideu nevšemohoucího Boha zavrhli. Pak ovšem proroctví byla pravdivá a je třeba více jednoty, více oslovovat lidi a být aktivnější v evangelizaci. Někde se dokonce koketovalo s myšlenkou posuzovat lidi podle toho, jak „aktivní jsou pro Boží království“, „kolik přivedou nových lidí ad.“ Protože agresivní učení o probuzení si žádalo nové oběti, téměř se přestalo hříšníkům jakkoliv „bránit“ v přístupu do Království. Zmizelo pokání a vznikla půda pro aktivity typu Kurzy Alfa. Bylo jen třeba lidi více a lépe oslovovat a důmyslněji, pod různými záminkami, zvát do sborů. Sám otec Alfy byl ve vymýšlení záminek velmi nápaditý. Ani to ovšem nevedlo k úspěchu a tak některá hyperaktivní společenství se namísto „zápasu o duši“ začala zaměřovat na „ovlivňování společnosti“. Začal narůstat zajem o politiku a touha zaujmout svět jinak, než skrze nepopulární bláznovu zvěst. Část církve zřejmě zatoužila být respektována.Podhoubím nového chápání evangelia bylo nejprve učení Carlose Annacondii a později Alana Vincenta, s jejich vizí „Království na zemi“. Učení zde nabízela techniku vlády skrze manipulaci s démony. Není to ovšem v podstatě nic jiného, než stará doktrína postmilenialismu, stojící skrytě v počátcích charismatického hnutí, která se ovšem utrhla ze řetězu a lidově řečeno „zešílela“. Nicméně, stejně jako historický postmilenialismus, říká: neočekávejme na vytržení, ale christianizujme národ, zaměřme se na politiky a bojujme s ďáblem. Není divu, že ožívají staré teorie vykoupení, jako Origenova teze vlastnictví světa satanem na základě oprávněného předání moci Adama Satanu. Bůh prý Satana respektuje a legitimizuje tak jeho postavení svůdce, zloděje a vraha. Nemůže nic dělat a jen Satanově vládě přihlíží. Satan musel mít z toho učení opravdu radost. Konečně ho někde, dokonce prý Bůh, chápe jako legálního boha tohoto světa. Nyní se stačí jen sjednotit, dorůst do podoby Syna, svrhnout ďábla a dědictví bude naše.Paralelně s tím se napříč, nyní již charismatickým hnutím, množí případy duchovně zdeptaných křesťanů, kteří opouštějí hnutí, jsou kázněni… Důvod? Zřejmě nemilovali své vůdce z celého srdce, z celé své mysli, z celé své síly a z celé své duše. Nevěřili jejich vizím, nezapřeli sami sebe, nevzali svůj kříž a nenásledovali svoji autoritu. Neunesli tlak na evangelizaci, kdy v jejich okolí nedovedli oslovit a přivést všechny nevěřící na večeři Kurzů Alfa a namísto skupinek, společných modliteb, večerů chval a kdovíčeho, raději psali se svými dětmi domácí úkoly. Takoví prostě přestali být strategičtí a namísto, aby téměř veškerý svůj čas věnovali pastorově vizi, sobecky se věnovali své rodině a svému zaměstnání. Jiní si mysleli, že dokáží bez svých autorit rozumět Bibli a odmítli učitelský úřad „jejich“ církve, která jediná je přece sloupem a oporou pravdy. Jen kvůli nim nyní Bůh nežehná, jeho Království je rozpolceno a probuzení v nedohlednu. S těmito lidmi je třeba v lásce jednat a přivést je na správnou cestu. Pokud ani poté neprohlédnou nebo dokonce setrvají ve své vzpouře, je třeba je vyloučit a „pročistit církev“. Tím jsou zřejmě vydáni satanu, a pokud ani to je nezastaví, ztrácejí spásu. Jejich problémy, zmatky, psychická strádání jsou dobrým důkazem toho, že Bůh sám stojí za autoritou, kterou je třeba respektovat, i kdyby se mýlila, a trestá vzbouřence.
Celý článek zde:
http://www.apologet.cz/?q=articles/category/45-kalvinarminius/id/375-kalvinismus-na-vzestupu-spekulativni-uvaha-o-budoucnosti-z-letnicni-perspektivy

///Zajímavé- odkaz z Pastýřových stránek. Přitom Pastýř je myslím stále urputně proti učení o predestinaci. Samozřejmě názory typu, že by Bůh neznal do detailu budoucnoct, jak svého času psal D.D. (to jsem se podivil kam až zašel) jsou moc i na Pastýře. Ale myslím, že konceptu "svobodné vůle" se ještě nevzdal.///

Ano, je to klasický arminián. Ale v mnoha oblastech má rozpoznání dobré. Alepoň pokud jde o nejrozšířenější směry bludných učení dnes - Hnutí víry, Kansasští proroco apod...

http://www.youtube.com/watch?v=ZOUer6XIiZs

Stále opakuje slovo :No..." a porád dělá éééé. Strašné. Měl by mít alespoň nějaké mediální poradce, když už do toho leze...

Poutnick píše:

Zajímavé, takže obyčejný věřící není zaslíbený Bohu, nepatří mu. Kněz nebo řeholník je něco více, tedy jestli vůbec kněz nebo řeholník v Novém Zákoně vůbec existuje... :-)

Podle té Vaší definice by se dal v podstatě nazvat svatokrádeží prakticky jakýkoliv hřích. Třeba kdyby Vám někdo ukradnul mobil.