Evangelium Marka popisuje jednu zvláštní událost. Jednoho dne  hlásí Jan své Pánu, že učedníci viděli člověka, který v Ježíšově jménu vyhání démony. Asi to Jan sděloval dost afektivně a naštvaně. A pak dodal, že mu to zakázali, protože nepatří k nim. Zvláštní a typické pro všechny církev a věřící i dnes.  Obyčejná žárlivost. Jak to, že někdo kromě nás, kteří jsme s naším Pánem, si dovolí jednat jménem našeho Pána. No,to je drzost. Ale co dělal ten cizí člověk špatného? Dělal snad tu svoji činnost ke svému prospěchu?  Ne! Naopak tím pomáhal nějakým nešťastníkům. To by nás spíše mělo naplnit radostí a uznáním k němu a měli bychom mít radost, že náš Pán má i jinde svoje služebníky.   Přece tak činil v Ježíšově jménu. A ta jsme zde svědky jedné z prvních žárlivostí a možná i nevraživostí mezi těmi, kteří věří v Ježíše a v Jeho jménu jednají.

Pán Ježíš vyslechl, co Jan asi rozhořčeně a emotivně  sděloval, ale za jeho iniciativu ho nepochválil . Řekl něco, co muselo Jana i ostatní učedníky naštvat.

„ Neměli jste mu bránit“   Ale proč, divil možná Jan i učednici a slyší odpověď:

 

To je sdělení i pro dnešní dobu. Kolik máme církví a jen ta jedná je údajně správná? Jen ta jedna moje má pravdu,  a proto  žárlíme na druhou  a druhá na třetí a další na všechny.  Není tohle stav dnešních církví? Ale, kdo není proti Ježíši, proti nám, je s námi. Proč si to neříkáme  a nezdůrazňujeme? Proč musíme dávat najevo, že jen my máme svátosti, dary a ti druzí to nemají a nemohou mít. Dokonce jim to zakazujeme, jako chtěl Jan.

 

   A Ježíš jasně mu říká: „ Neměli jste mu bránit!“

 A také dál dodává: „A kdyby vám někdo podal sklenici vody jen proto, že jste moji, říkám vám, nepřijde o svoji odměnu“

 

Kdo to jsou ti, kteří podávají sklenici vody. Lidé, kteří ještě nejsou křesťané, ale mají ke křesťanům hezký vtah, váží si jich právě pro jejich postoje  a víru. Kolik nekřesťanů se dokáže moc hezky vyjádřit o mnohých věřících a odůvodní to právě tím, že sice ještě nevěří, ale   libí se jim jejich jednání, postoje k životu, rodinné štěstí..   Libí se jim Pán Ježíš v jejich jednání a proto  podávají „ sklenici vody“, jinými slovy rádi spolupracují s nimi, pomáhají..

 

Ale pak se Pán Ježíš v tomto příběhu obrátí k dítěti, které předtím držel v náručí.

 

Tento rozhovor totiž začal ze zvláštních důvodů, vlastně   z malicherných důvodů. Učedníci se přeli, kdo z nich  je významnější. Jak typické i pro dnešní svět?. Svět, kdy se jednotlivé církve mezi sebou přou a jednají i z podobných pohnutek. Co to je ta sílu, která člověka nutí, aby se cítil důležitý a vážen víc než ostatní. Je to pýcha. Proč touží po vyšším uznání? Proč? Po něčem takovém asi toužil v nebi i Satan  a kvůli tomu v nebi škodil. Může být v nebi i takový člověk, jehož hlavní starostí je  uspokojení jeho vlastní pýchy?!!

 

Pán Ježíš odpovídá: „Kdo chce být na prvním místě u mně, bude u lidí jako ten poslední a všem bude sloužit.“

Jaký tedy bude jejich život? Budou se mít dobře? Žít v přepychu někde  teplém paláci?  Budou mít hodně peněz a slávu a moc? Asi těžko, protože pak by u lidí nebyli na posledním místě. Takže to nebudou ti slavní, pyšní a mocní …? Nemáme jim tedy co závidět.  A pokud se dostanou do nebe, protože i ti bohatí a mocní někdy slouží Božím věcem, tak tam naopak budou možná ti poslední a třeba se tam ani vůbec nedostanou.

 

Pán Ježíš při tomto rozhovoru bere do náručí dítě. Dítě v Ježíšově náručí.  Dovedu si představit, jakou to dítě mělo radost. Dítě instinktivně vycítí, když ho má někdo rád a toto dítě to určitě pocítilo.. Vždyť bylo v náručí Boha. S dětmi se tehdy život a společnost nemazlily. Patřily k těm nejposlednějším nejzranitelnějším. I my potřebujeme pocítit Boží náruč. To je to, co nás dál táhne k Bohu. Tady vzniká úžasný vztah, který nezáleží na tom v jakém jsme církevním společenství. Vztah lásky, úcty, vděku, respektu i poslušnosti…..

 

A pak Pán Ježíš řekne: „Kdo se zastane takového dítěte  a přijme ho v mém jménu, přijímá mne. Nepřijímá však jenom mne, ale i toho, který mne poslal“

 Jinými slovy, když přijímáte a  pomáháte a sloužíte těm nejslabším, kteří vaši pomoc potřebují, pak přijímáte mne a tím i mého Otce. To také jedním z úkolů církve.

 

Ale vraťme se k závěru celého příběhu. Pán Ježíš se opět obrací k dítěti. Stojí uprostřed nich bezbranné a nevinné, s důvěrou ke každému, kdo k němu přistoupí  s láskou.

 

 

To jsou strašná  a varovná slova. Kdy taková pro nás fatální situace může nastat?  Když připravíme o víru někoho, kdo začal důvěřovat Ježíši, hledat Ježíše, hledat Boha  s důvěrou jako dítě.  A kdy to může nastat? Když někomu víru či hledání Boha poškodíme a zničíme svým chováním a jednáním. A to se bohužel stává. Když křesťan je pyšný, arogantní, zlý, bez pokání, podporuje či vede násilí  a války, libuje si v  bohatství a slávě...

 

A jaké jsou dnešní církve i věřící?

 

Pane Ježíši, smiluj se a dej nám moudrost i sílu jednat tak, jak je  Tvoje vůle. Děkuji.