Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

V celé Bibli - jak ve Starém zákoně, tak i v Novém zákoně - je na víru kladen velký důraz

a je jí
přikládána velká důležitost. To ukazuje, že je moudré celý tento předmět víry pečlivě studovat.
Dříve v tomto pásmu, když jsme mluvili o účincích, které Boží Slovo vypůsobí v těch, kteří je přijmou,
jsme mluvili o výroku v Ř 10,17: "Tedy víra ze slyšení", slyšení pak skrze Slovo Boží." Ukázali jsme,že
tím jsou položeny jasné a určité meze použití slova víra v písmech. Mimo písma má slovo "víra"
mnoho širokých a rozmanitých významů, ale v této naší studii se jimi nemusíme zabývat. Víra jak se o
ní mluví v Písmech, má vždy dva charakteristické rysy. Jednak tato víra vždy začíná v Božím Slovu a
pak se vždy k Božímu Slovu přímo vztahuje.
Víra je jedno z poměrně mála slov užívaných v Bibli, u kterých je nám dána skutečná definice. Tato
Biblická definice víry se nachází v Žd 11,1: "Víra pak je nadějných věcí podstata a důvod (tj. důkaz,
nebo prokázání věcí) neviditelných." Tento verš by také mohl být přeložen (Žilka): "Víra je základ věcí
jichž se nadějeme a přesvědčenost o věcech jichž nevidíme."
Tento důležitý verš nám ukazuje různá fakta o víře. Především ukazuje rozdíl mezi vírou a nadějí.
Víra se od naděje liší dvěma hlavními způsoby. První je ten, že naděje je zaměřena na budoucnost,
ale víra je založena v přítomnosti. Doufání je postoj očekávání věcí, které jsou zatím v budoucnosti,
ale víra je podstata , nebo základ , to jest něco určitého a skutečného v nás, co již vlastníme zde a
nyní.
Druhý hlavní rozdíl mezi vírou a nadějí je ten, že naděje je prvotně v oblasti mysli a víra prvotně v
oblasti srdce. To nám velmi nápadně ukazuje apoštol Pavel v popisu různých částí duchovní výstroje
Kristova vojáka, který nám dává v 1Te 5,8: "Ale my, synové dne jsouce, střízliví buďme, oblečeni
jsouce v pancíř víry a lásky a v lebku naděje spasení." Všimněte si, že víra spolu s láskou se nachází v
oblasti hrudní, tj. v oblasti srdce, ale naděje je jako přilba spojená s hlavou, tj. s oblastí mysli. Doufání
je tedy prvotně duševní postoj očekávání věcí budoucích, víra je stav srdce působící v nás zde a nyní.
Je to něco tak skutečného, že to může být popsáno slovem "podstata".
V Ř 10,10 je víra znovu spojena se srdcem, protože Pavel říká: "srdcem se zajisté věří k
spravedlnosti." Mnozí lidé vyznávají víru v Krista a Bibli, ale jejich víra je pouze v oblasti mysli, je to
pouhé intelektuální přijetí určitých faktů a nauk. To není pravá víra v životech těch, kdo ji vyznávají,
nepůsobí žádné důležité změny. Naproti tomu víra srdcem vždy působí v těch, kdo ji vyznávají
určitou změnu a určitou zkušenost. Sloveso "věřit" ve spojení se srdcem se stává slovesem pohybu.
Pavel říká: "srdcem se zajisté věří ke spravedlnosti- ne pouze "v spravedlnost", ale "ke spravedlnosti".
Jedna věc je věřit myslí "v spravedlnost" pouze jako abstraktní teorii, nebo ideál. A něco úplně jiného
je srdcem věřit "ke spravedlnosti" - tj. věřit způsobem, který vypůsobí změnu a přetvoření zvyků,
charakteru a života.
V J 6,47 Kristus sám užívá slovesa "věřit" jako slovesa změny nebo pohybu. V Kralickém textu čteme:
"Amen pravím vám, kdo věří ve mne, má život věčný." Význam předložky "ve" ve spojení s vírou není
zcela jasný. Normální doslovný překlad předložky, která je zde užita v řeckém textu není "ve", ale
"do" nebo "k". To co Kristus říká tedy doslovně zní takto: "Kdo věří do mne má život věčný". To
ukazuje, že sloveso věřit je spojeno s procesem změny, nebo pohybu. Nestačí věřit v Krista jen jako
pouhé duševní přijetí faktů jeho života a pravd jeho učení. Musíme věřit "do Krista" musíme být
přeneseni vírou srdce ven ze sebe do Krista, z našeho hříchu do jeho spravedlnosti, z naší slabosti do
jeho moci, z našich pádů do jeho vítězství a z našich mezí do jeho všemohoucnosti. Tato pravá
biblická víra srdce vždycky působí změnu a přetvoření. Je to vždy věření do Krista a ke spravedlnosti a
výsledkem je vždy něco určitého, co zakoušíme zde a nyní a ne něco v co doufáme v budoucnosti.
Proto v J 6,47 Kristus nepoužívá budoucího času, ale přítomného kde říká: „Kdo věří do mne má
život věčný“. Neříká "bude mít", ale "má". - zde a nyní již "má" věčný život. Pravá Biblická víra do
Krista působí ve věřícím věčný život zde a nyní. Není to něco o čem bychom doufali, že to budeme
mít v budoucnosti (v budoucím světě) nebo po smrti. Je to něco, co již nyní a zde vlastníme a
užíváme - je to skutečnost, podstata.
Kolik lidí má náboženství, o kterém doufají, že jim přinese nějaký užitek v hodině smrti, když vstanou
na prahu věčnosti, ale pravá biblická víra působí ve věřícím zde a nyní prožívání a jistotu věčného
života. Jeho víra je v něm skutečnou podstatou, nebo substancí; a protože tuto přítomnou víru má,
má také jasnou naději, jisté přesvědčení o budoucnosti. Naděje, která je založena na této víře, obstojí
ve zkoušce smrti a věčnosti, ale naděje, která není vybudována na této přítomné substanci víry, je
odsouzena ke konečnému hořkému zklamání.
XXX
Nyní se vraťme k definici víry uvedené v Žd 11,1, abychom si na víře zde definované všimli dalšího
důležitého faktu. Víra je "prokázání věcí neviditelných", nebo "přesvědčenost o věcech jichž
nevidíme". To ukazuje , že víra se týká věcí "jichž nevidíme". Víra není založena na důkazu našich
tělesných smyslů, ale na věčných neviditelných pravdách a skutečnostech zjevených Božím Slovem.
Ve 2K 5,7 Pavel ukazuje protiklad předmětů ke kterým se ubírá víra a předmětů smyslového vnímání,
když říká: "Nebo skrze víru chodíme, ne skrze vidění". "Víra" je zde uváděna do protikladu s
"viděním". Vidění a ostatní tělesné smysly se týkají věcí přirozeného a hmotného světa. Víra se týká
pravd zjevených v Božím Slovu. Naše smysly se týkají věcí, které jsou hmotné, časné a proměnné.
Víra se týká zjevených pravd Božích, které jsou neviditelné, věčné a neproměnné.
Smýšlíme-li tělesně, můžeme přijmout pouze to, co nám zjevují naše smysly. Smýšlíme-li však
duchovně, potom nám naše víra činí pravdy Božího Slova skutečnějšími, než všechno než nám zjevují
naše smysly. Svoji víru nezakládáme na tom co vidíme, nebo zakoušíme; svoji víru zakládáme na
Slovu Božím. Potom co vidíme, nebo zakoušíme je výsledkem toho, čemu jsme již uvěřili. V duchovní
zkušenosti jde vidění za vírou, ne před ní. V Ž 27,13 David říká: "Bychť nevěřil, že užívati budu
dobroty Hospodinovy v zemi živých, nikoli bych neostál." V doslovnějším (Zemanově) překladu:
"Kdybych nebyl věřil, že uzřím dobrotu Hospodinovu v zemi živých ...". David nevěřil až potom, když
viděl, ale nejprve věřil a potom viděl. Také si všimněte, že zkušenost, kterou jeho víra vypůsobila,
nebyla pouze něčím po smrti v budoucím světě, ale jak jsme již zdůraznili: zde a nyní, v zemi "živých".
Stejné poučení je ukázáno v rozhovoru mezi Ježíšem a Martou u hrobu Lazarova, který je zapsán v
J11,39n.: "Dí Ježíš: zdvihněte kámen. Řekla jemu Marta sestra toho mrtvého: Pane, již s*****í, nebo
čtyři dny v hrobě jest. "Dí jí Ježíš: Však jsem řekl, že budeš-li věřiti uzříš slávu Boží."
Zde Ježíš ukazuje, že víra spočívá nejprve ve věření a potom ve vidění a ne naopak. Většina tělesně
smýšlejících lidí tento pořádek obrací. Říkají: "Věřím jen tomu co vidím."To je ale chybné. Když
některou věc skutečně vidíme, potom již nepotřebujeme o ní věřit. Jenom když nevidíme,
potřebujeme věřit. Podle toho co říká Pavel, jsou "víra" a "vidění" protikladné ve své podstatě.
Ve své zkušenosti se velmi často setkáváme se zdánlivým konfliktem mezi tvrzením našich smyslů a
zjevením Božího Slova. Např. můžeme ve svých tělech vidět a cítit všechny důkazy tělesné nemoci.
Ale Bible zjevuje u Mt 8,17, že Ježíš "sám vzal na se mdloby naše a neduhy nesl" a u Iz 53,5:
"zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno". V tom je zřejmý rozpor. Naše smysly nám říkají, že jsme
nemocni, Bible nám říká, že jsme uzdraveni. Tento konflikt mezi svědectvím našich smyslů a
svědectvím Božího Slova nás jako věřící staví před možnost dvou alternativních reakcí. Jednak
můžeme přijmout svědectví našich smyslů a tak přijmout stav naší tělesné nemoci. Tím se stáváme
otroky naší tělesné mysli. Ale také se můžeme pevně držet svědectví Božího Slova, že jsme
uzdraveni . Budeme- li to činit s vytrvalou činnou vírou, svědectví našich smyslů bude v pravý čas
uvedeno do souladu se svědectvím Božího Slova a my budeme moci říci, že jsme byli uzdraveni,
nejen na základě víry Božímu Slovu, ale také na základě naší tělesné zkušenosti a svědectví našich
smyslů.
V tom spočívá rozdíl mezi tělesným a duchovním smýšlením. Tělesné smýšlení používá za všech
okolností svědectví smyslů a je tedy smysly ovládáno. Duchovní mysl pokládá svědectví Božího Slova
za nezměnitelné, pravdivé a svědectví smyslů přijímá jen potud, pokud souhlasí se svědectvím Božího
Slova. Postoj duchovní mysli ke svědectví Božího Slova shrnuje David v Ž 119,31: "Svědectví tvých se
přidržím Hospodine, nedejž mi zahanbenu býti." A také ve 152. verši téhož žalmu: "Již to dávno vím o
svědectví tvých, že jsi je stvrdil až na věky." Jiný překlad (Zeman) : "Dávno jsem z tvých svědectví
poznal, že jsi je založil na věky."
XXX
Vynikající vzor tohoto druhu víry, která vystupuje nad úroveň tělesných smyslů do oblasti neměnné
Boží pravdy nalézáme ve zkušenosti Abrahamově, jak ji popisuje Pavel v Ř4,17-21. V 17 verši nám
Pavel říká, že víra Abrahamova směřovala k Bohu, "kterýž obživuje mrtvé a povolává i těch věcí, jichž
není, jako by byli". Prohlášení, že Bůh "povolává i těch věcí, jichž není", jako by byli", znamená, že
jakmile Bůh prohlásil nějakou věc za pravdivou, víra ji okamžitě za pravdivou pokládá, i když o této
pravdě nemůže být dán žádný důkaz smyslů. Když Bůh nazval Abrahama otcem mnohých národů, od
tohoto okamžiku se Abraham začal pokládat za "otce mnohých národů" tak , jak ho Bůh nazval, i když
v této době neměli se Sárou ani jednoho syna. Abraham s přijetím pravdivosti Božího výroku nečekal,
až mu o tom jeho tělesná zkušenost poskytne důkaz. Ale přijal nejprve pravdu Božího prohlášení a
proto byla později jeho tělesná zkušenost uvedena do souladu s prohlášením Božím.
V dalším verši - 14,18 - nám Pavel říká, že Abraham "v naději proti naději uvěřil". To, že v "naději ...
uvěřil" nám říká, že v té době měl jak víru tak i naději - naději o budoucnosti a víru v přítomnosti.
Tato naděje o budoucnosti byla výsledkem přítomné víry.
Ve verši 19 je nám řečeno, že Abraham "nehleděl na své tělo již umrtvené, ježto téměř ve stu letech
byl, ani na život Sáry umrtvený." To ukazuje, že Abraham odmítl přijmout svědectví vlastních smyslů
o stavu svého a Sářina těla. Svědectví jeho smyslů bezpochyby bylo, že pro žádného z nich již není
možné mít dítě. Ale Abraham toto svědectví nepřijal, protože nesouhlasilo s tím co řekl Bůh. Proto
Abraham nedopřál sluchu svědectví svých smyslů a odmítl je vzít v úvahu.
V dalších dvou verších - 20 a 21 - Pavel pokračuje a říká: "O zaslíbení tedy Božím nepochyboval z
nedověry ... jsa tím jist, že cožkoli (Bůh) zaslíbil, mocen jest i učiniti." To nám jasně ukazuje , na jaký
předmět byla Abrahamova víra soustředěna. Bylo to Boží zaslíbení. Víra je tedy založena na
zaslíbeních a prohlášeních Božího Slova a svědectví smyslů přijímá pouze potud, pokud s prohlášením
Božího Slova souhlasí.
O něco dříve v - Ř 4,11 - nazývá Pavel Abrahama "otcem všech věřících" a v dalším verši mluví o
těch, kteří kráčejí šlépějemi víry otce našeho Abrahama." To ukazuje, že pravá biblická víra spočívá v
jednání podobném Abrahamovu a v následování šlépějí jeho víry. Když jsme rozebírali povahu
Abrahamovy víry, viděli jsme, že v ní byli tři kroky, nebo stupně. Nejprve Abraham přijal Boží
zaslíbení jako pravdivé, od okamžiku kdy bylo vysloveno. Potom Abraham odmítl přijmout svědectví
svých smyslů, pokud nesouhlasilo s prohlášením Božím. A nakonec, protože se Abraham pevně držel
toho, co Bůh zaslíbil, byla jeho tělesná zkušenost i svědectví jeho smyslů uvedeno do souladu s
prohlášením Božím. A ta věc, kterou zprvu přijal v holé víře proti svědectví svých smyslů se nakonec v
jeho tělesné zkušenosti stala skutečností, kterou jeho smysly potvrdily.
Mnozí by mohli tento postoj přijetí pravdivosti Božího Slova navzdory svědectví našich smyslů
zavrhnout jako čiré bláznovství, nebo fanatismus. Je přitom pozoruhodné, že filosofové a
psychologové mnoha různých dob a pozadí se shodují v tom, že svědectví našich smyslů je
proměnlivé, subjektivní a nespolehlivé. Jestliže tedy nemůžeme svědectví našich smyslů samo o sobě
přijmout jako pravdivé a spolehlivé, kde najdeme správné měřítko pravdy a reality, kterým bychom
mohli posuzovat svědectví našich smyslů? Na tuto otázku filosofie ani psychologie nikdy nedokázala
dát uspokojivou odpověď. Vskutku po staletí jako ozvěnou opakují filosofové a psychologové otázku,
kterou položil Pilát při svém soudu: "Co jest pravda ?" . Křesťané však nalézají odpověď na tuto
otázku ve slovech, která pronesl Kristus ke svému Otci u J 17,17: "Slovo tvé pravda jest." Konečné
neměnné měřítko veškeré pravdy a skutečnosti nalézáme ve Slovu Božím. Víra spočívá ve slyšení této
pravdy, věření a jednání podle ní.
Když uvažujeme o vztahu mezi vírou a našimi tělesnými smysly, musíme nutně jasně a pečlivě
rozlišovat mezi pravou biblickou vírou a naukami o moci mysli, jako je "křesťanská věda". Dva hlavní
rozdíly jsou tyto: za prvé, učení jako "křesťanská věda"směřují k vyvýšení čistě lidské složky, jako
mysli, rozumu, nebo síly vůle. Taková učení jsou podstatně soustředěna na člověka. Naproti tomu
pravá biblická víra je podstatně soustředěna na Boha. Všechno lidské pokořuje a vyvyšuje jedině
Boha, Boží pravdu a moc.
Za druhé taková učení jako "křesťanská věda" nejsou založena přímo, nebo hlavně na Slovu Božím.
Mnohé věci, které prosazují a které touží uskutečnit silou vůle člověka, nejsou v souladu s učením
Božího Slova. Ve skutečnosti jsou v určitých základních ohledech v přímém rozporu s Božím Slovem.
Naproti tomu pravá biblická víra je již svou nejvlastnější podstatou a definicí uzavřena v mezích
Božího Slova.
XXX
Nyní přistupujeme k dalšímu důležitému a charakteristickému znaku, který nám Bible ukazuje na
pravé biblické víře, která je v lidském srdci. Již jsme uvažovali o slovech Pavlových v první polovině
verše v Ř 10,10: "Srdcem se zajisté věří k spravedlnosti." Ve druhé polovině verše Pavel dodává: ",ale
ústy vyznání se děje ke spasení." Tím Pavel ukazuje přímé spojení mezi vírou v srdci a vyznáním ústy.
Toto spojení mezi srdcem a ústy je jedním z velkých základních zásad Písma. Kristus sám tuto zásadu
formuluje u Mt 12,34, kde říká: "Nebo z hojnosti srdce ústa mluví". Také bychom to moderní mluvou
mohli vyjádřit takto: "Když je srdce plné přetéká ústy". Z toho tedy vyplývá, že když naše srdce je
plné víry v Krista, tato víra nalézá své správné vyjádření, když Krista otevřeně vyznáváme svými ústy.
Víra, která se drží zpátky v tichosti, bez otevřeného vyznání, není úplnou vírou a nemůže vypůsobit
požehnání, po kterých toužíme.
Ve 2K 4,13 Pavel znovu poukazuje na toto sepětí víry s mluvou, když říká: "Majíce tedy téhož ducha
víry podle toho jakž psáno jest: Uvěřil jsem, protož jsem i mluvil, i my věříme , protož i mluvíme."
Všimněte si přímého a logického spojení, které ukazuje slůvko "protož": ... i my věříme , protož i
mluvíme." To Pavel mluví o "duchu víry". Pouhá intelektuální víra v mysli může snad být udržena v
tichosti, ale víra, která je duchovní, která je v srdci a v duchu člověka, musí mluvit, ta se musí vyjádřit
vyznáním ústy.
Totéž ve skutečnosti logicky vyplývá již z vlastního významu slova vyznání. Slovo "vyznání" je
překladem řeckého slova "Homologia", které doslova znamená: mluvení téhož jako ...". Tedy pro
křesťany vyznání znamená, že svými ústy říkáme totéž co již Bůh řekl ve svém Slovu. Nebo prostě:
slova našich úst souhlasí se Slovem Božím. Takové vyznání je tedy přirozeným výrazem skutečné víry
srdce. Ve svém srdci věříme tomu co Bůh řekl ve svém Slovu - to je víra . Potom přirozeně svými ústy
mluvíme tak, jak věříme ve svém srdci - to je vyznání. Víra i vyznání se soustřeďují na jednu a tutéž
věc, kterou je pravda Božího Slova.
V epištole Židům jsou dvě místa, která dále zdůrazňují důležitost vyznání v souvislosti s vírou. V Žd
3,1 je Kristus nazván "nejvyšším knězem vyznání našeho". 
To znamená, že Kristus v nebesích slouží
jako náš zástupce a přímluvce ve věci každé pravdy Božího Slova, ke které se lze tady na zemi připojit
vyznáním ústy. Kdykoli však zklameme na zemi ve vyznání naší víry, nedáváme Kristu příležitost, aby
za nás jednal v nebesích. Zavřením svých rtů na zemi zavíráme také rty našeho Přímluvce v nebesích.
Rozsahem našeho vyznání na zemi určujeme také rozsah Kristovy velekněžské služby v náš prospěch
v nebesích.
Dále v Žd 10,23 je nám řečeno: "Držme nepochybné vyznání naděje; neboť věrný jest ten kterýž
zaslíbil)." Nejen naše na základě naší víry musí být nepohnutelná, ale i naše vyznání musí být bez
pochyb a kolísání. Jakmile jsme jednou začali vyznávat, to v co věříme, musíme v tomto vyznání
pokračovat směle a nepochybně, dokud se nám to v co jsme uvěřili a vyznali, nestane skutečným a
přítomným v naší zkušenosti. Pravá víra musí být vždy vyjádřena vyznáním a nikdy od něho nemůže
být oddělena.
XXX
Shrňme nyní stručně různé poznatky, které jsme o víře získali z toho jak ji definuj e a popisuje Bible.
Biblická víra je stav srdce, nikoli mysli. Je v přítomnosti, nikoli v budoucnosti. Působí pozitivní změnu
v našem chování a zkušenosti. Je založena výhradně na Božím Slovu. a svědectví našich smyslů
přijímá, pouze když souhlasí se svědectvím Božího Slova. Je vyjádřena vyznáním ústy.
V následující studii se budeme zabývat dalšími aspekty učení Bible o víře.
Zdroj: http://www.uzdraveniprokazdeho.cz/materialy/Osobnosti_CUS/Derek_Prince/Derek_Prince-Zaklady_viry-A.pdf


Poznámka: Zařadili jsme tento článek do kategorie "Nebezpečná učení" z důvodu celého zaměření projektu, ze kterého čerpá tento článek a tím je "Uzdravení pro každého" http://www.uzdraveníprokazdeho.cz . I následující články s touto tematikou budou takto zařazovány.Pozn. redakce.