poslal Nepřihlášený Mluvit o hříchu
v životě křesťana není populární. Na druhou stranu musíme přiznat, že se
občas vloudí do našeho života. Pak je dobré vědět, jak s ním naložit. Jak
si nenechat zaplevelit mysl svazující mocí hříchů. Podle epištoly Galatským je
„ovocem těla„ naše neproměněná
tělesnost do podoby Boha. Dnes bych chtěl promluvit něco o rodových poutech.
Někdy se
stává, že začneme dělat a pak děláme věci stejně jako naši předkové. I ty,
které nejsou v očích našeho Pána správné.
Dám příklad:
Mám a rád používám půlměsícovou motyku, kterou dělal ještě můj děda, kovář,
někdy před revolucí. Děda již 22 let nežije a tak budu muset jít za nějakým
jiným šikovným kovářem, aby mi udělal kopii. Někdo může mít po babičce úžasný
recept a dělá buchty stejně, jako je dělala babička. Takovéto a podobné věci
klidně opakujme a předávejme dalším generacím.
To, o čem
chci mluvit, se týká duchovní oblasti života. Tady jde o můj vztah s Bohem.
Rodová pouta mají souvislost s „hříchy otců“. To je biblický pojem, který
se objevuje ve Staré smlouvě. Dnes se na něj podíváme podrobněji a na závěr
budeme aplikovat Boží slova na současnost života víry.
Na více
místech Bible jsou zaznamenány modlitby významných lidí, kterým o něco šlo.
Podívejme se na Daniele. Budu citovat z Novotného slovníku: „Pocházel prý ze
šlechtické rodiny z pokolení Judova [Dn
1,3-7]. R. 606 př. Kr. se dostal do zajetí babylonského, kde byl na
rozkaz Nabuchodonozorův spolu s jinými mládenci vybrán, aby se vyškolil na
státního úředníka v umění státnickém, řečnickém a ve vědách vůbec.“
Danielovi
nebylo jedno v jakém stavu se, on, a další zajatí přesídlenci nachází.
Svou věrnost Hospodinu mnohokrát prokázal. Bůh ho mimo jiné zachránil ze
lví jámy. Dá se říci, že Daniel měl velmi intenzivní vztah s Bohem
Izraele. A proto mu nebylo jedno, co se s vyvoleným národem stalo.
V deváté kapitole je uvedena modlitba, jejíž součástí je i toto, cit.
„Panovníku, slyš!
Panovníku, odpusť! Panovníku, pozoruj a jednej! Neprodlévej! Kvůli sobě, můj
Bože! Vždyť tvé město i tvůj lid se nazývá tvým jménem." Ještě jsem
rozmlouval a modlil se, vyznával
hřích svůj i hřích Izraele, svého lidu, a předkládal Hospodinu, svému
Bohu své prosby o smilování za svatou horu Boží,“
Podobně se
zachoval i Ezdráš s Nehemjášem, když po návratu z babylonského zajetí
obnovovali jeruzalémské hradby, cit. „Izraelovi potomci se oddělili ode všech cizinců. Stáli a vyznávali své hříchy i
nepravosti svých otců.“
(Neh.9:2)
Opět, šlo o
vůdce lidu, kterým o něco důležitého šlo. Obnova jeruzalémského chrámu a hradeb
hrála zásadní roli v rituálním životě Izraele. Takové postoje, pramenící
z osobního vztahu s Bohem, ze snahy o svobodné uctívání svého Boha
tak jak se patří, jsou Bohu milé.
Tito
velikáni víry jsou příkladem pro všechny věky!
Pokud Ti
půjde o věci svého nebeského Otce a o práci na Boží roli, pak budeš potřebovat
úzký, osobní vztah s Pánem. A uděláš i věci, které bys dříve neudělal. Jen
proto, aby se ukázala krása Boha ještě ve větším rozměru, který Tě uchvátí,
stejně jako apoštola Pavla, který řekl: „ Nemyslím, že bych již byl u cíle…..; běžím však,
abych se jí zmocnil, protože mne se
zmocnil Kristus Ježíš.“ (Fil.3:12). Až se Tě zmocní Kristus,
nepůjde jen o teologii a náboženství. Dojde na proměnu mysli a tvého charakteru
1. Bůh proměňuje náš charakter
Jde o soubor
podstatných, proměnných i neměnných rysů, které jsou určující. Charakterizují osobu
nebo předmět a tím se od sebe lišíme. Nejsme prostě stejní. Zjednodušeně
se dá říci, že jde o můj vztah k někomu nebo k něčemu! Např.
k práci, k rodině, ke sboru nebo k Bohu. Charakter souvisí také
s povahou člověka. Charakterová složka se podílí na chování a jednání
jedince ve společenských vazbách, k ostatním lidem. Bezcharakterní člověk se
řídí jen svým vlastním prospěchem.
Pokud máme nést Boží charakter, rozuměj „být k obrazu Boha“, pak se musíme
také nechat Bohem formovat,
usměrňovat, vychovávat a vést. Některé
zaběhlé vzorce chování a myšlení jsme převzali od svých předků. Když přijde
Duch svatý a chce nás nově formovat, tak se duše začne bránit asi takhle: „Takoví byli moji předci, tak jsem byl
vychován, takové je moje shromáždění, tak nás bratři zformovali. Co po mně
chcete? Jak se mám změnit? Jsem prostě takový!
Tím, že
žijeme poměrně zbožný život, nic nekončí. Bůh
chce provést proměnu naší duše, proměnu našeho charakteru. Protože není
násilník, vyžaduje naší spolupráci. Je zde jasná výzva, cit.
„ A
nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte
se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je
dobré, Bohu milé a dokonalé“. (Ř 12:2)
Jde o
přijetí Božího slova, jeho čtení, poslouchání i hlasité vyhlašování při
komunikaci s Bohem. To postupně promění naší mysl a přeladí jí na Boží
myšlení.
Z filozofického
pohledu jde o mix řeckého, rozumového myšlení a hebrejského, které
počítá s proměňující silou slov. Cituji Milana Balabáma: „Víra není hebrejskému
myšlení nějaké přesvědčení o něčem, třeba o Boží existenci, není to držení
věroučných článků. Je to jistota (hebr.= “amana“), že Hospodinovo slovo otvírá cestu k budoucnosti, jsouc samo Budoucnost. Spolehnutí na tuto jistotu vybavuje člověka víry tak, že odolá
tlakům zvnitra i zvenčí“….“
Když
vyhlašujeme Boží slovo nahlas, tak nám otevírá cestu, ba co víc, je tou Cestou,
která nás přivede k budoucí proměně našeho křesťanského myšlení.
Možná znáte
ten pocit, kdy ve svém jednání uvidíte jednání svých předků. Nechtěli jsme
nikdy tací být a najednou děláme něco, o čem jsme byli přesvědčeni, že dělat
nechceme, ale děláme. Předsevzetí se bortí jak domeček z karet. Přináší to
smíšené pocity viny a současně bezmoci s tím něco dělat. Je to prostě
hořký! Takový život nechutná. Proměna mysli v této oblasti se nedaří.
2. Hříchy otců
Před lety
jsem tohle téma otevřel na jednom křesťanském pobytu a vyvolalo to velký
poprask mezi věřícími. Mnozí byli rozrušení a chodili se ptát vedoucího pobytu,
jak to vlastně je se zástupným vyznáváním hříchů a že si nemůžou na žádný
rodový hřích vzpomenout apod.
Ve Staré
smlouvě jsou ukázány dva principy. Prvním principem je stíhání vin otců na
potomcích bez fatálních důsledků pro věčnost a druhým je osobní zodpovědnost za svůj život
s fatálními důsledky pro věčnost. Podívejme se na ten první princip.
„ I řekl (Mojžíš): "Dovol mi spatřit tvou slávu!" Hospodin odpověděl:
"Všechna má dobrota přejde před
tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se
slituji." (2 Moj. 33: 18 – 19)
Hospodin
nezačíná zlobou a tresty. Zjevení Boží slávy je v prvé řadě zjevení Boží
dobroty. Pak přišlo na setkání Mojžíše s Hospodinem, cit.
„ Když Hospodin
kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh
plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení,
který odpouští vinu, přestoupení a
hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého
pokolení." Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se“
(2 Moj.34: 6 – 8)
Tady je
jasně zjevená Boží dobrota: Na tisíc milosrdenství pouze čtyři uskutečněná
stíhání za viny otců na synech až po prapravnuky. Prosím vás, teď budu mluvit o
Izraeli. Na něm si ukážeme oba způsoby jednání Boha s člověkem.
Podívejme
se, co to udělalo s Izraelity v dlouhých generacích od zjevení Boží
slávy Mojžíšovi. Přečtěme si, Ezechiele osmnáctou kapitolu, první tři verše: „ I stalo se ke
mně slovo Hospodinovo: "Co si
myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka
Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat.“ (Ezechiel 18:1 - 3)
Kousli jste si někdy do kyselého hroznu? Já jako dítě kolikrát. Už jsem se nemohl dočkat, kdy už budou hrozny
zralé. Zejména veltlínské zelené bylo zrádné. Ono vypadá dlouho stejně, takže
nežloutne tak brzy a dá se v pohodě jíst i když jsou bobule zelené. Tak
jsem nedočkavě skousl a hrůza – strašně trpká chuť. Ale ta se týkala jen mě. Já
jsem si odpykal hnusnou chutí za svou chybu.
Izrael, za
dlouhé generace, dospěl k nesprávnému výkladu Božího navštěvování soudem
do třetího až čtvrtého pokolení. Teprve prorok Ezechiel přináší podrobnější
výklad této zkušenosti. Tohle se netýká jen Izraele. Hřích bude vždycky
hříchem, to je potřeba si uvědomit. Hřích vždy naruší vztah člověka s Bohem.
Tento
princip byl v Izraeli zcela zřejmě chápán fatalisticky (osudově). Tak, že za
hříchy otců budou synové a vnuci v podstatě zatraceni na věčnost. Proto Hospodin
zjevil prorokovi slovo o tom, jak to mají chápat. Nemají úsloví o trnutí zubů
synů při jezení kyselých hroznů používat, protože není pravdivé.
Text
pokračuje v Ezechieli 18: 4, cit. „Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše
synova jsou mé. Zemře ta duše, která
hřeší“
Izraelci se
tomu divili a říkali, cit. „Proč nepyká syn za otcovu nepravost?“ Ezechiel jim na to říká : „ …. Bude-li syn jednat podle práva a spravedlnosti, dbát na
všechna má nařízení a plnit je, jistě bude žít. Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a
otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na
spravedlivém a zvůle zůstane
na svévolníkovi“ (Ez.18:19 – 20). Chápu slovo „zvůle“ jako něco, co
jde proti zjevené Boží vůli. V našem verši jde o nesprávné jednání a
hřích.
Takže je to jasné! Spravedlivě se chovající otec – bude žít. Jeho syn „svévolník“ – bude-li
dělat zlé věci, zemře. Hříšný otec, zplodí syna a ten se od jeho hříchů oddělí.
Nebude v nich pokračovat. Udělá dobře, protože pro nepravost svého otce
nezemře, bude žít. Jeho otec zemře pro své nepravosti.
Rozumíte? Tady
nejde o fatalismus a neměnný stav věcí. Hospodin po svém lidu chtěl, aby
se synové zřekli zlých činů a nedobrého myšlení svých otců. Nejde o to soudit
předky! Cílem bylo něco jiného. Aby se celým srdcem obrátili k Bohu a
nežili svévolně. Synové tak nezatíží rodovou linii hříchem svévole a života po
svém, bez ohledu co k tomu říká Zákon.
Synové se tím stávají dobrými otci, a kladou základy pro uvolnění
Božího požehnání svým dětem, vnukům a pravnukům.
Nakonec
Ezechiel celou záležitost uzavírá zjevením Boží vůle, a ta je jasná, cit. „Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok
Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci,
aby se odvrátil od svých cest a byl živ? „ (Ez.18: 23)
Ezechiel
nejde proti základnímu zjevení Boží slávy Mojžíšovi: Milosrdenství garantuje
tisícům pokolení, viníka nenechá bez trestu, stíhá vinu otců na synech i
vnucích do třetího a čtvrtého pokolení (2 Moj.34:6-8).
Všimněme si,
že ve výroku v první knize Mojžíšově není vůbec řeč o smrti duše, kterou bychom
mohli spojit s věčným zatracením. Bůh je dobrý a nelibuje si ve
smrti svévolníka! Touží po tom, aby svévolník opustil své cesty a vrátil se
k Hospodinu. V Novém zákoně máme stejný postoj, cituji apoštola
Petra,
„ Pán neotálí splnit svá zaslíbení,
jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli
k pokání.“ (2 Pt. 3:9).
Bůh nikdy nepřál lidem smrt a věčné odloučení od svého Stvořitele.
Stíhání za
viny otců se v době Staré smlouvy projevovalo
celkovým NEPOŽEHNÁNÍM. Nic moc se nedařilo. Někdy došlo i
k přímému Božímu soudu, kdy prohrávali války s nepřáteli atp. Znovu připomínám: Jsme u smluvního vztahu
mezi Bohem a vyvoleným národem – Izraelem. Součástí smlouvy jsou i sankce za
neplnění předmětu smlouvy. V tomhle případě za svévolný život.
Institut stíhání
vin otců sloužil k tomu, aby se Židé odvraceli od svých zlých cest. Vyznávali
zástupně hříchy svých otců – tím je pojmenovali a řekli, že se od nich
oddělují, dělat je nechtějí, pokračovat v nich nebudou a pak to skutečně tak
dělali. Tím přišlo do jejich života požehnání a plná Boží přízeň.
3. Závěr
Poslouchat
resp. milovat Boha je pro nás vždy přínosem a životním požehnáním! V Novozákonní
době je za náš hřích dokonale zaplaceno krví Krista. Věříme na spasení
z milosti vírou, bez skutků, aby se někdo nechlubil ( Ep. Efezský)
3. 1. Bohu jde, v každé době, také o budování charakteru
Náš
charakter má být proměňován mocí Ducha svatého. Máme nést život Ježíšův na svém
těle. K tomu přečtu Pavlíkův překlad 2 Kor. 4: 9 – 10 , cit. „ jsme pronásledováni, ale ne opouštěni, sráženi, ale
nehyneme; vždy na těle všude nosíme Ježíšovo umírání, aby na našem těle byl projeven i Ježíšův život „
Trochu
nesrozumitelný verš, ale Pavlík má k tomu, že nosíme Ježíšovo umírání
poznámku, že jde přesně o „umrtvenost“
ve smyslu morálky. Jestliže Ježíš nezhřešil a zůstal svatým Božím Beránkem,
pak Ho mám následovat svou „umrtveností“
vůči hříchu. Měl bych být pro hřích mrtvý. Hřích by si mě neměl vůbec používat,
protože jemu jsem mrtvý. Tím je na nás vidět život Ježíšův, který byl svatý od
okamžiku početí v těle matky Marie.
3. 2. Nezlehčovat
jednání a myšlení, které není v souladu s Boží vůlí.
Korintští
měli velké problémy v oblasti morálky. A přesto se dokázali chlubit svými
duchovními dary. Pavel je nabádá, aby následovali jeho příkladu a nesli
charakter Ježíšova života na svém těle
3. 3. Bůh je naději pro řešení problémů, které jsme si
nastřádali.
V průběhu
let v nás může zatuhnout něco, co brání bližšímu vztahu s Pánem.
Něco, co se stalo nevyřešenou pevností v naší duši a nepustí Ducha svatého
do „třinácté komnaty“. Zato v nás může skrze tu „nedobytnou tvrz“ působit
Nepřítel. On může ovlivňovat naše myšlení, chování a vztahy. Je převlečený za
anděla světlosti a většinou jde o, na první pohled, malé věci, které přerostou
a stanou se postupem doby svazující. Tím je náš vztah s Bohem zčásti
blokovaný a nemůže se plně rozvinout.
Nejprve to
může být malá svévole, která se Bohu nemůže líbit. Děláme to nějak automaticky.
Tak jsme si to přinesli z rodičovského domu nebo z dřívějšího způsobu
života, kdy jsme ještě nebyli věřící.
Nebo se to
dělá v našem sboru, kde mám duchovní domov. Tak to přebíráme a nejsme
ochotni se na některé oblasti podívat nově, bez nánosu zkušenosti minulých
generací.
Evangelikálové
kladou důraz na „ovoce Ducha“ podle epištoly Galatským a po charismatech
netouží. V podstatě je k životu víry nepotřebují. Problém je ovšem v tom, že věřící
vykazují jak „ovoce Ducha“, tak i „ovoce těla“.
Podívejme se
na Gal. 5:19-21, kde je výčet skutků naší tělesnosti. Ty mohou do našeho života
vstoupit, pokud na sebe nenecháme působit proměňující moc Ducha Kristova.
Polovina uvedených skutků lidské svévole se týká charakteru. Jsou to, cit. „ ….
rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň,
podlost, rozpory, rozkoly, závist, ….“
A stav bez
duchovního pohybu a růstu do podoby Krista je základem kořene hořkosti, který je
schopen prorůstat naší myslí a duší. Pokud si nedáme pozor, proroste i mezi námi navzájem. Navyklý
vzorec chování přejde z osobností, rodin a rodů a neproměněných charakterů
do Církve!
Apoštol
Pavel každého varuje před dlouhodobě neřešeným hříchem, cit. „Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen,
který by nakazil mnohé“ (Žid. 12:15)
3. 4. V Pánu Ježíši máme svobodu
Bůh však
chce, abychom se těchto věcí zbavili a nedopustili, aby se znovu usídlily
v naší duši, rodině nebo církvi. Z pohledu hebrejského myšlení je
dobré jasně definovat rodovou minulost, která se neslučuje s Božím slovem.
Prohlásit, že se od hříchů, které jdou proti Božímu slovu, odděluji duchem,
duší i tělem ve jménu Ježíš. Tím přetnu rodové nebo sborové kořeny, které
rostou a chtějí přes nás prorůstat dál, do dalších pokolení. U sborových kořenů
jde o společné vyznávání rozpoznaných chyb a nedobrých rozhodnutí
Křesťan
s řeckým myšlením toto nepřijímá. Jaké vyznávání hříchů někoho jiného? Já
jsem to přeci nedělal, hříchy jsem vyznal při znovuzrození. Jsem spasen a chci
všechno poměřovat výklady Písem.
3. 5. Osobní vztah s Bohem je víc než teologie
Vztah
s Bohem jde často nad rámec teologie a stojí za to, být vnímavý pro hlas
Ducha svatého. Pokud vidíš ve své rodové linii hříchy, se kterými hluboce
nesouhlasíš, tak se od nich ve jménu Ježíš nahlas v modlitbě odděl a
přijmi osvobození od rodových pout. Znovu říkám: Nejde o souzení a odsuzování.
Všechen soud, je svěřen Božímu Synu, cit. „ Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal
do rukou Synovi,“ ( Jan 5:22). Naším úkolem není soudit, ale definovat,
vyznat a oddělit se od toho v síle Boží. Od všechno toho, nesprávného v Božích
očích, toho, co naši otcové dělali mimo
zjevenou Boží vůli. Od toho, co nám brání jít k Bohu blíž
Proměňuj
svou mysl vyhlašováním Božího slova a postupně se Tvůj vztah s Bohem bude
prohlubovat. Taková ta rozumová teologie, která má ve všem jasno, mnohdy brzdí
příliv Božího požehnání do životů věřících. Zapomíná, že vztah s Bohem je
vztahem Boží lásky, kterou nám do srdce dává Duch svatý. Je to o pokání a o
pokoře před Bohem. To promění kus našeho EGA do obrazu Krista. Díky Bohu za to!
Amen
