Papež obviňován ze synkretismu!


Je až dojemné, jakou starost o blaho římskokatolické církve projevují na toto téma právě její zapřisáhlí odpůrci.
Je to často hotový koncert lidské hlouposti, nevzdělanosti ve víře a omezenosti.

Na jedné straně jsem se divil církevním představitelům, že na taková obviňování vůbec nereagují a vlastně si jich ani nevšímají.

Později, po vlastních zkušenostech,  jsem ale pochopil, že jednají naprosto racionálně, že opak by byl mrháním jejich životního času a sil. Protože k pochopení víry je potřeba i z druhé strany  především otevřenosti srdce, ochoty pochopit toho druhého.
Však ochota pochopit jiného u těchto "obránců pravé víry" není opravdu vůbec žádná.

Ale protože se zde toto téma neustále přetřásá znovu a znovu jako ozvěna, přináším vysvětlení skutečného stavu i tehdejších událostí alespoň pro ty, u kterých tato ochota pochopit druhého neschází.



Setkání představitelů různých světových náboženství v Asisi.

Římskokatolická církev v čele s tehdejším papežem (JP II.) zorganizovala toto setkání a vzájemné přátelské rozhovory s cílem se vzájemně mezi sebou lidsky přiblížit. Máme - li volit mezi náboženskými válkami a nesnášenlivostí - či mírem mezi národy - římskaokatolická církev preferuje mír, vzájemnou lásku a úctu i mezi lidmi různých vyznání.




Každému by mělo být naprosto jasné, že jednotlivé víry - ať už jsou pohanské či abrahámovské - jsou spolu naprosto neslučitelné.
Z principu nemůžeme chválit Boha spolu v jednom shromáždění ve stejném společenství, protože míra poznání skutečného Boha je v různých vírách různá - a také v mnoha případech více či méně pokřivená.

Jednotlivé víry ve svém poznání Boha nejsou srovnatelné, nelze mezi nimi v žádném případě klást rovnítko Takovéto jednání se nazývá "synkretismus".





My jako křesťatné se nemůžeme  takto spolu modlit dokonce ani se židy - i když se obojí třeba modlíme úplně stejné žalmy!
I to by bylo projevem synkretismu.

Křesťatné totiž vždacky zakončují modlitbu žalmů závěrečnou doxologií - "Sláva Otci, i Synu i Duchu svatému" - což v případě židů nepřichází do úvahy.

Římskokatolíci se tedy z tohoto pohledu mohou modlit, vytvářet modlitební společenství v rámci ekumenického sbližování pouze s křesťany jiných denominací, kde tomu nic nebrání.




Však modlit se spolu s budhistou či  muslimem pro křesťana vůbec nepřichází v úvahu. To by byl synkretismus a nic takového se v Asisi nedělo.
1.)  Lidé různých náboženství si však mohou vzájemně projevovat lásku, sympatie - jako na druhé straně mohou spolu také válčit!
2.)  Mohou si dávat si dary.
3.)  Mohou se modlit se za úplně všechny ostatní lidi, i když jsou to třeba zrovna pohané.



Tohle všechno se v Asisi opravdu dělo.
Nejdříve se spolu všichni sešli a vyjádřili dobrou vůli k zachovávání míru a přátelství, ochoty k mezilidskému a mezináboženskému dialogu.
Na znak přátelství se navzájem obdarovávali drobnými dárky.
Nakonec se rozešli každý samostatně do zvlášť k tomu připraveného prostoru, kde se každý podle způsobů své víry modlil za všechny odlišně věřící.



Katolická církev jako organizátor k tomu poskytla potřebné zázemí, prostory.
Je pochopitelné, že když dotyčná budova pro budhisty byla zrovna třeba katolickým kostelem, odnesla se z něj eucharistie pryč (věčné světlo, symbolizující ve všech kostelích přítomnost svátostného Krista dočasně zhaslo). Měli - li se v něm však modlit právě budhisti, nikdo je nemohl nutit, aby tak snad činili před křížem. I to by byl synkretismus zase ze strany budhistů. Proto byly dočasně i kříže zahaleny látkou a kostel se dočasně stal docela obyčejnou budovou, "sálem".

Není to tedy ze strany organizátorů žádná "zrada Krista", ale respekt k odlišnému (třeba i pohanskému) vyznání. Respekt k lidem.



Zrovna tak apoštol Pavel nepáchal žádný synkretismus, když Athénským pohanům zvěstoval vzkříšeného Krista a neváhal se přitom odvolat na jejich pohanskou víru "neznámému bohu".


Pavel se tedy postavil uprostřed Areopágu a řekl: "Muži athénští, vidím, že jste v každém ohledu velice nábožní lidé .