Grano Salis - Kázání o pravém uctívání

poslal lutrik

První čtení: Genesis 4,3 - 8: „Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout." I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.“

Druhé čtení: 2. Timoteovi 4,1 - 5: Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.“

Čtení ke kázání: Jan 4, 1 - 26: „Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan - ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci - opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" - Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. -

9 Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda." Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!" Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu." Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." Žena mu řekla: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko." Ježíš jí řekl: "Já jsem to - ten, který k tobě mluví."“

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

dnešní kázání bude vycházet ze známé rozmluvy Ježíše se samařskou ženou. Jde o velmi významný rozhovor. Ježíš se zde přímo prohlašuje za Mesiáše, zvaného Kristem, a to před ženou, která nabyla čistokrevnou Židovkou. Ježíš totiž původně zaměřoval své úsilí pouze na Židy, aby jejich pokáním se přiblížila doba spásy. Prvním misionářům, které vyslal, dokonce zakazoval chodit na cesty pohanů a nevcházet do měst Samařanů (Mt 10,5). Byl to patrně jen dočasný, omezený zákaz. Co se týče Samařanů, tak jej Ježíš ruší právě rozmluvou se samařskou ženou. Neboť žena posléze přivolala lid z města Sychar, kde Ježíš nakonec po dva dny hlásal svou zvěst. A mnoho Samařanů uvěřilo, že Ježíš je opravdu Spasitelem světa (J 4,39 - 42). Co se týče pohanů, tak zákaz byl zrušen nařízením vzkříšeného Ježíše k misii mezi všemi národy (Mt 28,18 - 20).

Vraťme se však k Samařanům. Kým oni vlastně byli? Samařané neboli též Samaritáni byli obyvatelé střední Palestiny, která dostala své jméno po někdejším městě severního izraelského království, Samaří. Bylo to území mezi Galilejí na severu a Judskem na jihu. Obyvatelstvo této krajiny bylo zvláštní smíšeninou Izraelců a pohanů. Po dobytí Samaří roku 721 před naším letopočtem totiž asyrský král Sargon II odvedl do zajetí 27 280 severních Izraelců a místo nich zemi osadil kolonisty z Babylona, Kut, Ava, Emat a Sefarvaim, kteří se smísili se zbytkem původního obyvatelstva. Kolonisté časem začali uctívat Hospodina, avšak často vedle bohů své původní vlasti. Tak vzniklo samařské náboženství, kde časem převážily izraelské prvky.

Když judští Židé po babylonském zajetí chtěli obnovit roku 520 před našim letopočtem zničený jeruzalémský chrám, Samařané jim nabídli svou pomoc. Ale Židé ji odmítli a tak poznenáhlu vznikla nenávist mezi Židy a Samařany, kteří se poté snažili intrikami znemožnit jak stavbu chrámu, tak opevnění města. Nakonec Samařané založili na vrchu Gerazim u města Sichem jakýsi svůj vzdorochrám. V Ježíšově době se již Samařané podstatně nelišili od Židů. Zachovávali sobotu i svátky, předepsané Zákonem, uznávali obřízku a očekávali Mesiáše. Odmítali ovšem vše, co vedlo k oslavě Jeruzaléma a Davidova domu. Žel v Ježíšově době nenávist mezi Židy a Samařany byla tak velká, že nazvat někoho Samařanem bylo těžkou urážkou. Ježíšův poměr k Samařanům se ovšem značně lišil o poměru jeho současníků. Jak samotná Ježíšova rozmluva se Samařankou, tak podobenství o milosrdném Samařanovi ukazují, že Ježíš nepřijímal rasové a náboženské rozlišování, platné pro jeho současníky.

Nicméně Ježíš sděluje samařské ženě, že Samařané uctívají, co neznají a že jen Židé uctívají, co znají, neboť spása je ze Židů (J 4,22). Ta slova ukazují, že jediným Bohem vyvoleným národem jsou Židé a nikdo jiný. Židem je konečně i sám Ježíš, který je zde v textu označován za Mesiáše a Spasitele světa. Většina Židů nakonec v Ježíše neuvěřila, nicméně o své vyvolení nepřišla, jak píše apoštol Pavel: „Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Ř 11,28 - 32).

Za místo pravého uctívání Ježíš svými slovy nepřímo označuje Jeruzalém. Po obsazení Palestiny kolem roku 1200 před naším letopočtem měli Izraelci svatyně v různých městech jako Sílo, Betél, Hebron, Mageddo, Mispa, Dan, Betlem, Bersabé či Gabaon. V některých případech šlo o přizpůsobení předizraelských svatyň bohoslužbě Hospodinově. Teprve král David rozhodl o přenesení svatyně a truhly smlouvy do hlavního města Jeruzaléma. Od Ornana Jebusejského koupil staveniště na hoře Moria, připravil i potřebný materiál, ale chrám vybudoval až jeho syn, král Šalamoun (kolem roku 960 před naším letopočtem). Po jeho smrti se však jednotný izraelský stát rozpadl na jižní Judsko a severní Izrael, kde dokonce fungovaly konkurenční chrámy v Betélu a Danu. První král severního Izraele Jeroboám dal také udělat dva zlaté býčky a řekl lidu: „Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“ Jednoho býčka postavil v Betélu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu. (1 Kr 12,28 - 30). V Ježíšově době tyto svatyně samozřejmě již neexistovaly a veškerý pravoplatný kult se soustředil jen v Jeruzalémě. Obnovený, tzv. druhý chrám podstatně přebudoval a rozšířil král Herodes Veliký. S přestavbou začal v roce 20 před naším letopočtem a jeho následníci pokračovali v tomto díle různými drobnějšími úpravami až téměř do doby, kdy chrám zničili Římané (v roce 70 n. l.). Tento Herodův chrám používal jako své působiště i sám Ježíš.

Ježíš ovšem dále samařské ženě říká, že přichází hodina, kdy Hospodin nebude ctěn ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Po dobytí Jeruzaléma Římany se to stalo skutečností. Ježíš ovšem ještě dodává, že Boha nutno opravdově uctívat v Duchu a v pravdě. Ale co to znamená uctívat Boha v Duchu a v pravdě? Napovědět nám mohou Ježíšova slova o vodě, kterou lidem poskytne on sám a která se jim stane pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. Onou vodou života je totiž Duch svatý, jak se dovídáme z Ježíšových slov o svátku stánků v Jeruzalémě: „V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo." To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.“ (J 7,37 - 39).

A Duch svatý je Duchem pravdy, jak potvrzují další Ježíšova slova„ Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ (J 14,15 - 18). A podle Ježíše Duch svatý nás naučí všemu a připomene nám všecko, co Ježíš řekl (J 14,26) a bude také o něm vydávat svědectví (J 15,26).

Jak můžeme přijmout Ducha svatého? Předně musíme se znovuzrodit, jak sděluje Ježíš učenému Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3,5 - 8). Znovuzrození je spojeno především s přijetím Ježíše Krista do svého srdce. O tom se píše v Pavlově Listě Římanům: “Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: `Kdo v něho věří, nebude zahanben. ´“ (Ř 10, 9 - 11). Člověk pak musí vyznat svoje hříchy, činit z nich pokání, uznat platnost Kristovy oběti na kříži a nechat se pokřtít vodou.

Při znovuzrození se Duch svatý usadí v našem lidském duchu a tak získáme Ducha Kristova. A jak víme, kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho (Ř 8,9). Další zkušeností znovuzrozeného křesťana je tzv. křest Duchem svatým, tedy získání plnosti Ducha svatého. Naplnění Duchem svatým pak otevírá věřícím přístup k darům Ducha svatého, jak stojí ve Skutcích apoštolů: „Zatímco byl Apollos v Korintě, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: "Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?" Odpověděli mu: "Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý." Pavel řekl: "Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?" Oni řekli: "Křtem Janovým." Tu jim Pavel prohlásil: "Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm - v Ježíše." Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct.“ (Sk 19,1 - 7).

Apoštol Pavel ve svých listech mezi dary Ducha svatého řadí například slovo moudrosti, slovo poznání, dar víry, dar uzdravování, působení mocných, proroctví, rozlišování duchů, dar mluvit ve vytržení či dar vykládat, co to znamená (1 K 12,8 - 10). Nejvyšší duchovním darem je pak Boží láska, o níž Pavel píše, že je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Duchovní dary jsou nám dány ke společnému prospěchu, jak uvádí rovněž apoštol Pavel: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1 K 12,7). Duch svatý je také nápomocen našim modlitbám, jak psáno v Listě Římanům: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“ (Ř 8,26 - 27). Díky působení Ducha svatého v nás se stáváme syny a dcerami Božími (Ř 8,13) a jako duchovní lidé umíme rozsuzovat Boží věci, jak čteme v Prvním listě Korintským: „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.“ (1 K 2,12 - 15).

Díky působení Ducha svatého můžeme tedy správně duchovně růst. Nemáme ovšem být jen pasivními příjemci působení Ducha svatého. Abychom duchovně mohli růst, musíme se Duchu svatému aktivně otevírat, a to pravidelným čtením Písma svatého, účastí na bohoslužbách, postem, modlitbami a hlavně poslušností Božímu vedení. Zkrátka se máme snažit, abychom vedli odpovědný život víry, k němuž patří i skutky víry, jak o tom píše ve svém listě Jakub, bratr Páně: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe!“ (Jk 1,22).

Jen tak duchovně porosteme, budeme se posvěcovat a čím dál více budeme přetvařování k podobě Ježíše Krista, který je tou pravou mírou naši zralosti (Ef 4,13). Postupně se pak může na nás naplnit i Boží zaslíbení, které je uvedeno v knize proroka Ezechiela: “A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem.” (Ez 11,19 - 21).

Jako Boží synové a Boží dcery budeme pak schopni správně sloužit Bohu, jelikož sám Bůh bude v nás působit tak, že budeme chtít a činit to, co se mu líbí, jak čteme v Listě Filipským: „Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“ (F 2,13). Budeme tedy rovněž schopni plnit Boží požadavky, které uvádí prorok Micheáš: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8). Budeme také schopni i pravého uctívání a pravé bohoslužby, ke které nás vyzývá apoštol Pavel: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2). Amen.

Modlitba po kázání:

Nebeský Otče,

děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvádí do všeliké pravdy. A tak jsme se mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.

Ve křtu jsme byli zbaveni prvotního hříchu a tak neobtíženi dědičnými vinami můžeme hledat Boží vůli a stíhat ji. Za což Ti nebeský Otče, můžeme jen vroucně děkovat. Neboť ne naše vlastní vůle, ale jedině Boží vůle je dobrá, libá spasitelná. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme a jsem ochotni je opustit, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království.

Dej, nebeský Otče, ať si vždy dobře uvědomujeme, co jsi pro nás udělal. Ať nežijeme z laciné milosti. Ať vždycky a ve všem hledáme Tvoji vůli a snažíme se ji naplňovat. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať svůj čas, majetek a peníze Ti vždy a všude dáváme ochotně k dispozici. Ať Tě skutečně ctíme tak, jak Ty sám si přeješ, tedy v Duchu a v pravdě.

Odpouštěj nám naše hříchy a nepravosti, chraň nás od Zlého. Posiluj nás na těle, duši a duchu. Proměňuj nás mocí Ducha svatého k podobě Ježíše Krista. A skrze Něho nám daruj dostatek síly, moci, lásky, rozvahy, odvahy, moudrosti a všeho potřebného k životu, který se Ti líbí.

Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Stanislav Heczko

(LECAV Praha)

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace