Nakolik ty a nakolik oni, to nevím, to víš ty, to vědí oni (z AC) a nakonec to ví Pán Bůh... 

Byl jsem členem olomouckého sboru Apoštolské církve 8 dlouhých let, byl jsem tam jenom pro ně blbeček, který byl tak dobrý pro to, abych jim hlídal bundy u vchodu. Když jsem psal články pro jejich časopis, tak přišel Bubík st. (je už mrtvý) a nedoporučil jejich zveřejňování. Což bylo pro ně impulzem, aby mě úplně vyškrtli ze sborového života. Nakonec jsem přestal mít důvod tam dál setrvávat. K čemu? Když jsem chtěl pracovat pro časopis, tak jim to nebylo vhod, protože na to místo měli Bartíka, namísto, aby mi to řekli přímo, tak dělali cavyky.... 

Takže o tom, jestli budu psát o vině, nebo nebudu, rozhodnu sám. Naštvanej na ně - lépe řečeno na některé z nich, jsem do dnes a to je už možná více než 10 let, co jsem pryč. 

Škoda, že po sepsání relativně normálního článku se zase uchyluješ ke své klasické rétorice... :-( Rozumím tomu tak, že Tě žádná konstruktivní a trpělivá diskuze s věřícími ani ve skutečnosti nezajímá, máš naprosto jasno, ani nepotřebuješ svůj názor zkoumat ve světle ostatních názorů a jediným cílem je urážení a povyšování se nad ostatní - tak to bohužel dlouhodobě působí, a ani jeden trochu lepší článek bohužel nic nezměnil.

Wollek - baron Prášil? Ta ti říkají? 

Když jsem zhruba v roce 1994 uvěřil, doma to brali spíš jako můj další „úlet“. Protože mě rodina znala jako toho, kdo má celou řadu koníčků, ale u kterých příliš dlouho nevydrží. Ať to bylo plavání, judo, stolní tenis, fotbal, šachy; všechny tyhle sporty jsem nedělal pouze rekreačně, ale závodně.

V té době, tj. v roce 1994 jsem byl myslím rok, nebo dva po absolvování základní vojenské službě a hledal jsem smysl života. Zrovna se mi v oněch chvílích doslova „připletl“ do cesty táta jednoho mého spolužáka. O spolužákovi jsem věděl, že je křesťanem, ale jeho křesťanství mě moc neoslovovalo.

Jeho táta, Petr se jmenoval, mě jednou pozval k sobě domů na návštěvu. Poněvadž jsem právě neměl nic moc, co dělat, tak jsem jeho nabídce neodolal. Několikrát jsem už tam u nich dříve byl, protože jsem byl za jeho synem, oním zmíněným spolužákem. Po pozvání jeho táty jsem k nim začal chodit pravidelně.

Musím dodat, možná s trochou hanby, že moje důvody návštěv v té době byly spíše pragmatické. Dostal jsem u nich najíst, věnovali se mi, což obnášelo, že mě učili hrát na kytaru, dále zodpovídali mé všetečné dotazy, a tak jsem je spíš využíval, alespoň ze začátku. Petr mi říkával, „no, alespoň se obohatíš o pohled na křesťanství, budeš o křesťanství vědět mnohem víc.“

Probírali jsme společně jeden letáček, jmenuje se – čtyři duchovní zákony. Jednodušší vysvětlení křesťanské věrouky snad už ani neexistuje, přesto přeze všechno nám studium těchto čtyřech zákonů trvalo několik měsíců. Na mě totiž nebylo žádné spolehnutí, domluvili jsme se na nějakou dobu, a když se mi nechtělo přijít, tak jsem jednoduše nepřišel.

Po nějaké době jsem už znal vlastně všechno o křesťanství. Seděl jsem jednou v pokoji u Petra v bytě a Petr se bavil se svojí manželkou ve vedlejším pokoji a já zaslechl: „no doufám, že křesťanství Kája nebere jenom filosoficky.“ Asi týden po tomto rozhovoru jsem stál u novinového stánku a potkal tam Petra. 

Petr se mě zeptal: „tak Kájo, jak to křesťanství vlastně bereš?“ a já mu odpověděl: „no, filosoficky…“ Odpověděl jsem mu schválně tím, čeho se obával, protože se mi nechtělo v té chvíli převzít zodpovědnost za své rozhodnutí, a křesťanství je hodně o zodpovědnosti. Petr mi po několika měsících prozradil, že jim už jenom zbývalo, aby se za mne modlili. To podstatné z křesťanského učení jsem totiž znal. 

Co mě na křesťanech zaujalo, byla jejich obětavost a nepředstíraná láska. Petr mi řekl, že pokud bych chtěl udělat rozhodnutí vydat svůj život Pánu Ježíši Kristu, tak u nich můžu zazvonit klidně i o půlnoci. Když jsem si všechno to, co jsem o křesťanství věděl, dával dohromady s tím, jak se tito křesťané chovali, tak mi celý ten „podnik“ byl více než podezřelý. :-) Říkal jsem si totiž, pokud by křesťanství byla jenom nauka, filosofie, pak by tihle lidé byli největší naivkové, které znám.

Výsledkem bylo, že jsem se ani ne týden po rozhovoru u stánku poprvé v životě modlil, a ani to nedokážu vysvětlit – Pán Bůh k mé modlitbě přiznal a já věděl, že Bůh je, Bůh existuje. 

Stačí se podívat na manipulativní shromáždění Claudio Freidzona, ktery sem přinesl tzv. Toronské požehnání, a mnoho dalšího k čemu AC vedla. Mimo jiné i k tomu, že kde kdo má zjevení DS, málokdo vůbec řeší, jak moc je pravdivé - a právě takoví patří v rámci takových skupin mezi ty nejuznávanější...

Bohužel mít zjevení DS, že tam jsou i lidé jako pozorovatelník a vést je k Bohu, nebo mu poradit, aby od Boha odešel raději hned, že to bude lepší pro všechny, než do něj 20 let zasévat to, co zaseli, takové zjevení tam patrně nikdo neměl. V AC stačí, že nějak blábolíte jazyky a už jsem ultra duchovní, pokřtěný Duchem, a taky nikdo reálně neřeší, zda život a ovoce lidí mluvící v nesrozumitelném jazyku, opravdu vykazuje ovoce a život odpovídající duchovní nadřazenosti, kterou se obecně charizmaticko-letniční kruhy vyznačují.

Řekl bych, že je to od mého návratu snad první příspěvek pozorovatelníka, který má trochu hlavu a patu, a není plný urážek a vulgarit. Oponovat mu však nemá smysl. Ne proto, že v řadě věcí píše pravdu a má opodstatněné námitky, ale proto, že by s ním už alternativní názor věřícího rozebírat v teoretické neosobní rovině možné nebylo - soudě podle jeho předchozích projevů.

Snad jenom to, že menšinovost neznamená vůbec nic. Toto není ani tak věcí víry, či tvrzení Bible (i když i ta to potvrzuje), ale především to vyplývá z učení o osobním rozvoji. Ti nejúspěšnější lidé (podle měřítek světa) měli zpravidla vždy menšinové názory, postoje a jednání. Tím se odlišili od průměru, a právě to jim pomohlo uspět. Jeden z nejznámější českých 'motivátorů' Ivo Toman to jasně vyjádřil ve svém díle "Pozitivní myšlení není pro každého" - jeden z několika základních bodů je, že je velkou chybou myslet si, že většinový názor je správný.

Navíc mám zkušenost třeba s tzv. kouzelníkem, který na dovolené prováděl takové kousky, že to opravdu nebylo možné vysvětlovat žádným racionálním způsobem. Byl jsem velmi blízko, navíc z boční strany hlediště, a neviděl jsem naprosto žádné vysvětlení pro jeho nadpřirozené triky. Tak jsem pak rezignoval na pochopení a odhalení jeho iluzí a jenom si je užíval. Ve srovnání s tím je pro mne představa kluka, co sundá korzet, nebo člověk, co vstane z vozíku - pokud jsem ani jednoho před tím neznal - poměrně vysvětlitelná.

Osobně jsem nikdy neměl potřebu hledat nadpřirozeno jako důkaz pro víru v Boha - nevidím to ani jako příliš rozumné, žádoucí či moudré. Pro mne Bůh existuje už tím, co vidíme a jací jsme, jaký to všechno okolo nás má nebo nemá smysl. Cílem či smyslem je pak snažit se toho Boha, co nejvíce poznávat. Indície pro existenci Boha a pravdivost Kristova svědectví jsou dostatečné na to, aby mělo jednoznačný smysl se jim zcela odevzdat. Jediným důvodem, proč tak neučinit je obvykle nějaký hřích, který je v tu chvíli pro takového jedince zásadní.

V čem smysl už nevidím vůbec žádný, jsou různé formy obhajování materialismu a ateismu. Neznám hloupější a nelogičtější činnost, než právě něco takového (např. dílo a výstupy Richarda Dawkinse, to je někdy k popukání, věřím, že takového pozorovatelníka by to celkem mohlo oslovit. Nebo další představitelé tzv. Nového ateismu). Jelikož jsem byl ateistou, neochvějně věřící evoluci a dalším pohádkám z dílen pseudovědců, tak znám tento svět, jeho myšlení i žití v něm velmi dobře. A i kdybych chtěl, nedokázal bych se do něj jako třeba pozorovatelník vrátit. Dost možná, že po obrácení k Ježíši jsem právě vůbec neměl tendence všemu věřit, ale velmi kriticky jsem si vše přebíral, hodnotil a ověřoval.

Tak to je fakt úsměvné. Ty věříš i kouzelníkům. No jo.

Je mi jasné, že opice od nějakého stádia začaly být pověrečné. Prostě jsi jen pověrečný příslušník rodu homo sapiens. Zdědil jsi pobožné geny, setkal ses s pobožnou naukou, máš to v hlavě vypatlané. Nemůžeš za to. Vzhledem jak to máš silné (z tvého popisu), je jasné, že jsi musel někam spadnout. Buď do esoteriky nebo do křesťanské pobožnosti. Kdyby ses ocitl o pár tis km východně, tak spadneš do islámské pobožnosti. 

  Nejsem sice z AC, ale klidně se vyjádřím. 

  Nevím obecně, jak je to možné. Potkal jsem už za život obrovské množství všelijak pobožných lidí, kteří pobíhali po různých církvích, nejen po AC, ale i po KS, ŘKC, ČCE a dalších, abych nejmenoval jen tu jednu. Někteří vyvíjeli enormní snahu se přizpůsobit a tvářili se hodně aktivně, "papežštěji než papež", jiní se jen tak "vezli", brali snahy pobožných s velkou rezervou, ve stylu "není důležité vyhrát, ale účastnist se". 

  Různý byl výsledek té snahy: V tradičním prostředí, kde lidé vyrůstají v pobožnosti až odmala, vydrží lidem pobožnost klidně i celý život, protože je to pro ně "norma" a nic jiného neznají. Když se stane pobožným někdo nově, tak mu pobožnost vydrží řádově měsíce až roky, pak ho to obvykle přejde, protože normální slušný člověk se nevydrží přetvařovat příliš dlouho. Samozřejmě jsou lidé, kterým to vydrží déle, ale pokud jsem takové potkal, byli to vyjímky. Možná i dvacet let, ale to už musí být hodně duševně silný člověk, aby něco takového vydržel dvacet let.

  

  Obecné pravidlo pro to, proč se někteří lidé setkají s Bohem a žijí s ním a jiní si jen vymýšlí bajky a žijí svou pobožnost, opravdu nevím. Důvody proč to tak je, byly různé. Jistě to mohu vědět o svém životě, protože jsem v pobožnosti vyrůstal odmala, tam to bylo jednoduché: Boha jsme neznali, jen jsme věděli nebo tušili, že existuje, tak jsme žili pobožnost, kterou jsme měli odmala. Podobné je to v ŘKC na různých místech, nejen u nás, ale například i v Polsku, Jižní Americe, odkud znám osobně lidi a jejich život.

  Nějakou roli hraje určitě vzájemná nevraživost pobožných, něco jako sportovní týmy. To uvažování funguje tak, že pokud je někdo třeba z AC a přijde někdo jiný, kdo "kope za stejný tým", říká stejná slova, dělá stejné pohyby, má na sobě stejné barvy, čte stejné knížky, uctívá stejné guru, tak "patří do týmu". Speciálně AC byla dříve tímto způsobem uvažování, separace od ostatních a "udržování oveček v izolaci" poměrně dost známá.

  Někdy hraje roli sociální izolace. Někteří lidé touží po vztazích, ty obvykle v církvi najdou, proto začnou do církve chodit a kvůli své potřebě vztahů se přizpůsobí a začnou se chovat jako ostatní tak, aby zapadli a vztahy si udrželi.

  Bude ale určitě dost dalších důvodů, proč se to děje.

  Toník

  

S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Mat 13,24-25

  Se tomu pozorovatelníkovi (uživateli GS) nedivím!!!

  Bůh nejspíš může v klidu stvořit kámen, který by sám neuzvedl. Ale vzhledem k tomu, že má trochu více inteligence než lidi, co si takové chytré a neužitečné nápady vymýšlí, tak to ještě neudělal a pokud vím, ani to neplánuje udělat.

  Jinak souhlas s tím co píšeš. Pojmy typu "nadpřirozeno", "transcendentno" a podobně jsou doménou "pobožných" (jak se výstižně nazývá autor článku), lidí, kteří mají potřebu sami sobě či druhým okolo sebe něco dokazovat nebo je přesvědčovat. Ty diskuze znám poměrně dobře a točí se stále dokola na stejných hádkách mezi pobožnými a ateisty o tom, jestli (nějaký) bůh existuje. Nezažil jsem, že by byly podobné diskuze či hádky k něčemu užitečné, ale třeba někdo ano?

Opravdu z pohledu evolučního ateisty jsou to skvostné představy. A ještě komičtější pak je, když tyto své představy obhajují s naprostou vážností :-).

V Bibli je psáno že bohem mrtvých je satan takže víme že pokud uctíváme mrtvé uctíváme satana.

Ahoj, můžeš mi prosím dát odkaz na místo v Bibli, kde je psáno, že bohem mrtvých je satan?

Díky

V Bibli je psáno že bohem mrtvých je satan takže víme že pokud uctíváme mrtvé uctíváme satana.

  Určitě vám váš přístup neberu, poud vám vyhovuje, žijte si ho. Mně blízký není, mám radši lidi, kteří se zajímají o život druhých lidí, zajímají se o pravdu, diskutují, zajímají je životy a názory taky někoho jiného, než jen úzký a často uzavřený okruh lidí, jako je to například u vás v ŘKC. Rád se vidím s lidmi, kteří mají rozhled, životní zkušenost s mnoha lidmi, z mnoha situací a mnoha různých prostředí. Ale je samozřejmě zajímavé pozorovat i vás, lidi, co jsou uzavření v jednom "církevním" prostředí a v jiném nikdy nebyli, protože ani nesmí, a je zajímavé pozorovat, co vše si podle sebe domyslíte o druhých, jejichž život neznáte.

  Ty k tomu máš ještě tvou "svobodu" lhát.

Řeknu ti, jak to bylo. Jako děcko jsem byl běžný kluk. Hrál jsem fotbal, hokej, stavěl jsem bunkry. Bavila mě auta. Čili ani moji rodinu nenapadlo, že by měli syna s jinou než většinovou orientací. A ani já jsem o sobě nesmýšlel jako že bych se v čemkoli lišil. Poprvé jsem si svoji odlišnost uvědomil paradoxně až když jsem jsem si jako 14 letý žák (8. ročník ZŠ) všímal svých spolužáků. Měli jsme ve třídě dvě holky, co už měly prsa skoro jako dospělé. No a ty dvě holky byly terčem osahávání. A já se na to koukal a pořád jsem nerozuměl, proč to kluci z mé třídy, kámoši, dělají. Vrtalo mi to v hlavě. To jsem ještě neznal svoji vlastní orientaci. A asi za půl roku jsem začal vnímat, že se mi líbí jeden spolužák ze třídy. Co k nám přišel až v té osmičce jako nový. Byl fakt hezký. No a pamatuji se, že když si vedle mě sedl v lavici, tak se mě nechtěně dotkl nohou. A nechal to tak. Já to taky tak nechal. Několik minut, dlouho. On to asi ani nevnímal (nevím), ale mnou tehdy projela strašně hezká vlna. Taková směs citů, přání. Vůbec jsem necítil nějaký pocit viny. Naopak. Vnímal jsem to jako moc hezké, že vedle mě sedí. Později jsem začal masturbovat. Tehdy nebyl internet, ani časopisy erotické. V televizi byly dva kanály a tam byly seriály komunistické. Takže já jsem neměl žádný vnější ovlivnění. Byl jsem čistý. Moje zaměření na spolužáka bylo pro mě zcela přirozené. Ačkoli jsem vyrůstal v katolické rodině a chodili jsme do kostela, tak tohle jsem nevnímal jako problém. Byl jsem se sebou spokojený. Pak jsem šel na gympl a tam se situace opakovala s jiným spolužákem. Opět jsem byl platonicky zamilovaný. Ale byl jsem panic. Věnoval jsem se spíše škole nebo koníčkům. Taky jsme měli doma hospodářství, takže jsme měli hodně práce. 

Problém s orientací nastal, až naše rodina přešla k letničním. Konkrétně do Apoštolské církve. Tehdy se mi dostaly do ruky brožurky, kde jsem se dozvěděl, že jsem něco jako satan, prý mám démony a jsem zrůda horší než vrah. Tak jelikož byli letniční všichni kolem mě a cítil jsem tlak, abych byl svatý jako oni (tehdy jsem tomu věřil, že heterosexualita je dobro a homosexualita je zlo), tak jsem podstupoval všechny možné procedury. Modlitby, mnohadenní půsty, exorcismus v AC. Exorcismus dělal Bubík (už nežije) nebo Šelong a další. Ale nic se nestalo. To trvalo asi rok. Nic se nezměnilo a za ten rok mi o  něco poklesla náboženská víra, protože mám celkem solidní IQ (127 -133, podle toho jaký test), tak mi začalo docházet, že tu něco nehraje. Taky jsem začal studovat na VŠ a cítil velký rozpor mezi tím, jak přírodu i člověka vysvětluje věda  a jak to vysvětlovali letniční. Ale pořád jsem k nim chodil. Nebudu to už popisovat dál. 

Můj závěr je: Náboženství mě ponížilo. Urazilo. Podstupoval jsem nedůstojné procedury. Homosexualita je v přírodě běžná. Cítím se naprosto v pořádku. Mám kamarády stejné orientace, které bych jinak nepoznal. Že nemám děti, mi nevadilo nikdy. Neměl jsem nikdy období, kdy bych je chtěl. Měl jsem děcka ve škole celý život. Tam jsem se realizoval jako vychovatel. Byl jsem rád, že přijdu domů a mám klid a nemusím už poslouchat děcka. A moje sestra má děti, jo, je to fajn, ale na pár hodin a pak mazat domů, kde je klid. Tak to mám. A že nejsem na ženy, mi vůbec nevadí. Naopak nad vámi, heterosexuály přemýšlím. Mě přijdete vy, zvláštní. Žena je tak jiná, já ji nerozumím. S klukem, mužem se dá tak snadno domluvit. Je to stokrát jednodušší. Nemá žádné své dny, je čitelnější. Samozřejmě jsem už zažil i gaye, co intrikovali a byli afektovaní, atd, ale s nimi se nestýkám. Stýkám se jen s těmi bez poruchy chování. 

Takže původně od puberty jsem byl se svojí orientací spokojený a nyní jsem opět. Problém byl jenom v té části života, kdy jsem byl pobožný.  Nepřirozená je pobožnost. Ta *****í člověka a to hezké, přirozené, co je v něm. Ta ho chce pokřivit, zmanipulovat. No, naštěstí, ta *****a jménem pobožnost a ty *****y jménem pobožní už ztratili nade mnou moc. A bylo to tak jednoduché. Stačilo přestat věřit a přestat mezi ně chodit a jejich moc se rozplynula jako pára nad hrncem. 

------Nepřirozená je pobožnost. Ta *****í člověka a to hezké, přirozené, co je v něm. Ta ho chce pokřivit, zmanipulovat. No, naštěstí, ta *****a jménem pobožnost a ty *****y jménem pobožní------

Bojovat proti přirozenosti je nepřirozené.  Proto věříš ve své nadpřirozeno... Boží přirozenost  je ve spravedlnosti, pokoji a lásce k bližním.  

Ještě k té homosexualitě, protože vidím, že to spoustu uživatelů GS zajímá tak moc, že to zmiňují, ačkoli je článek o něčem jiném. Nevadí. Aspoň mám příležitost pro osvětu. 

Postoj k homosexualitě jakož i k jiné jinakosti, či menšinovosti souvisí s inteligencí. Můj bratr má IQ 115, druhý 114. Matka 112 a otec 119. A ségra 130. A bráchové, otce i matka s mojí orientací problém měli a ségra ne. Ačkoli je taky věřící. Všichni jsou pobožní, ale ségra se mnou a bývalým jezdila i na výlety. A ono to tak funguje všude. Kluk (gay), který je na gymplu nebo obchodce, nemá takový problém s okolím. Vím o případech, kdy to ví celá škola, přítel ho vozí autem do školy a nic. Ani žádné poznámky, ani šikana. Ale na učňáku si to málokdo dovolí os obě říct. Přece jenom je tam dost primitivů. A to samé různé profese. Něco jiného je být mezi vědci nebo mezi horníky. Takže homofobie souvisí i inteligencí a potom samozřejmě s pobožností. Když je někdo inteligentní, žije v liberálním prostředí, je velmi málo pravděpodobné, že by proti homosexualitě vystupoval. Po pravdě jsem se s takovým případem nikdy nesetkal. Jo a ještě u té homofobie hraje velkou roli, když je někdo sám takový a nechce si ti přiznat. A je u pobožných. To pak jsou největší buznobijci. Naprosto chápu, že heterosexuál nechápe homosexuála. Nemá jak, protože kulturně je ovlivněný a sám má touhy opačné, jiné. Ale kdo vystupuje horlivě proti gayům a lesbám, ten má vždycky sám se sebou problém. 

Na můj život to samozřejmě nemá žádný vliv. Už jsem vyslechl tolik za život, že mě nemůže překvapit nic. Pořád se to opakuje. Bigotnost, pověry, předsudky, hloupost, omezenost. Ale přitom je to zcela inertní. Na život heterosexuální dvojice, byť by byla pobožná nemá žádný vliv dvojice homosexuální. Je to úplně legrační, že jedna dvojice chce druhé dvojici nařizovat, co má a co nemá. To jsem nikdy nepochopil. Myslím, že kdybych se narodil jako hetero, nebyl bych ten bigotní hňup, ani kdybych byl pobožný. Takto zhloupnout bych nedokázal. 

Škoda , že  jsou  podobní  násilníkům co  trápili své děti  , kteří mlátili svou ženu  i  dítě , které  následkem toho později zmalomyslnělo.

A tak si to dítě , to  veškeré příkoří pamatuje a i tu zlost , a tak si  promítá a vylévá  na druhých.         

Stále stejný vzorec lidského chování .. Bez ohledu na výšiny IQ. 

 

Jakékoli preference jsou hlavně intuitivní. To je stejné jako v jídle. Každému chutná něco jiného. To samé v hudbě, každému se líbí jiný styl hudby. 

Ty jsi fakt vůl. Namyšlený vůl. Ty si nevidíš do huby. Proč máš tendenci se ***** do věcí, po kterých ti nic není? A ty jsi co? Nositel nobelovy ceny? Ty jsi někam lidstvo posunul? Jako že sis zašukal s ženskou? To je důvod k pýše?  Ty jsi fakt pako. 

Kdyby to bylo dneska, ve smyslu, že bych dospíval v této internetové době, tak bych určitě netrávil čas platonickým zamilováváním se, ale komunikoval bych. Čistota srdce jako nehonit? Puberťák a nehonit? Ty jsi fakt blázen. Vždyť sex a honění je příroda. Ty máš pobožností vygumovaný mozek. Máš tam ty kydy o hříchu. Ale to je vymyšlené. Je to pověra. Sexualita přichází s pubertou a je to normální. Nenormální je právě potlačovat přírodu. To je zvrácené. Pobožnost je zvrácená. Ne sexualita. Ta je v pořádku. Vy to máte fakt naruby v těch hlavách. Dívej se, co s tebou udělala ta víra. To je jako by ti rakovina sežrala mozek. A ty to vůbec nevidíš. 

Takže dnešní gay kluci to mají perfektní, že mají seznamky. Určitě bych nemarnil čas platonickým zamilováváním se do heteráků, ale reálně bych si našel někoho stejné orientace. Škoda, že jsem se nenarodil do této doby. První gay časopisy vycházely až někdy v polovině 90. let.  A seznamování bylo zdlouhavé. Měsíc, než otiskli inzerát, měsíc než došly odpovědi. Pak někde do telefonní budky volat, za mnou řada lidí, já v ruce papírek s číslem. Strašné. A přede mnou generace neměly nic. Můžu být rád, že jsem to vůbec stihnul. A o středověku, kdy vládli lidi jako ty, ani nemluvím.  

OKO - jsi Henryk Lahola? 

Oko - znova se tě ptám, jsi Henryk Lahola? 

Jsou gayové, co se oženili a mají děti. Vedou dvojí život. Já jsem to nikdy nechtěl a nikdy jsem netoužil mít děti. Už jsem ti ti psal, ale ty se rád děláš hloupý. A já nebudu šukat s ženskou. Já tebe nenutím, abys šukal s chlapem, ale ty mě nutíš, aby šukal s ženskou. Jsi magor. Ta pobožnost je až tvůj se*****ární problém, Základní problém, že jsi magor, co si myslí, že jeho životní styl je jediný možný a chtěl bys tvůj životný styl naroubovat na všechny ostatní lidi. 

Na ta slova jako svatost, hřích, pokání, a další pobožná ***** jsem nereagoval, páč to je určeno pro ovce. 

Jo, to děláš, soustavně mi něco vnucuješ. Samozřejmě to má nulový vliv. Jenom pořád nechápu, o co ti jde. 

Pobožný z*****e, to samé můžu napsat já o tobě. Že tvoje manželka je jen prostředkem tvého uspokojení. Pobožný z*****e, ty si nevidíš do úst. 

Ty pobožná svině. Kdybys mi to řekl v reálu, dostal bys pěstí mezi oči. Vás, pobožné *****y, by měli soudit. Za urážení druhých lidí, kteří vám nic nedělají, jen chtějí žít svoje životy. 

Nebo, stačí přiložit měřidlo a výsledek vypadne? Jako když si stoupneme na váhu, nebo přiložíme teploměr? 

Ono už z jeho jazyka, vyjadřování a větné skladby, či užívaných slov, vidíme, že se zdaleka neblíží ani průměru. Nicméně napsat lze cokoliv - má-li člověk malé sebevědomí, ať už je to z nedostatku opravdového sexu, nebo třeba opravdu jen z nedostatku přirozeného rozumu, jistě mu to udělá dobře na dušičce, a má co sdělit ostatním.... můj pohled? : neskutečně směšné :-) .

  A není právě toto přímo typický argumentační faul "ad hominum" (nemíří na teze zastávané oponentem, ale na jeho osobu.)? Tak častý a klasický "argument" (nějen)římských katolíků, kterým se ale nic nevyřeší? (Tedy kromě toho, že tím otevřeně dáváte najevo váš argumentační styl...)

Neboť když já jsem nemocný, Bůh v Kristu je ve mně mocný. ;-)

Tož tak.

A nebo Wollek. Když vy jste na ta dvojitá W. Jako byl Watt. Teď nevím, co je silnější jednotka. Jeden Willy nebo jeden Wollek? 

  

Smrti se více bojí věřící, nebo ateisté? 

=> Závěr:

Z mého pohledu docela úsměvné. Nechápu, co jako čekali. Jak by se ateista mohl bát smrti, když věří, že pak nebude nic. A že vlažní věřící se obávají nejvíce, je také přeci naprosto logické: vědí, že nesloužili Bohu tak, jak měli, pravděpodobně cítí mnohem větší míru viny, a pravděpodobně nikdy neprožili odpuštění a smíření s Bohem, dost možná ani nepochopili podstatu evangelia - těch důvodů může být více. Je však jasné, že mají mnohem větší předpoklady mít obavy, než ateisté. 
A to je zřejmě i jeden z hlavních důvodů, proč tady tak pozorovatelník bouří a vyje. Je to vlažný věřící, musí ve svém nitru vědět, že něco není v pořádku s tím co dělá, a jeho vyřvávání do světa, jak je nyní na správné cestě, mu vlastně uměle dodává odvahu, uklidnění a větší naději, že třeba ateismus je opravdu pravdivý pohled na svět - ostatně je to jeho jediná naděje, ke které se při svém zuboželém stavu může uchylovat. Nám věřícím, i kdyby se nakonec ukázalo, že jsme se mýlili, to vlastně nijak neuškodí. Měli-li by pravdivý názor ateisté, pak je naprosto nepodstatné, co si kdy který ryze materialický mozek chodící kdy po zeměkouli ve skutečnosti myslel. A bojovat či prosazovat nějaké ateistické názory, kde žádná absolutní měřítka prostě z principu nemohou existovat, není ve své podstatě nic jiného, než jedna z vrcholných forem nerozumnosti a vlastního sobectví, soběstřednosti. Uznávám, že toto jsem si sám jako ateista neuvědomoval, nicméně Bůh mi postupně různé hrůzné pravdy ukazuje, a vím, že bych se do té myšlenkové špíny, ve které se pohybují ateisté, nikdy nemohl, resp. nechtěl vrátit. A věřím, že většina opravdových, neformálních křesťanů také ne.

No a co se týká mě, tak pud sebezáchovy mám stejný jako pobožný nebo nepobožný. To je biologie, to se nemění. Celkově ale je to určitě klidnější, lepší. Nevěřím ani na ty démony, satany, ani na peklo. Takže pobožnost více bere než dává. To je můj závěr. 

Wollek - ty máš oproti mně jednu nevýhodu. Ty jsi prožil jenom konverzi, ale dekonverzi ne. Já jsme prožil konverzi i dekonverzi. Proto já tebe pochopit můžu (do jisté míry). Ty mně vůbec nemůžeš pochopit. To je logické. Proto píšeš ty své proklamace. Tomu, že bych byl vlažný věřící se fakt směju. Hele, fakt nejsem. Z 90 - 95 procent mi moje emoce říkají, že tu je jen hmota. Pro eventualitu boha mám tak 5 -10% emotivně. No a co se týká rozumu, tak to mám 100% že nic kromě hmoty není a 0% - pro eventualitu boha. Tomu se fakt nedá říkat vlažný náboženská víra. A pozor - to jsme se bavil o univerzálním bohovi. Kdybych se měl bavit o pouštních bozích Jahve a Alláh, tak tomu dávám přesně 0 procent. 

A řeknu ti to takto - je čestné odejít od prdlé víry. Ty četný nejsi. Jsi posera. Proto se cpeš do zadku té představě boha, co měli židi. Ty jsi takhle malý. A volek - slohovky psát umíš, to ti uznám. Formálně bravurně. Jsi mistr v užívání slov. Máš bohatou slovní zásobu. Ale nemáš selský rozum. Proto jsi hlupák. Jako bys v jednom směru měl nadbytek inteligence, ale v takových základních a praktických věcech úplně plaveš. 

Tvůj bůh, volek, není. Jsi tu jen ty. Volek. 

  Osel je v tomhle dobrý, protože obsahuje směsici klasických přírodních věd a jejich výsledků a k tomu hezky přimíchané ideologické plky vědeckého kultu, tak je zajímavé vidět, čím jsou jeho vyznavači krmeni.

  Pokud jde o pozorovatelnika a víru "že bůh existuje", tak jsem se s ním kdysi bavil a řekl bych, že nebyl vlažný věřící, ale hodně věřil, že bůh existuje. Podrobně tady popisoval, jak si boha v hlavě vyrobil, jak si ho udržoval, jak ten jeho bůh vypadal, jak se choval, jaké s ním měl těžkosti a jak mu mnoho let sloužil. Nemám důvod mu nevěřit. A řekl bych, že jeho rozčilení a rozčarování z boha, co si vymyslel a nefungoval, je reálné a oprávněné.

Pokud jde o evoluci - ačkoliv určitá forma evoluce a zejména přírodní výběr nepochybně probíhá, to co nám servírují samolibí pavědci zvaní evoluční biologové, a další vykladači historie naší Země na bázi samostvoření a vývoje života, jsou tak nehorázné lži a troufalosti, že to raději ani nebudu komentovat. Pochopitelně považuji za lepší číst si přímo ty jejich bláboly, jež odhlalí svou nepravdivost a nepoctivost vědeckého přístupu už jen při troše hlubším pohledu a zamyšlení, než číst někdy až za uši přitažené opoziční názory kreacionistů. Nepotřebuji vědět, jak to všechno bylo - stačí si být dostatečně jistý, jak to nebylo - více zjistit objektivně nelze, a jenom pýcha a samolibost vede některé jedince k tomu domýšlet si více, než je zdrávo - a co by patrně nikdy neudělali, nebyla-li by na pozadí všeho snaha dokázat nepotřebnost Stvořitele. Jenže si to ve své zaslepené touze ani neuvědomují. A pak věřím, je mnoho těch, jež se s většinovým názorem svezou jako stádo ovcí - to by třeba můj případ až do doby, než se mi do rukou dostal alternativní názor - do té doby jsem ani netušil, že na nějaké seriózní vědecké úrovni vůbec existuje...

Pozorovatelníka za vlažného věřícího považuji nyní - ukazuje to jeho jinak racionálně sotva vysvětlitelné chování a aktuální projevy. Ano, myslím, že bral víru vážně - podle všeho se zdá, že tam převládl vliv rodiny a lidí okolo něho. Ovšem nic z jeho projevů mi neukazuje na to, že to u něj probíhalo podobně, jako jsem to třeba prožíval sám - to je ostatně jediná zkušenost, se kterou si můžeme být jistí - ta naše vlastní. A zda byla správná, osobní, lživá, nebo jenom převzatá od druhých lidí, zda v tom měl prsty především sobecký sociální mozek, to zpravidla ukáže až ovoce, možná až na smrtelné posteli. Hodně lidí si dokáže víru udržet jenom tak, že se pravidelně scházejí s lidmi stejného předsvědčení a mezi sebou se pak vzájemně utvrzují o správnosti toho, čemu věří. Jsem přesvědčený, že přesně toto dělal i pozorovatelník - minimálně v určité fázi svého života. Naopak takové tele a jeho současný stav je patrně příkladem pravého opaku - nezávislosti, a ryzí osobní víry. I když i tam byl jistý vývoj - z toho mála, co mi tady o sobě prozradil :-).

Pozorovatelník třeba mluví o konverzi a dekonverzi. Co si pamatuji, tak nedávno psal, že vyrůstal v katolické rodině - nemyslím si tedy, že vůbec kdy byl a bude skutečně absolutním ateistou, jako jsem byl třeba já téměř 20 let. V té době by mne ve snu nenapadlo se s někým přít a diskutovat, zda Bůh je nebo není. Bylo by to pro mne užitečné asi tak jako diskutovat, zda 1+1 je 3 nebo ne, či zda letadla přistávají na letištích, nebo v lese. Prostě ryzí a přesvědčený ateista, který věří, že celý svět i myšlení je založený na neměnných zákonech hmoty, která je následně podstatou všeho, tedy i myšlení a vědomí, nemá racionální důvod se takto přít - alespoň teoreticky by mít neměl - pokud by ateismus byl skutečně pravdivým výkladem světa - ovšem na je na hlubší úvahy, které si zatím odpustím :-).

Živíš se podvody? 

  Zajímavé je, že člověk, který nerozumí pojmu srdce a duše je v klidu schopen sežrat článek o dvou mozcích a s krásně ilustrovaným public domain obrázkem ;-) Hlavně aby se v něm vyskytovalo slovo evoluce a slovo vědec. Což je dáno sociání bublinou, jejíž je teď aktuálně součástí.

Ty vole, vy jste tu jeden pacient vedle druhého... Nespadl ti taky nějaký ten bílý kamének na hlavu? A co zlaté vážky, nelítají taky kolem tebe? Vlastně ne, ty jsi ten s těmi démony. Kdo si má pamatovat všechny vaše poruchy...

Teorii dvojího mozku nijak nezpochybňuji, ta myšlenka se mi zamlouvá . nicméně samozřejmě to beru jako obraz - máme jeden mozek a ten často jedná iracionálně, a dá se říci sociálně, se sociální preferencí.

Konverze a dekonverze - pro mne není vůbec podstatná, tak jako zkušenost, být absolutním ateistou, a být přesvědčeným křesťanem. V jakém pořadí to nastalo snad ani není podstatné - osobně si myslím, že smysl má pouze cesta od ateismu ke křesťanství - neboť návrat zpět nemá vlastně co nabídnout - jenom se zříci naděje a spolu s tím i rozumu a smyslu, což považuji za daleko závažnější.

Co píšeš ohledně zachování osobnosti při konverzi, resp. dekonverzi považuji za zajímavé, v podstatě odpovídající i mému pozorování - nicméně nechce nám Písmo tvrdit něco jiného?

  Asi ano. Jenže takovou studii by právě díky efektu sociálních bublin těžko někdo zveřejnil. Hezky je to popsané tady na wikipedii: Výplody evolučních "vědců" není dovoleno vyvracet, ty se smí _pouze_ potvrzovat. Pokud by je někdo vyvracel, dostane bludný balvan a bude rozhodnutím vědeckého koncilia okamžitě exkominikován.

  Teorie "dvojího mozku" se normálně mezi lidmi označuje srdce a mysl, nebo odborněji EQ a IQ. Hezkou praktickou ukázkou je Sheldon Cooper, pokud ho znáš, tomu to první docela schází a to druhé zase hodně přebývá. 

  Tak jak si to vymysleli vědci na Oslu se dvěma mozky to samozřejmě funguje pokud má člověk zkažené srdce. Pak takový člověk nehledá pravdu, ale potvrzuje si omyl své komunity tak, aby se z ní nevyloučil. Jak to v takové komunitě dopadá, když se po pravdě člověk pídí a hledá pravdu je známé na mnoha případech - Husa jsme tu probírali nedávno.

  EQ je taky to, co se počítá v Božím království. Tam není důležitá inteligence, ale právě ochota hledat pravdu, uznat chybu, narovnat vztahy...

  "Konverzí" a "dekonverzí" myslím to, co se normálně tímto pojmem označuje, tedy že se z ateisty stane teista nebo že se z katolíka stane evangelík nebo budhista, tedy konverzi mezi náboženstvími. To jsou události, které na srdce člověka nemají podstatný vliv, jsou to detaily. Jestli člověk věří na ten či onen katechismus, jestli člověk věří či nevěří na reinkarnaci, jestli člověk věří nebo nevěří na boha (bohy) nedělá rozdíl v charakteru člověka.

  To, co dělá rozdíl, je když člověk vydá život Bohu a Bůh ten život přijme, přijme člověka za syna/dceru a začne se o něj starat, vychovávat ho. Pak je poměrně jedno, zda je ten člověk katolík, protestant, budhista nebo ateista, všichni zažijí stejnou změnu.

Jste jak Pat a Mat, co dokola něco řeší a je to stále o hovnu.

Všichni pobožní (konvertité, teisté) nejsou tak jeblí jako vy dva. V reálu mám věřící kamarády a ti normálně chápou, že existuje i dekonverze a respektují to. Bavíme se, máme rozdílné argumenty, ale oni mě nenutí zpátky věřit. Ani já po nich nechci, aby od víry odešli. 

V reálu někoho tak natvrdlého a bigotního, jako jste tady, vy dva exponáti cizinec a wollek - to fakt neznám. Proto říkám, že GS je něco jako muzeum nebo ZOO se zvířátky, které v reálu nemám šanci vidět. 

  Je ale divné, že nechápete vaši vlastní dekonverzi. Jak se vám to stalo?