Komukoli odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny; komukoli je zadržíte, těm jsou zadrženy."


"Pokoj vám"  (šalom)  -  To není jen tak obyčejné pozdravení! Je to přání, aby se veškerá Boží láska a dobrota, veškeré Boží dary a požehnání vylilo na toho dotyčného člověka.

"Dechl na ně" (ruach)  -  Toto slovo (ruach - duch i dech je v hebrejštině jedno a to samé) je v celém Novém zákoně použito jen jednou (na tomto místě), ve Starém zákoně pak v tomto samém smyslu jen při stvoření člověka, kdy vdechnutím ducha do člověka (Gn 2,7) Bůh stvořil korunu stvoření, kvalitativně odlišnou do zvířat (Gn 2,20) a pak při oživení suchých kostí (Ez 37,5).

(Toto slovo "ruach" je ve SZ ještě i na dalších místech - ale tam už zase v trochu jiném významu - jako Boží síla, působící v prorocích a pod.).


Když totiž Bůh dechne svého ducha (ruach), tvoří kvalitativně nového tvora.

Už jste na někoho dechli? A stalo se něco?

Proč Ježíš dechl na apoštoly? Co kvalitativně nového se s nimi stalo?
V tom okamžiku se narodili znovu - byli Bohem zrozeni do Božích dětí. Jejich "metamorfóza" z člověka přirozeného do Božího dítěte byla ukončena. Spolu s Kristem umírali ve strachu za zavřenými dveřmi, spolu s Kristem byly pohřbeny veškeré jejich životní naděje na Boží království - a při setkání se vzkříšeným Kristem je Ježíš svým dechem vzkřísil do nového života Božích dětí. Až tehdy byli Bohem uschopněni přijmout Ducha svatého - a stejně ani to ještě nestačilo, potřebovali ještě další čas duchovního zrání na modlitbách (Sk 1,14) až do Letnic. Až na Letnice apoštolové konečně přijali Ducha svatého!



Není to tedy nic snadného přijmout Ducha svatého či co snad na člověka přichází nějak automaticky, jen když člověk "miluje" Boha a bližní.

Křest do Pánova jména (Mt 28,19) je právě takovou "metamorfózou", kdy spolu s Kristem umírá člověk přirozený a rodí se (vzkříšeno spolu s Kristem) Boží dítě (Kol 2,8-14).
Na každého z nás ve křtu Ježíš takto "dechl" a stali jsme se také Božími dětmi. I my jsme byli Bohem uschopněni přijmout Ducha svatého - ale ani nám se to nepodařilo ihned, ale až po delším duchovním zrání - nebo snad u některého ještě ani vůbec ne!

Je tedy rozdíl mezi tím, že Bůh svého Ducha dává komu sám chce a rozdíl v tom, zda tohoto Ducha člověk skutečně také přijme. Většinou mezi těmito dvěma událostmi bývá určitá časová prodleva, kdy člověk duchovně dozrává.

Nejenom Ježíšovi učedníci, ale také pohané u Kornélia, na které byl Duch svatý také vylit, pro jeho přijetí potřebovali nejdřív  "Ježíšův dech", totiž stát se Božími dětmi. Proto je apoštol Petr přikázal hned pokřtít (Sk 10,44-48).


Podmínkou nutnou pro přijetí Ducha svatého je stát se Božím dítětem, skrze Krista se narodit znovu z vody a z Ducha ve křtu.
Křest je tak darem od Boha, ale vůbec ještě neznamená, že jsme tím už přijali Ducha svatého! Dostat dar - a přijmout dar - to jsou dvě naprosto různé věci.

A teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, co je ještě z pohledu vztahu člověka k Bohu a bližním další základní podmínkou pro přijetí Ducha svatého:

"Přijměte Ducha Svatého.
Není možno přijmout Ducha svatého, aniž bychom napřed neodpustili všechny křivdy na nás spáchané.
To je podmínka, která je lidmi zhusta přehlížena.
Takové odpuštění z naší strany však znamená dokonalou amnestii pro každého zločince, i kdyby nám třeba znásilnil či zabil dítě. To žádný z nás nedokáže hned - většinou je třeba k tomu dozrát časem. Ale jinak neodpuštění doléhá i na nás, na oběti cizího hříchu a doslova nás dusí, živí v nás nenávist. Nenávist je opakem lásky.  A naše neodpuštění může bránit dokonce i obrácení toho hříšníka.
Odpouštět křivdy na nás páchané je tedy životní nutností pro udržení naší kvality života!