Ustašovský rasismus se pustil do politiky likvidace Srbů, z toho vyplývá, že jeho spřízněné dvojče, katolicismus, nemůže dělat nic jiného než se pustit do likvidace svého hlavního náboženského nepřítele: katolické církve. Stát a církev proto aby naplnily svůj vzájemný plán úplné rasově-náboženské výlučnosti, začal provádět souběžně politiky ztělesňující likvidaci rasových prvků, Srbů, politickými představiteli, a likvidaci náboženských prvků, pravoslaví, katolickou hierarchií. Katolická církev tentokrát neponechala provádění náboženské války světské síly, jako to dělala za podobných okolností v předchozích stoletích. Sešla přímo na bitevní pole, pod plnými plachtami, odhodila zábrany a máchala mečem proti těm, které chtěla zlikvidovat s přímočarostí, jaká nebyla vidět již dlouhý čas. Mnohé ustašovské formace byly pod velením katolických kněží, a často i mnichů, kteří složili přísahu bojovat dýkami a puškami za „vítězství Krista a Chorvátska“. Mnozí s nich neváhali provádět neslavné skutky a proslavili se činy, jaké by naplnily hanbou každého průměrného „pohana a barbara z Východu“. To vše ve jménu náboženství. A tak někteří, jak jsme již viděli, sloužili v koncentračních táborech, jiní veleli ozbrojeným ustašovcům při zavírání pravoslavných kostelů, při konfiskaci pravoslavných archivů, při pronásledování, zatýkání, a dokonce i při vraždění pravoslavných lidí, včetně pravoslavných kněží. Tak např. v Banjaluce velitel přikázal, že všechny matriční záznamy pravoslavné církve o svatbách, křtech a pohřbech mají být bezodkladně doručeny do katolických far, zatímco v Pakraci se katoličtí kněží zmocnili srbské biskupské rezidence po uzavření a uzamčení pravoslavné katedrály (12. dubna 1941).

Pravoslavné kostely byly změněny na sály — např. ten v Prnjavoru 10. července 1941. Jiné byly přeměněny na katolické kostely, pokud nebyly úplně zbourány — např. v provinciích Lika a Krdun, kde bylo 172 kostelů zcela zbořeno. Pravoslavné kláštery s nimi sdílely stejný osud. Ve Fruska Gora bylo patnáct pravoslavných klášterů a kostelů předáno katolickým mnichům františkánského řádu, stejně jako se to stalo s církevním majetkem v Orahovici, Pakraci, Lepavině a na jiných místech. Kláštery ve Vrdnik-Ravanici, kde byly pohřbeny ostatky krále Lazara, který velel a zemřel v historické bitvě na Kosově Poli proti Turkům při obraně křesťanství, byl také převzat, stejně jako v Sremski Karlovci, bývalém sídle pravoslavného patriarchátu. Tam byla velká katedrála nejdříve vydrancována o vše cenné, potom uzavřena, a potom byl její fyzický majetek předán katolickému biskupovi. Během krátké doby bylo 250 pravoslavných kostelů vydrancováno nebo zbořeno. V již zmíněné diecézi Djakovo se dvacet osm pravoslavných kostelů stalo katolickými kostely.

Spolu s likvidací pravoslavných kostelů se katolická krutost zaměřila proti samotným základům pravoslavné církve, tj. pravoslavné duchovenstvo. Pravoslavní kněží byli zatýkáni, posíláni do koncentračních táborů nebo jednoduše zmasakrováni. Stovky z nich, včetně pravoslavných biskupů, zemřely jen proto, že byli kněží náboženství nepřátelského „jediné pravé církvi“.

Pravoslavní kněží byli předtím, než byli popraveni nebo pověšeni, často strašně mučeni — např. kněz Btanko Dobrosavljević z Veljunu, který byl nucen číst úmrtní oznámení svého vlastního syna, kterého ustašovci nejprve zabili v jeho přítomnosti jako předehru jeho vlastního mučení a smrti, což se stalo signálem pro masové popravy stovek pravoslavných uvnitř pravoslavných kostelů v Kladuši, Veljunu, Slušnici, Primislje a na jiných místech. 20. dubna 1941 ve vesnici Svinjica ustašovci zatkli pravoslavného kněze Babiće a po mučení ho zahrabali ve vzpřímené poloze po pás v zemi. Během několika týdnů ustašovci a katoličtí kněží zavraždili 135 pravoslavných kněží, ze kterých bylo osmdesát pět ze stejné diecéze.

Neušetřili ani vyšší duchovenstvo. V noci 5. června 1941 byl podle rozkazu ustašovského velitele Gutiće pravoslavný biskup Platon z Banjaluky v západní Bosně spolu s několika pravoslavnými knězi, ze kterých byli někteří bývalí poslanci Poslanecké sněmovny, zavlečeni do okolí města. Tady utrhli starému biskupovi vousy, na jeho nahé hrudi byl zapálen oheň a pak po dlouhém mučení, on a jeho společníci byli zabiti sekerami a jejich těla vhozena do řeky Vrbanja.

Dositej, pravoslavný biskup ze Záhřebu, hlavního města Nezávislého státu Chorvátsko, kde měl arcibiskup Stepinac svou rezidenci, ztratil rozum v důsledku mučení, kterému byl podroben před svým vyhnáním do Bělehradu. Tři pravoslavní biskupové, Peter Zimonjić ze Sarajeva, Sava Trlajić z Plaski a Platon z Banjaluky byli zabiti. [1]

 Mnozí katoličtí kněží a mniši, ze kterých dokonce někteří nebyli spojeni s ustašovskými oddíly, vykonávali nevybíravě popravy svýma vlastníma rukama. Mnozí z nich se metodicky a s přesností podíleli na těch nejhanebnějších krvavých orgiích. Již zmíněný kanovník Ivan Mikan dělal denně prohlídky vězení a nemilosrdně bil pravoslavné Srby býkovcem, huboval ustašovce, že jsou nedbalí ve své práci, osobně přikázal, aby byl pravoslavný klášter Gomirje vypleněn a jeho obyvatelé posláni do koncentračního tábora, kde byli všichni popraveni. Páter Anto, katolický kněz z Tramisnjice, organizoval ustašovské bandy za účelem zajmout tolik Srbů, kolik mohou, a ty potom osobně mučil, jako např. v Brčku. Simić Vjekoslav, mnich kláštera ve Knině, osobně zabil mnoho pravoslavných. idonije Sole, mnich z františkánského kláštera v Nasice, odvážel pravoslavné obyvatele mnoha vesnic, zatímco katolický kněz Guncević a Marjanović Dragutin kromě toho, že působili jako policejní úředníci, přikázali zatčení stovek pravoslavných, které potom mučili a zabili, když se aktivně podíleli na jejich popravě. [2] German Kastimir, opat v klášteře Guntič, osobně řídil masovou popravu pravoslavných Srbů v Glině, z nichž stovka byla zabita uvnitř temnějšího pravoslavného kostela. Jména mnoha dalších byla sebrána ve zprávě Srbské pravoslavné diecéze v USA a Kanadě, pravoslavnou církví Jugoslávie, jugoslávskou vládou a jinými oficiálními agenturami. [3]

Cílem všech těchto hrůz bylo zničit nepřátele katolicismu. Skutečně, jakmile katolická církev kdekoliv získá totalitní moc, stane se bezohledným likvidátorem svých nepřátel a v záchvatu snů o vlastním rozšíření může zároveň provádět stejně bezohlednou operaci k podrobení dalších lidí. A podrobení lidí je možné jen jediným způsobem: konverzí.

Je tohle jen možné. Je to jen selhání jednotlivce, jak píše Martino??? A přitom se to stalo tak nedávno. Druhý díl dokumentu je ještě hroz nější