Grano Salis - Pokračování o katolických zločinech v Chorvatsku

Katolická církev nikdy nevěřila na přesvědčování, které používá jen tehdy, když nemůže použít neomezenou moc. Její akce byly vždy založeny na tom nejkontroverznějším a typicky katolickém dogmatu: na hrubé síle. A to nejen k postihu, ale i ke konverzi. V Chorvátsku používala sílu jak k ničení tak ke konverzi, což byly při všech jejích náboženských válkách dvě stránky jedné celkové strategie. Bylo tomu tak, když demolovali pravoslavné kostely, když masakrovali pravoslavné duchovní a biskupy, když současně konvertovala jejich kongregace ke katolicismu s využitím „přesvědčování“ založené na bojkotu, hrozbách, síle a dokonce smrti. Katoličtí kněží se stali přirozenými vůdci v těchto zvláštních operacích, při kterých katoličtí kněží a mniši soutěžili v tom, který převede více pravoslavných k "jediné pravé víře“. „Duch, na kterém se kampaň zakládá, může být nejlépe posouzena na základě typického letáku publikovaného v roce 1941 diecézním časopisem Djakovo, který říká: Náš Pán Ježíš Kristus řekl, že v jednom stádu může být jen jeden pastýř. Vyznavači východní řecké víry, poslyšte tuto přátelskou radu… . Biskup z Djakova již přijal tisíce občanů do Svaté katolické církve, a tito občané dostali osvědčení o počestnosti od Svatých autorit. Následujte tyto své bratry a přihlaste se co nejdříve k novému křtu do katolické církve.

Není to jediný příklad katolického „přesvědčování“ pomocí bajonetu. Kněží otevřeně řekli pravoslavným, aby se stali katolíky pokud si přejí vyhnout se pronásledování, koncentračních táborů a likvidace. Franjo Pipinic, kněz z Pozegy, např. prováděl masové konverze Srbů ke konci roku 1941 za pomoci ustašovského kapitána Peranoviče a říkal Srbským občanům, že přijetí katolicismu je jedinou cestou, jak se vyhnout smrti v koncentračních táborech. V materiálech Výboru pro vyšetření válečných zločinců jsou stovky příkladů takového „přesvědčování“, ze kterých jsme uvedli jen několik. Jedním z nejfanatičtějších misionářů byl kněz Ante Djurić v okrese Dvor. Nařídil vyvražďování, plenění a vypalování mnoha vesnic, odeslal stovky Srbů do koncentračního tábora Kostajnica. Osobně mrzačil a zabíjel Srby z Bosanské Kostajnice. Ve svých projevech vždy zdůrazňoval, že Srbové v jeho okrese „mají jen tři východiska: přijmout katolickou víru, odejít nebo být vymeten železným koštětem.“ Kněz Ambrozije Novak, představený kapucínského kláštera ve Varazdině v roce 1941 odešel v doprovodu ustašovců do vsi Mostanica, rozkázal Srbům aby se shromáždili a řekl jim: „Vy Srbové jste odsouzeni k smrti, a můžete tomuto rozsudku uniknout jen přijetím katolicismu.“ Kněz Mate Mogus z farnosti Ubdina v provincii Lika byl ještě otevřenější:„Bratři“, kázal ve svém kostele, „my (katolíci) jsme dosud pracovali pro své katolické náboženství s křížem a misálem; ale nyní přišel den, abychom pracovali s revolverem a puškou.“ Někteří ovšem chtěli použít pušky, aby přinesli bohatou úrodu nucených konverzí ve velkém rozsahu. Slova pátera Petara Pajiće publikovaná v orgánu arcibiskupa Sarajeva je důkazem, že: [4] Doposud Bůh hovořil prostřednictvím papežských encyklik. … A? Oni ho neposlouchali … Nyní se Bůh rozhodl užívat jiné metody. Připraví misie. Evropské misie. Světové misie. Nebudou je podporovat kněží, ale armádní velitelé pod vedením Hitlera. Jejich kázání budou slyšena s pomocí děl, kulometů, tanků a bombardérů. Jazyk těchto kázání bude mezinárodní.' Takové pocity byly sdíleny knězi s nejvyšším postavením — např. Mgr.Dionizije Jurić, jednoho z vedoucích Ministerstva kultury, a což je důležitější, zpovědník nikoho jiného než Ante Paveliće samotného. Zatímco ve Staze v okrese Banija, páter Jurić, poukázal na jádro věci nucených konverzí: Každý Srb, který odmítne stát se katolíkem má být odsouzen k smrti, říkal, „dnes již není hříchem zabít sedmileté dítě, pokud je takové dítě proti ustašovskému hnutí.“ Ustašovci museli provádět a skutečně provedli nespočetné masakry. Vždyť zbožný katolík Mile Budak při projevu v Karlovaci 13. července 1941 se nerozpakoval prohlásit, že „hnutí ustašovců je založeno na náboženství.“ Katolíci mající o tom jakékoliv pochybnosti se v tom jednoduše utvrdí, když si zkusí profesi mnoha vůdců ustašovců, z nichž značná část byli mniši, kněží a dokonce biskupové .. např. dr. Ivan Sarić, Sarajevská biskup a ustašovec od roku 1934. Tato opora Svaté katolické církve jakmile katolický teror vstoupil do Chorvátska, hovořil a působil jako opravdový ustašovec, kterým opravdu byl a podněcoval podřízené duchovní, aby působili jako ustašovci a rozhodně „používali revoluční metody ke službě pravdě, spravedlnosti a cti“; slova opakovaně publikované v jeho Katolickém Tjedniku, kde neúnavně prohlašoval, že „není hodné Kristových učedníků myslet si, že zápas ze zlem(!) je možné provádět ušlechtilou formou v rukavičkách.“ Nemluvě o tom, že psal oslavné básně o Pavelićovi a nabádal katolíky, aby následovali příkladu Paveliće a příkladu ustašovců. [5] Ale pokud odmítnutí konverze znamenalo smrt, přijetí „jediné správné víry“, i když bylo často pojištěním pozemského života, nebylo vždy zárukou bezpečnosti. Jakékoliv zaváhání části pravoslavných jedinců, jakýkoliv náznak, že se stali katolíky jako prostředek vlastní záchrany, velmi často vzbudil odplatu katolíků. Nemluvě o případech, kdy výzva ker konverzi byla jen záminkou k úplnému masakru. Kurát Ilija Tomas z vesnice Klepáč byl např.zodpovědný za smrt stovek Srbů v tomto okrese. Aby snáze shromáždil polekané oběti uprchlé do hor, slíbil jim, že neutrpí žádnou úhonu pokud přijmou katolickou víru. Když mnozí, kteří tomu uvěřili, se na něj obrátili, předal je všechny ustašovcům, kteří je všechny zavraždili. Ve vesnici Stikade v Lice katolický kněz Morber, vůdce ustašovců, pozval Srby ke konverzi ke katolickému náboženství. Protože ti, kteří přijali jeho návrh ke konverzi projevili jisté zdráhání, ustašovci je obklíčili a ubili puškami a kladivy a naházeli jejich těla do příkopu. Když byla jejich těla později vykopána, ukázalo se, že mnozí byli pohřbeni zaživa. Josip Orlić, kněz ze Slunje a starý přísežný ustašovec, donutil Srby ve svém okrese přijmout katolicismus pod hrozbou koncentračního tábora. Velká většina Srbů potom přešla ke katolicismu ze strachu o svůj život. Ale mnozí s těchto novokřtěnců zjistilo, že si tím nezachránili život, protože byli v květnu 1942 odvezeni do koncentračního tábora Jasenovac, kde byli prakticky všichni zabiti.Někteří kněží a mniši se zaměřili na masové nucené konverze. Ustašovský kněz Dionizije Jurić, františkán a blízký přítel Paveliće, o které jsme se již zmínili, byl určen hůavou svého odboru, který sestavil plán systematické konverze těch Srbů, kteří se zachránili před pronásledováním a masakry. Každodenní masakry prováděné před jejich očima se staly nejúčinnější zbraní pro masové přesvědčování. Mnozí se řídili „přátelskou radou“ a nechali se „obrátit“. Konverze jednotlivců i jejich masový charakter se stával stále častějšími.. Mnoho z nich bylo pečlivě zaznamenáno katolickým tiskem. Katolicki list, orgán Záhřebského biskupství řízeného Stepinacem, ve svém čísle 38 ročníku 1941 např. hlásí „novou farnost 2300 duší“ vytvořenou ve vesnici Budinci, když celá vesnice přestoupila na katolickou víru, s dodatkem, že nový křest provedl františkán z Nasice, páter Sidonije Šolc. Podobná masová konverze v okolí Osijeku, provrdené páterem Peterem Berkovićem, popsal list Ustaška Velika Župa, č. 1372 z 27. dubna 1942: Jeho práce zahrnuje období od přípravy členů Východní pravoslavné církve ke konverzi na katolicismus až do doby, kdy byli skutečně konvertováni, a tak ve vesnicích Vocin, Cacinci a Ceralje konvertoval přes 6000 osob. Ustašovský správce Ante Djurić, kněz z Divuše, donutil všechny hlavy rodin, aby se shromáždili kolem místního učitele, který vybíral 10 dinárů za razítko, aby napsali žádosti pro konverzi vlastní a jejich rodin. Alternativa: propadnutí jejich obydlí a majetku. Kurít z Ogulinu, kanovník Ivan Mikan, vybíral 180 dinárů za každou nucenou konverzi, takže jen v jedné srbské vesnici — Jasenak — vybral 80 000 dinárů. Otevřené přiznání jak byly prováděny tyto masové konverze uvedl ustašovský list Nova Hrvatska 25. února 1942: „Nový křest prováděl slavnostním způsobem kaplan z Petrinje Michael Razum. Této slavnostní příležitosti se zúčastnila i společnost ustašovců.“ Nový křest, jak to libozvučně nazývali, byl často prováděn nejen kromě vody i krví. Kněz Ivan Raguz v tom neměl žádné zábrany. Opakovaně požadoval zabití všech Srbů včetně dětí, aby „ani sémě těchto bestií nezůstalo“. Jeho ctihodný kolega kaplan Božidar Brale ze Sarajeva se podílel na likvidaci Srbů s puškou v ruce a hlasitě požadoval „likvidaci Srbů bez kompromisu“. Duchovní rada sarajevského Arcibiskupa se nakonec střetla s Bralem. Jako obviněným před církevním tribunálem? Ale to ne! Jako s předsedou tohoto katolického orgánu. S katolickou hierarchií, která byla mozkem takové politiky teroru, a s bezohlednými ozbrojenými katolickými bandami, které měli k dispozici, nakonec naplnili očekávání. Jednotlivci, celé rodiny, celé vesnice a dokonce celá města přijala katolicismus. Jejich oficiální vstup do „jediné pravé církve“ obvykle nastal formou masových obřadů prováděných ustašovskými knězi „za dozoru“ ozbrojených jednotek ustašovců. Odmítnutí, nebo jen odklad části nastávajících konvertitů měl okamžitě za následek okamžité zabavené majetku, hrozbu jim samým, jejich příbuzným a přímo jejich životů. Tisíce přijali katolicismus tímto způsobem. Po jejich „konverzi“ noví katolíci zamířili v procesí do místního katolického kostela, zpravidla s doprovodem jednotek zbožně ozbrojených ustašovců s chvalozpěvy o štěstí, že se nakonec stali dětmi jediné správné církve, a zakončené zpěvem Te Deum a motlitbou k papeži. A pokud to nestačí, vesnice, které byly znovu pokřtěny musí posílat pozdravné telegramy Stepinacovi. Neboť tento horlivý arcibiskup přikázal jako správný dobrý pastýř, že veškeré zprávy o každé masové konverzi provedené v některé farnosti v Chorvátsku mají být posílány přímo jemu. Telegramy s takovými šťastnými zvěstmi byly publikovány v ustašovském listu Nova Hrvatska a rovněž ve zvláštním Stepinacově oficiálním diecézním listu Katolicki List. Ve vydání z 9. dubna 1942 uvedl prvý list čtyři takové telegramy, všechny adresované Stepinacovi. V nich je lakonicky a stručně popsán masový vstup do lůna katolické církve. Jeden např. uvádí: 2300 osob shromážděných ve Saltinském Drenovaci z vesnic Drenovac, Pustina, Kraškocic, Prekorečan, Miljani a Gjursic přijali dnes ochranu Římskokatolické církve a posílají svůj uctivý pozdrav její hlavě. Třicet procent pravoslavných Srbů z Nového Chorvátska bylo za pozoruhodně krátký čas převedeno na katolicismus. S využitím strachu ze ztráty majetku nebo dokonce života ovšem často nestačil většině členů katolické hierarchie zaměstnané tímto druhem obracení na víru, a kdykoliv se střetli s odporem, katoličtí duchovní přikázali, a ve skutečnosti často sami prováděli popravy mnoha pravoslavných. Tam, kde se setkali s kolektivním odporem byl proti zdráhavým pravoslavným použito nelítostné potrestání. Spíše častěji než ne to znamenalo mučení a dokonce popravy. Příklady takových kněžských katanů je mnoho. Stačí uvést několik. Např. páter dr. Dragutin Kamber, přísežná ustašovec, ale též jezuitská kněz. Páter Dragutin přikázal zabít 300 pravoslavných v Doboji a válečný soud nad dalšími 250, z nichž většina byla zastřelena. Nebo páter dr. Branimír Županić, který osobně zabil více než 400 mužů, žen a dětí jen v jedné vesnici, Ragolje, a který byl osobním přítelem Ante Paveliće. Během jednoho svého kázání v kostele v Gorici páter Serko Perić z Gorického kláštera u Livna, obhajoval masové vraždy těmito slovy: „Zabíjejte Srby. Prvou ze všech zabijte mou sestru, která se provdala za Srba, a potom všechny Srby. Až skončíte tu práci, přijďte sem do kostela, já vás vyzpovídám a vy se očistíte ze svých hříchů.“ Výsledkem byl masakr z 10. srpna 1941, během kterého přišlo 5600 pravoslavných Srbů v okrese Livno o své životy. Hlavním církevním katanem však nebyl ani katolický duchovní ani fanatický jezuita. Nebyl jím nikdo jiný, než člen řádu pokojného sv. Františka: Miroslav Filipović, ustašovec už dávno před válkou a františkánský mnich. Páter Filipović zabil dítě vlastníma rukama ve vesnici Drakulič, když oslovil prapor ustašovců. „Ustašovci“ zněla jeho strohá bratrská výzva, „já znovu pokřtím tyto odpadlíky ve jménu Boha. Vy následujte mého příkladu.“ Jeden tisíc pět set pravoslavných Srbů bylo popraveno v tento jediný den. Jasenovac, ustašovský koncentrační tábor, který se vyrovnal v hrůzách Dachau, nedlouho potom dostal nového velitele: pátera Filipoviće. Ve své nové roli Filipović ve spolupráci s páterem Zvonko Brekalem, Zvonko Lipovaćem a péterem Cilinou způsobili smrt 40 000 mužů, žen a dětí v tomto táboře za dobu své správy. [6] Ztráty způsobené těmito zuřivými pokusy katolíků zničit pravoslavnou církev byly ohromné. Materiální škoda činí 7 miliard předválečných zlatých dinárů. Ze jednadvaceti pravoslavných biskupů v Jugoslávii byl jeden vzat do internace do Itálie, dva byli nuceně odstraněni ze svých křesel a posláni do Srbska, jeden byl uvězněn s patriarchem Gavrilem a potom poslán do koncentračního tábora Dachau, dva byli zbiti a posláni do Srbska, kde zanedlouho potom zemřeli, dva zemřeli v internačních táborech a pět jich bylo chladnokrevně zavražděno. [7] Okolo 400 pravoslavných kněží bylo posláno do koncentračních táborů, zatímco kolem 700 (čtvrtina z celkového počtu pravoslavných kněží) bylo zabito. Čtvrtina klášterů a kostelů byla zcela zničena, okolo jedné poloviny z celkového počtu bylo poškozeno a neznámý počet byl přeměněn na katolické kostely nebo katolické budovy. Např. z 189 kostelů v diecézi Gornjo Karlovačka bylo 175 vypáleno nebo zbořeno. [8] Největší ztráty byly ovšem zasazeny mezi prosté členy pravoslavné církve. V Pavelićově Novém ustašovském Státě bylo ve skutečnosti mezi dubnem 1941 a jarem 1945 zásluhou ustašovských jednotek, ustašovské policie a koncentračních táborů zahynulo 850 000 členů pravoslavné církve a jugoslávských občanů, včetně mnoha Chorvátů (plus 30 000 židů a 40 000 Cikánů). [9] Stovky katolických kněží a katolických mnichů přispívaly přímo nebo nepřímo k tomuto kolosálnímu masakru. Tvrdit, že to všechno byly skutky jednotlivců postižených náboženskou mánií, nebo že tito jednotlivci opustili ty nejzákladnější pravidla lidskosti, když působili ze své vlastní iniciativy po odmítnutí výtek a vzbouřili se proti její autoritě, není pravdou. Ustašovské masakry, všechna zvěrstva spáchaná buď katolickými představiteli, knězi nebo mnichy zapadají do předem naplánovaného schématu úplné likvidace pravoslavných mas, které aktivně nebo pasivně bránily svému pohlcení do katolického sevření. Naopak, byla to záměrná politika katolické hierarchie působící v zájmu svého skutečného inspirátora, Vatikánu. Proč katolíci mlží??? Své ví ti, kteří masakry naštěstí přežili.

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace