Na druhou stranu existují i psychózy. Psychotik na rozdíl od neurotika není schopen si uvědomit, že jeho stav není normou. Zatímco i relativně těžký neurotik může bojovat s vnitřními hlasy, ponoukajícími ho k sebevraždě, psychotik je často o jejich existenci nezvratně přesvědčen, personifikuje si je  a je schopen se jim podrobit. Neurotik si může uvědomit, že má pocit, jako kdyby po něm všichni šli, ale psychotik ví, že po něm jdou úplně všichni, že má odposlouchávané telefony apod. I když, samozřejmě, dnes je možné vše a jak se říká, jste-li paranoik, neznamená to, že po vás nejdou. Agent tajných služeb musí být například „zdravým paranoikem“, aby přežil. Proto nebude prakticky reagovat na léčbu, protože hladina jeho katecholaminů bude v normě. Takže generalizace je i zde ošidná.

Profesor Olson, známý psychoterapeut, tvrdí, že psychotika nepoznáme podle toho, co říká, ale jak to říká. Dovolím si s tím souhlasit. Neurotik je schopen rozeznat normu od výkyvu a extrému a spolupracuje a chce se toho zbavit. Psychotik nemá čeho se zbavovat. Ty hlasy reálně existují a jdou po něm! Sám považuje extrém za normu a není schopen sebereflexe. Nadsázka je nad jeho rozlišovací schopnosti. Je proto i náchylný věřit bludům. Pokud je nábožensky založen, je schopen věřit každému zjevení a každému učení. Normu však často odmítá jen proto, že je sdílena většinou a většina je prostě už z principu mimo. Tento extrémní příklad je zvolen směrem k paranoi, ale lze samozřejmě zvolit i jinou diagnózu.

Jednou z klasických diagnostických prostředků, jak odlišit neurotika od psychotika, je nadsázka a ironie. Pokud například napíšete parabolu, která popisuje myšlenkový svět, v němž psychotik žije, bere to jako hotovou věc. Uvedu příklad: Pokud je psychotik neomylně přesvědčen, že komunikuje s mimozemskými civilizacemi a vy mu od nich pošlete fingovaný dopis, vezme ho smrtelně vážně a odepíše.

Na druhé straně jsem přesvědčen, že neschopnost rozeznat ironii a nadsázku zdaleka není jen výsledkem psychózy. Bývá i  výsledkem izolacionismu. Pokud se i zdravý člověk zabydlí ve svém vlastním světě, čemuž napomáhají například sociální sítě, které mu nabízejí jen souhlasná stanoviska, může se velice reálně zahnízdit ve svém bludu a ztratit sebereflexi. Naopak většinový názor ho jen utvrzuje v tom, že je výjimečný tím, že vše prohlédne a nade všemi vyzraje. Takový člověk pak může vyhledávat konfrontace za každou cenu nebo se naopak obklopit lidmi podobného naturelu.

Aby se tak nestalo, nabídl Bůh člověku řešení, a to je reálné společenství živých lidí, kteří se liší svými názory. Jde o tzv. jednotu v různosti. Na tomto základě funguje církev. Excentrik zde má chuť buď druhé ovládat, aby věřili stejně jako on - Bůh chraň před pastory tohoto typu (některé druhy církví tyto lidi přitahují) - nebo se naopak stane kverulujícím členem, který je vždy výjimečný. Zdravé společenství dokáže obě úchylky eliminovat mechanismem, kterému se říká láska a domluva. Člověk je zde v lásce konfrontován s různými názory, ale musí se naučit podřídit většině v souladu s obecně přijatým výkladem Písma, a přesto se může cítit přijat. 

Je ovšem jedním dechem nutno dodat, že všichni jsme různým stupněm „duševně postiženými“, křesťané obzvlášť (Kristus přišel pro hříšníky ne pro spravedlivé) a bez Ducha svatého a Písma by tak nesourodá skupina lidí jednoduše nedokázala existovat. Pokud však někdo odmítá církev složenou z živých lidí apriori, už to o něčem svědčí. Je pak "neléčitelný". 

Proto jsem přesvědčen, že schopnost nadsázky včetně schopnosti utahovat si sám ze sebe je vlastnost, kterou je třeba pěstovat a rozvíjet. Samozřejmě bez urážek. Kdo to ale nedokáže, bude se vždy cítit uražen. Snese třeba mnoho, ale to, co ho zasahuje je vždy „necitlivé, urážlivé nebo dokonce nesvaté“. Dovolím si proto zacitovat jedno staré lidové moudro: Hodíš-li kámen do hejna hus, ta potrefená kejhne. Vyrovnaný člověk se zasměje a neurazí, i když se v tom třeba najde a zabolí to.