Grano Salis - Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel

poslal karels

Mám pro čtenáře Grano Salis něco speciálního. V současné studii se budu zabývat biblickým textem z knihy proroka Izaiáše. „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel.“ (Iz 45,15)

Domnívám se, že tento text asi vidí mnoho čtenářů mého blogu poprvé v životě. Dokonce i z toho zbytku čtenářů, kterým je text znám, určitě všichni chápou text jako řeč proroka o Pánu Bohu, jako proklamaci proroka o svém Bohu. Podobně uvažovali i překladatelé Ekumenického překladu Bible. Jak to vím? Kvůli uvozovkám, které končí na závěr 14. verše.

Moje chápání tohoto textu se bude lišit v tom, že já nechápu tento text jako prohlášení proroka Izaiáše o Pánu Bohu, nýbrž jako Boží řeč, tj. Boha Otce o svém Synu Ježíši Kristu. Je to tedy Boží proklamace o tom, který měl teprve přijít.

Zároveň v článku vysvětlím svou metodu ohledně výkladu biblického textu. Argumentů bude přesně 7, postupně je budu uvádět jeden za druhým.

Argument první

Tahle řeč, tenhle text následuje v pasáži o Kýrovi. Kýros je v tomto textu nazván mesiášem, znamená to snad, že je Kýros zároveň Bohem Izraele? To si nemyslím.

Je podobný text v tomto ohledu, na který jsem už napsal článek. Viz zde Jde o babylónského krále (Iz 14,4) a najednou je řeč o padlém andělovi (Iz 14,12), znamená to, že babylónský král je satan? Nikoliv, pouze téma je jim společné. Tematicky oba spojuje, a tak je prorok Izaiáš přiřazuje k sobě. Nejprve je řeč o babylónském králi, aby z ničeho nic přešla řeč na duchovní bytost. Kontext celé pasáže je určitě o babylonském králi, nikoliv o satanovi. Sice vidíme a pravděpodobně tomu tak i je, že babylonský král naplňuje některé vlastnosti padlého anděla.

Další příklad je Ježíšova řeč o konci světa a konci Chrámu. (Lk 21,1-38) Jedná se o text z Lukášova evangelia, kde je určujícím znakem „konec“. Jenom stěží v textu lze určit, jestli se už řečená slova naplnila, nebo teprve na své naplnění čekají.

Konec Chrámu se totiž prolíná s koncem světa, podobně jako s koncem Jeruzaléma. Jako by hlavním určujícím znakem bez časové chronologie byl konec. Možná by se mělo v této souvislosti pohlížet i na chudou vdovu, která dala všechno, z čeho měla být živa. Tedy by to byl „konec jejího živobytí“.

Podobně bychom měli nahlížet na text z proroka Izaiáše, kde Pán Bůh nejprve promlouvá o Kýrovi, kterého nazývá mesiášem (45,1). Jako by text chtěl naznačit, že pokud bude Bůh chtít, povolá si mesiáše i z národů, což tento text říká. Charakter mesiáše je tak vlastně mimořádný.

Charakter a osobnost Našeho Pána a spasitele Ježíše Krista je také mimořádná, proto se snad text o skrývajícím Bohu vyskytuje právě zde.

Závěr argumentu prvního: Řeč je v druhé osobě, podobně jako předcházející oddíl textu, proč by tedy nemohl tento text být pokračování Boží řeči z Iz 45,14?

Argument druhý

Dobře, když nás chceš přesvědčit o své tezi. Je ti znám podobný text, kde není jisté, zda mluví prorok, žalmista, nebo zda mluví Pán Bůh? Protože tady se o to jedná.

Náhodou jeden podobný text znám. Je také o Ježíši Kristu, už jsem na něj také napsal článek. Viz zde Oč se jedná? Je to jedna z nejdůležitějších výpovědí o Našem Pánu Ježíši Kristu. Jde o text z listu Židům viz:

„A dále: Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou. Ona pominou, ty však zůstáváš; nebesa zvetšejí jako oděv.“ (list Židům 1,10-11)

Při tom, jak půjdeme ad fontes, tedy k pramenům, zjistíme, že se zde Hebraica a Septuaginta liší. Zatímco Septuaginta „čerpá“ z jedné možnosti překladu, na který se pak odvolává i Nový zákon, konkrétně list Židům. Hebraica tuto možnost zavrhuje.

V Listě Židům je citace z Žalmu 102, viz:

„Pravím: Bože můj, uprostřed mých dnů mě odtud neber! z pokolení do pokolení půjdou tvá léta. Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho.“ (Žalm 102,25-27)

Celý problém spočívá v tom, jak vokalizovat první dvě hebrejská slova verše 25: אמר אלי, což je v Ekumenickém překladu Bible přeloženo „pravím Bože můj“. Jedna vokalizace tohoto spojení אמר אלי totiž říká „pravím Bože můj“ (mluvčí je pak žalmista a hovoří k Pánu Bohu, další řeč je pak vyznáním žalmisty), jiná vokalizace ale naopak říká: „mluv ke mně“ (mluvčí v dalším textu je pak Pán Bůh a je výpovědí Boha směrem k někomu jinému)

Důležité si je uvědomit, že nevokalizovaný hebrejský text nerozhoduje o tom, kdo je mluvčím. Teprve vokalizace je určujícím faktorem (a vznikla až mnohem později), zda jde o vyznání žalmisty k Bohu, nebo jde o vyznání Boha o někom, kdo má teprve přijít a tuto linii sleduje právě Septuaginta a dále se na to septuagintní znění odvolává Nový zákon, konkrétně list Židům.

Závěr argumentu druhého: Problematika mluvčího, tedy zda je mluvčím člověk nebo Pán Bůh, není ojedinělým případem v biblickém textu, narazil jsem na něj už v Žalmu 102. V textu, který nás zajímá Iz 45,15, se vyskytuje ten samý problém jako v textu Žalmu 102,25-27.

Argument třetí

A znáš nějaký podobný text, který se blíží tady k tomuto probíranému? Ale jistě, že znám. Je jeden velice dobře známý biblický text, opět z proroka Izaiáše, který se k tomuto probíranému textu blíží. Viz:

„Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ (Iz 9,5)

Porovnejme si nyní oba dva texty:

„Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ (Iz 9,5b)

„Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, Spasitel.“ (Iz 45,15)

Oba dva texty bych „druhově“ zařadil do stejné kategorie, ačkoli text o „skrytém Bohu“ se něčím liší. Jde o ukotvenost v dějinách spásy. Zatímco charakteristika o „Divuplném rádci“ a další charakteristika (Iz 9,5b) je téměř abstraktní, při výkladu se nemáme moc o co „opřít“, tak konstatování „Bůh Izraele“ a „skrytý (skrývající) Bůh“ (Iz 45,15) nachází své konkrétní místo v dobové situaci lidu Izraele, což vysvětlím v dalších argumentech.

Závěr argumentu třetího: Biblický text z proroka Izaiáše „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, Spasitel.“ (Iz 45,15) jako výpověď o Ježíši odpovídá jinému textu (Iz 9,5b) z téže biblické knihy. Není to tedy nic mimořádného.

Čtvrtý argument

Je jeden důkaz, který je pro můj článek zásadní. Jde právě o vyjádření „Bůh skrytý“, což je hebrejsky אל מסתתר [El mistater], jde právě o to skrývání. „Skrývání“ je pouze v Bibli ve čtyřech případech, třikrát je tak řečeno o králi Davidovi a čtvrtý výskyt je zde v Izaiáši. Jinde se ve Starém zákoně tenhle hebrejský výraz מסתתר nevyskytuje. Vyskytuje se zde, viz: 1Sa 23,19; 1Sa 26,1; Ž 54,2; Iz 45,15

V čem tedy leží moje pochopení v této věci? Protože je třikrát řečeno o skrývajícím se Davidovi, jeho skrývání určuje čili determinuje ono skrývání v tom čtvrtém výskytu o skrývajícím se Bohu. Můžeme snad hovořit o nějakých sémantických polích atd. Nevím. Pro mě znamená trojí výskyt „skrývání“ zásadní faktor pro následné pochopení skrývání Boha Izraele.

Když na tohle přistoupíte, potom má tenhle závěr závažný dopad. Pokud se totiž král David skrýval, potom to bylo v těle. (Jak jinak, že?) Podobně se Bůh bude muset také skrývat v těle. Nejde jenom o samotné skrývání, ale jaký charakter skrývání Boha bude mít. Možná nám to chce také napovědět, že Ježíšova služba bude mít charakter mnohem bližší k té etapě Davidova života, když David prchal před Saulem jako psanec, než k té etapě života, kdy David už vládl jako král.

Závěr argumentu čtvrtého: Předpoklad skrývání Boha Izraele je dán stejným skrýváním krále Davida. Nejde jenom o samotné skrývání, ale vlastně v tom spočívá také zaslíbení vtělení Boha – incarnatio Dei. Protože pokud se Bůh bude skrývat, jako se kdysi skrýval král David, potom Bůh musel přijít v těle jako člověk. A v tomto případě jsme přece už na známé půdě křesťanské věrouky, že? Bůh se stává člověkem.

Pátý argument

A kde se to naplnilo? Pokud jde o Boží řeč o Ježíši „Věru, ty jsi Bůh skrytý, ...“ (Iz 45,15), potom se ten text o skrývání musel někde v Novém zákoně naplnit.

Ale jistě, zapátral jsem a objevil jsem přinejmenším dva biblické texty, které o tomto hovoří a chápu je jako naplnění. Viz:

„Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.“ (Evangelium podle Jana 8,59) No dobře, ale to může být Ježíšova přirozená reakce, kde se jen schovává před možným kamenováním, může mi kdokoliv namítnout.

Druhý text už je ale jednoznačný:

„Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla. Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.“ (Evangelium podle Jana 12,36)

„a skryl se před nimi“ já dodávám, aby se na Ježíši naplnily slova Písma „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel.“ (Iz 45,15)

V obou případech novozákonního textu (Jan 8,59 a Jan 12,36) je užito latinských slov „abscondit se“ – pokud vím, tak hebrejské מסתתר [mistater] je participium hitpaelu a tahle slovenská třída leží v tzv. třídě intenzívů s reflexivním významem. Oba texty z Janova Evangelia beru jako naplnění našeho probíraného textu z proroka Izaiáše.

A není náhodou dvojí výskyt tohoto „skrývání“ v Evangeliu podle Jana, v jediném Evangeliu, kde se o Ježíši hovoří jako Bohu? Viz: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.“ (Jan 1,1)

Závěr argumentu pátého: Text o skrývajícím Bohu se naplnil nejméně dvakrát v Evangeliu podle Jana, tedy v Evangeliu, které hovoří nejvíce o Ježíšově božství.

Šestý argument

A jak je to s tím Bohem Izraele? Kde se v Bibli naplnil tento text? V tomto případě se odvolávám na Janův „postulát“, kde je řečeno:

„Boha nikdy nikdo neviděl“ (Jan 1,18a) Biblický text musí platit, a tak jiný text ze Starého zákona, z knihy Exodus, kde je řečeno:

„Uviděli Boha Izraele.“ (Ex 24,10a)

bude pro nás jednoduchá logická úloha (nepodezříváme přece Jana, že by tenhle text neznal). Pokud evangelista Jan tvrdí, že Boha (míněno Otce) nikdy nikdo neviděl a přitom zde uviděli Boha Izraele, kdo jiný to může být, než Ježíš ve své existenci před svým vtělením! A probíraný text z proroka Izaiáše 45,15 se tím pádem jenom potvrzuje.

Ještě jedna skutečnost stojí za zmínku. Všimněte si, při jaké příležitosti Boha Izraele uviděli:

„Pak Mojžíš a Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru. Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe. Ale nevztáhl ruku na nejpřednější z Izraelců, ačkoli uzřeli Boha; i jedli a pili.“ (Ex 24,9-11)

Proč právě počet sedmdesát? Protože číslo sedmdesát symbolizuje národy. Důležité je konstatování „i jedli a pili“, což zase předznamenává ustanovení Památky večeře Páně (Eucharistie), která se bude pak vysluhovat všude na světě.

Jako naplnění probíraného textu z proroka Izaiáše chápu i další text z Evangelia podle Jana:

„Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,11)

Obyčejně se snad chápe tento text jako Ježíšův příchod na místo svého stvoření, což je pravda, s tím souhlasím. Ale v tomhle kontextu chápu text „přišel do svého vlastního“ jako příchod Boha Izraele, tedy toho, který stojí a vždycky stál pří svém lidu Izraele.

Závěr argumentu šestého: Ježíš se ještě před svým vtělením setkává s Mojžíšem a Áronem, Nádabem a Abíhú a sedmdesáti z izraelských starších. Pokud ovšem věříme Janově konstatování z jeho prologu.

Sedmý argument

Konečně i jako svědek přispěl svým svědectvím náš milý bratr apoštol Pavel, který konstatuje, že:

„a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1 Kor 10,4)

A kdo jiný je doprovázel než Bůh Izraele?

Závěr argumentu sedmého: Ježíš ještě před svým vtělením musel doprovázet Izrael z Egypta do zaslíbené země. Musel se s ním také setkat už dříve Abraham (Gn 18,1-33).

Uznávám, že každý z těch sedmi argumentů má při vzájemném porovnání různou váhu, ale všechny společně převáží jakoukoliv pochybnost. Pokud se někomu článek nelíbí, nesouhlasí s ním, musel by postupně „vyargumentovat“ všech mých uvedených sedm argumentů.

Biblický text z proroka Izaiáše „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel.“ (Iz 45,15) chápu jako starozákonní vyznání Boha Otce o Ježíši Kristu. Navrhoval bych pak nepatrnou změnu v překladu Bible, kde bych jen posunul uvozovky nahoře ze závěru 14. verše na závěr 15. verše, aby bylo zřejmé, že se jedná o Boží řeč.

A v čem tedy spočívá moje metoda? Snažím se všechny myšlenky konfrontovat s Novým zákonem, konkrétně s osobou Pána Ježíše. Pán Ježíš by měl být alfa i omega při posouzení každé teologie. To je moje metoda.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace