Grano Salis - Kázání o zlu

poslal lutrik

První čtení: Lukáš 13,1 - 5: „Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?" Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete."“

Druhé čtení: 1 Petrova 3,8 - 12: „Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. `Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo.´“

Čtení ke kázání: Izajáš 45,5 - 7: „Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci."“

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

dnešní kázání bude o zlu. Existence zla v tomto světě je do určité míry záhadou. Víme totiž, že Bůh je dobrý a že Bůh stvořil svět bez jakékoliv poskvrny. Vše, co Bůh učinil, odráželo Jeho dokonalou přirozenost a bylo tedy velmi dobré, jak se píše na konci první kapitoly knihy Genesis (Gn 1,31). Přesto v dnešním světě bují zlo a trpí nejen člověk, ale i celé stvoření. Takže je namístě pradávná otázka: Odkud se bere zlo? Latinsky tato otázka zní: Unde malum? Slovo malum se obvykle překládá jako zlo, špatnost, neštěstí či nemoc. Hebrejština zde používá slovo ra´, které překládá jako špatný, zlý, neblahý, šeredný či závistivý. Řeckým slovem kakos´ je pak označeno to, co je morálně zlé a to, co je ničivé.

Zlo, utrpení a také smrt původně neměly v tomto světě existovat. Přesto existují. Kdo za to odpovídá? Jsou možné tři odpovědi: Bůh, satan či člověk. V dnešním čtení ke kázání z proroka Izajáše se zdá, že sám Bůh bere na sebe určitou zodpovědnost za zlo, když zde o sobě prohlašuje, že tvoří také tmu a zlo. Obdobným směrem ukazuje i prorok Ámos, když se rétorický ptá: „Když se v městě troubí na polnici, zda se lid netřese? Stane-li se v městě něco zlého, zda nejedná Hospodin?“ (Am 3,6). Oba výroky těchto proroků souvisí s radikálním monoteismem starozákonních proroků, kteří zdůrazňovali Hospodinův nárok na výlučnost. Jde jim zkrátka o to, že neexistuje jiný Bůh a Stvořitel všeho. A tak se jim jeví, že Bůh je zodpovědný za všechny aspekty skutečnosti, včetně temnoty a zla. To však není nutno podle nich chápat jen negativně. Zejména prorok Izajáš poukazuje na to, že když Bůh stvořil vše, dokonce i temnotu a zlo, tak mu také vše podléhá, a to včetně temnoty a zla. A to není vše. Protože Bůh stvořil rovněž zlo a temnotu, je také pánem zla a temnoty a tak může zlo a temnotu obrátit v dobré.

Ovšem nezpochybňuje tento postoj Boží dobrotu? Někteří soudí, že ano. Tradiční teologii hovoří o třech hlavních Božích atributech (vlastnostech), kterými jsou: všemohoucnost, dobrota a pochopitelnost. Existence zla a utrpení pak mají ukazovat, že tyto tři klasické Boží atributy nelze empiricky mezi sebou smířit. Například pokud by byla dobrota slučitelná s existencí zla, pak Bůh nemůže být všemohoucí a pochopitelný. Pokud Bůh je všemohoucí a pochopitelný, potom nemůže být dobrý. A pokud je dobrý a všemohoucí, potom nemůže být pochopitelný. To vše kvůli existenci zla ve světě. Když to zobecníme, pak jakékoliv spojení dvou atributů vylučuje vždy atribut třetí. Zejména po hrůzách druhé světové války bychom tedy tak měli revidovat svoji představu o Bohu. Ale jak? Máme právo hovořit o slabém, trpícím a bezmocném Bohu? To by bylo ale v rozporu se svědectvím Starého i Nového zákona o Boží lásce, Boží moudrosti a Boží moci.

Tyto rozpory vedou konečně k názoru, že existence zla a utrpení (zejména utrpení nevinných) dokazují, že Bůh vlastně neexistuje. Zlo a utrpení se tak stává „skálou ateismu“. Podle tohoto přístupu, kdyby existoval všemohoucí a milující Bůh, tak by na světě nebylo žádné zlo a utrpení. Ve světě však zlo a utrpení existuje. Takže jediným řešením zde je to, že Bůh neexistuje. S tímto řešením však jako věřící nemůžeme souhlasit. Proto nám nezbývá nic jiného, než se hlouběji podívat na zlo samotné a jeho původ.

Potíž nastává již při samotném odhalování podstaty zla. Ukazuje se totiž, že zlo nemá žádnou samostatnou existenci, není nějakým prvotním bytím existujícím v protikladu k Bohu. Zlo nutno vždy odvozovat od dobra. Zlo je pouze „nedostatkem“ dobra. Zlo je zkrátka ne-dobro, ne-řád, je to něco nepřirozeného, něco co potírá dobro a inklinuje k nicotě. Ale co je to vlastně dobro? Dobro z hlediska Písma svatého je samotnou Boží podstatou. Bůh sám je dobro a dobrota. Dobro nelze tak přesně určit jinak než v Bohu. Proto Ježíš řekl: „Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ (Mk 10,18) Člověk nemůže poznat dobro jinak, než když se obrátí k samé Boží vůli. Dobré je totiž jen to, co chce Bůh. Protože Bůh je dobro, dobro je i vše, co od Boha přichází. Toto dobro je pak spása lidí. Lze tedy hovořit o totožnosti dobra a spásy. Jádrem dobra je pak láska. A jak víme, Bůh je láska (1 J 4.8) a chce, aby všichni poznali pravdu a došli spásy (1 Tm 2,4).

Jelikož Bůh je dobro a láska, tak zlo nemůže pocházet od Něho. Naopak zlo jako nedostatek lásky vzniká právě odpadnutím od Boha, vzpourou proti Němu, odklonem od Boží vůle. A prvním odpadlíkem a vzbouřencem vůči Bohu byl satan čili ďábel (řecky diabolos, hebrejsky sátán). Satana však Bůh nestvořil. Satan byl původně stvořen jako mocná ale dobrá duchovní bytost, která od Boha později odpadla. Soudí se, že satanův pád způsobila pýcha (Iz 14,13-14). K satanově vzpouře se žel připojila řada andělů, ze kterých se pak stali démoni. A tak se satan stal panovníkem démonů.

Ďábel jakožto nepřítel Boží se stal i nepřítelem člověka. V podobě hada ďábel svedl člověka ke hříchu. A právě pádem člověka do hříchu do našeho světa proniklo zlo, utrpení a smrt. Ze své svobodné vůle satan odpadl o Boha a člověk ze své svobodné vůle zhřešil. Zlo je tedy vždy způsobeno rozhodnutím svobodného tvora (anděla či člověka), jenž se tímto svobodným rozhodnutím staví do protikladu k dobru, jimž je Bůh. Své tvory totiž Bůh nestvořil jako naprogramované roboty, nýbrž jako morální osoby se svobodnou vůli. Tedy jako osoby se schopností Boha poslechnout, ale také se svobodou Jej neposlechnout. Satan, padlí andělé a člověk žel místo poslušnosti si zvolili neposlušnost a tím otevřeli Pandořinu skřínku, obsahující zlo, utrpení a smrt. Důsledkem jejich vzpoury byl celý vesmír vyveden z rovnováhy a celé stvoření „až dodnes společně sténá a pracuje ku porodu“, jak píše apoštol Pavel ve svém Listě Římanům (Ř 8,22).

Většina lidského utrpení je způsobena lidským hříchem. V plné míře to platí o morálním zlu, které vzniká z hříšných sklonů člověka. Platí totiž následující slova apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.“ (Ř 7,18 - 23)

Kromě morálního zla existuje i zlo fyzické v podobě nemocí, katastrof a různých neštěstí. I zde je role člověka nemalá. Ještě větší roli zde možná hraje aktivita satana a jeho démonů. Nezapomínejme na to, že celý svět je pod mocí Zlého (1 J 5,19). Přírodní katastrofy a nemoci lze tedy obecně odůvodnit určitou nepřízni životního prostředí, ve kterém žijeme. Ovšem i tato nepřízeň má svůj původ ve vzpouře satana a člověka. Bůh je tedy od všeho zlého oddělen a v žádném případě za zlo nenese odpovědnost. Ale o čem tedy psali mou citovaní proroci Izajáš a Ámos? Psali o tom, že Bůh zlo sice nezpůsobuje, ale zlo připouští. Tradiční teologie to formulovala tak, že Bůh zlo nepůsobí, ale že zlo dopouští.

Jaké ale má k tomu Bůh důvody? Jedná se o důvody navýsost pedagogické. Bůh je svatý a proto reaguje na zlo, které se člověk dopouští tím, že dopouští zlo ve smyslu neštěstí jako trest za hřích. Zkrátka člověk trpí, protože hřeší. Izraelský lid se svému Bohu dalece zpronevěřil a tak Bůh dopustil, že lid byl odveden do babylonského zajetí, kde setrval takřka sedmdesát let. I když zlo musí být potrestáno, ne každá fyzická újma je však trestem za konkrétní provinění. Toho se právě týká naše dnešní první čtení. Galilejci, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí, nebyli většími hříšníky než ostatní. Obdobně ani ti, na které spadla věž v Siloe a zabila je. Ježíš zde zdůrazňuje, že tyto katastrofy nelze chápat jako mimořádný trest za nějaké velké provinění. Měly by být spíše brány jako varování pro všechny Izraelce, že nebudou-li činit pokání, mohou podobně zahynout.

Dále zlo a utrpení může Bůh připustit kvůli duchovnímu požehnání věřících. Nejde zde o trest, nýbrž o výchovu, která je připravuje na přijetí Boží slávy. Díky utrpení můžeme lépe poznat Boha samotného, poznat svoji naprostou závislost na Něm a stát se schopnými Mu co nejlépe sloužit. Utrpení nás totiž chrání před namyšleností, vychovává nás ke štědrosti a učí nás vytrvalosti. Utrpení nás dále vysvobozuje z pout světských tužeb a vede nás k tomu, abych se zaměřili na to, co je věčné a duchovní. Utrpení se tak stává naší cestou k dokonalé svatosti, k plodné službě a k budoucímu oslavení.

Nezbytnost trestat zlo a vychovávat věřící pro Boží království vysvětlí mnohá lidská utrpení, nikoliv však všechna. Když vyčerpáme všechny možné odpovědi a vysvětlení, a přece nemáme jasno, proč trpíme, pak nezbývá než ponechat prostor pro Boží tajemství. Boží záměry zůstávají někdy skryté a nám nezbývá než to akceptovat. Již starozákonní Mojžíš nás upozorňoval na to, že: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona“. (Dt 29,28). Bůh má zkrátka právo ukázat nám důvod třeba až na věčnosti.

Tato určitá skrytost Božích záměrů není však důvodem, abychom Bohu nedůvěřovali. Bůh totiž není ke zlu ve světě lhostejný. Celé Boží dílo spasení si totiž klade za cíl se vypořádat se zlem. Konečnou odpověď na problém zla pak dal Kristův kříž. Tam se Boží láska projevila tím nejvelkolepějším způsobem, když se Boží syn ztotožnil s trpícím světem jako ten, kdo nese jeho hřích. Bůh rozumí našemu utrpení, protože je sám v Kristu zakusil. Bůh v Kristu vstoupil do našeho světa masa a krve, slz a smrti. Trpěl spolu s Ním za nás. Naše utrpení ve světle toho začíná být zvládnutelné. Stále sice přetrvává otazník nad lidským utrpením, ale můžeme nad něj odvážně otisknout jiné znamení - kříž symbolizující Boží utrpení. Kristův kříž se tak stává jediným Božím sebe-ospravedlněním v takovém světě, ve kterém žijeme.

Realitu Kristova vítězství nad všemi mocnostmi zla dokazuje morální změna, kterou v člověku působí evangelium. Tato změna rovněž dokládá, že Kristovo vítězství časem vyústí v definitivní Boží vítězství nad zlem. Jak je psáno v knize Zjevení: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,3 - 4)

Naše dnešní druhé čtení pak ukazuje, jaký by měl být náš postoj ke zlu: nemáme odplácet zlým za zlé, máme zdržovat jazyk od zlého, máme se odvracet se od zlého a máme činit dobré. Apoštol Pavel k tomu dodává: „Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. … Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. … Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.´ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Ř 12,9 - 21)

Zlo tedy máme nenávidět, za zlo nemáme odplácet a zlo máme přemáhat dobrem. Pomsta a odplata je nám zakázána a trestání za zlo je přenecháno Bohu. Bůh pak zlo potrestá na Posledním soudu nebo již nyní skrze soudní procesy státu, neboť úředník prosazující zákon „je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo“ (Ř 13,4). Zla a utrpení se nemáme bát a máme se těšit na definitní Boží vítězství na zlem, zaručenému Kristovým křížem.

Přírodní katastrofy a různá zvěrstva jsou varováním, že zlo a utrpení jsou skutečné, že život je krátký a křehký a že smrti se nikdo z nás nemůže vyhnout. Současně jsou pro nás výzvou, abychom se připravili na poslední den účtování, kdy každý z nás za sebe vydá počet Bohu, jenž bude spravedlivě soudit obydlený svět. Proto bychom se včas měli smířit s Bohem, vyznat mu své hříchy, opustit neužitečné skutky tmy a věrně sloužit svému Bohu.

K tomu všemu nás vyzývá i autor Listu Židům: „Proto, jak říká Duch svatý: „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono `dnes´, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. Je řečeno: `Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!´ Kdo slyšel a zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž těla padla na poušti? A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli? Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru. Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí.“ (Žd 13,12 - 4,1) Amen.

Modlitba po kázání:

Nebeský Otče,

děkujeme Ti, že ve své lásce a dobrotě, které jsou Tvou podstatou, jsi stvořil dokonalý svět, ve kterém nebylo zlo, ani utrpení a nebyla ani smrt. Žel díky vzpouře satana a pádu člověka do hříchu se do našeho světa rozšířilo zlo a utrpení, ba objevila se v něm i smrt. Celý vesmír byl vyveden z rovnováhy a celé stvoření až dodnes společně sténá a pracuje ku porodu.

Ty jsi však, Nebeský Otče, nerezignoval a začal ihned uskutečňovat svůj velkolepý plán spásy. Jeho vrcholem se stal život, smrt a vzkříšení Tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista. Na kříži se Tvá láska projevila tím nejvelkolepějším způsobem, neboť se zde Tvůj Syn ztotožnil s trpícím světem jako ten, kdo nese jeho hřích. Kristův kříž zlomil moc satana a zla a stal se i zárukou definitivního Božího vítězství nad ďáblem, zlem a smrtí.

Odpusť nám, Nebeský Otče, že svými hříchy zbytečně prodlužujeme agonii zla a utrpení. A daruj nám dostatek milosti, lásky, moudrosti, rozvahy a odvahy, abychom se nebáli postavil zlu, přestali hřešit a konali jen dobro. A rovněž abychom trpělivě snášeli utrpení pro Krista a podle Tvé vůle, které je k našemu prospěchu a ne k naší zkáze. Dej také, aby co nejvíce lidí ještě uvěřilo a napravilo své životy, dokud trvá doba milosti.

Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Stanislav Heczko

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace