Grano Salis - Křest a jeho význam pro život

poslal oko

Když se řekne slovo křest, každému člověku se ihned vybaví křesťanská církev. Slovo křesťan není však odvozeno od slova křest, ale od slova Kristus.

(Zajímají mě vaše názory na křest a na tento článek od nekatolického autora).

http://www.ks-sch.cz/files/Casopis_Idea_65_web.pdf

Křesťané jsou tedy lidé, kteří s Kristem žijí a následují ho, jsou tedy Kristovci.

Křesťanská církev je však skutečně nerozlučně spojena se křtem. Křtem je církev viditelně vymezena. Dá se zjednodušeně říci, že církev tvoří lidé, kteří byli pokřtěni. Církev je viditelným společenstvím a křest je viditelným znakem příslušnosti k tomuto společenství. Ve Skutcích apoštolů zřetelně vidíme, že křest byl od počátku jedním ze základních specifických znaků křesťanské církve. Kdo křest nařídil, kdo ho ustanovil?

Křest přikázal, ustanovil sám Pán církve Ježíš Kristus. Učinil to slovy: Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal (Mt 28,19– 20).

Je velmi důležité, abychom si uvědomili, že tato slova řekl Pán až po svém vzkříšení.

Už tím, že křest nařizuje až po vzkříšení, Ježíš ukazuje, že obsah křtu navazuje na to, co vykonal svou obětí a svým vzkříšením. Křesťanský křest tedy spočívá na tom, co Kristus vykonal svým vykupitelským dílem.

Jaký je rozdíl mezi křtem Jana Křtitele a křtem, který nařídil Pán Ježíš? Se křtem se setkáváme už před Ježíšem, a sice u Jana Křtitele. V Markově evangeliu čteme: Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů. Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu (Mk 1,4).

Jan volal lidi, aby si uvědomili své hříchy proti Bohu, aby tyto hříchy veřejně vyznávali a změnili svůj vnitřní vztah k Bohu, tedy obrátili se k němu. Voda při křtu symbolizovala očištění, odpuštění hříchů, které uděluje jen Pán Bůh. Janův křest byl tedy aktem veřejného vyznání hříchů a znamením vnitřního pokání člověka.

Proč se dal pokřtít sám Pán Ježíš, když byl dokonalým a bez hříchu? Pán Ježíš se dal pokřtít ze dvou důvodů. Především se tímto křtem solidarizoval s hříšníky, které přišel zachránit, a pak byl jeho křest zástupným pokáním za hříšníky. Křest, který nařídil Pán Ježíš Kristus po svém vzkříšení je obsahově úplně jiný. Všimněme si, jak zní Ježíšův rozkaz: křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.

Zde jsou dvě důležité skutečnosti: a) člověk má být pokřtěn ve jméno, tedy do jména,

b) má být pokřtěn do jednoho jména, které je společné pro Otce, Syna i Ducha svatého.

Nejprve se zamyslíme nad tím, které jméno je společným jménem Otce, Syna i Ducha svatého.

Ve Skutcích apoštolů několikrát čteme, že křesťané byli křtěni ve jméno Ježíš, např. v Sk 19,5 je napsáno, že učedníci v Efezu se dali pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Totéž čteme ve Sk 8,16; 19,48 a 2,38. Tedy apoštolové křtili lidi ve jméno Pána Ježíše. Tedy jméno Ježíš je společným jménem Otce, Syna i Ducha svatého.-

7 - Nyní se zamyslíme nad tím, co znamená pokřtění ve jméno (do jména). Za jménem stojí samozřejmě osoba, které to jméno patří. Je-li někdo pokřtěn do jména nějaké osoby, znamená to, že je pokřtěn do této osoby, do jejího vlivu, kompetence i do její pravomoci. Apoštol Pavel píše v Ř 6,3 a Ga 3,27 o pokřtění v Krista Ježíše. Znamená to tedy, že při křtu ve jméno Ježíš je člověk „vložen“ nebo „vnořen“ nebo „včleněn“ do Ježíše Krista. To je samozřejmě možné až po Kristově vzkříšení, kdy Ježíš Kristus působí v novém duchovním těle.

Co je obsahem křtu, který Ježíš Kristus nařídil?

a) Obsahem křtu je včlenění (vložení) člověka do Krista a do jeho díla Co vlastně Ježíš pro nás vykonal? Zemřel za nás a pro nás vstal z mrtvých! Uzavřel na Golgotě novou smlouvu mezi Bohem a člověkem a obsahem této nové smlouvy je milost, odpuštění. Jsme-li při křtu vloženi do jeho díla, tak jsme vloženi do jeho smrti i do jeho vzkříšení, tedy do této nové smlouvy milosti. Proto apoštol Pavel mohl napsat: Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my chodili v novotě života (Ř 6,4).

Pavel zde nemluví o lidském rozhodnutí pro křest, ale mluví o faktu křtu, o vykonaném křtu jako skutečnosti, ze které plynou důsledky. Ve křtu jde tedy zcela evidentně o podíl na Kristově vykupitelském díle – na jeho smrti a vzkříšení. Stejnou skutečnost Pavel zdůrazňuje i v epištole Koloským: S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých (Ko 2,12). Tento text také zdůrazňuje, že křesťanský křest má zcela zřetelně povelikonoční charakter. Teprve po vzkříšení si lze představit něco takového jako „včlenění“ do Krista, a tímto včleněním dostat podíl na jeho smrti a vzkříšení.

O křtu jako včlenění do Krista mluví Pavel i v 1 K 1,13–14, když vytýká korintským křesťanům, že jsou rozděleni na různé skupiny: Je snad rozdělen Kristus? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? Tím jim připomněl, že byli pokřtěni ve jméno Ježíšovo. Podobně mluví Pavel o křtu i v 10. kapitole: Naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem a všichni byli pokřtěni „v Mojžíše“ v oblaku a v moři (1 K 10, 1–2).

Tedy Izraelci prožili svůj „křest v Mojžíše“ při přechodu přes moře. Mojžíš byl jejich zachráncem. Oni byli vloženi, včleněni do Mojžíše a do díla záchrany, které skrze něho Bůh uskutečnil. Kdo je pokřtěn ve jméno Ježíše, je včleněn do vzkříšeného Ježíše a do jeho spasitelného díla. Vzkříšený Ježíš pokřtěného přijímá do své milosti i do svého vykupitelského díla. Tajemství křtu, jako včlenění člověka do vzkříšeného Krista, vidíme i v podobenství o vinném kmeni a ratolestech (J 15). Je nesporné, že jsme byli do Krista naroubováni jako větvička do kmene. Podobně hovoří Pavel v Ř 11,17, kde při- rovnává Krista k olivě a křesťany k vět- vičkám, které byly do olivy naroubovány.

Naroubování je nesmírně důležité Ale pozor! Po naroubování musí na- stat to nejdůležitější, aby se větvička s kmenem srostla. Z praxe musíme připomenout, že ne všechny naroubované větvičky se s kmenem srostou. Je mnoho naroubovaných větví, které se s kmenem nesrostou a uschnou.

Tak je tomu i na vinném kmeni, kterým je Kristus.

Skrze naroubování dostávají větvičky jedinečnou příležitost žít na novém kmeni. Stejně tak skrze duchovní naroubování (křest) dostávají lidé úžasnou šanci žít na jedinečném duchovním kmeni Ježíši Kristu a čerpat z něho mízy života. Žel, mnozí pokřtění se s Kristem duchovně nesrostou a zůstanou suchými větvemi na jeho kmeni.

b) Křest znamená vstup člověka pod vládu Kristovu Jelikož Vzkříšený je Vítězem, Pánem a Vládcem, znamená to, že pokřtěný vstupuje do sféry jeho vlády. Pán přijímá pokřtěného do sféry svého panství. Na pokřtěném je tedy jméno Ježíše jako jméno majitele.

To platí v duchovním i viditelném světě. Duchovní mocnosti vědí, kdo byl do jména Ježíš vložen a na kom se nachází jméno Ježíše jako jméno vládce. Křtem se tedy křesťan stává majetkem Kristovým. Od chvíle křtu má Kristus plné právo na život pokřtěného člověka: na jeho schopnosti, sílu i čas. Můžeme tedy říci, že na pokřtěného křesťana má Kristus dvojnásobný nárok. Jednak jako Stvořitel má plné právo na své stvoření a po druhé jako Pán, kterému byl člověk ve křtu odevzdán.

c) Křest znamená také zápis do Kristovy školy Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal (Mt 28,19–20).

Při promýšlení Ježíšova příkazu o křtu je jasné, že křest je spojen s učednictvím a s učením.

Pokřtění se mají učit, mají být Ježíšovými učedníky. Musejí se tedy učit Ježíše následovat a zachovávat všecko, co Ježíš přikázal. Můžeme tedy říci, že křest je rovněž veřejným zápisem do Ježíšovy školy. Ježíš zde ukládá povinnost těm, kteří učedníky získávají a křtí, aby je také učili. Tím ustanovuje učitelský úřad v církvi. Církev bere zodpovědnost za ty, kteří byli pokřtěni, že je bude vyučovat, aby se naučili Ježíše následovat a plnit Jeho vůli.

d) Křest znamená vstup člověka do církve

Křesťanský křest má ještě další důležitý význam – je také vstupem do církve, do společenství těch, kteří svůj život spojili s Kristem. Ti, kteří jsou pokřtěni, vytvářejí nové společenství. Církev Kristova je zde na zemi zcela novým lidem, který je spojen Kristem, jeho láskou, učením i posláním.

Srovnáme-li křest Jana Křtitele a křesťanský křest, který nařídil Ježíš, vidíme, že je zde zásadní rozdíl. Křest Janův byl jenom křtem pokání, ničím víc!

Křest křesťanský je včleněním, vštěpením do vzkříšeného Krista, do jeho vykupitelského díla, do sféry jeho panování, do Kristovy školy a do nového Kristova lidu. Tento zásadní rozdíl mezi křtem Janovým a křesťanským potvrzuje i událost s Janovými učedníky v Efezu (Sk 19,3–5). Učedníci, kteří byli pokřtěni křtem Janovým, tedy křtem pokání, museli být pokřtěni ještě jednou, a to ve jméno Pána Ježíše, aby se stali členy Kristovy církve.

Křest ve jméno Pána Ježíše – tedy ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého – je jedinečným křtem. Můžeme říci, že je to vstup člověka do nové smlouvy, do smlouvy, kterou Kristus uzavřel na Golgotě. Je tedy právním aktem, který před Bohem platí, a proto se neopakuje.

Proto Pavel napsal: Jeden Pán, jedna víra, jeden křest (Ef 5,4).

Při křtu nezáleží vůbec na množství vody. Voda je jen symbolem. Co je podmínkou křesťanského křtu? Pan Ježíš praví: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen. Kdo však neuvěří, bude odsouzen (Mk 16, 15–16).

Tedy podmínkou křtu je víra v evangelium, že Pán Ježíš Kristus je Spasitel.

Ve Sk 2,41 čteme, že všichni, kteří přijali jeho slovo (Petrem zvěstované evangelium o Ježíši Kristu) byli pokřtěni. Etiopský dvořan vyznal: Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží (Sk 8,37) a byl pokřtěn. Žalářník ve Filipech uvěřil, že Ježíš je Spasitel a byl pokřtěn i s celou svoji rodinou. Podmínkou křtu je tedy víra, že Pán Ježíš Kristus je Spasitel.

Mohou být pokřtěny i děti, ba i nemluvňata?

V Písmu svatém nacházíme příklady, kdy nemluvňata vstupovala do smlouvy s Bohem na základě víry rodičů, nebo věřícího předka. Proto křesťanští rodiče dávali křtít i své děti (1 K 7,14). Věří-li aspoň jeden z rodičů, že Ježíš Kristus je Spasitel, a je-li přáním rodičů, aby jejich děti měly účast na Kristově vykupitelském díle, aby byly do Krista včleněny, vštěpeny a byly zapsány do Kristovy školy, pak je to možné.

Jsou zde však vážné otázky: Mají rodiče právo rozhodnout, že jejich dítě bude patřit Kristu? Není to omezování osobní svobody dítěte? Mohou rodiče rozhodnout o budoucnosti dítěte bez jeho souhlasu, že bude patřit Kristu, a tím determinovat jeho budoucí život? Jsou lidé, kteří tvrdí, že rodiče na to právo nemají a mají dítěti umožnit, aby se pro křest rozhodlo samo. Jiní poukazují na příklady z Písma svatého, kdy rodiče odevzdávali své děti Pánu Bohu jako nemluvňata a Pán Bůh jejich rozhodnutí akceptoval.

Podle slov apoštola Pavla jsou i děti pokládány za svaté, je-li jeden z rodičů křesťanem. Skrze věřícího rodiče jsou děti účastny nové Boží smlouvy: Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté. Jsou však přece svaté! (1 K 7,14).

Svaté znamená především oddělené pro Pána. Skrze věřícího rodiče jsou rovněž děti vystaveny působení Ducha svatého. Chana, maminka Samuelova, rozhodla o Samuelovi ještě dřív, než byl zplozen, že bude patřit Pánu Bohu. Měla na to právo? Pán Bůh její rozhodnutí přijal, akceptoval a požehnal. Pán Bůh tedy potvrdil, že její rozhodnutí o Samuelově budoucnosti bylo správné. Samuel se stal požehnaným Božím mužem v Izraeli.

Tedy rozhodnutí rodičů, že dítě bude patřit Pánu Bohu, je v Božích očích správné. Pán Bůh uzavřel smlouvu s Abrahamem a jeho potomstvem ve všech budoucích pokoleních. Řekl: Budu Bohem tobě i tvému potomstvu. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Bude osmého dne po narození obřezán (Gn 17,10–12). Pán Bůh tedy neřekl, aby se k této smlouvě Boha s Abrahamem připojovali muži až v dospělém věku, na základě vlastního rozhodnutí, ale nařídil, aby potomci Abrahamovi byli obřezáni již osmého dne po narození. Tedy byli zapojeni do smlouvy s Bohem ještě v době, kdy obsah smlouvy vůbec nechápali. Pán Bůh si přál, aby všichni potomci „otce víry“ byli zapojeni do jeho smlouvy na základě víry Abrahamovy.

Ještě jednou se ptám: Rozuměli osmidenní chlapci významu obřízky, která byla na nich dokonána? Nerozuměli! Chápali, že vstupují do smlouvy se živým Bohem? Nechápali! A přece ta smlouva platila a Pán Bůh si tuto smlouvu přál, ba co víc, on ji přikázal:

Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro (Gn 17,13). Na jakém základě vstupovali do smlouvy s Bohem? Na základě Abrahamovy víry.

Apoštol Pavel vidí jasnou podobnost mezi obřízkou a křtem: V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou. Obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých (Ko 2,11–12).

Tedy tak, jako skrze obřízku mohla nemluvňata vstupovat do smlouvy s Bohem, tak mohou vstupovat děti i do nové smlouvy skrze křest v Ježíše Krista. Podobně tomu bylo s izraelským národem při přechodu přes moře. Už jsem připomínal, že přechod přes moře klasifikuje Pavel jako křest izraelského národa „v Mojžíše“. V Mojžíše byli pokřtěni všichni členové Izraele, včetně nemluvňat. Umíte si představit, co by se stalo, kdyby někdo z izraelských vůdců prohlásil: Nemluvňata a malé děti nerozumějí tomu, co se zde děje, necháme je na egyptském břehu, a až dorostou a všechno pochopí, pak se rozhodnou pro cestu do zaslíbené země, pak přejdou moře. Až vyrostou a všechno pochopí, pak se rozhodnou pro křest v Mojžíše. Takové rozhodnutí by znamenalo nechat je pod vládou faraónovou, tedy v egyptském otroctví.

Z uvedených příkladů je jasné, že Pánu Bohu velmi záleží na tom, aby rodiče uvedli své děti do smlouvy s ním. On chce být Bohem každého člověka. On nechce, aby se člověk rozhodoval žít bez něho. On ví, že svobodné rozhodnutí člověka žít bez Boha, znamená pro člověka věčné zatracení, věčné zoufalství. Tento Boží zájem, aby děti byly uváděny pod Kristovu vládu, potvrzují i následující Ježíšova slova: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží (Mk 10,14). Tam se jednalo skutečně o nemluvňata, protože rodiče je přinášeli k Ježíši. Pozoruhodné je také, proč je rodiče přinášeli ke Kristu. Proto, aby se jich Ježíš dotkl! Rodičům se jednalo o Kristův dotek. Věděli z pozorování, že Ježíšův dotek znamenal vždy proniknutí Ježíšovy dobré, uzdravující a zachraňující moci do člověka. Proto toužili, aby se skrze Ježíšův dotek projevila Kristova moc i nad jejich dětmi. Podívejme se také, co dělal s těmito nemluvňaty Pán Ježíš? Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. Ježíš nad těmito dětmi manifestoval svoji lásku, vládu a moc. Chápaly tyto děti, co se s nimi stalo při Kristově doteku? Jistě nechápaly, a přece Kristův dotek, objetí i požehnání měly zásadní význam pro jejich duchovní život. Kristova moc se při člověku projevuje mnohokrát, a často ani dospělý člověk nechápe, jak Boží moc působí v jeho životě.

K čemu zavazuje křest pokřtěného křesťana?

Křest je nesporně závazkem pro každého pokřtěného, ale i pro ty, kteří křest vykonali. Pro obřezané Izraelce platilo: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova budeš vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, uvážeš si je jako znamení na ruku a napíšeš je také na veřeje svého domu. (Dt 6,4–9).

To znamenalo, že Izraelec se učil všemi prostředky milovat svého Boha, který ho skrze svoji smlouvu přijal do svého lidu. Tedy obřezaní Izraelité se učili milovat Boha a plnit jeho vůli.

Co platí pro křesťana, který byl pokřtěn do Ježíše? Podle 1 Te 4,1 nás křest zavazuje k životu, který se líbí Bohu: žijte tak, abyste se líbili Bohu! Kdo se chce líbit Bohu, ten ho jistě miluje a chce plnit jeho vůli. O Izraelitech, kteří byli pokřtěni v Mojžíše, však čteme velmi smutnou, ba přímo šokující zprávu: A přece se většina z nich Bohu nelíbila, vždyť poušť byla poseta jejich těly. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni (1 K 10,2–8).

Pak Pavel jmenuje, co dělali: udělali si modly, opíjeli se, povstali k rozpustilým tancům, smilnili a reptali. Vůbec neusilovali o to, aby se líbili Bohu. Měli na mysli jen žádosti svého těla. Všichni byli pokřtěni v Mojžíše, Bůh jim dal jedinečnou milost, ale oni neměli zájem líbit se Bohu. I když byli pokřtěni v Mojžíše, zahynuli. Do zaslíbené země vstoupili ti, kteří byli pokřtěni v Mojžíše jako děti a jako nemluvňata. Mrtvá těla starší generace Izraelců pohřbena na poušti jsou důrazným varováním pro nás křesťany: žijte tak, abyste se líbili Bohu.

Proto platí: Byl jsi pokřtěn do Krista? Pak žij tak, aby se tvůj život líbil Bohu! Podle 15. kapitoly Janova evangelia nás křest zavazuje také k přinášení ovoce. Pán Ježíš, do kterého jsme byli skrze křest naroubováni, nám praví velmi důležitá slova: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce (J 15, 1–2). Zdůrazňuji, že Kristus mluví o svých ratolestech, které nenesou ovoce.

Jedná se tedy o lidi, které Kristus považuje za své! A přece tito jeho lidé nepřinášejí ovoce. Co s nimi Pán Bůh dělá? Odřezává je. To je pro křesťany děsivé slovo. Byli naroubováni, srostli se s kmenem, rostli a zelenali se na něm, ale nepři- nášejí ovoce. Jsou to živí křesťané, ale nic pro Krista nedělají. Otec je odřeže! To jsou velmi tvrdá slova. Vedou nás k zamyšlení nad sebou. Položme si každý otázku: Má Pán Bůh ze mne užitek? Dělám něco pro Krista? Pánu Bohu nestačí, že věřím, že chodím do chrámu, že beru z Krista mízy života. On právem očekává, že budu pro Něho něco dělat! Větev, která nenese ovoce, bude odřezána. Co tedy máme dělat? Máme mnoho možností: Udělat si seznam lidí a denně se za ně modlit, rozdávat letáky lidem a zvát je ke Kristu, přicházet do pěveckých sborů a šířit slávu Pána Ježíše ve světě, navštěvovat staré, nemocné a opuštěné lidi ve svém okolí. Kristus očekává od každého křesťana ovoce.

Křest je tedy velikou příležitostí pro pokřtěného člověka. Je naroubováním do Krista. Po naroubování se však musí křesťan s Kristem osobně srůst, pak duchovně růst a přinášet ovoce. Nesroste- -li se, uschne! Sroste-li se, ale nepřináší ovoce, bude odřezán. Sroste-li se a přináší ovoce, je očišťován, aby přinášel hojnější ovoce. To je program Boží mi-osti pro každého člověka. Kéž tedy přinášíme hojné ovoce. V 15. kapitole Janova evangelia se píše, že je křest naroubováním člověka do Krista jako větvičky do kmene. Je-li větvička jednou naroubována do kmene, pak to naroubování je platné. Není třeba naroubovanou větvičku roubovat podruhé. Je to i absurdní a nesmyslné roubovat podruhé naroubovanou větvičku. Důležité je, aby se srostla s kmenem, čerpala z kmene potřebné mízy a pak přinášela ovoce. Při křtu nezáleží vůbec na množství vody, voda je jen symbolem očištění. Voda slouží k očištění těla, ale nemá žádný duchovní vliv na duchovní život člověka. Apoštol píše jasně – jeden křest: Jeden Pán, jedna víra, jeden křest (Ef 4,5).

Opakování křtu je projevem nedůvěry v působení Pána Ježíše, je projevem nedůvěry v Boží slovo a je soustřeďováním pozornosti na člověka na množství vody, ale ne na Krista!

Jestli si někdo myslí, že množství vody při křtu má větší vliv na duchovní život člověka, pak se tragicky mýlí. Vštěpení do Krista je rozhodující a ne vložení do vody!

(Stanislav Kaczmarczyk).

Většina církví a společenství následují doslovné znění Matouše 28:19:
„Proto jděte, dělejte učedníky ze všech národů; křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého.“Ale tak to vždy nebylo. Tehdy, v den Letnic, když byla založena křesťanská církev, apoštol Petr přikázal křtít takto:
„Čiňte pokání a ať se každý z vás pokřtí ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha Svatého.“ (Skutky 2:38)Postavme si nyní tuto otázku: Má být křesťanský křest prováděn ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého nebo ve jménu Ježíše Krista? Nebo si člověk může vybrat? Obě nařízení jsou v Bibli. Je jedno správné, a druhé nesprávné? Pokud by to tak bylo, mohl by člověk vůbec Bibli důvěřovat?Nebo by to mohlo být tak, že apoštolové tehdy pochopili to, co církve postupem času jaksi ztratily?Sledujme některá fakta:Způsob křtu v tituly „Otce, Syna a Ducha svatého“, jak to je doslova v Matouši 28:19 nelze najít ani ve Skutcích apoštolských ani v prvních dvou stoletích církevních dějin. Co se stalo?Encyclopaedia Britannica, 11. vydání, svazek 3, strana 365-366:
Křestní formule byla změněna ze jména Ježíše Krista na slova Otce, Syna a Ducha svatého Katolickou církví ve 2. století.Svazek 3, strana 82:
Staré prameny všude uvádějí, že vodní křest byl vykonáván ve jménu Ježíše Krista.Katolická encyklopedie, svazek 2, strana 263:
Zde katolíci potvrzují, že křest byl změněn Katolickou církví.M. A. Canney, Encyklopedie náboženství, strana 53:
První církev stále křtila ve jménu Pána Ježíše až do zrodu učení o „trojici“ ve 2. století.F. M. Colby / T. Williams, Nová mezinárodní encyklopedie, svazek 22, strana 477:
Termín „trojice“ se poprvé objevil ve spisech Tertulliana , římskokatolického církevního otce, žijícího přibližně v letech 150 až 220 po Kristu.J. Hastings, Encyklopedie náboženství a etiky, svazek 2, strana 377:
Křesťanský křest byl vykonáván slovy „ve jménu Ježíše“.Svazek 2, strana 378:
Používání jakéhokoliv druhu trojiční křestní formule v rané historii církve neexistuje.Nyní by někdo mohl namítat: Ale není to přesto spolehlivější takto křtít, když takto to doslovně řekl sám Ježíš? Ale proč potom apoštolové a první křesťané křtili zcela odlišně?Matouš 16:15:
On jim řekl: „A za koho mne máte vy?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Ty jsi Kristus, ten Syn živého Boha!“ Ježíš mu tedy řekl: „Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti říkám, že ty jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou.“Toto místo Písma nám ukazuje, na čem je pravá Církev postavena. „Na té skále postavím svou církev.“ Je to na zjevení Krista (toho Logos, toho živého, pomazaného Slova) …v každém jednotlivém věku.Kvůli tomu, co Otec Petrovi ukázal, mu Ježíš dal klíče Nebeského království.Matouš 16:19:
„Dám ti klíče nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude už svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude už rozvázáno v nebi.“Petr plný Ducha svatého použil tento klíč v den Letnic a přesně vykonal Ježíšův příkaz křtu.Skutky 2:38: „ … ve jménu Ježíše Krista …“ – když otevřel dveře Nebeského království pro Židy.
Skutky 8:16: „ … ve jménu Pána Ježíše“ – zde otevřel dveře pro pohany (ne pro Židy).
Skutky 10:48: „ … ve jménu Páně“ – zde pro Samaritány.
Skutky 19:5: „ … ve jménu Pána Ježíše“ – když byli znovu pokřtěni někteří z Janových učedníků, když přijali více poznání.1. Korintským 1:13:
„Je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Anebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavla?“ – Ne, byli jste pokřtěni ve jménu Toho, který za vás byl ukřižován.Koloským 3:17:
„A všechno, cokoli děláte slovem nebo skutkem, všechno to čiňte ve jménu Pána Ježíše.“ – Ve jménu Otce? Syna? Ducha svatého?Koloským 2:9:
„Neboť v něm (v Ježíši) přebývá veškerá plnost Božství tělesně.“Jméno (jednotné číslo) třech Božích úřadů (Otce, Syna a Ducha svatého) je Pán Ježíš Kristus.Když církev v roce 325 na Nicejském koncilu díky učení o „trojici“ rozdělila Boha na tři osoby, tato pravda se ztratila.Efezským 3:14-15:
„Kvůli tomu tedy klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, z něhož se nazývá veškerá rodina na nebi i na zemi.“Viz 5. Mojžíšova 6:4; Marek 12:29,32; Galatským 3:20; 1. Timoteovi 2:5; Jakub 2:19; Zjevení 4:2.Pokud budete následovat tyto biblické instrukce a necháte se pokřtít biblickým způsobem, teprve potom můžete očekávat biblické výsledky: „… a přijmete dar Ducha svatého.“

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace