,,tajomstvo,, mysterium je biblický pojem nachádza sa na mnohých miestach biblie... prečo by trojica nemohla byť tajomstvom?

Když něco neexistuje, a spekuluje se o tom, že to údajně existuje, tak to zákonitě musí být "TAJEMSTVÍ".

Tajemství je biblický pojem, Bible slovo "tajemství" používá, ale o jiných záležitostech, ne o Bohu.

O Bohu naopak jsou mnohá místa, která nás nabádají K POZNÁNÍ. Ukazují jeho důležitost a nezbytnost.  To je opak TAJEMSTVÍ.

J 17:3:    A to je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.

Ga 4:9:   Nyní však, když jste poznali Boha, nebo spíše když jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit?

Ef 1:17:   aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení v pravém poznání jeho samého

Ko 1:10:   abyste vedli život hodný Pána a ve všem se mu líbili, abyste nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha

2P 1:2:   Milost a pokoj kéž se vám rozhojní v poznání Boha a Ježíše Krista, našeho Pána.

2P 1:3:   Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí.

1. Korintským 2, 1 [www.biblenet.cz]  Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí.

1. Korintským 2, 7 [www.biblenet.cz]  nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.

Koloským 2, 2 [www.biblenet.cz]  Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus;

*

ecr

ecr

ecr

Josefe,  : "Všechno, co má Otec, je moje..."   

- Může snad toto o sobě prohlásit kterýkoli tvor?  Ani anděl z nebe  by se toho neodvážil!

(Mk 4,11)

Říkal jim: „Vám je dáno tajemství Božího království, avšak těm, kteří jsou vně, se to všechno děje v podobenstvích,..."

Zůstaneš stále vně - nechceš být raději uvnitř?

(1 Kor 4,1)

Ať o nás každý smýšlí jako o služebnících Kristových a správcích Božích tajemství....

(Kol 1,26)

... to tajemství, které bylo od věků a od prvních pokolení ukryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým,  kterým Bůh toužil oznámit, jaké je bohatství slávy tohoto tajemství mezi pohany: tím tajemstvím je Kristus ve vás, naděje slávy.

(1 Tim 3,16)

Ten, který se zjevil v těle, byl ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, byl hlásán národům, ve světě mu uvěřili, byl přijat ve slávě vzhůru.

Říkal jim: „Vám je dáno tajemství Božího království, avšak těm, kteří jsou vně, se to všechno děje v podobenstvích,..."

Zůstaneš stále vně - nechceš být raději uvnitř? /

Stando, já jsem uvnitř :-)

Jak tě napadlo, že zůstávám vně ?

Domníváš se, že kdo nevěří v Trojici, není uvnitř ??  :-)

To by uvnitř nebyl ani nikdo z apoštolů. Dokonce ani Ježíš by nebyl uvnitř...

Ani nikdo z prvních křesťanů z období cca 30 AD - 325 (381) AD by nebyl uvnitř...

Nemáš pravdu, Josefe.

Pán Ježíš říkal věci apoštolům postupně, v přirovnáních - podle stupně jejich vyspělosti ve víře.  Dával jim patřičné informace, aby - až na ně po jeho nanebevstoupení sestoupí Duch svatý - tak sami pod vlivem Ducha svatého objevili, kým vším je vlastně Ježíš doopravdy. 

Toto už není záležitostí intelektu, ale záležitostí obdarování Duchem svatým. Tato víra v Nejsvětější Trojici Boží je dar - ty ho ale, Josefe, zatím nemáš. Zatím stojíš kdesi "vně".

Na tisíci místech v Písmu jsou informace o Bohu coby společenství Otce se Synem v Duchu svatém. Mnohých z nich se ti ode mne už dostalo - ale uvěřit v Nejsvětější Trojici opravdu není záležitostí lidského rozumu.

(J 16,22 ...)

Hle, přichází hodina, a již přišla, kdy budete rozptýleni každý do svých domovů a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ 

Pán Ježíš o sobě říká, že vyšel od Otce jako osoba, nikoli jako nějaký jen Otcův "nápad"!

Vyšel od Otce jako osoba Syna a jako osoba Syna se k Otci vrací.

Takže Josefe, moje rada: 

Požádej Nebeského Otce, aby ti On věci objasnil.

/ Tato víra v Nejsvětější Trojici Boží je dar - ty ho ale, Josefe, zatím nemáš. Zatím stojíš kdesi "vně". /

:-))

Otázka ovšem je, od koho je to dar ?   Od Jediného Pravého Boha určitě ne.

Že ten "dar" nemám, mě nijak netrápí, naopak mě to těší.

Protože takový "dar" neměl nikdo z apoštolů, Ježíš se jim evidentně takový "dar" nesnažil předat.

A neměli takový dar žádní křesťané po dobu 300 let od Ježíše.

Ten "dar" neměl nic společného se sestoupením Ducha svatého o Letnicích.

/ Na tisíci místech v Písmu jsou informace o Bohu coby společenství Otce se Synem v Duchu svatém /

No to právě že není.  Vůbec nikde.

Bůh ani jednou v celé Bibli neznamená Trojici.

A přišel jsem na to, když mi to Nebeský Otec objasnil a otevřel mysl, abych poznal pravdu.

Pak už nemá cenu dál přinášet nějaké důkazy...

Já ti svoje pověděl, ale je to Bůh, který dává vzrůst.

Na něco, co neexistuje, se těžko hledá důkazy Stando...

A jaký to má smysl hledat a "předkládat" důkazy na něco, co neexistuje ?

Ty jsi Stando někde z Písma zjistil, že by křesťané měli toto dělat ?

Vidíš tam v Písmu nějaký takový pokyn, aby učedníci Pána Ježíše  toto dělali ?

Ježíš poslal své apoštoly, aby toto dělali ?  Aby rozhlašovali a přesvědčovali lidi o Trojici ? O tom, že Ježíš je Bůh ?

V celé Bibli jsem na nic takového nenarazil. Nikde.

Jednoduché vysvětlení: 

ecr

Ty stránky biblelive.cz   jsou dobré, vystihují podstatu problému.

Já osobně souhlasím s tím, co je tam uvedeno.  Až na tu preexistenci - ta se mi nějak nepozdává.

V jaké podobě by Ježíš existoval před svým narozením ?    Jako Duch ?   Jako Syn člověka ?  Kterého člověka ?

ecr

Mějte pro něho pochopení.  On za to nemůže

 Zdravím,

můj pohled je, že byl Boží Syn, duchovní bytost.

 Žd 1:5:Neboť kterému z andělů kdy řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A opět: ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem‘?

Velikost jeho oběti také spočívala v tom, že se svobodně rozhodl pro tak velké poslání.

Fil.2:6,7

 Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, 7nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, 

Zdravím také milane,

no, duchovní bytost -  něco jako anděl ?   Tak to chápou svědci Jehovovi.

Nebo jako malý bůh ?   

Nebo ještě něco jiného ?

Proti této variantě mi také nesedí fakt, že Ježíš během 90% svého života, od narození do křtu v Jordánu a sestoupení na Něho Ducha svatého nic o té své preexistenci nevěděl. Neměl žádné vědomí toho, co tam přes dlouhá staletí či tisíciletí dělal, jaké měl dovednosti, tvůrčí dovednosti, co si s anděly nebo jinými duchovními bytostmi povídal a plánoval... Nikdy se před svými nejbližšími ani slovem nepřeřekl..   a nemyslím, že to bylo tím, že si uložil bobříka mlčení.

 ...  a musel se od malička od nuly všemu učit

L 2:40:   Dítě (Ježíš) pak rostlo a sílilo naplňováno moudrostí a Boží milost byla s ním.

L 2:52:   A Ježíš prospíval v moudrosti a v tělesném růstu a v přízni u Boha i u lidí.

List Židům je dobré číst jako celek. A tak například ve 2. kapitole autor zřetelně mluví o Ježíši jako o člověku, o lidské bytosti:

Žd 2:6:   Kdosi někde slavnostně dosvědčil: ‚Co je člověk, že na něj pamatuješ, nebo syn člověka, že jej navštěvuješ?  7 Nakrátko jsi ho postavil níže než anděly, slávou a ctí jsi ho ověnčil a ustanovil jsi ho nad dílem svých rukou. 8 Všechno jsi poddal pod jeho nohy.‘ Tím tedy, že mu poddal všechno, neponechal nic, co by mu nebylo poddáno. Nyní však ještě nevidíme, že je mu všechno poddáno. 9 Avšak toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, vidíme pro utrpení smrti ověnčeného slávou a ctí; tak z milosti Boží za každého okusil smrti. 10 Slušelo se totiž na toho, pro něhož je všechno a skrze něhož je všechno, když mnoho synů přivedl do slávy, aby skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich záchrany. 11 Neboť ten, který posvěcuje (Ježíš), i ti, kdo jsou posvěcováni (lidé, kteří patří Jemu), jsou všichni z jednoho (řekl bych : homoúsios). Z toho důvodu se nestydí nazývat je bratry, 12 když říká: ‚ Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu opěvovat.‘



Ten text Fil.2:6,7  bývá překládán velmi různě.
Varianta "že je roven Bohu" myslím nevystihuje pravdivý původní text. Je také mimo jiné v rozporu s celým ostatním obsahem Bible.


A že se preexistující Ježíš jako duchovní bytost svobodně rozhodl pro tak velké poslání? 

To se mi nejeví jako pravdivé a pravděpodobné. To by znamenalo, že byl po věky někým jiným, než člověkem, a rozhodl se na kratičkou chvíli hrát roli. Zahrát divadlo. Zahrát si na člověka.
To by ovšem  vzaly za své tvrzení o tom, že procházel stejně jako my stejnými pokušeními a že se proto mohl stát soucitícím, milosrdným a věrným Veleknězem.  Pokušení takové bytosti určitě nejsou a nemohou být stejná. I možnosti jak s těmi pokušeními se vypořádat nemohou být stejné.

Byl Bohem zplozen, zrozen.  Otázkou je ovšem, co to znamená. 

Ty představy byly od začátku filosofování nad Ježíšem, tedy někdy od 2. století, velmi různé.

Někdo z křesťanských vlivných biskupů 2. či 3. století tomu rozuměl tak, že Ježíš byl Bohem vyzvracen. Opravdu. To si nedělám srandu :-). Těch variant a představ bylo více.

Já se domnívám, že to neznamená nic jiného, jako že byl Bohem povolán k existenci.

Anděl Marii říká:

L 1:35:   A anděl jí odpověděl: „Duch Svatý přijde na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto také to Svaté, co se z tebe narodí, bude nazváno Syn Boží.

Tedy bude. Čas budoucí. Ne že byl od dávných věků Syn Boží a teď se vtělí.

Apoštol Pavel například to synovství Boží jakoby vztahoval až k Ježíšovu vzkříšeni:

Ř 1:4:   a podle Ducha svatosti byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci, evangelium o Ježíši Kristu, našem Pánu.

       V tom stejném smyslu je i text ze Skutků 13:

Sk 13:33:   splnil Bůh nám, jejich dětem, když vzkřísil z mrtvých Ježíše, jak je to i napsáno v druhém Žalmu: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘

Někteří jiní vztahují to synovství Boží k pomazání Duchem svatým v Jordánu. Kdy se ozval Boží hlas:

Mt 3:17:   A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: „Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení. “

Někteří zase to synovství Boží vztahují k tomu nadpřirozenému početí z Ducha svatého.

No a někteří považuji Božího Syna za věčného, bez počátku.  Bylo údajně takové dnes (dnes jsem tě zplodil), které nebylo :-)

..." ...  a musel se od malička od nuly všemu učit ..."...

Každý člověk se takto musí učit. Od prvních krůčků - od malé násobilky, od prvních písmen ...

Pán Ježíš nám byl podoben ve všem, kromě hříchu.

Toto má na mysli apoštol Pavel, když píše, že Boží Syn sám sebe zmařil, ponížil ...

(Fp 2,6 ...)

Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu,  nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka,  ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.  

Skutečný Boží Syn je zde stále od věčnosti (v jediném Bohu) - ukázal se v podobě člověka Ježíše, ponížil se právě tím, že se stal člověkem ....

..."Bylo údajně takové dnes (dnes jsem tě zplodil), které nebylo :-)"...

"Plození Syna Otcem" ve věčném Bohu je vyjádřením tohoto vnitrobožského stavu sdílení lásky. Náš Bůh je už svojí podstatou vnitřně vztahový - už jsem tu vysvětloval, že bůh v jedné osobě nemá dokonalost a nemůže tedy být dokonalým Bohem.

 A protože Bůh je věčný, stojí nad časem, všechno ohledně Boha se týká přítomného okamžiku - "DNES". 

U Boha není minulost ani budoucnost - je jenom stálá přítomnost. Skutečný Bůh nestárne, nepočítá roky.

Toto má na mysli apoštol Pavel, když píše, že Boží Syn sám sebe zmařil, ponížil .../

No, každý člověk určitě ne. Ten, který údajně byl předtím po věky vševědoucím a všemocným Bohem, a tím Bohem být údajně nepřestal, tak určitě ne.

To ponížení tedy spočívalo v tom, že Pán Ježíš zapomněl, vymazal z paměti to všechno, co bylo a co zažíval po věky věčné předtím ?  Už tedy nebyl 100% Bohem .  Zapomněl, co to znamenalo být Bohem.

Ne Stando :-)

Je to jednodušší. Žádná preexistence nebyla, Byla ta v Boží mysli, v Božím záměru, předzvědění, Logosu.

Fp 2:6:    Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, 7 Ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. 8 A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný jsa učiněn až do smrti, a to do smrti kříže. 


1P 1:20:    on byl předzvěděn před stvořením světa, zjeven pak na konci časů pro vás,





/ Náš Bůh je už svojí podstatou vnitřně vztahový - už jsem tu vysvětloval, že bůh v jedné osobě nemá dokonalost a nemůže tedy být dokonalým Bohem. /

A proto si všechny národy světa vytvořily a pěstovaly polyteismus. Také to asi chápali a chápou jako ty.

Proto Ježíš měl a má nedokonalého Boha.
I všichni Židé po tisíciletí.

    Mar 12:

       " Tu přistoupil jeden z učitelů Zákona, který je uslyšel, jak se spolu dohadují. Když uviděl, že jim Ježíš dobře odpověděl, zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ 29 Ježíš odpověděl: „První je: ‚Slyš, Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán jediný jest‘ ......  32 I řekl mu ten učitel Zákona: „Dobře, Učiteli, pravdivě jsi řekl, že je jediný a není jiného mimo něho "

..."Zapomněl, co to znamenalo být Bohem."...

Lidský rozum je omezený jeho hranicemi. Pokud se Bůh chtěl stát skutečným člověkem, tak i jeho rozumové poznání muselo být omezené - a postupně se hranice jeho rozumu rozšiřovaly.

To setu teď bavíme i lidském intelektu Ježíše z Nazareta, nikoli o jeho duchovním zažívání jednoty s nebeským Otcem, ze které plynula moc Ducha svatého utišit bouři, vzkřísit mrtvého ....

..."Nikdy zplozen a zrozen nebyl a ani nebude.  Je to nedokonavý děj, bez konce, bez konečného efektu."...

Příliš zbrklý úsudek. A pleteš všechno dohromady.

Pán Ježíš byl jako člověk zrozen jenom v jednom okamžiku - v Betlémě, před 2000 roky. Stav vnitrobožského vztahu otcovství a synovství je však u Boha stálý, je věčný. Není záležitostí žádného jednoho okamžiku. Je věčný, protože Bůh je věčný.. Otec stále plodí Syna a Syn se stále vydává v lásce Otci. Nejsou jeden bez druhého - a ani být nemohou.

Židé nemají nedokonalého Boha - jen ho ještě neznají tak důvěrně (niterně), jako křesťané.

(J 1,18)

Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl.

/ Pokud se Bůh chtěl stát skutečným člověkem, tak i jeho rozumové poznání muselo být omezené  ../

Ale Bůh se nechtěl stát člověkem. Proč by měl Bůh chtít stát se člověkem ?

Bůh povolal k existenci člověka, kterého pomazal Duchem svatým a mocí, a v něm přebýval, skrze něho působil.

Pokud se tvrdí, že Ježíš byl 100% člověkem a 100% Bohem, tak takové vytáčky jako že Bůh musel v Ježíši vypnout, vyrušit, vyřadit, vynulovat zcela své božské vědomí, své znalosti, své poznání, své dosavadní odvěčné zkušenosti - jsou zcela úsměvné .  Z říše fantasmagorií.

V takovém smyslu potom by se dalo říct o každém člověku, že je 100% Bohem... (akorát to božské rozumové poznání má omezené, vynulované..)

/ - a postupně se hranice jeho rozumu rozšiřovaly. /

Úplně stejně jako u každého člověka.

/ To se tu teď bavíme o lidském intelektu Ježíše z Nazareta, nikoli o jeho duchovním zažívání jednoty s nebeským Otcem, ze které plynula moc Ducha svatého utišit bouři, vzkřísit mrtvého .... /

Duchovní zažívání jednoty s Otcem začalo být intenzivní zkušeností Ježíše od momentu sestoupení na Něho Ducha svatého v Jordánu. A tehdy začal Bůh skrze Něho činit divy a zázraky.

/ Stav vnitrobožského vztahu otcovství a synovství je však u Boha stálý, je věčný. Není záležitostí žádného jednoho okamžiku. Je věčný, protože Bůh je věčný.. Otec stále plodí Syna a Syn se stále vydává v lásce Otci. Nejsou jeden bez druhého - a ani být nemohou. /

O tom nám Bible nic neříká.

To jsou fantazie nějakých blíže nespecifikovaných lidí.

/ Židé nemají nedokonalého Boha - jen ho ještě neznají tak důvěrně (niterně), jako křesťané. /

To určitě ne. Ani Ježíš, Žid, neměl a nemá nedokonalého Boha.

A ten Bůh Židů, včetně Ježíše, je Jeden. Jedna osoba - Bůh Otec.

/ (J 1,18)

Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl. /

Ten text (překlad) je falešný a nelogický, odporuje sám sobě.

Boha nikdo nikdy neviděl, a tudíž Ježíš nemohl být Bůh, protože toho viděly spousty lidí.

Správný překlad:

J 1:18:   Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil.

S překlady je vždycky potíž - mají totiž přenést hlavně správné sdělení, správný smysl textu. O to se každý z překladatelů snaží především. O výběr slov tu jde opravdu až ve druhé řadě.  Přesto doslovný překlad řeckého originálu mluví  o "lůnu Otcově".

"Boha žádný nikdy neviděl; jednorozený ten Syn, kterýž jest v lůnu Otce, onť vypravil."

"...

..."Proč by měl Bůh chtít stát se člověkem ?"...

Člověk zhřešil - napravit toto mohl zase jenom člověk. Bůh se stal člověkem, protože lidi miluje a Boží spravedlnost takovou oběť vyžadovala.

/ A Duch svatý byl s Pánem Ježíšem neustále. I v Egyptě, i v Nazaretě. Zjevení Boží Trojice při Ježíšově křtu bylo odpovědí na onen Ježíšův zralý lidský souhlas s mesiášským posláním, vyjádřený právě úkonem Janova křtu, kdy na sebe Ježíš symbolicky bere hříchy těch, kteří je toužili smýt vodou Jordánu před ním. /

Kdy podle tebe, Stando,  Bůh pomazal Ježíše Duchem svatým a mocí ?

I u nás, křesťanů, je naprosto běžné, že se Duch svatý na člověka vylévá opakovaně - třeba v průběhu života pro nový druh služby.

Duch svatý se na mě vylil při mém křtu - vylil se na mě i při mém biřmování.

"Pomazal Duchem svatým a mocí" - to je narážka na mesiášské proroctví (Iz 61,1).

"Duch Panovníka Hospodina je na mně, protože mne Hospodin pomazal. Poslal mne přinášet radostnou novinu pokorným, ovázat rány zlomeným v srdci, vyhlásit zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře; vyhlásit rok Hospodinovy přízně a den pomsty našeho Boha; potěšit všechny truchlící; zajistit pro truchlící na Sijónu, aby jim byla dána čelenka místo popela, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha malomyslnosti. "....

V Kristu, jako v člověku, se projevuje  působení Ducha svatého po celý jeho život - výrazně pak od počátku jeho veřejné činnosti - hlavně jeho moudrostí a zázračnou mocí.

Kristus je "Slovo" poslané od Boha Otce z nebe - Slovo, které vyšlo z úst nebeského Otce... To Slovo, které bylo na počátku u Boha, to Slovo, které bylo Bůh. Slovo, které se stalo tělem.....

(Iz 55,8 ...)

Tak jako déšť či sníh padá z nebe a nevrací se tam zpět, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou — dává zrno tomu, kdo rozsévá, a chléb tomu, kdo jí —  tak bude mé slovo, které vyjde z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu. ...

Stando, dost fantazíruješ :-)

Boží slovo stanoví přesně, kdy Ježíš byl pomazán Duchem svatým a mocí.

Boží slovo neznáš ?

(L 2,40)

Dítě pak rostlo a sílilo naplňováno moudrostí a Boží milost byla s ním.

(L 2,49)

A on jim řekl:,,Ale proč jste mě hledali? Což jste nevěděli, že mám být v domě svého Otce?``

(L 2,52)

Ježíš pak prospíval moudrostí, vzrůstem i milostí před Bohem i před lidmi.

(J 1,15)

Jan o něm vydával svědectví. Volal: „To je ten, o němž jsem řekl: ‚Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.‘“ — 

Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl.  

Samá voda, samá voda.....

  Tady Stando je popsán přesně ten moment, kdy Ježíš byl pomazán Duchem svatým a mocí:

Předtím Ježíš z Nazareta pomazán Duchem svatým a mocí nebyl. Proto také Bůh skrze Něho žádné divy a zázraky nekonal, žádným zástupům nekázal,...

Chápu, že toto přiznat a říct pravdu je pro trinitární víru dost nekomfortní a nepříjemné.

Chápu, že trinitární víra chce tuto skutečnost zastínit, přitlumit, rozmělnit, a snažit se poukázat na "kontinuitu" Ježíše jako Boha od věčnosti bez jakéhokoliv výkyvu či proluky.

Přece jak by mohl být Bůh nepomazán Duchem svatým a mocí, že ?  :-)

Jenže skutečnost je zřejmá.  A těžko se jí manipuluje.

..."Předtím Ježíš z Nazareta pomazán Duchem svatým a mocí nebyl."...

Jenom Josefe, aby jsi se v té vodě neutopil!

Duch svatý byl už při Ježíšově početí - vylil se na Marii a byl příčinou Ježíšova početí - proto také se Ježíš nenarodil s porušenou lidskou přirozeností (jako my ostatní), ale narodil se už svatý.

(L 1, 35)

A anděl jí odpověděl: „Duch Svatý přijde na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto také to Svaté, co se z tebe narodí, bude nazváno Syn Boží.

Zázraky se ovšem děly už i před Ježíšovým křtem:

A hle, v Jeruzalémě byl člověk, který se jmenoval Simeon. Byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekávající potěšení Izraele, a Duch Svatý byl na něm. 26Jemu bylo Duchem Svatým zjeveno, že nespatří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. 27Ten přišel v Duchu do chrámu. Když rodiče přinesli chlapce Ježíše, aby s ním učinili podle obyčeje Zákona, 28on si ho vzal do náručí, vzdal chválu, dobrořečil Bohu a řekl: 29„Nyní, Panovníku, podle svého výroku propouštíš svého otroka v pokoji, 30neboť mé oči spatřily tvou záchranu, 31kterou jsi připravil před tváří všech lidí, 32světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“ 33Jeho otec a matka se podivovali nad tím, co bylo o něm mluveno. 34Simeon jim požehnal a řekl Marii, jeho matce: „Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno — 35i tvou vlastní duší pronikne meč — aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“ 36A byla tam prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z kmene Ašerova. Ta již byla velmi pokročilého věku; s mužem žila sedm let od svého panenství 37a vdovou byla až do svých osmdesáti čtyř let. Neopouštěla chrám, posty a prosbami sloužila Bohu dnem i nocí. 38A v té hodině přistoupila, děkovala Bohu a říkala o něm všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. 

Ježíš zvolal: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, kdo mne poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, kdo mne poslal.  Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. 

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět.  Na světě byl, svět skrze něj vznikl, a svět ho nepoznal. 

Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi  ...

Opět Stando:

Kdy byl Ježíš pomazán Duchem svatým a mocí ?

Už mnohokrát jsem tu vysvětloval, že Duch si vane, kam sám chce a že se na člověka může vylévat opakovaně mnohokrát.

Stejně tomu bylo i u Pána Ježíše.

Takže nebyl pomazán Duchem svatým a mocí.      Tak tomu rozumět ?

Stando, to je analogický způsob vytáčky jako s tím zplozením/zrozením.

Také abyste nemuseli uznat, že byl DEN, o kterém Bůh říká, že zplodil svého Syna, tak jste vytvořili nějaké "věčné plození Syna Otcem"  -   bez začátku a bez konce. 

S tím pomazáním Duchem svatým používáte tu stejnou metodu :-)

..."Takže nebyl pomazán Duchem svatým a mocí.      Tak tomu rozumět ?"...

Jak bys mohl tomu rozumět takto, když je tomu přesně naopak?

Pán Ježíš byl pomazáván Duchem svatým neustále, protože Duch Otcův je stejný s Duchem Syna.

(Gal 4,6)

A na důkaz toho, že jsme syny, Bůh seslal do našich srdcí Ducha svého Syna, jenž volá: Abba, Otče!

Pán Ježíš byl pomazáván Duchem svatým neustále, protože Duch Otcův je stejný s Duchem Syna. /

No právě že vůbec ne.

Svědci Ježíše Krista, Jeho apoštolové, o tom svědčí zcela něco jiného.

A nejen svědci. Ale především skutky Ježíše, skutky, které dělal díky pomazání Duchem svatým a mocí.  I slova, která v souvislosti s tím pronášel. Např:

   "18"Duch Hospodinův je nade mnou, neboť mě pomazal nést evangelium chudým. Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit soužené na svobodu 

21 Začal jim vysvětlovat: " D N E S  se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli.""

To je citace z Izaiáše  - proroctví o Mesiáši.

Nic z toho nevylučuje, že onen Duch svatý působí v Ježíši nepřetržitě, že dokonce sám z Ježíše vychází.

Cožpak někdo z lidí dokáže poručit větru a bouři a ony ho poslechnou?

Vylučuje to skutečnost, že před pomazáním Duchem svatým Ježíš pomazán nebyl. A nedělal ty skutky, o kterých hovoří Izajáš.

Ovocem Ducha svatého nejsou skutky a zázraky Mesiáše v jeho veřejném působení. To není jediným rozpoznávacím znamením působení Ducha svatého v člověku, to je spíš znak moci Ducha svatého - Ducha Syna, který volá: "Abba Otče". Znak moci Mesiáše v jeho službě.

Ovocem Ducha svatého je:

láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Gal 5,22).

Které ovoce Ducha Kristu snad podle tebe scházelo a získal je snad až při Janově křtu?

Hovoříme o pomazání Duchem svatým a mocí (Izajáš 61)

Ne o ovocích Ducha svatého.

Sk 10:38:   Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí Ďábla, protože Bůh byl s ním.

Sk 2:22:   „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského, muže dosvědčeného vám od Boha mocnými činy, divy a znameními, které Bůh uprostřed vás skrze něho učinil, jak sami víte,

ecr

Já přece nepopírám, že na Pána Ježíše se vylil Duch svatý i při Janově křtu!

Tvrdím ale cosi jiného - že Duch svatý v Ježíši působil už od jeho početí (a dokazuji to plody Ducha svatého v Ježíšovi už před jeho křtem).

Tento "Duch Syna" vychází ze Syna a směřuje k nebeskému Otci jako dar lásky.

Až potom následně tohoto samého Ducha nebeský Otec sesílá i na ostatní lidi - i na Ježíše v jeho lidství.....

/ Tento "Duch Syna" vychází ze Syna a směřuje k nebeskému Otci jako dar lásky.

    Až potom následně tohoto samého Ducha nebeský Otec sesílá i na ostatní lidi - i na Ježíše v jeho lidství..... /

To jsou lidské spekulace.

Stando,  Duch svatý nesestoupil, nepomazal Ježíše   I PŘI JANOVĚ KŘTU.

Sestoupil a Bůh Ho pomazal Duchem svatým a mocí   PŘI JANOVĚ KŘTU.

ecr

..."Začal jim vysvětlovat: " D N E S  se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli.""...

Každý přítomný okamžik je "DNES" - a je třeba ho v životě využít správně.

Posluchači právě v tomto okamžiku měli uvěřit Mesiáši a přijmout ho srdcem.

Před křtem v Jordánu a sestoupení Ducha svatého na Ježíše, Jeho pomazání Duchem svatým a mocí, žádné DNES, kdy se Písmo z Izajáše naplnilo, nebylo.

..." žádné DNES, kdy se Písmo z Izajáše naplnilo, nebylo."...

Ale bylo!

Např.: "Dnes se vám v Davidově městě narodil Spasitel, je to Kristus Pán."  (L 2,11).

(Ex 32,29)

Mojžíš řekl: Zasvěťte se dnes Hospodinu, neboť každý byl proti svému synovi a proti svému bratru, aby vám dnes dal požehnání.

Slovo "dnes" je jediným správným řešením každého přítomného okamžiku člověka v Boží režii života každého člověka.

Jenom "dnes" se člověk může obrátit - jenom dnes může skutečně změnit své názory, postoje, chování...

(Žd 3,12)

Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha, a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu  ...

A zde zase: ‚ Nevejdou do mého odpočinutí.‘ Protože tedy zůstává možnost, aby někteří do něho vešli, a protože ti, kterým to bylo dříve zvěstováno, nevešli pro neposlušnost, opět určuje jeden den, Dnes, když v Davidovi po tak dlouhém čase říká, jak je předpověděno: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.‘ Kdyby je totiž Jozue uvedl do odpočinutí, nemluvil by o jiném, pozdějším dni.

Slovu "dnes" je třeba rozumět také jako nesmírnému Božímu daru lidem - a tento dar je běh času života, ve kterém člověk může napravit svá někdejší pochybení.

Já vím, Stando :-)

Také je DNES, kdy začínají slevy v Kauflandu.

Nebo také je iDnes.

My ale vedeme řeč o jiném DNI, o jiném DNES.

O DNES, kdy se Písmo z Izajáše 61 naplnilo a Bůh pomazal Pána Ježíše Duchem svatým a mocí.

A to byl zcela konkrétní DEN, konkrétní DNES.

..."A to byl zcela konkrétní DEN, konkrétní DNES."...

Pro ty konkrétní lidi, kteří dostali příležitost slyšet Kristova slova, to byl skutečně jejich den - jejich DNES.

Pro nás je "dnes" zrovna teď - naše přítomnost - rozhodnutí přítomného okamžiku.

Ty říkáš, že Pán Ježíš nikde o sobě neučil, že je Bůh. Nemáš ale pravdu.

(Mt 10,17 ...)

Stando :-) - kličkuješ a odbíháš.

Mluvíme o tom, kdy Ježíš byl pomazán Duchem svatým a mocí. Kdy se to stalo.   A co bylo předtím. Předtím pomazán Duchem svatým a mocí nebyl.  Bylo zde jasné rozhraní PŘED  - PO.

/ (Mt 10,17 ...)

ecr

ecr

Zdravím Milane,

a tak kdo tedy byl Ježíš, v jaké podobě byl Ježíš před svým narozením?  Pokud nebyl  osoba Trojice, jak věří trinitáři ?

Gn 3:15:   A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.

Ale řekl by něco ve smyslu : "Mám tu u sebe svého Syna, kterého v příhodný čas pošlu na zem, a ten s tebou zatočí, ten tě zničí".



A stejně tak v poslední knize Bible, ve Zjevení, by nebyl řádný rozumný důvod  představovat Ježíše, Beránka Božího tak, jak to ta kniha dělá.  Tam není ani náznak toho, 

že by Beránek měl být od věků v nebi a pouze si odskočil na chvíli na zem.

Například:

Zj 1,4
"   Milost vám a pokoj ...... od Ježíše Krista, jenž je věrný svědek, prvorozený z mrtvých a vládce králů země. Tomu, jenž nás miluje a svou krví nás rozvázal z našich hříchů 

6 a učinil nás královstvím, kněžími svému Bohu a Otci — jemu sláva i moc na věky věků. Amen. "

Anebo:

Zjevení 5. kapitola
   " 4 Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden svitek otevřít a dívat se do něj. 5 Ale jeden ze starších mi říká: „Neplač. Hle, zvítězil lev, ten z kmene Judova, kořen Davidův, aby otevřel ten svitek a jeho sedm pečetí.“ 6 A tu jsem spatřil, že uprostřed trůnu a těch čtyř živých bytostí a uprostřed těch starších stál Beránek jako zabitý; měl sedm rohů a sedm očí, což jest sedm duchů Božích, vyslaných do celé země. 7 I přišel a vzal ten svitek z pravice sedícího na trůnu. 8 A když ho vzal, čtyři živé bytosti i čtyřiadvacet starších padlo před Beránkem; každý měl harfu a zlaté misky plné kadidel, což jsou modlitby svatých. 9 A zpívají novou píseň: „Jsi hoden vzít ten svitek a otevřít jeho pečeti, protože jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu, 

Místo toho by tam bylo například něco jako:   "zvítězil lev - Syn našeho Boha, který je tady s námi od začátku věků, a který sestoupil na zem, stal se člověkem a zvítězil..."

Ježíš se také nikdy v období Starého zákona lidstvu nezjevoval, nijakým způsobem

Bůh skrze Ježíše promluvil až v posledních časech, předtím nikdy - skrze narození Ježíše v těle - Ježíše člověka.

A to pouze jednou. A podruhé při Jeho druhém příchodu.

Žid  9

  "Nepřišel ani proto, aby častokrát obětoval sám sebe, jako velekněz každoročně vchází do svatyně s cizí krví, 26 neboť by musel od založení světa častokrát trpět; nyní však je zjeven    J E D N O U    při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť. 27 A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud, 28 tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých,   P O D R U H É   se bez hříchu ukáže k záchraně těm, kteří ho očekávají."

Jak píše ap. Petr

   

ecr

Mějte s ním strpení, on za to nemůže...

  

Velmi důležité je vše posuzovat s poznáním, že uvedené texty byly napsány v době, kdy se vše již stalo! Pracovat s hebrejským myšlením je velmi matoucí. Navíc židé byli myšlenkově nejednotní viz. farizeové a saduceové.

Nový zákon je psán řecky i přesto,že Ježíš mluvil aramejsky. Byl určen i pro nežidy a byl psán pod inspirací Boha.

Fil.2:6-8 Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, 7nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, 8ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži

i řecké slovo "εκενωσεν" (ekenósen), překládané někdy jako "zmařil", znamená přesněji "vyprázdnil se". Je to aktivní aorist, tzn. že to Ježíš udělal sám. Vzdal se moci a moudrosti druhé nejmocnější bytosti ve vesmíru, a z této pozice se vyprázdnil až na úroveň člověka.

 Zmařit se může jen to co existuje! 

Ježíš jako duchovní osoba přestal existovat v nebi a narodil se na zemi jako člověk. Nebyl, jak to učí trinitáři zároveň Bohem a člověkem.

 Jak hebrejské myšlení vysvětlí níže uvedené texty a Fil.2:6-8 ?

 Kol.1:15-17 On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On je přede vším a všechno v něm spočívá.

  Žid.1:2,10 na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. A: ‚Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem tvých rukou.

  1 Kor.10:4 a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.

Jan 1:1-3, 10,11 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali.

Zj.19:13 Je oblečen do pláště zbroceného krví a jeho jméno je Slovo Boží.

Jan 17:5 A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve než byl svět.“

tak to je na více komentářů k jednotlivým textům.

O některé se asi pokusím.

Obecně bych Tě rád odkázal na tu knihu Buzzarda, kterou jsem zde uváděl.

Tam se vyjadřuje ke všem možným otázkám a textům.

Jsem si vědom, že evangelia i další texty NZ byly psány několik desetiletí po tom, co se věci udály. Listy apoštolů možná dřív než evangelia.

A je pozoruhodné a velmi podivné, že ty nejdřívější evangelia, synoptická (Marek, Matouš, Lukáš) neobsahují žádný náznak nějaké Ježíšovy preexistence. Ani Skutky apoštolské. O "počátku Ježíše Krista" mluví zcela jednoznačně a stejně.  Je zvláštní, že by o něčem tak dost zásadním jako preexistence Ježíše pisatelé evangelií nevěděli.  A to byly psány nejdříve nějakých 20 - 30 let po Ježíšově odchodu k Otci.

A také je pozoruhodné, že se 2 z těch 3 pisatelů namáhají vypsat Ježíšův původ, Ježíšův rodokmen, genealogii. Až k Abrahámovi a k Adamovi.  A žádná zmínka o původu z nebe.

Obecně je vidět takovou zásadu, že čím dál od Ježíšova vzkříšení lidé začali více spekulovat, kdo to vlastně ten Ježíš byl a tím více Ho začali zbožšťovat.  A určitě na to přemýšlení měla vliv řecká filosofie a řesko-platónské pohledy na svět, člověka, Boha,...  A vedlo to až k Nicei - homoúsios po 300 letech takových spekulací.

Ježíšovy  rodokmeny jsou zmíněny v souvislosti s jeho lidským posláním Mesiáše - potvrzují, že jako člověk splňuje dané podmínky pro to, být  Mesiášem.

"Počátek Ježíše Krista" - ve významu:  počátek jeho pobytu na zemi (jako člověka).  Sám Bůh přece nemá počátek, ani konec. - je věčný.

..."... neobsahují žádný náznak nějaké Ježíšovy preexistence. Ani Skutky apoštolské."...

Pak by stálo za úvahu zrušit Janovo evangelium z Bible jako matoucí - a samozřejmě i Janovy dopisy. 

A přidat na idnex i (Kol 1,15-17) a možná i některá další místa.....  :-)

Boží tajemství se nepíše "na plnou hubu" právě proto, že je racionálně nevysvětlitelné - přesahuje hranice našeho rozumu. Bůh zjevuje svoje tajemství jenom těm, kdo se ho bojí.

Ne Stando.

Ježíšovy rodokmeny jsou uvedeny v souvislosti s Ježíšem.  S Jeho původem.

Ne s Ježíšovým lidským posláním.  Synoptická evangelia neznají 2 Ježíše - toho lidského a ještě nějakého dalšího.

/ "Počátek Ježíše Krista" - ve významu:  počátek jeho pobytu na zemi (jako člověka).  Sám Bůh přece nemá počátek, ani konec. - je věčný. /

Ne, vůbec ne.

Vůbec ne v takovém významu. O tom právě píši, že synoptická evangelia neobsahují žádnou, ani nejmenší zmínku o tom, že by mohl být ještě nějaký jiný počátek Ježíše.

Bůh nemá počátek.

Ježíš má počátek - a o tom počátku, odkud se vzal, jaká je Jeho genealogie, jaký je počátek Jeho existence, píšou evangelia.

Pro některé lidi může Janovo evangelium být matoucí. To kvůli matení mysli křesťanů po stovky let trinitáři. Avšak Jan ve skutečnosti se s pisateli synoptických evangelií shoduje. Nepíše o jiném Ježíši, ani o jiném počátku Ježíše než Marek, Matouš a Lukáš.

/ Boží tajemství se nepíše "na plnou hubu" právě proto, že je racionálně nevysvětlitelné - přesahuje hranice našeho rozumu. Bůh zjevuje svoje tajemství jenom těm, kdo se ho bojí. /

Aha. Z toho tedy vyplývá, že Marek, Matouš a Lukáš se Boha nebáli. A přesto jim Bůh svěřil sepsání evangelia... :-)

Ježíš jako člověk má svůj počátek.

Nevím, proč se tímto oháníš. Každý člověk má svůj počátek v okamžiku zplození.

Ježíšovy rodokmeny jsou uvedeny jako důkaz, je Ježíš je Mesiášem. (Mesiáš totiž musí pocházet z rodu Davidova).

A o tom počátku , včetně doložení rodokmenu, genealogie, mluví pisatelé evangelií.

Nemluví nic o "Ježíši jako o člověku"    Mluví o Ježíši.

A nenechávají ani skulinku k domýšlení a spekulacím, že je ještě nějaký Ježíš nečlověk.  Který měl jinou genezi, jiný počátek.

..."že je ještě nějaký Ježíš nečlověk.  Který měl jinou genezi, jiný počátek."...

No, a to byl právě úkol pro Ducha svatého - uvádět křesťany do plné pravdy:

(J 16,12 ...)

„Ještě vám mám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní snést.  

Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. 

On mne oslaví, neboť z mého vezme a oznámí to vám. 

Všechno, co má Otec, je mé; proto jsem řekl, že z mého bere a vám to oznámí.“ 

No jo, jenže je zvláštní, že to v uvozovkách "trvalo Duchu svatému několik stovek let"  než uvedl křesťany do plné pravdy.

A ti chudáci první křesťané se museli bez té "pravdy" obejít.

Ani bych neřekl.

Výroky svatopisců naopak ukazují, že oni už měli ve věci jasno.

(Kor 2,4 ...)

Tak ani Boží věci nezná nikdo, jen Duch Boží.

"Kontrolní otázka": Znal Ježíš Boží věci, nebo neznal?

Byl - li pouze člověkem, nemohl znát Boží hlubiny. Pokud byl ovšem i Bohem, pak Ježíšův Božský Duch (volající Abba Otče)  mohl znát Boží tajemství.

Znal Ježíš Boží věci ?        -          Ano, znal.

Znal Pavel Boží věci ?       -          Ano, znal.

A víš proč ?

Protože to i Ježíšovi, i Pavlovi zjevil Duch Boží,   Který zkoumá všechno, i Boží hlubiny.

A protože Ježíš znal Boží věci, a také protože i Pavel znal Boží věci, tak proto ani jeden ani druhý netvrdili, že Ježíš je Bůh.

"...

Nedomyslel jsi rozdíl mezi Ježíšem a Pavlem;  Z Pavla Duch svatý nevychází, ale na něho jenom sestupuje. (Jako na jiné další křesťany).

Zatímco na Pána Ježíše Duch svatý od nebeského Otce také sestupuje, ale také z něho samotného ten samý Duch vychází zpátky k Otci. (Duch Syna, který volá Abba Otče). 

Duch svatý je vzájemným darem mezi Otcem a Synem, je zosobněnou Láskou mezi Otcem a Synem. Následně pak nebeský Otec sesílá tohoto Ducha svatého i na stvoření, na křesťany i nekřesťany.

1 Kor 10,4

Vložím sem, co jsem před nedávnem psal Standovi (Okovi)

Izraelci byli "pokřtěni" jako alegorie.

"...

Měl by jsi hledět hlouběji pod smysl věcí.

Křest vodou a Duchem svatým je ve svém smyslu záchranou - dokonce spásou - záchranou před zahynutím jak v rovině tělesné, tak i v rovině duchovní.

Jejich záchrana nebyla alegorií - byla skutečná. Proti ji apoštol zmiňuje v souvislosti se křtem.

Izraelci prošli vodou moře ke svojí spáse - naopak Egypťanů se ona voda dotkla a způsobila jejich zahynutí.

..." Ta skála byla Kristus jako alegorie. "...

Znovu - žádná alegorie!

"Duchovním nápojem" nazývá Pavel vodu, která pro Izraelity vyprýštila ze skály. "Duchovní" se nazývá proto, že se jím jí dostalo způsobem nadpřirozeným,

a také proto, že je to předobraz Kristovy krve, dané nám za nápoj.

Obyčejná skála jim vodu dát nemohla - (obyčejný člověk nebyl schopen spasit lidstvo).

Když jim skála vodu poskytla, stalo se tak silou "skály duchovní", Krista.

On, jako Bůh, byl s nimi v poušti stále a konal kvůli nim velké zázraky,.

To je klasické trinitární interpretace toho místa. Ovšem falešná.

Nechápe a nebere v úvahu obrazné, alegorické vyjadřování ap. Pavla.

Ježíš v té době existoval pouze v Božím plánu, v Božím záměru, v Boží mysli.

Zjevil se pouze jednou - narozením v Betlémě.

Ježíš nikomu nikdy nevyprávěl, jak tam ty Izraelity vedl po poušti a jak je schovaný ve skále z té skály sytil...

(J 8,58)

Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, dřív než byl Abraham, já jsem.“

A Abrahám vírou uzřel Ježíšův den - v budoucnosti.

J 8:56:    Váš otec Abraham zajásal, že mohl uvidět můj den; uviděl jej a zaradoval se.“


Ten Ježíšův den nebyl v době, kdy Abrahám žil na zemi. To jest nějakých 1700 let před Kristem. Ten byl v době Jeho života.

Abrahám vírou viděl 1700 let dopředu Kristův den. V Abrahámově mysli tedy Kristus  - Mesiáš také preexistoval.   Jako v Boží mysli.

(J 8,56 ...)

Židé mu řekli: „Ještě ti nebylo padesát let, a viděl jsi Abrahama?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, dřív než byl Abraham, já jsem.“ Zvedli kameny, aby je na něho hodili. 

"Můj den".

Pán Ježíš zde užívá výrazu , který byl ve SZ vyhrazen jen Bohu.

(Am 5,18)

Vyhledávejte dobro, a ne zlo, abyste žili a aby tedy Jahve, Bůh Sabaot, byl s vámi, jak říkáte. 15Nenáviďte zlo, milujte dobro a v Bráně nastolte vládu práva; snad se Jahve, Bůh Sabaot, slituje nad Josefovým zbytkem! 16Takto proto mluví Jahve, Bůh Sabaot, Pán: Na všech náměstích se bude naříkat a po všech ulicích bude zaznívat: "Běda! Běda!" Oráče si pozvou, aby truchlil, a ty, kdo umějí bědovat, aby naříkali; 17na všech vinicích se bude naříkat, neboť projdu tvým středem, říká Jahve. 18Běda těm, kdo touží po Jahvově Dni! Čím pro vás bude Jahvův Den? Bude temnotami, a ne světlem. 19Jako když člověk prchá před lvem, a padne na medvěda! Vstoupí do domu, rukou se opře o zeď, a uštkne ho had! 20Což není Jahvův Den temnotou, a ne světlem? Je tmavý a jasu v něm není! 21Nenávidím vaše svátky, pohrdám jimi a ani cítit nemohu vaše slavnostní shromáždění. 22Když mi přinášíte celopaly..., vaše nekrvavé oběti příznivě nepřijímám, na oběť vašich tučných zvířat nepohlížím. 

Abrahám viděl tento Ježíšův den, ale jen "zdáli (Žd 11,13); v narození Izákově, , které Abraháma zaplavilo radostí. Kristus tím říká, že se na něj - Izáka duchovního - vztahovaly ony radostné předpovědi, dané Abrahámovi.

Pán Ježíš zde mluví o Abrahámově prorockém vidění, ne o vidění tělesnýma očima.

"Já jsem" - to je Boží jméno, které Hospodin zjevil Mojžíšovi. Ježíšovo prohlášení bylo v očích židů rouhání a na to byl stanoven trest smrti ukamenováním. (Lv 24,16). Proto se židé chopili kamenů!

"Já jsem" - to je Boží jméno, které Hospodin zjevil Mojžíšovi. Ježíšovo prohlášení bylo v očích židů rouhání a na to byl stanoven trest smrti ukamenováním. (Lv 24,16). Proto se židé chopili kamenů! /

Ale ne, Stando. Tak to není.

  " Abychom pochopili co ta fráze “já jsem” v tomto textu znamená, je nezbytné ji srovnat s Janovým častým užíváním té stejné fráze. V některých z těch případů je spojena s Ježíšovým mesiánstvím: 

 Jan 18:5  “(Ježíš) jim řekl: ‘Já jsem (on)’” (ztotožnil se s tím, koho hledali). 

 Jan 6:20  “On (Ježíš kráčející na vodě) však jim řekl: ‘Já jsem’” (doslovný řecký text)

 Jan 9:9  “On (muž uzdraven ze slepoty) sám řekl: ‘Já jsem‘” (t.j. “já jsem on, ten muž“). 

 Jan 4:26  “Ježíš ji (ženě u studny) řekl: ‘Já jsem, ten k tobě mluvící’” (t.j. “já jsem on, ten Mesiáš“, viz. verš 25) 

 Jan 8:24  “Jestliže neuvěříte, že já jsem, zemřete ve svých hříších” (t.j. “já jsem on, Mesiáš) 

 Jan 8:28  “Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem” (on, Mesiáš) 

 Jan 13:19  “Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem” (on, Mesiáš) 

 Jan 9:35-37   “Věříš v Syna člověka?... ten kdo s tebou mluví, ten je” (on, t.j. Syn člověka). Srv.

 Jan 10:24, 25   “’Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!’ Ježíš jim odpověděl: ‘Řekl jsem vám to, a nevěříte‘” 

 Jan 8:58  “Dříve než byl Abrahám, já jsem” (on, Mesiáš) 

    Na tomto místě nesmíme zapomenout Janův výslovně prohlášený záměr proč celé evangelium vůbec napsal. Jeho cílem bylo abychom “věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží” (Jan 20:31). Fakt, že ve Starém zákoně Bůh o Sobě mluví jako “Já jsem (On)” nás nevede, jak se často myslí, k závěru, že “já jsem (on)” v Ježíšových ústech znamená “já jsem Bůh” v trinitářském smyslu. Ježíšova “já jsem” prohlášení v Janovi lze uspokojivě vysvětlit jako jeho ztotožnění s Mesiášem. Ježíš se představuje jako Mesiáš, unikátní zástupce Jednoho Boha, který ho obdařil mocí, aby jednal v Jeho zastoupení. 

    I kdyby člověk spojil Ježíšovo ego eimi (“já jsem”) prohlášení se slovy Boha ve Starém zákoně, stále by to neospravedlnilo ztotožnění Ježíše s Bohem v trinitářském smyslu. Ježíš jako Mesiáš může být označen Božským titulem aniž by byl Bůh. Jakmile počítáme s židovským principem “zastoupení”, pak se hned uvidí, že Ježíš představuje svého Otce.

   Jako zastupitel jedná a mluví za svého Otce, takže v Ježíšovi se projevují Boží skutky. To ale nedělá z Ježíše doslova Boha. Zůstává lidský, v Písmu slíbený Mesiáš. 

   Trinitářská teologie často projevuje antiMesiášské zaujetí. “Přehání” některá Janova svědectví a zároveň ignoruje jeho jasné monoteistické výroky, které určují Otce za jediného pravého Boha, odlišného od Jeho Syna (Jan 17:3; 5:44). Tato procedura staví Jana proti Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Skutkům. Také zakrývá stěžejní bod Nového zákona, což je prohlásit Ježíše za Mesiáše.

   Shora uvedené svědectví ukazuje, že proslulá fráze ego eimi znamená “Já jsem ten zaslíbený”, “ten o kterého jde”. Slepec se identifikoval slovy “já jsem” a mínil tím “já jsem on”; “já jsem ten, o kterém mluvíte”. V souvislostech, kde se diskutuje o Synu člověka nebo o Kristu, Ježíš slovy “já jsem” míní “já jsem on”, t.j. Syn člověka, Kristus. V každém případě je náležité přidat k “já jsem” slovo “on” (jak mnoho překladatelů rozpoznává). Jsou dobré důvody k tomu, abychom byli důslední a dodali “on” také v Janovi 8:58. Tudíž v Janovi 4:26 “Já jsem” = “Já jsem (on, ten Mesiáš)”. Podobně v Janovi 8:58 Ježíš prohlašuje: “Dříve než byl Abrahám, já jsem (on, ten jmenovaný Mesiáš)”. 

   Je důležité si všimnout, že Ježíš nepoužil fráze zjevující Boží jméno Mojžíšovi. Z hořícího keře ten Jeden Bůh prohlásil své jméno jako “Já jsem, který jsem”, nebo “Já jsem ten samo existující” (Exod. 3:14). Ta fráze v řecké verzi Starého zákona je ego eimi ho hown, což je jiné než Ježíšovo “Já jsem on”. Pokud tím Ježíš vskutku mínil že je Bůh, bylo by docela neobvyklé, aby v pozdějším střetnutí s nepřátelskými Židy tvrdil, že není Bůh, ale unikátní zástupce Boha, jemuž patří titul “Syn Boží” (Jan 10:34-36).

..."Ale ne, Stando. Tak to není."...

Tak proč jej židé chtěli ukamenovat, když to tak podle tebe není?

Okecat, zamlžovat, můžeš kde co!

Ale co z toho?

/ Tak proč jej židé chtěli ukamenovat, když to tak podle tebe není? /

No, Stando, rozhodně ne proto, že Pán Ježíš řekl "Já jsem ".

To říká kde kdo. Já také jsem. Ty také jsi.   Také říkáš "Já jsem Standa".  A někdo tě za to kamenuje ?

Tedy proč ho chtěli ukamenovat?

Neodpověděl jsi.

Protože Židé nepochopili řeč Ježíše a domnívali se, že se pyšně, nadutě, rouhavě dělá větším než Abrahám a že byl dříve než Abrahám.

..."a že byl dříve než Abrahám."...

Čili že se Ježíš vlastně dělá Bohem .... A za to byl trest ukamenováním....

Možná, že si z toho Židé to tak vyložili.

Že se někdo dělal Bohem (Ježíš se Bohem nikdy nedělal) , a nebyl - to si asi zasluhovalo v té době trest, ukamenování.

Když ovšem (teoreticky) se ten někdo dělal Bohem, a skutečně Bohem byl, tak by ho nikdo ukamenovat nemohl.    Boha nelze ukamenovat. Ani utopit, ani uškrtit, ani pověsit, ani ukřižovat,....

Celý Bůh nebo jen část Boha ?

Kdyby se stal člověkem celý Bůh, a lidé by Ho zabili, pak kdo by Ho vzkřísil z mrtvých ?

Kdo by po tři dny řídil a udržoval svět ?

Bůh je všudypřítomný.

Boha nelze usmrtit - zničit.

Tento Bůh se z lásky k nám stal smrtelným člověkem - tedy tento člověk -Kristus - je také Bohem.

Tvoje představa, že Bůh se tímto vtělením snad uzavřel jen do osoby Krista je mylná.

Bůh je bez hranic.

Je plně Bohem v každém bodu prostoru vesmíru i mimo něj (pokud cokoli takového existuje).

Mesiáš byl zabit ve svém lidství - Ježíšova duše odešla jako duše ostatních zemřelých na "místo mrtvých", rozbít brány "vězení" (1 Pt 3,19) - ve svém božství Ježíš zabit být nemohl.

Proto mohl Ježíš - Bůh vlastní mocí vstát z mrtvých - Ježíše (v jeho lidství) Bůh vzkřísil.

Takže i jiní lidé jsou také Bohem ?

Stal se Bůh člověkem i v případě dalších lidí, když se vtělením neuzavřel jen do osoby Krista ? Když je bez hranic, v každém bodu prostoru...

ecr

Bůh byl s Ježíšem a nebo v něm, když skrze Ježíše konal jako člověk všechny zázraky. 

2. Ježíš nevstal z mrtvých vlastní mocí takovou moc jako člověk nikdy neměl a kdyby měl nepitřebival by Boha. Kdyby jej Bůh Itec nevzkřísil tak by ležel Ježíš v hrobě dodnes. Jen díky Bohu byl Ježíš vzkříšen a budou jednou při 2PJK vzkříšení všichni svatí a spravedliví a s touto nadějí na věčný život žijí všichni opravdoví křesťané.

3. Ježíš neměl nikdy dvè přirozenosti, což si vymyslela jen římskokatolická církev a je to zcela nebiblické učení.

..."... což si vymyslela jen římskokatolická církev"...

Mikime, tvé "obzory" znalostí jsou značně omezené, to se tedy na mě nezlob!

Co třeba všechny církve pravoslavné či protestantské - ty snad nevěří, že Ježíš je také Bůh? Jen katolíci?

(Mk 10,17 ...)

Ježíš mu řekl: „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jen jediný: Bůh. 

Pán Ježíš zde vede toho člověka k poznání sama sebe: Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

Buď tedy o Ježíši platí, že Ježíš je dobrý - a pak je Bůh,

nebo o Ježíši platí, že není dobrý.

Je na tobě, k jakému poznání ty dospěješ - co si ty z toho vybereš....

ecr

Co je až tak úsměvného na tvrzení, že jedině Bůh je dobrý?

Člověk  - každý z nás  - pokud žije podle Božích zásad pro lidi, tak je odleskem Boží dobroty. To je pravda. Ale nikdo z nás není až tak dobrý, aby o něm platilo, že kudy chodil, tudy jen dobře činil.

O Ježíši však toto platí.

Celé evangelium o tomto svědčí. A na tuto skutečnost o Ježíši Pán poukazuje: Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

Tradiční ortodoxie se silně spoléhá na řadu textů z Janova evangelia (Jan 17:5; 8:58). Tyto texty prý ukazují, že Ježíšův původ není v lůně Marie, ale ve věčnosti, takže on si je vlastně vědom své před-pozemské existence u Otce. Mohou tyto verše vskutku unést tíhu tak úžasného návrhu, který staví Ježíše do úplne jiné třídy než synoptická evangelia? A nebo je možné Jana hodnotit jiným způsobem, který přivede jeho výpovědi do souladu s ostatními evangelii? 

   Tato otázka se vynořovala během celé křesťanské historie, mezi jinými zejména ve spisech Pavla ze Samosaty, (200-275), Phontinuse (300-376), anabaptisty Adama Pastora (1500-1570), Michaela Servetuse (1511-1553), polských anabaptistů, Angličana Johna Biddlea (1615-1662), a protitrinitářských učenců devatenáctého století z Ameriky, Británie, Německa a později z Cambridge. Poznámka Maurice Wilese znovu pichlavě vyslovuje, o čem byla menšina věřících už po dlouhou dobu přesvědčena: Nový zákon je ve sférách křesťanské tradice už dlouho hodnocen skrze optický hranol pozdějších koncilských konfesí... Označení Ježíše za Syna Božího mělo v prvním století velmi rozdílnou konotaci od té, kterou má od koncilu v Nicei (325 n.l.) dodnes. 

   Řeč o Ježíšově předexistenci by se měla ve většině, možná ve všech případech, chápat jako analogie předexistence Tory, aby se tím ukázalo dosažení věčného Božího záměru v Ježíšovi (srv. 1 Pet. 1:20), spíše než předexistence plně osobního druhu.  Problém pro trinitáře je, že musí hledat hlavní podporu v Janovi za rizika rozporu s Matoušem a Lukášem. 18 Existuje ale jiný způsob hodnocení Janova evangelia - způsob, který jej přivádí do souladu s jeho spolu-pisateli evangelií. Že Matouš a Jan se shodli na tom, kdo Ježíš byl, silně naznačuje jednoduchý fakt: Matouš v 16:16,  zaznamenává, jak Ježíš stanovil jako základ křesťanské víry to, že je Mesiáš, Syn Boží. Jan 20:31 oznamuje svůj celkový záměr proč evangelium napsal. Bylo to na předvedení té stejné pravdy, jmenovitě že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží. 

   Pokud člověk přistoupí k textu s pevným přesvědčením, že Ježíš existoval před jeho narozením, pak Jan 17:5 se bude nepochybně jevit jako posilnění toho názru. “A nyní Otče, oslav mne Ty u sebe slávou, kterou jsem měl u tebe dříve než byl svět”. 

   Ve světle Janova konceptového rámce je pochybné, zda tento verš může být uveden jako důkaz, že Ježíš byl naživu v minulé věčnosti. Podle biblického myšlení a vyjadřování, člověk může “mít” něco, co je slíbeno v Božím Plánu, už před tím než to ve skutečnosti obdrží. Po tom, co Abrahámovi byla dána země Božskou smlouvou, ani píď té země ještě nevlastnil. Ten slib říká: “Tvému semeni jsem dal tuto zemi” (Gen. 15:18). V té době jeho potomci ani neexistovali. Přesto ale jim byla země dána. Boží slib je vyjádřen tak, jako kdyby už byl splněn. 

    Rovněž tak v Janovi 17:5. Sláva, kterou Ježíš “měl” s Otcem, byla sláva, kterou Otec ve svém záměru pro Svého Syna nachystal dříve než byl svět. Markantní ilustrace tohoto podivného užívání minulého času se nachází ve 22. verši. Zde ta stejná sláva slíbená Synovi, byla dána učedníkům, kteří vůbec ještě ani neexistovali. Ježíš mluvil o budoucích učednících (verš 20). Řekl o nich: “Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim”. Zřejmě to znamená, že Ježíš slíbil jim to slávu dát. Už ji “měli”, i když ne ve skutečnosti. 

    Podle Božího vzoru, Ježíš mluvil “o věcech, které nejsou, jako kdyby byly” (Řím. 4:17). Podobně když se modlil o slávu o které věděl že mu ji Bůh slíbil, mluví o ní jako o slávě, kterou “měl” u Otce. Tím mínil, že ji měl u Otce uloženou jako vklad, který byl potenciálně v Božím Plánu jeho. Jinde povzbudil učedníky slibem, že jejich “odměna v nebesích je velká” (Mat. 5:12). Ta odměna už byla v nebesích a čeká, aby jim byla dána v budoucnu, za Kristova návratu (Mat. 16:27). Právě tak sláva, která měla být dána Ježíšovi, byla ustanovena jako jeho vlastnictví od začátku. Večer před svou smrtí se modlil, aby ji obdržel. 

    Ve svých poznámkách na tento zvláštní jazykový styl, profesor teologie na Heidelbergu, H.H. Wendt, napsal: 

    Pokud z Ježíšova prohlášení (v Janovi 17:5) o jeho slávě u Otce před stvořením světa okamžitě usuzujeme, že jednoduše a nutně znamená totéž jako myšlenka jeho vlastní předexistence, pak takový úsudek spočívá na nesprávném pochopení způsobu vyjadřování a koncepce v Novém zákoně... 

    Podle způsobu vyjadřování a koncepce převažující v Novém zákoně, nebeské dobro a rovněž tak nebeská sláva, se dají představit a vyjádřit jako existující u Boha a náležící osobě ne proto, že ta osoba už existuje a je tou slávou obdařena, ale proto, že Boží sláva je nějakým způsobem v nebi uložena a udržována pro tu osobu. 

    Vzpomínáme si, jak podle Matoušovy zprávy Ježíš mluví také o pokladu (Mat. 6:20), nebo o odměně (Mat. 5:12, 46; 6:1), které učedníci mají u Boha v nebi...; a navíc, jak při líčení posledního soudu národů je o tom království, které požehnaní Otce zdědí, řečeno, že pro ně bylo připraveno od založení světa (Mat. 25:34); a také jak (Kol. 1:5 a 1 Pet. 1:4) naděje a spása křesťanů jsou uvedeny jako požehnání, která jsou pro ně uložena v nebesích... Ježíš pro sebe nežádá něco svévolně, ale co mu mělo být dáno podle Božího ustanovení a co mu vždycky v myšlence Boha náleželo... ; předpokladem jeho prohlášení je však určitě myšlenka, které se dostává rozhodného vyjádření na konci modlitby ve 24. verši, že sám Ježíš jako Mesiáš ve skutečnosti neexistoval od počátku s Bohem, ale byl předmětem Boží lásky,  Jeho láskyplných myšlenek, plánů a záměrů.

..."Ježíš jako duchovní osoba přestal existovat v nebi a narodil se na zemi jako člověk. Nebyl, jak to učí trinitáři zároveň Bohem a člověkem."...

A čím byl jako osoba před svým narozením na zemi?

Snad andělem, jak věří svědkové jehovovi?

Fil.2:6-8 Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, 7nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, 8ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži

 řecké slovo "εκενωσεν" (ekenósen), překládané někdy jako "zmařil", znamená přesněji "vyprázdnil se". Je to aktivní aorist, tzn. že to Ježíš udělal sám. Vzdal se moci a moudrosti druhé nejmocnější bytosti ve vesmíru, a z této pozice se vyprázdnil až na úroveň člověka.

 Zmařit se může jen to co existuje! 

Ježíš jako duchovní osoba přestal existovat v nebi a narodil se na zemi jako člověk. Nebyl, jak to učí trinitáři zároveň Bohem a člověkem.

 Kol.1:15-17 On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On je přede vším a všechno v něm spočívá.

  Žid.1:2,10 na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. A: ‚Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem tvých rukou.  

1 Kor.10:4 a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.

Jan 1:1-3, 10,11 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali.

Zj.19:13 Je oblečen do pláště zbroceného krví a jeho jméno je Slovo Boží.

Jan 17:5 A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve než byl svět.“

Boží slovo není vykládáno Božím slovem a jeho výklad je ovlivněn různými teologickými výklady, které si i vzájemně odporují.

Je více veršů, které podporují Ježíšovu preexistenci. Řekl to samotný Ježíš.

Pavel napsal: Ef.3:4 Z toho můžete při čtení poznat, že rozumím tajemství Kristovu

..."Vzdal se moci a moudrosti druhé nejmocnější bytosti ve vesmíru, ..."...

Neodpověděl jsi ale na otázku, čím podle tvojí víry byl Ježíš (jako "druhá nejmocnější osoba ve vesmíru"). Byl andělem, archandělem? 

Nebo čím podle tebe byl, nebyl - li Bohem?

To by mě zajímalo!

Podle mojí víry je to totiž úplně jinak.

https://www.biblicalunitarian.com/featured/hebrews-1-8#mce_temp_url#

Bůh není stvořením - není tedy bytostí. 

Sám je zdrojem všeho, co je - všeho bytí všech bytostí. Bůh je víc, než jenom bytost!

Žd 1,5 hovoří o povýšení lidské přirozenosti Ježíše nad anděly - do úrovně Božího dítěte. Doslova člověk se stal Bohem (protože předtím se Bůh stal tímto člověkem). Hovoří o ustanovení člověka Ježíše vládcem nebe i země. Je to možné proto, že Bůh se stal tímto člověkem. A Ježíš ve svém lidství (jako člověk) bude vládnout až do konce věků.

Nejsem SJ a Tvé vysvětlení se neopírá o autoritu Božího slova.

Jak vysvětlíš např. tyto texty?

Kol.1:15-17 On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On je přede vším a všechno v něm spočívá.

  Žid.1:2,10 na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. A: ‚Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem tvých rukou.

že tvořil Ježíšovýma rukama ? Že stvoření svěřil Ježíši, aby ho provedl, realizoval ?

Ježíš sám o své spoluúčasti na tvoření a stvoření neví nic.

Mt 19:4:   On jim odpověděl: „Nečetli jste, že ten, který stvořil člověka, od počátku ‚učinil je jako muže a ženu‘?

Mk 10:6:    Od počátku stvoření je Bůh učinil jako muže a ženu.

Mk 13:19:   Neboť v oněch dnech bude takové soužení, jaké nenastalo od počátku stvoření, které stvořil Bůh, až do dneška a nikdy již nenastane.

..."Ježíš sám o své spoluúčasti na tvoření a stvoření neví nic."...

Boží slovo ale říká, že to Slovo, které se stalo tělem, tak že skrze něho bylo všechno stvořeno. Skrze vztah Otce k Synovi a Syna k Otci - mocí Ducha svatého bylo  stvořeno všechno viditelné i neviditelné. 

Tento vzájemný vztah tří je v Bohu věčný a neměnný.

Boží slovo říká, že skrze to Slovo, ten Logos, tu Boží moudrost bylo všechno stvořeno.  

Bůh řekl - a stalo se.

A s ohledem na něho Bůh vše stvořil.

Záměr mysli ovšem není Slovo. To nijak neokecáš.

Máš zcela mylnou interpretaci.

A to má daleko širší význam než slovo vyřčené. Znamená také moudrost, plán, záměr, logický rámec,..

"Plán, záměr mysli " - nemůže mít sám o sobě ještě žádnou slávu. To není logické.

Jen osoba může mít svoji slávu.

A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve než byl svět.“

Slovo není osoba, ani Logos není osoba.

Když architekt navrhuje a plánuje nové centrum města s nějakou výraznou, úchvatně krásnou dominantou, tak ji ve své mysli vytvoří tu nádheru a krásu.  A ta je potom po čase realizována.

Žádný nerealizovaný plán v mysli nemá ještě žádnou svoji slávu. To je docela pitomost.

Pán Ježíš byl však ve svojí slávě dříve, než byl svět.

J 17:22:   Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno —



Už jsi měl Stando slávu Ježíše u Boha před založením světa.  Byl jsi tam u toho ?

My tu slávu, Josefe, budeme mít, až spolu budeme jedno!  :-)

Jsme snad už spolu jedno?

Jako bruslit se slovy, džonglovat,  umíš docela bravurně, Josefe, ale stačí to k pravdě?

Ale to je úplně jedno, jestli my dva jsme jedno, nebo ne :-)
Ježíš říká, že svým dal tu svou slávu. Takže ji mají. 

A znamená to, že tam u Otce byli,   když jim Ježíš tu slávu dal ?

Mají tam u Otce tu slávu, ale nebyli tam.   Tak je to jednoduché...

Pokud my nejsme jedno - nejsme oba Ježíšovi učedníci.  Až tak je to prosté.

..."Ježíš říká, že svým dal tu svou slávu. Takže ji mají. "...

Třeba přesně definovat, jakou podobu tato sláva má (není sláva, jako sláva):  zde to znamená  mít osobní účast na nebeské blaženosti.

/ Třeba přesně definovat, jakou podobu tato sláva má (není sláva, jako sláva):  zde to znamená  mít osobní účast na nebeské blaženosti. /

Nevím, kde jsi na to přišel. Ale dobře, jestli je tomu tak, tak to znamená, že všichni ti, kteří jsou Ježíšovi, už byli v nebi. I ti, co se ještě nenarodili.

O těch, co se ještě nenarodili, se neví, zda budou Ježíšovi - zda v dobré vytrvají.

Ježíš se podělil o svoji nebeskou slávu se svými učedníky. 

Ježíš měl osobní účast na nebeské blaženosti od věčnosti (jako Syn nebeského Otce) - nakrátko se ponížil z lásky k nám a znovu byl Otcem oslaven.  

Ti jeho učedníci, kteří ho svými životy následují, budou mít (či už mají - když jejich pozemský život už skončil) podíl na slávě oslaveného Krista.

(Zj 2,26...)

Kdo vítězí a zachovává moje skutky až do konce, tomu dám vládu nad národy;

(Zj 3,21)

Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn.

Rosmano,

Ježíš je nám představen jako Slovo. Tyto texty to podporují:

Jan 1:1 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo BůH.

1.Jana 5:5-8 Kdo je ten, který přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze ve vodě, ale ve vodě a v krvi. A Duch je ten, který to dosvědčuje, neboť Duch je pravda. Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi — Otec, Slovo a Duch Svatý — a ti tři jsou jedno. A jsou tři, kteří vydávají svědectví na zemi — Duch, voda a krev —, a ti tři jsou zajedno. Zj.19:13 Je oblečen do pláště zbroceného krví a jeho jméno je Slovo Boží.

Popřít preexistenci Ježíše lze pouze výkladem, který není založen na autoritě Božího Slova.

Ježíš byl ve 12 letech "v chrámu svého Otce". Všichni žasli nad jeho poznáním.

Popření preexistence je také snížení velikosti Ježíšovy oběti. Ježíš se svobodně rozhodl a bylo to

velké rozhodnutí, když věděl, kdo je to satan a co je jeho cílem.

Neexistuje jedíný text, který by bez upraveného výklsdu popřel Ježíšovu preexistenci.

Jan 1:1 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo BůH.

To slovo o Ježíši nemluví nic. To jen skrze trinitární brýle lidé čtou ten text asi takto:

"Na počátku byl Ježíš a ten Ježíš byl u Boha a ten Ježíš byl Bůh."

Ten text mluví o tom, jak to bylo s počátkem existence, bytí, Ježíše.  Není zde vůbec řeč o "počátku" jako o Genesis.

Bylo to tak, že (dejme tomu v roce 4 před naším letopočtem) bylo Slovo, Logos, tvůrčí slovo Boha, slovo Božího zaslíbení.   Skrze to slovo, ten Logos Bůh před věky stvořil celý svět i vesmír.

Apoštol Jan má za počátek Ježíše na mysli to stejné jako další 3 pisatelé evangelií - Matouš, Marek, Lukáš.   Nepíše jiný příběh. O Ježíši v preexistenci.

A to Slovo Boha, to tvůrčí Slovo, ten Logos, plán, záměr, předzvědění  -  se realizovalo, stalo se skutkem, uskutečnilo se.  Bůh splnil co vymyslel a zaslíbil narozením Ježíše v Betlémě.

/ Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi — Otec, Slovo a Duch Svatý — a ti tři jsou jedno. /

To jsem už tu psal několikrát.  Ten verš 1 Jan 5,7 je podvrh.   Nepatří do Bible.

/Ježíš byl ve 12 letech "v chrámu svého Otce". Všichni žasli nad jeho poznáním. /

To má něco společného s preexistencí Ježíše ?

 

Ano je pravda,že tyto verše nepatří do Bible.

Jak, ale vysvětlíš např. tyto verše:

Kol.1:15-17 On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On je přede vším a všechno v něm spočívá.

  Žid.1:2,10 na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. A: ‚Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem tvých rukou.

1 Kor.10:4 a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.
Ještě mně na to nikdo neodpověděl.

Přečti si str. 73 - 85

       a str.  104 - 113

1 Kor 10:4   jsem odpovídal výše.

/Kdy se to mělo tedy stát a jak tomu rozumět nebylo vysvětleno./  ?

Stalo se to v Boží mysli, v Božím záměru, před stvořením světa

Bůh nejdřív něco naplánuje,   a pak to realizuje ve svůj čas.

Jan 1:1-3,10,11 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze něj a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. 

Všechno vzniklo skrze NĚ  (nikoliv srze něj),  skrze to slovo, ten Logos.

/ Tyto verše zcela jednoznačně a jich ještě více, potvrzují pravdu o tom, že Ježíš jako duchovní bytost existoval v nebi dříve, než se stal člověkem a že se se svým Otcem podílel na stvoření./

Ne, vůbec ne.

Rozhodným argumentem proti je fakt, že Ježíš o tom nic nevěděl. Nic z toho si nepamatoval. Nezbyly mu ani střípky schopností a dovedností, které údajně měl v preexistenci.

Všechno vzniklo skrze něj a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.

Ano, skrze slovo Boha, skrze Boží tvůrčí Logos.  Bůh naplánoval, řekl - a stalo se.

Ne skrze Ježíše, jak si do toho textu vymýšlejí a domýšlejí někteří lidé.

Ano, slovo se stalo tělem i tehdy, když Bůh stvořil zemi.  Nabralo skutečnou, fyzickou podobu.

Stalo se tělem i tehdy když Bůh stvořil Adama s Evou.

Lidská fantazie je bez hranic.

Dokáže si zdůvodnit kde co.

Ovšem v případě Adama a Evy to Slovo nebylo Bůh - jak píše Jan o Kristu - ale skrze Slovo (Logos) byli lidé stvořeni.

To slovo, ten Boží Logos, bylo vždycky Bůh,  Boží tvůrčí moc.

To není jiný Bůh vedle Boha.

Slovo "Logos" má v Bibli jenom dva významy; Je to Slovo, je to Rozum. A je to Slovo, poslané od Boha (Iz 55,11).

Je to Slovo, o kterém Píše evangelista Jan - Slovo, které bylo u Boha, Slovo, které bylo Bůh...

Slovo, které se stalo tělem ...

Jan 3:13 Nikdo nikdy nešel do nebe kromě toho, který přišel z nebe – Syna člověka. (NIV) Židé by Janova slova nebrali tak, že by se Kristus „vtělil“. Bylo běžné, že říkali, že něco „přišlo z nebe“, pokud byl jejím zdrojem Bůh. Například Jakub 1:17 říká, že každý dobrý dar je „shůry“ a „sestupuje“ od Boha. Co tím James myslí, je jasné. Bůh je Autorem a zdrojem dobrých věcí v našem životě. Bůh pracuje v zákulisí, aby poskytl to, co potřebujeme. Tento verš neznamená, že dobré věci v našich životech přicházejí přímo z nebe. Většina křesťanů zažívá, že jim Pán žehná prostřednictvím jiných lidí nebo událostí, ale uvědomují si, že konečným zdrojem požehnání byl Pán. Měli bychom aplikovat Janova slova stejným způsobem, jakým rozumíme Jakubovým slovům – že Bůh je zdrojem Ježíše Krista, kterým byl. Kristus byl Boží plán a Bůh pak přímo zplodil Ježíše. Existují také verše, které říkají, že Ježíš byl „poslán od Boha“, což je fráze, která ukazuje Boha jako konečný zdroj toho, co je posláno. Jan Křtitel byl muž „poslaný od Boha“ (Jan 1:6) a byl to on, kdo řekl, že Ježíš „přichází shůry“ a „přichází z nebe“ (Jan 3:31). Když chtěl Bůh lidem říci, že jim požehná, když budou dávat desátky, řekl jim, že otevře okna „nebe“ a vylije požehnání (Mal. 3:10 – KJV). Všichni samozřejmě rozuměli použitému idiomu a nikdo nevěřil, že Bůh doslova sesype věci z nebe. Věděli, že tato fráze znamená, že původem požehnání, která obdrželi, je Bůh. Dalším příkladem je, když Kristus mluvil a řekl: „Janův křest – odkud se vzal? Bylo to z nebe nebo od lidí?" (Matouš 21:25). Samozřejmě, že Janův křest by byl „z nebe“, kdyby byl zdrojem zjevení Bůh. John ten nápad nedostal sám od sebe, přišel „z nebe“. Tento verš objasňuje idiom: věci mohou být „z nebe“, tj. od Boha, nebo mohou být „od lidí“. Tento idiom je stejný, když se používá o Ježíši. Ježíš je „z Boha“, „z nebe“ nebo „shůry“ v tom smyslu, že Bůh je jeho Otec, a tedy jeho původ. Myšlenka přijít od Boha nebo být Bohem poslána je také objasněna Ježíšovými slovy v Janovi 17. Řekl: „Jako ty jsi mne poslal do světa, já jsem je poslal do světa“ (Jan 17:18). Dokonale rozumíme tomu, co měl Kristus na mysli, když řekl: "Poslal jsem je do světa." Myslel tím, že nás pověřil nebo jmenoval. Nikdo si nemyslí, že jsme byli v nebi s Kristem a inkarnovali jsme se do těla. Kristus řekl: "Jak jste poslali mě, poslal jsem já je." Ať už tedy vezmeme frázi, kterou nám Kristus poslal, jakkoli, tak bychom měli chápat frázi, že Bůh poslal Krista.

..." Nikdo nikdy nešel do nebe kromě toho, který přišel z nebe – Syna člověka.

Bylo běžné, že říkali, že něco „přišlo z nebe“, pokud byl jejím zdrojem Bůh."...

Vždyť tento výklad je zcela slaboduchý!

Jestliže se píše, že nikdo nikdy  (mimo Krista)  - nelze to vykládat tímto způsobem - že to bylo přece naprosto běžné. Že každý Boží dar pochází od Boha.

O Henochovi i o Eliášovi je napsáno, že byli vzati z tohoto pozemského života (i s tělem). Nikde se ale už neupřesňuje, kam že to vlastně byli vzati.

Při stvoření lidí už Bůh zamýšlel, že jejich místo po ukončení jejich pozemského života bude spolu s ním v nebi. Takový byl původní Boží plán; až by člověk naplnil své pozemské dny a úkol, který pro každého člověka nebeský Otec v tomto světě připravil (Ef 2,10), tak by i bez smrti těla člověk byl přenesen k Bohu do nebe.

Však první lidé zhřešili a ztratili nárok na Boží synovství.

Byli vyhnáni z ráje a jim i jejich potomkům připadl úděl v potu tváře si dobývat svůj chléb, v bolestech rodit děti ... A důsledkem hříchu se oni i všichni jejich potomci stali v těle smrtelnými.

Důsledkem prvotního hříchu je ztráta dědictví věčného života v nebi. Duše zemřelých odcházely na "místo mrtvých" (šeol, "vězení", "peklo") a tam čekaly na Mesiáše - Krista, na svého Vykupitele. 

Když přišel Mesiáš, svojí obětí "otevřel brány vězení" (1 Pt 3,19) a pak teprve duše všech spravedlivých Starého zákona, určených k věčnému životu, mohly vstoupit do věčné blaženosti v nebi.

Kdyby tomu nebylo právě tak, žádný z lidí by přece nepotřeboval Mesiáše a mohl by se dostat do nebe vlastním úsilím. Ale jak víme, nebeská blaženost je Božím darem, nezískává se za naše zásluhy, ale z pouhé Boží milosti - za zásluhy Krista.

A tak i Henoch, i Eliáš potřebovali Vykupitele stejně, jako ho potřebuje i každý z nás.

ecr

ecr

ecr

Existence Boží Trojice nemusí být naprosto nepředstavitelná, a stojící a priori proti zdravému rozumu. 

Každý si může představit třeba trojúhelník, tedy nejjednodušší plošný útvar, který má 3 strany, úhly a vrcholy a přesto tvoří jeden celek. 

Nebo mnohem zajímavější příklad z fyziky: Nám všem dobře známá voda, chemicky H2O existuje ve třech skupenstvích : pevném, kapalném a plynném. A teď pozor: existuje stav, kdy je voda na parametrech tzv. Trojného bodu (tlak 0,61 kPa; teplota 273,16 K – čti kilopaskalů, Kelvinů), kdy vedle sebe v prostoru existují v rovnováze současně všechna 3 skupenství, tedy led, voda i pára. Tyto skutečnosti jsou známy dnes každému, kdo se trochu zabývá odvětvím fyziky zvaném termodynamika, resp. termomechanika.

Trojný bod je tak důležitý, že od něj, a od absolutní nuly (teploty vesmírného prostoru) byla odvozena jednotka teplotního rozdílu, již zmíněný Kelvin (K).

A já se ptám: Když může existovat voda jako malá část díla Božího současně ve třech aspektech – proč by nemohl Stvořitel ??? Nechce nám tou trojností Stvořitel něco naznačit ? Třeba trojrozměrným prostorem v němž všichni žijeme?

Samozřejmě, že existenci Boží Trojice nelze dokázat euklidovskou geometrií nebo termodynamikou, ale jako pomůcka pro základní představu tyto příklady alespoň v prvním přiblížení postačí.

ecr

Mikim je také zcela nebiblický pojem - a nevymysleli ho žádní katolíci.

Vyhlásím rozhodnutí Hospodinovo.

Řekl mi: „Ty jsi můj syn;

dnes jsem se stal tvým otcem. Bible viz další překlady

"dnes." I když se komentátoři dohadují o tom, na který den se „dnes“ vztahuje, jedna věc, která je z tohoto prohlášení jasná, je, že Mesiáš byl zplozen v určité době v historii. To je v přímém protikladu k trojiční doktríně, že Mesiáš je „věčně zplozený“. Viz komentář k Žalmu 2:2.

... Králové země zaujmou stanovisko, a vladaři se spolu radí proti Jahve a proti jeho Pomazanému, rčení: Bible viz jiné překlady a[2] Nebo „jeho Mesiáš“ "jeho pomazaný." Božím pomazaným je vládnoucí král a nakonec Mesiáš Ježíš Kristus. Žalm 2 má dvě významové roviny. Jedním z nich je, že jde o oslavu davidovských králů, kteří vládli v Jeruzalémě. Žalm 2 byl součástí žalmů, které byly recitovány (nebo zpívany) při korunovaci judského krále. Například Bůh nazval Šalomouna „synem“ ve 2. Sam. 7:14. Bůh si vybral Davida ze svých bratrů a pracoval v zákulisí, aby mu dal postavení krále. Poté uzavřel smlouvu, že Mesiáš bude vládnout na Davidově trůnu, a Mesiáš je nazýván „synem Davidovým“. V typickém hyperbolickém stylu je davidovský král vznešený a říkají se o něm grandiózní věci, jako že by mohl vládnout až na konec světa. Na jiné úrovni však vidíme, že davidovský král je jen stínem skutečného námětu žalmu, Mesiáše. Židovští rabíni to tak přijali.a Nový zákon nám ukazuje, že primárním a zamýšleným předmětem žalmu byl Mesiáš (Skutky 4:25–26; 13:33; Židům 1:5; 5:5). Navíc pouze Mesiáš skutečně naplní text žalmu a bude vládnout nad celou zemí a všemi národy. Žádný jiný izraelský král neudělal nic podobného. James Mays píše: „Druhý žalm je poetická řeč Mesiáše. Je to jediný text ve Starém zákoně, který na jednom místě hovoří o Božím králi, Mesiáši a synovi, což jsou tituly tak důležité pro představení Ježíše v evangeliích. Mays také poukazuje na to, že Žalm 2 je žalm, který se zabývá otázkou moci: „Kde nakonec sídlí moc ovládat síly působící ve světových dějinách? V Žalmu 2 vidíme, že konečnou moc má Jahve, a on pak tuto moc deleguje na Mesiáše. Žalm 2 je jednou z velkých částí Písma, která poukazuje na to, jak velkorysý je Bůh a jak velký je Jeho Mesiáš. Bůh povýšil svého Mesiáše, Ježíše Krista, za svého krále, který vládne na zemi; a Ježíš Kristus žil bezhříšným životem v poslušnosti Bohu a zaslouží si své vyvýšené postavení Božího krále spolu s veškerou autoritou a uctíváním, které mu dáváme. Žalm 2 je také jednou z mnoha částí Písma, které dokládají, že nauka o Trojici není správná. Mesiáš je zobrazen jako Jahveho volba a pod Jahveho kontrolou a vedením. Mesiáš je „Jahvův pomazaný“ (Ž 2:2), Jahvův král (Ž 2:6) a „dnes“ zrozený z Jahve, což znamená, že není věčný jako Jahve.

Lk. 23:43 "I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, DNES budeš se mnou v ráji."

Správný preklad:

Lk. 23:43 "I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě dnes, budeš se mnou v ráji."

Zločinec urcitě nebyl v den ukřižování v nebi stejně jako tam nebyl Kristus, který byl vzkříšen až po třech dnech a nocích a je o něm napsáno, že byl první vzkříšený Bohem z lidí:

BHPk+ Bunning Heuristic Prototype Greek New Testament (Koine)

Luk 23:43: "και ειπεν αυτω αμην σοι λεγω σημερον μετ εμου εση εν τω παραδεισω"

CT ST 1550 Stephanus (ST)

Luk 23:43: "και ειπεν αυτω ο ιηϲουϲ αμην λεγω ϲοι ϲημερον μετ εμου εϲη εν τω παραδειϲω"

CT WH 1885 Wescott and Hort (WH)

Luk 23:43: "και ειπεν αυτω αμην ϲοι λεγω ϲημερον μετ εμου εϲη εν τω παραδειϲω"

GA 01 Codex Sinaiticus, designated by ℵ or 01

Luk 23:43: "ϗ ειπεν αυτω αμην λεγω ϲοι ϲημερον μετ εμου εϲη εν τω παραδιϲω"

GA 02 Codex Alexandrinus, designated by A or 02

Luk 23:43: "και ειπεν αυτω ο ι̅ϲ̅ αμην λεγω ϲοι ϲημερον μετ εμου εϲη εν τω παραδειϲω"

GA 03 Codex Vaticanus, designated by B or 03

Luk 23:43: "και ειπεν αυτω αμην ϲοι λεγω ϲημερον μετ εμου εϲη εν τω παραδειϲω"

GNTTH+ The Greek New Testament, Produced at Tyndale House, Cambridge

Luk 23:43: "καὶ εἶπεν αὐτῷ· ἀμήν σοι λέγω· σήμερον μετ᾽ ἐμοῦ ἔσῃ ἐν τῷ παραδείσῳ."

TR'1550+ Textus Receptus 1550 Stephanus (with accents, Strong's numbers and parsing info)

Λκ 23:43: "καὶ εἶπεν αὐτῷ ὁ Ἰησοῦς, Ἀμήν λέγω σοι σήμερον μετ' ἐμοῦ ἔσῃ ἐν τῷ παραδείσῳ"

O návratu Svatého ducha zpět na nebesa se tady nikde nic nepíše. 

Svatý ducha přenáší moc Nejvyššího tedy Boha Otce JHVH na Marii a ta s ním otěhotní.

..."...že "trojice" je blud."...

Říká kdo?

Ale i tak děkujeme za názor.

O lidských omylech je legitimní hovořit.

U vědomí toho, že se stále jedná o tajemství, které lidským rozumem nedokážeme obsáhnout. Jsme ale schopni rozumem (intelektuálně) rozlišit, jaký být Bůh určitě nemůže a tím si poopravit svoje vnímání Boha.

Už jsem to takto vysvětloval Františkovi: