Grano Salis - Křest dětí

Námitky Námitky proti křtu dětí jsou velmi starého data a nejčastěji mají některou z následujících podob:
- mezi křtem dítěte a okamžikem, kdy skutečně uvěří, je velmi dlouhá doba, a není ani jisté, zda k víře vůbec někdy dospěje,
- milost, která je člověku dávána v nějaké svátosti, má být tímto člověkem chtěna a osobně přijímána,
- křtem vnucujeme dítěti nejen milost, ale i příslušnost k církvi; aniž se může svobodně rozhodnout, stává se katolíkem se všemi závazky církevního práva, bereme mu možnost "vybrat si" svobodně víru a církev, ve které chce žít,
- v současné době není společnost křesťanská, a tak je dítě hned od začátku svého života jakousi výjimkou,
- křest dětí připomíná magické praktiky, kdy nějakým úkonem chceme dosáhnout příznivého účinku vzhledem k duchovým silám, a zároveň tím nepravdivě "produkujeme" křesťany, ačkoliv u pokřtěného dítěte ještě nemůžeme mluvit o tom, jakého je vyznání.

Důvody pro křest Naším hlavním problémem však nejsou důvody proti křtu malých dětí, ale naopak důvody pro tento počin. Pokud nám bude jasné, proč křtít malé děti, budeme schopni jiným i sami sobě odpovědět na všechny tyto a podobné námitky, nebo dokonce rozpoznat příčinu, ze které pramení. Až příliš často slýcháme jako hlavní důvod pro křest "babička si to přeje a já jí chci udělat radost", nebo "je to v naší rodině zvykem, všichni musíme být pokřtěni". A to nehovořím o důvodech, které vyjdou najevo jen u velmi upřímných lidí, jako "aby dítě tolik neplakalo", "aby mělo v životě štěstí" nebo dokonce "aby nám babička odkázala chalupu". Takovéto důvody nejen neobstojí proti sebemenší překážce, jakou může být například požadavek na pečlivou přípravu rodičů, ale signalizují, že rodiče zřejmě žádají o něco, co jim církev nemůže nabídnout. Především si musíme uvědomit, že dítě je křtěno "ve víře církve". Jenom v kontextu této víry má křest smysl, jako jedinečný prostředek spásy. Tato víra nám s jistotou Božího zjevení říká, že člověk je od početí zatížen dědičným hříchem, je v určitém "otroctví" bez svého osobního zavinění, že každý člověk tedy potřebuje spásu, kterou nám zasloužil Ježíš Kristus, Syn Boží, svou smrtí na kříži, a že účast na tomto všobecném vykoupení nám zjednává právě křest. Podívejme se ale podrobněji na situaci člověka po pádu do dědičného hříchu. Bůh zamýšlel a stvořil člověka k nadpřirozenému cíli - k životu věčnému v Boží přítomnosti. K tomu také dostal původně nadpřirozenou výbavu, aby svého cíle mohl dosáhnout - to je milost, účast na Božím životě. Prvotní hřích člověka o nadpřirozený organismus připravil, a tak se každý z nás narodil ve stavu jakéhosi duchovního "zmrzačení". Cíl člověka zůstává stejný, jenže chybí prostředky k jeho dosažení. Odtud pramení ta trvale neuspokojitelná touha člověka po lásce, štěstí, dokonalosti, která je jedním z nejvýmluvnějších svěd- ků toho, že člověk je určen k něčemu, co přesahuje nejen jeho, ale jakoukoliv pozemskou skutečnost. Účinky křtu Bůh nám v Ježíši Kristu nabídl uzdravení, vysvobození z naší omezenosti. Chce v nás obnovit ztracenou milost, vrátit nám nadpřirozený život. Ježíš Kristus zjevil a církev neomylně učí, že právě křtem Bůh s jistotou svého slibu dává pokřtěnému tento dar. Nyní tedy můžeme pochopit, jaké jsou skutečné účinky křtu:
- osvobození: křtem se odpouštějí všechny hříchy, tedy jak dědičný, tak případné osobní, jakož i všechny tresty za hříchy. Vykoupit z otroctví znamená dát svobodu. Právě křtem je cena, kterou "zaplatil" Ježíš Kristus na kříži, přiřazena konkrétnímu člověku. To platí i pro hřích dědičný. Křtem tedy v tomto smyslu dítěti svobodu nebereme, ale naopak zprostředkováváme.
- dar nadpřirozeného organismu: křest dělá z pokřtěného "nové stvoření", adoptivní Boží dítě, které se stává účastným božské přirozenosti, údem Kristovým, jeho spoludědicem a chrámem Ducha svatého. Je velmi důležité nechápat tyto výrazy jako fráze, ale důkladně je promyslet, aby nám došlo, jak obrovským darem je křestní milost. Pojmy jako milost posvěcující, milost ospravedlnění, dary Ducha svatého, vlité ctnosti, osobní charismata - to jsou slova odrážející úžasnou realitu, kterou sice ústy často vyznáváme, ale mnohdy na ni srdcem "zapomínáme".
- přivtělení k církvi: křtem se dítě stává údem viditelného Těla Kristova - společenství Božího lidu - církve. Nejde zde ani zdaleka hlavně o aplikovatelnost církevního práva se všemi jeho nároky, požadavky a příkazy na ubohého človíčka, ale dar účasti na dobrech tohoto společenství živých i zemřelých lidí s Kristem jako hlavou, dar účasti na modlitbách církve, jejích přímluvách, prosbách, prostě dar přístupu k celému pokladu, který je církvi svěřen. Je opět na nás, zda tato slova vezmeme vážně a dovolíme jim, aby nám zprostředkovala zahlédnutí velikosti takového daru. Nechci-li tedy dítě pokřtít, "nechávám-li to na něm", upírám mu tyto dary, chci, aby tyto dary "ještě neobdržel". Dítě samo se zatím o ně hlásit nemůže. Proč chci, aby mé dítě "ještě" nebylo osvobozeno, osvíceno, vybaveno napřirozeným organismem, proč chci, aby "ještě" nebylo dítětem Božím, členem společenství Božího lidu, proč chci, aby se na ně "ještě" nevztahovala dobrodiní církve putující, trpící a oslavené? Tak by měla znít otázka o křtu dítěte. Nejpádnější důvod - pochopení Vysvětlení je jenom jediné: nedochází mi, "ne dost věřím" všemu tomu, co bylo shora o křtu a jeho účincích řečeno. A přitom je to učení církve, pravda víry, kterou údajně vyznávám a ve které má být dítě pokřtěno. Lze tedy uzavřít, že hlavní příčinou pochyb o vhodnosti křtu malých dětí je u věřících nedostatek pochopení, co vlastně křest je. Že chtějí žádat něco, co sice nazývají "křest", ale co je ve skutečnosti něčím úplně jiným, než jim církev nabízí. Je tedy naší povinností vysvětlovat a snažit se, aby pojem křest byl chápán v celé jeho bohatosti, aby pak rodiče skutečně žádali církev o křest svatý - svátost první a nejdůležitěší v životě každého člověka. Křest se nikdy neuděluje bez víry. V případě malých dětí je touto vírou nutnou k udělení křtu víra církve - Božího lidu, který při udílení svátosti v daném okamžiku reprezentují především rodiče a kmotři, ale i celé shromáždění. Křest je nejen znamením víry, ale může být i příčinou uvědomělého "uvěření". K němu je totiž v každém případě potřebná milost. Svou přirozeností člověk sám nikdy, v dětství ani v dospělosti, tak vysoko nedosáhne. V případě nepokřtěného přichází v úvahu milost pomáhající, která dává člověku možnost vůbec o Bohu uvažovat a dává mu sílu ke správným krokům. V případě pokřtěného v dětství už je tu celý nadpřirozený organismus, který tíhne ke svému rozvinutí. Rozhodování k uvědomělé víře začíná tedy o značný kus cesty dál. Omezování svobody? Nejvážnější námitka se však skrývá za zdánlivým respektováním důstojnosti člověka a jeho svobody. Vedle úvahy o otroctví hříchu a svobodě dítek Božích je zde namístě si uvědomit, že žádný člověk není absolutně svobodný. Je vystaven nejrůznějšímu kulturnímu a společenskému ovlivňování, kde nám kupodivu respektování jeho "svobody" na mysl vůbec nepřijde. Málokterému dítěti je ponecháno na jeho rozhodnutí, jakou mateřštinou bude mluvit, zda bude psát latinkou nebo azbukou, zda bude chodit oblečené nebo nahaté, zda bude jíst jenom dorty a bonbóny, zda bude vzděláváno tak či onak, pokud vůbec. V tom všem jsme si jisti, že jednáme v zájmu dítěte, a proto rozhodujeme za ně. Pouze v otázce křtu se obáváme, že je příliš ovlivňujeme. Navíc je každý rozumný tvor vázán určitými absolutními povinnostmi k Bohu, které křest pouze potvrzuje, nikoliv zavádí, a zároveň umožňuje pokřtěnému, aby je splnil. Vždyť Nový zákon popisuje křesťanský život ne jako otroctví nebo nátlak, ale jako vstup do života pravé svobody. Teď už snad nebudou znít tak stroze slova Kodexu církevního práva, jež jsou pouze zhuštěním učení církve o křtu malých dětí: Kán. 867: Rodiče jsou povinni dbát, aby jejich děti byly pokřtěny v prvních týdnech po narození; co nejdříve po narození nebo i před ním přijdou k faráři, aby požádali o křest dítěte a náležitě se na něj připravili. Kán. 868: Aby dítě bylo dovoleně pokřtěno, je třeba: souhlas rodičů nebo alespoň jednoho z nich... a opodstatněná naděje, že bude dítě vychováno v katolickém náboženství; jestliže tato (naděje) zcela chybí, odloží se křest podle předpisů partikulárního práva a důvod se oznámí rodičům. Dovoleně se v nebezpečí smrti křtí dítě katolických i nekatolických rodičů, i proti jejich vůli. Na závěr bych rád uvedl krásná slova svatého Augustina: "Maličkým propůjčuje matka církev nohy druhých, aby mohli přijít, srdce druhých, aby mohli uvěřit, jazyk druhých, aby mohli vyznat svou víru. Ten, kdo nese dítě, odpovídá. Dítě je uzdraveno slovem druhého, protože bylo zraněno vinou druhého. Věří v Ježíše Krista? To je otázka. Odpověď zní: Věří" (Kázání 176,2) Vojtěch Soudský Literatura: Paolo Giglioni: Svátosti Krista a církve, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996.

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace