Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Dějiny protestantismu v USA I. 1 část: „Od puritánů k letničním“ Napsal Aleš Franc, Brno 2003 1 Předmluva V poslední době vzrůstají v Evropě protiamerické postoje. USA jsou nám představovány jako velmoc usilující o světovou nadvládu, vyvolávající světové konflikty a hrozící podrobit si každého, kdo nebude dostatečně proamerický. Už od základní školy jsme se mnozí učili, jak velké zlo byla válka ve Vietnamu a v Koreji, a nyní slýcháme podobné hlasy o vedení války v Afgánistánu či v Iráku. Nikdo nám však neřekl, že obě války byly rozpoutány agresí místních komunistických diktatur ve snaze ustavit světovou diktaturu proletariátu mající za cíl zničení „světového kapitalismu“ v čele s USA. Podobně se dnes taktně zamlčuje, že muslimové vedou svatou válku za ustavení „celosvětové vlády islámu“ a zničení USA, podporujících Izrael. Navíc nebýt Ameriky, mohla dnes celá Evropa mluvit německy, resp. rusky, a Jižní Korea se mohla těšit Kim Ir Senově lidové demokracii. Američané si své prsty pálili za Evropu vícekrát, krev jejich vojáků tekla daleko od domova, ale díků se jim za to dostalo poskrovnu. 2 Anglická předehra 2.1 Papežské dominium v Anglii Než přistoupíme k popisu amerického protestantismu, zastavme se alespoň na malou chvíli u anglické reformace, ve které má americká historie, kultura i náboženství své kořeny. Pro osvěžení zde uveďme, že v roce 1045 Řehoř VI. prohlásil, že papežovi přísluší bezmezná poslušnost, týkající se i monarchů. V roce 1066 proto Vilém Dobyvatel zabil s papežským požehnáním anglického krále Harolda, dobyl Anglii a byl v Londýně, na Boží hod vánoční roku 1066, korunován za krále. Vilém byl papežem prohlášen za „Mstitele nebes“, který má anglický lid učit poslušnosti Vikáři Krista a zajistit Vatikánu včasné placení poplatků pro svého apoštola. V roce 1205 se uvolnilo místo canterburského biskupa, na něhož mniši bez králova souhlasu dosadili svého převora. Avšak po královském neformálním vetu, zřejmě ze strachu z možných následků, mniši nakonec uznali královského kandidáta. Rozhořčený papež tuto volbu okamžitě vetoval a na místo arcibiskupa dosadil poddajného kardinála Štěpána Langtona. Král Jan Bezzemek pro toto hrubé porušení královských výsad odmítl papežovu volbu potvrdit. Následně, v roce 1208, papež Innocenc III. vyhlásil nad Anglií církevní klatbu a exkomunikoval krále. Král se nedal zastrašit a začal konfiskovat církevní majetek. Po svém pokusu o odpor, pod vidinou křížové výpravy, se však nakonec kompletně podrobil papeži a vzdal se své koruny, kterou dostal zpět až jako vazal Svaté stolice. Angličtí baroni, znepokojeni vývojem těchto událostí, si vůči králi vymohli podepsání listiny práv a svobod jasně vymezující moc institucí včetně kontroly králova vládnutí. Listina vešla ve známost jako „Magna Charta Liberatum“. Tento dokument, datovaný 15. května 1213, je považován za jeden z kořenů pozdějších pilířů demokracie, a to „vlády práva­“ zaručující, že zákon platí jak pro vrchnost, tak pro poddané, a je možné se jej veřejně dovolat. V čisté formě je tento základní princip obsažen v Písmu svatém, které je nadřazeno jak církevním autoritám, tak prostým ovcím, neboť „Bůh nikomu nestraní“. Vatikán však vytrvale bojoval proti každému postupu směřujícímu od vlády absolutních monarchií k vládě lidu a Magna charta byla okamžitě odsouzena papežem Innocencem III., který ji prohlásil za neplatnou a exkomunikoval všechny barony, kteří ji získali. Papež Innocenc IV., který vládl v letech 1243–1254, si se svým předchůdcem nijak nezadal, když prohlásil, že je z Božího pověření vládcem světa. Bonifác VIII. zašel ještě dále, když ve své Bule „Unam Sanctam“ z roku 1302 učinil absolutní poslušnost papeži podmínkou spásy! 2.2 Anglická reformace a protireformace V této době však povstávali lidé jako např. John Wicclife, oxfordský profesor, jeden z největších vzdělanců tehdejší doby, který veřejně odsoudil transsubstanciaci, uctívání svatých a obrazů, papežství a pyramidální církevní hierarchii a žádal odluku církve od státu. V roce 1489 arcibiskup Morton veřejně pranýřoval morální zvrácenost církevních představitelů a defacto oslaboval moc katolického kléru. Této nálady využil papežem poctěný „Obránce víry“ Jindřich VIII., nesmiřitelný odpůrce reformace, který toužil po rozvodu se svou neplodnou španělskou chotí, aby se mohl znovu oženit s mladou Annou Boleynovou, která by mu zplodila následníka trůnu. Papež Klement VII. však Jindřichovu žádost zamítl. Rozhněvaný král se proto odtrhl od Říma a prohlásil se hlavou anglické církve a 11. listopadu 1534 parlament jeho volbu potvrdil. Král však nadále zůstal formálně věrným některým katolickým doktrínám a začal upalovat jak reformátory, kteří se protivili katolickým doktrínám, tak katolíky, kteří se bouřili proti Jindřichovu vzdoropapežství. Za prvních dvacet let jich zahynulo na šest desítek. V roce 1526 William Tyndal přeložil do angličtiny Bibli, která se tiskla v roce 1532 v Německu a do Anglie byla pašována. Přes spálení mnoha výtisků a přes Tyndalovo upálení v roce 1536 Jindřichova krutovláda již dále nemohla zastavit reformaci, která se stala náboženstvím celé země. Zásluhu na tom měl i parlament, který byl relativně spolehlivou pojistkou moci vůči zneužití jednotlivcem a vedle vlády práva tvořil druhý pilíř demokracie, která se vlivem protestantismu pozvolna vyvíjela. Jindřich zemřel v roce 1547. Anglie začala poskytovat azyl protestantům z celé Evropy a např. Hugenoti, kterým se podařilo uprchnout z Francie, zmodernizovali anglický průmysl natolik, že se Anglie stala průmyslovou velmocí. K moci se dostala protestantka lady Jane Gray, po pěti letech se ale anglickou královnou stala fanatická katolička Marie a vysloužila si jméno, kterým se zapsala do historie: „Krvavá Mary.“ Během tří let svého vládnutí nechala Krvavá Marie upálit tři stovky protestantů, z nichž bylo šedesát žen. John Fox o této smutné etapě anglických dějin napsal „Knihu Mučedníků“, která se svého času stala po Bibli nejprodávanější knihou a byla k mání v každém kostele a na všech veřejných místech. Fox zde popisuje mučednickou smrt arcibiskupa Thomase Cranmera, kterého před tím papeženci donutili podepsat učení o transsubstanciaci. Avšak 21. března 1556 Cranmer před davem v kostele sv. Marie v Oxfordu prohlásil: „A teď, když přicházím ke konci svého života, vidím před očima nebe, připravené mne přijmout – jinak by mne pohltilo peklo. Proto vám sdělím svou víru, to, v co věřím. Nyní docházím k tomu největšímu, co tolik znepokojuje mé svědomí – víc než cokoliv jiného, co jsem učinil, či řekl ve svém životě: Podepsal jsem se svým jménem pod lživý dokument, což nyní odvolávám – učinil jsem tak ve strachu o život. A protože to spáchala má ruka a psala proti vůli mého srdce, bude tato ruka potrestána jako první – až vejdu do plamenů, má ruka shoří první! A co se týče papeže, odmítám ho jako Kristova nepřítele a Antikrista – se vším jeho falešným učením!“ Rozzuření papeženci Cranmera okamžitě umlčeli a odvlekli k místu, kde biskupové Hugh Latimer a Nicholas Ridley byli upáleni o šest měsíců dříve. Cranmer dodržel svůj slib, natáhl ruku před sebe a držel ji v ohni bez zachvění, až shořela na uhel, ještě než se plameny dotkly jeho těla. Dokud mu sloužil hlas volal: „tato nehodná ruka“ a pak navždy ztichl. V letech 1553 až 1558 prchá před Marií do zahraničí skupina lidí, kteří se budou později nazývat puritáni (od latinského purus = čistý). Od běžného státního protestantismu se odlišovali v tom, že za nejvyšší autoritu církve nepovažovali krále, nýbrž Písmo, neuznávali obřadní roucha a v podstatě navazovali na Wicclifovo učení, které mnozí rozšířili o Kalvínovo učení o predestinaci. Krutá mučení protestantů, jako např. vytrhávání vnitřností zaživa, nakonec znechutila i Mariiny stoupence. Když pak Marie nakonec zemřela a odešla tam, kam patřila, byla vystřídána svou sestrou Alžbětou a díky parlamentu, kterým Marie okázale pohrdala a usilovala o jeho likvidaci, bylo relativně snadné obnovit v zemi náboženskou svobodu. Alžběta nepatřila podle Johna Knoxe mezi dobré protestanty, ale hájila princip, podle něhož člověk nesměl na hranici pro nějaké dogma a lidé měli možnost vyjádřit svůj svobodný názor. V roce 1542 kardinál Caraffa zavedl v Římě inkvizici a protestanti byli od té doby jejími tučnými sousty. Byl zaveden seznam zakázaných knih. Zatímco v Anglii vládl zákon a na vládu královny dohlížel parlament, v Římě se vládlo rukou jednoho muže, který sám zákon představoval. Anglie byla proto Římu trnem v oku a v roce 1570 papež Pius V. začal podnikat kroky k násilnému převzetí moci v Anglii a nařídil proto anglickým katolíkům, aby Alžbětu svrhli z trůnu. Do Anglie proto začínají přijíždět jezuité s příkazem zavraždit královnu. Spiknutí však bylo odhaleno, konspirátoři pochytáni a 120 duchovních a 60 laiků bylo popraveno za velezradu. O některých pokusech o atentáty jsme se zmínili v předmluvě. Vše vyvrcholilo, když se v roce 1588 španělský král Filip rozhodl protestantskou Anglii porazit a vystrojil velké invazní loďstvo. Španělé byli na moři v té době pokládáni za neporazitelnou velmoc. Protestanti již měli namále, podařilo se jim však odrazit první španělský pokus o přiblížení se k anglickým břehům, a když se Španělé rozhodli plout dále na sever, v Severním i Norském moři je jako zázrakem neustále pronásledoval silný vítr a bouře. Desítky rozbitých vraků lemovaly pobřeží Skotska a Irska a přeživší katolické námořníky zabíjelo protestantské obyvatelstvo. Tím se otevřela cesta k vládě na moři a osídlování Severní Ameriky. I přes toto mocné a chápané jako Bohem dané vítězství se papež nevzdává a do Anglie opakovaně přijíždějí atentátníci z řady jezuitů. Po řadě neúspěšných atentátů na královnu Alžbětu a pokusu o zničení parlamentu několika sudy střelného prachu ze strany katolíků za vlády skotského krále Jakuba I. (1603–1625), vyhlásil parlament přísnou věrnost anglickému králi. Každý katolík musel vyznat, že „papež žádným způsobem není oprávněn svrhnout krále z trůnu a okrást ho tak o jeho říši a panství.“ Karel I., který vystřídal Jakuba, se však znovu začal přiklánět ke katolicismu a skotským puritánům vnucoval katolické obřady. Zemi opětovně hrozila rekatolizace. Roku 1638 proto došlo k puritánské vzpouře a král musel ve svých snahách ustoupit. Avšak londýnský biskup Laud přišel s myšlenkou „ekumenismu“, který – stejně jako v dnešní době – znamenal návrat protestantů do lůna katolické církve. Puritáni však s touto strategií měli své zkušenosti a tuto vizi nesdíleli. Laud proto jako přesvědčovacích prostředků použil „ohně a mučení“. V Anglii však bylo možné se vůli krále, byla-li v rozporu se zákony, vzepřít, jelikož zde platila teorie Jana ze Salisbury, který byl významným teoretikem v oblasti státovědy a který položil základ teorie, které dnes říkáme „vláda zákona“. Jan rozlišoval mezi dvěma „těly krále“. Jedno tělo představovalo „vládce jako člověka“ a druhé „vládce jako úřad“. Úřad se měl uskutečňovat podle morálního a vrozeného zákona, který je nadosobní a kterému byl poddán i vládnoucí král, který jej měl zároveň jako člověk ztělesňovat. Tato teorie o „dvou tělech krále“ způsobila, že král jako občan mohl být trestán ve jménu krále jako vládce. Tak mohl být král Karel I. pro svoji velezradu popraven jakožto soukromá osoba ve jménu krále. Královo „občanské tělo“ bylo zabito, aniž by byla ohrožena obec a úřad „těla krále“. Jak uvádí Laughland: „anglická revoluce tak mohla být v podstatě konzervativní – byla zamýšlena jako obnova starých práv, která byla nedávno předtím porušována, nikoliv jako zničení minulosti, jímž se později stala Francouzská revoluce. Teorie, kterou pomohl vyvinout Jan ze Salisbury, je tedy samým základem našich koncepcí práva a parlamentní vlády.“ 2.3 Puritanismus a separatismus Nyní se vraťme opět k puritánům. Jako bibličtí křesťané si cenili vzdělání, a proto záhy získali vlivné posty na univerzitách. Puritání jako Peter Wentworth prosazovali v parlamentu další demokratické principy jako je svoboda projevu. Těšili se přitom ochraně canterburského arcibiskupa Grindala. Avšak shovívavá Alžběta, pro kterou puritánství znamenalo hrozbu, nahradila v roce 1583 Grindala protipuritánsky zaměřeným Whitgiftem. Následovala poprava čtyř puritánů a desítky jich skončilo ve vězení. Puritáni ostře vystupovali – stejně jako Jan Hus nebo stará Jednota bratrská – proti divadlu, tanci a světské zábavě a Alžbětu jakožto hlavu církve neuznávali. Toužili očistit anglikánskou církev od pozůstatků katolicismu a nahradit knihu modliteb Biblí. Separatisté se proto odmítali podřizovat anglikánskému kléru, neboť neshledávali jeho učení a praxi biblickými. Tím se přirozeně stali od představitelů anglikánské církve pronásledovanými. V roce 1607, za vlády Jakuba I., proto pod vedením starších Johna Robinsona a Williama Brewstera odcházejí do Leydenu v Holandsku, které se díky Kalvínovu učení stalo útočištěm mnoha uprchlých protestantů a židů. Ačkoliv zde mohli přistěhovalci povětšinou vykonávat jen méně kvalifikované profese, dokázali se na trhu práce prosadit. Avšak již druhá generace anglických separatistů začala ztrácet anglickou identitu, a proto se, za váhavého souhlasu krále Jakuba, rozhodli hledat domov v Novém světě. Zde již existovaly anglické kolonie, jako londýnská a plymouthská, a separatisté doufali, že zde naleznou příznivé podmínky pro vybudování církve na biblickém podkladě. V roce 1620, na základě patentu získaného od Virginské společnosti, se skupina 101 pasažérů, pod vedením separatistického vůdce Williama Bradforda, na legendární lodi Mayflower, rozhodla vydat na dobrodružnou plavbu přes Atlantik. Mayflower měla výtlak 180 BRT a byla dlouhá 90 stop. Byla to její první cesta přes Atlantik. Bradford si o celé výpravě vedl pečlivě deník, z jehož rekonstrukce se stal americký bestseller, který ještě v osmdesátých letech sloužil jako „povinná četba“ na amerických školách. Dozvídáme se z něho, že polovinu pasažérů tvořili „poutníci“ a polovinu „pohané“, kteří mnohdy následovali svou vidinu snadného zisku a zbohatnutí. Bradfordův deník je plný biblických metafor, ve kterých přirovnává cestu separatistů z Evropy do Ameriky k exodu židů z Egypta do Kanánu a ve kterém popisuje Boží jednání během plavby. Např. v průběhu jedné mořské bouře byl zákaz vycházení na palubu, avšak jeden poutník tento zákaz porušil a byl smeten mohutnou vlnou do moře. Podařilo se mu však zachytit lana a byl vytažen zpět na palubu lodi. Naopak námořník, který se často rouhal Bohu a pobuřovala jej zbožnost poutníků, náhle onemocněl a zemřel. Bradford zde viděl jasné Boží jednání a ochranu poutníků, jejichž cesta byla Bohem předzvěděna. 3 Počátek křesťanství v USA 3.1 Vznik amerického puritanismu V listopadu roku 1620, po 66 dnech bouřlivé plavby, se Mayflower přiblížila k pevnině a přistála na mysu Cod. Zděšení pasažéři však zjistili, že vlivem bouře se ocitli severně od Virginie a byli na území, které bylo mimo jurisdikci všech dosavadních vlád. Bradford chtěl původně odrazit k nové plavbě do Virginie, kam měla loď původně namířeno, avšak vzpoura mezi pohanskou částí posádky mu v tom zabránila. Nyní bylo potřeba uzavřít nějakou formu samosprávy, a proto poutníci založili vládu na základě dohody všech zúčastněných, která vešla ve známost jako tzv. „Mayflowerská smlouva“. Tato smlouva přetrvala až do roku 1691 a stala se vzorem pro zakládání dalších protestantských osad. Zněla takto: „Ve jménu Boha, amen. My, níže podepsaní, věrní poddaní našeho mocného pána a krále Jakuba, z milosti Boží krále Velké Británie, Francie a Irska, obránce víry, atd., podniknuvše pro slávu Boží a rozšíření křesťanské víry a slávu našeho krále a naší země cestu pro založení první kolonie v severních částech Virginie, tímto se zavazujeme, slavnostně a vzájemně, v přítomnosti Boha a všech zúčastněných, k tomu, že společnou shodou vytvoříme občanský politický sbor, pro naše lepší nařízení a ochranu a prosazování výše uvedených cílů. Na základě čehož budeme, z času na čas, ustanovovat, tvořit a formulovat taková spravedlivá a rovná práva, nařízení, zákony, ustanovení a úřady, které budou považovány za nanejvýš uspokojivé a výhodné pro všeobecné dobro kolonie, a k nimž slibujeme všechnu náležitou podřízenost a poslušnost. K dosvědčení čehož jsme níže napsali svá jména, na mysu Cod, jedenáctého prosince, vlády našeho vládce a pána krále Jakuba, Anglie, Francie a Irska osmnáctého, a Skotska pak čtyřiapadesátého, Anno Domini 1620.“ (následuje 41 podpisů) Vedle státní suverenity, vlády zákona, kontroly a dělby moci a svobody projevu, se vláda na základě dohody stala dalším pilířem demokracie, která později z protestantské reformace vzešla. Pasažéři žili nějakou dobu dále na lodi a nové území začali prozkoumávat až pozvolna. Hned v prvních dnech byla výprava mužů přepadena indiány, avšak sprška šípů jako zázrakem nikomu neublížila. Od té doby se poutníci pohybovali pouze ozbrojeni. Nakonec, pro nepříznivé klimatické podmínky, opustili mys Cod a přesunuli se do Massachusettského zálivu, kde založili Plymouthskou osadu. Na mysu Cod je dnes výletní rybářské městečko Provincetown, kterému vévodí mohutný „Pilgrims Monument“ (památník poutníků). Spojení s vnitrozemím je zajištěno jen několika málo autobusy za den. Když jsem jej v dubnu navštívil, byl jsem překvapen kluby homosexuálů a prodejnou se sadomasochistickými pomůckami, což je pro USA velmi atypické. To podotýkám jen proto, že po puritánské morálce, na rozdíl od celého východního pobřeží, zde není ani slechu. Zima přelomu roku 1620–1621 byla obzvláště krutá a polovina přistěhovalců ji nepřežila. Bradford do svého deníku napsal: „Bohu se zalíbilo, aby nás denně navštěvoval smrtí a chorobou tak obecnou, že živí jen stěží stačili pohřbívat mrtvé.“ Ponejvíce umíraly ženy, a tak se mnoho mužů stalo vdovci. Trochu potravy poutníci získali tím, že vyloupili indiánský tábor kmene Pekotů, jehož příslušníci je před tím napadli. Jednoho dne z jara se však k údivu všech přeživších mužů v zasedací místnosti osady otevřely dveře, vstoupil vysoký indián a plynulou angličtinou oznámil: „Angličané, buďte vítáni!“ Poutníci se dozvěděli, že příčinou nenávisti indiánů byly únosy domorodců, které před nimi někteří Angličané provozovali. Indián se jmenoval Squanto a byl pohoštěn pravou anglickou brandy. Později se mezi poutníky a indiány vyvinulo přátelství a indiáni naučili osadníky pěstovat kukuřici, která jim dlouho byla téměř jedinou obživou. Podzimní sklizeň se tak stala později každoročně v USA slaveným Dnem díkuvzdání. Účastnili se jí i indiáni, kteří k oslavě přinesli divoké krocany. 3.2 Rozvoj kolonií v Novém světě Vedle Plymouthské kolonie vznikla ještě další puritánská osada zátoky Massachusetts. Tito puritáni, ačkoliv se nepočítali mezi separatisty, byli stejně jako plymouthští osadníci kongregacionalisty a vyznávali samostatnost místních křesťanských společenství. Tato osada svým významem záhy zastínila osadu Plymouthskou. V jejím čele stanul schopný právník John Wintrop. Následně do Massachusetts připlulo na padesát tisíc nových kolonistů, kteří zde především hledali náboženskou svobodu. V této pionýrské době nastávaly právní potyčky mezi anglickým králem a osadami o budoucí směřování a uspořádání nových kolonií. Již zde můžeme vidět zárodky „americké, vlastní cesty“, která v roce 1776 vyvrcholila vyhlášením nezávislosti. Noví osadníci si začínali uvědomovat nutnost pozdějšího oddělenosti církve od státu. Tato zkušenost byla spíše empirická, jelikož ne všichni osadníci byli křesťané, a bylo tudíž nutné najít takovou formu vládnutí, která by vyhovovala všem. Vláda v Massachusettské zátoce byla od roku 1644 vykonávána dvoukomorovým zákonodárným shromážděním a pro všechna rozhodnutí byl požadován souhlas většiny. Hlasovací právo bylo přiděleno tzv. „svobodným“, kteří se rekrutovali z puritánských církví, avšak postupem času byl tento klerikální princip pragmaticky nahrazen spolupodílnictvím na správě osad. Jinými slovy, volební právo již nedostával automaticky člen církve, ale ten, kdo se koupí akcií byl ochoten svými náklady hmotně na správě osad podílet. Vláda většiny pak nezvratně vytýčila cestu k americké demokracii, která byla později podepřena ještě prvním dodatkem Ústavy USA o svobodě náboženského vyznání. Tento systém, který spolehlivě po celá staletí zamezoval nastolení diktatury či pronásledování jinak smýšlejících, byl trnem v oku katolické církvi, která odjakživa toužila soustředit moc v rukou jedinců a vnutit své náboženství celým národům. 3.3 Země náboženské svobody Další nepřehlédnutelnou postavou mezi puritány byl separatista Roger Williams, který ostře vystupoval proti anglikánskému dědictví v puritánských osadách Nové Anglie. Williams vystoupil ještě radikálněji ve prospěch myšlenky odluky církve a státu a neuznával žádné donucování ve věcech víry. Byl však vypovězen soudním dvorem zpět do Anglie. Jeho přátelská a mírná povaha byla proslulá mezi okolními indiánskými kmeny, a proto se Williams za pomoci kmene Narragansettů rozhodl založit městečko Providence (dnes se jedná se o přestupní stanici na cestě z New Yorku do Provincetown), které se stalo snad prvním městem na světě, kde byla uzákoněna náboženská svoboda a oddělenost církve od státu se zde stala vzorem pro budoucí USA. Následně byla založena ještě osada, ze které vznikl později stát Connecticut, a která byla považována za nejortodoxnější. Dodnes je v Connecticut vliv puritánství zcela patrný, což se projevuje jak na morálce, tak na velmi vysoké životní úrovni. Lidé jsou zde velmi prostí, žijí v typických, dřevěných domech, které lze velmi snadno koupit v obchodě a sestavit, obklopených listnatými lesy. Lze zde spatřit mývaly, kojoty, divoké krocany nebo třeba metrové želvy a až kilogramové volské skokany. Na obloze velmi často krouží supi a kolem silnic lze spatřit obrovské sviště. Auta se zde nezamykají, i když stojí opuštěně uprostřed přírodních parků. Alkohol se zde prakticky nepije a na náměstí každého městečka je několik protestantských kostelů. Vystavení byť jen fotografie obnaženého ženského těla by vzbudilo všeobecné pozdvižení a pohoršení. Lidé jsou zde nezvykle přátelští, nespoléhají na pomoc státu, a proto je jejich solidarita vroucí a na naše poměry nepochopitelná. V Connecticut však došlo ke krvavým srážkám mezi puritány a indiány kmene Pekotů. Indiáni se přítomností nových osadníků cítili ohroženi, a proto na osady zaútočili. V odvetě se jim však dostalo tvrdé porážky. Jejich hlavní město bylo vypáleno a čtyři sta indiánů bylo zabito. Největší masakry však později vyvolaly infekční nemoci Evropanů, proti kterým indiáni prakticky nebyli imunní. Druhým faktorem byla „ohnivá voda“ které se jim, nikoliv od puritánů, ale od jiných Evropanů dostávalo. Uvádí se, že těmto dvěma faktorům podlehlo až 90% indiánské populace. Dnes žijí Pekotové v rozsáhlé indiánské rezervaci, kde mají křesťanské kostely a mimo osady jim patří i velké kasino z více heren v Monte Carlu. Další „křesťanskou raritou“ na východním pobřeží je Pensylvánie. Obecně se traduje, že její osídlování bylo počato kvakery, jednou z protestantských skupin, která vznikla pod vedením George Foxe během anglické občanské války okolo roku 1647. Ačkoliv jsem se snažil blíže seznámit s jejich věroukou, prameny se zde prakticky rozcházejí. Podle některých citací se jednalo o extrémní, extatickou sektu nahrazující Písmo jakýmsi druhem vnitřní iluminace manifestující se třasem těla, od čehož je odvozen i jejich název (quake = třes). Pro jiné jsou kvakeři ortodoxní skupinou, usilující o naplnění Duchem svatým. Dodnes je mezi kvakery zřejmě mnoho prakticky ortodoxních sborů, avšak i mnoho zvláštností, nám těžko akceptovatelných. Nicméně vliv kvakerů na USA byl nedozírný. Kvakeři obecně bojovali proti zneužití autority, ke které měli značně liberální postoj, odmítali skládat přísahy a požadovali úplnou náboženskou svobodu. Americká kolonie kvakerů byla založena Williamem Pennem, který po svém otci, který se těšil přízni vládnoucích Stuartovců, pojmenoval osadu Pensylvánie (Pennovy lesy). Ačkoliv měla zdejší vláda vpodstatě shodné principy jako osady puritánů, Penn neměl nikdy konflikty s indiány a jeho bytostný příklon k respektování svobody člověka učinil z Pensylvánie útočiště pro pronásledované novokřtěnce, moravské bratry nebo Amishe, kteří zde žijí dodnes. V dalším čísle se blíže podíváme na kulturu a pozvolný úpadek puritánů a jejich praktický zánik během tzv. „Prvního amerického probuzení“, které začalo kázáními „posledního puritána“ Jonathana Edwardse a kalvínského metodisty George Whitefielda. 3.4 Životní standard kolonistů Ustavení prvních kolonií otevřelo cestu dalším anglickým přistěhovalcům. Jejich cesta přes Atlantik za neutěšených hygienických podmínek a osídlování divočiny se mnohdy rovnalo boji o přežití. Bohatství země však záhy vedlo k růstu životní úrovně, která začala překonávat dosavadní životní standard Evropy a vedla k rychlému zotavení nových přistěhovalců. Manželství se uzavírala v časnějším věku než v Anglii, což zvýšilo plodnost a porodnost, a nové prostředí upevnilo soudržnost rodinných vztahů. Američané byli mladší než Evropané a dožívali se i delšího věku. Ačkoliv puritáni zastávali klasický patriarchální pohled na rodinu, práva žen a jejich ochrana vůči možné fyzické diskriminaci (např. tělesným trestům) byla ošetřena zákonnými ustanoveními. Jedním ze zdrojů příjmu rané Ameriky byl obchod. Vývozním artiklem, zvlášť ve Virginii, byl tabák, zatímco území Jižní Karolíny byla oseta rýží. Plantážní systém vedl k dovozu otroků, zejména černochů, které začali do Ameriky dovážet Holanďané. Jejich těžké životní podmínky, vzpoury a krvavá potlačení, nejvíce na jihu kontinentu, vedly ke vzniku svébytného afro-křesťanského náboženství, jehož nadějí bylo vysvobození z otroctví. 3.5 Církevní uspořádání v jižních a východních koloniích Jižní kolonie byly obecně křesťanství mnohem méně nakloněny než kolonie východní, a proto hrály pro budování pozdějších USA, založených na reformačních principech, méně podstatnou úlohu. Ke křesťanství se zde hlásilo něco mezi 6 až 7% obyvatel. Státní církví byla církev Anglikánská. Avšak i zde, z pragmatických důvodů, přetrvával kongregační princip. Dozorem nad církevním majetkem byly pověřeny správní rady laiků a sborová shromáždění měla právo jak zvolit, tak i odvolat své představené. To samo o sobě vedlo k dvěma skutečnostem: Církev byla ochráněna před zneužitím autority z rukou jedinců, což byl pokrok vůči Anglii, kde církev měla lidskou hlavu (viz např. vláda Stuartovců, kteří byli zároveň představiteli církve) a zároveň volení duchovní byli odpovědni těm, kdo jim dali svoji důvěru, a ve svém rozhodování museli být vykazatelní celému sboru. Podobný princip byl i u východních puritánů. Ti vyznávali tzv. „teologii smlouvy“, podle které Bůh uzavřel s lidmi dobrovolnou smlouvu, a analogicky mohlo církevní společenství uzavřít smlouvu církevní. Vliv církevního uspořádání jak anglikánů, tak puritánů měl obrovský vliv na uspořádání celé společnosti. Avšak puritáni, na rozdíl od anglikánů, i když ne vždy důsledně, oddělovali princip církevní vlády a princip vlády světské, a církev a stát byly ve východní kolonii odděleny. Toto smýšlení, které v té době bylo většině věřících za Atlantikem cizí, nakonec silně ovlivnilo podporu pozdějšího rozhodnutí pro vyhlášení nezávislosti a vytvoření světové velmoci USA. 3.6 Protestanstké a katolické pojetí víry nových osadníků Jako v celé reformaci i zde se projevovaly spory provázející protestantismus od doby jeho zrodu, a to napětí mezi poslušností autority nebo zachováním si čistého svědomí a odpovědnosti vůči Bohu. Zatímco anglikáni upřednostňovali podřízenost autoritě (byť volené) před odpovědností vlastnímu svědomí, baptisté a kvakeři preferovali odpovědnost svědomí a zpochybňovali v takovémto případě poslušnost autoritě. Těmito problémy zůstaly nedotčeny obce katolické, které se začaly vytvářet v Kanadě, resp. v Marylandu. Katoličtí věřící byli otázky svědomí a autority ušetřeni, neboť stoupenci římské církve cíleně rezignovali jak na možnost vlastního, byť dílčího, odlišného přesvědčení v oblasti ortodoxie, tak na individuální odpovědnost vůči Bohu. To vše ve prospěch biskupů a papeže, kteří, jelikož sedí na místě Krista a apoštolů, jsou sloupem a oporou pravdy, které nelze odporovat. Zde se plně projevilo rozdílné pojetí protestantské a katolické víry. Zatímco protestanti hledali spásu v hledání Boha skrze Písmo a dotazování se po osobním Božím vedení, katolíci viděli a dodnes vidí spásu v dodržování ceremonií a svátostí a poslušnosti katolických kněží. Duchovním dozorem nad katolickými osadami byli pověřeni františkáni, kteří se záhy obrátili o pomoc k jezuitům. Následníci Ignáce z Loyoly, zapřísáhlí nepřátelé reformace na život a na smrt, poslali do Ameriky své misionáře, kteří pro boj s reformací začali získávat místní indiány. Podařilo se jim to speciálním výkladem evangelia. Marie byla podle jezuitů Francouzkou a její syn Ježíš byl zavražděn Angličany, avšak vstal z mrtvých. Kdo chtěl nyní získat jeho přízeň, musel jej pomstít zabíjením Angličanů. 3.7 Rozvoj vzdělanosti Napětí mezi poslušností a svědomím vedlo puritány k přesvědčení, že vedoucí představitelé musí, chtějí-li vést druhé, lépe porozumět Písmu, a proto se rozhodli postavit teologické univerzity. Tak vznikly později známé prestižní puritánské ústavy jako je Harvard (1636) a Yale (1701). Později k nim přibyly: presbyteriánský Princetown (1745), anglikánská Kolumbijská universita (1754), baptistický Brownův seminář (1764), kalvinistická Rutgersova kolej (1766) a kongregacionalistický Dartmouth (1769). Odhaduje se, že univerzitně vzdělaných lidí bylo ve východních koloniích více, než ve 21. století. Jak je zcela zřejmé, puritáni, kteří jsou často označováni za nepřátele vzdělání, založili dvě nejznámější americké univerzity, jejichž absolutoriem se budou později pyšnit i mnozí američtí prezidenti. Málokdo však ví, že tyto univerzity, jako ostatně i většina jiných slavných světových univerzit, byly založeny jako teologické koleje a semináře. Většina velkých reformátorů a probuzenců z celého světa, jako např. Wyccliffe, Hus, Luther, Kalvín, Zwingli, Komenský, Wesley, Whitefield, Simons, Finney a další, byla absolventy původně teologických universit. 3.8 Životní styl a hodnoty osadníků Nyní se vraťme k puritánům. Jací byli? Podle historických pramenů měli velmi špatnou pověst. Byli považování za bigotní, avšak jejich popis jako lidí, nepřejících každému potěšení, je nepravdivý. Bohatší puritáni nešetřili pestrým oblečením, těšili se z hudby a rozhodně nebyli abstinenty. Podle reverenda Mathera byl alkohol „dobrým výtvorem Božím, avšak jeho zneužívání pochází od satana“. Opilství se proto přísně trestalo a kdo byl opakovaně přistižen v podnapilém stavu, byl nucen nosit na šatu písmeno „D“ (drunker – pijan). Teprve pozdější fundamentalisté a letniční odsoudili pití alkoholu „en bloc“. Zajímavý byl také pohled puritánů na lidskou sexualitu. Věřili, že „užívání manželského lože má svůj základ v lidské povaze“ a podle jednoho kazatele „upírání manželského vyžití partnerovi upírá lidské potřebě veškerou úlevu v manželství a posílá ji, aby se nasytila v bestialitě.“ Kdo opakovaně odmítal poskytnout svému partnerovi tuto úlevu, mohl být vyobcován z církve. Přes mnoho pozitivního však, počátkem 18. století, pozvolna došlo k úpadku a sekularizaci puritánského hnutí. Jak ostatně dosvědčují církevní dějiny, satan miluje extrémy, a proto se puritáni dostali do dvou krajních poloh. Jedním byl náboženský fanatismus a druhým náboženský liberalismus. Fanatismus můžeme spatřovat v zaujetí v „boji proti ďáblu“, snaze o „křesťanský perfekcionalismus“ a „hledání původce zla“, což vyvrcholilo „čarodějnickým procesem“, ve kterém bylo oběšeno třicet lidí. Náboženský liberalismus se projevil v přijetí tzv. „poloviční smlouvy“, která dovolovala přijímat do církve neobrácené lidi a rodičům dovolovala křtít své ještě nevěřící děti.

3.9 Čarodějnický proces Tato smutná etapa puritánských dějin se odehrála v roce 1692 v Salemu, když do Nové Anglie připlula indická otrokyně Tituba, patrně vášnivá vyznavačka kultu woodoo. Byla strhující vypravěčkou příběhů s obsahem černé magie a soustředila kolem sebe kroužek mladých dívek, u kterých se jí dostalo sluchu. Psychika dívek se však během několika seancí začala měnit. Dívky se počaly chovat divně. Jak uvádí Tindall: „Bez zjevného důvodu křičely, štěkaly, plazily se po zemi a škubaly sebou v křeči.“ Přivolaný lékař označil jejich chování za posedlost a za viníka označil Titubu a další dvě ženy. Během výslechu Tituby dívky několikrát upadly do křečových záchvatů. Tituba se bez výčitek k čarodějnictví přiznala a označila mnoho dalších lidí, kteří se na obřadech podílely. Následně její svědectví potvrdily i „posedlé“ dívky. Od této chvíle se následující události velmi podobají inscenaci „Kladivo na čarodějnice.“ Vězení se přeplnila obviněnými, včetně dětí, devatenáct lidí bylo pověšeno. Nakonec byl dívkami z čarodějnictví obviněn i prezident Harvardovy koleje a vážený pastor Samuel Willard. Teprve když byla ze spolku s ďáblem obviněna i guvernérova manželka, rozzlobený guvernér zasáhl a procesy skončily. Po roce byli popravení rehabilitováni. Tento výjev je ukázkou, v jakém náboženském rozpoložení se tehdy obec nacházela, a kam až může vést v té době ještě nedůsledné oddělení světské a církevní moci a doktrinální fascinace démony. 3.10 Poloviční smlouva Vychladlá víra se však neprojevuje pouze náboženským extremismem – který bývá náhražkou pro lidské svědomí místo ztracené vroucnosti – ale i vlažností. Již druhá generace puritánů nesdílela entusiasmus otců poutníků a zajímala se spíše o světské zaměstnání než o spásu duše. Podmínka znovuzrození pro přijetí do církve byla zrevidována, protože jinak by puritánské církve ztrácely členy. V té době, stejně jako je tomu dnes, se totiž úspěšnost sboru počítala podle počtu jeho členů. Pastoři proto do svého stáda začali počítat i neobrácené lidi a zatím neobrácené děti. Za tímto účelem byla v letech 1657 – 1662 ustanovena tzv. „Half Way Covenant“ (smlouva polovičatosti), která umožnila členům církví, kteří byli pokřtěni jako děti, aby sami nechali pokřtít své děti, které neprožily znovuzrození. Tak církve zůstaly sice relativně naplněny, ovšem za cenu kompromisů. Polovičatost se již neprojevila pouze v názvu smlouvy, ale prakticky ve všem a dobře inscenovaná náboženská zanícenost byla pouze špatně nasazenou maskou. A tak čtyřicet let po přistání poutníků na mysu Cod, byla na mnoha místech církev „na suchu“, avšak tato suchá tráva byla připravena pro oheň probuzení. 3.11 První Velké probuzení Snad každá učebnice o dějinách USA obsahuje tuto slavnou stať z jejich dějin. Odvolávají se na ni takřka všichni křesťané. Ústředními postavami jsou zde puritán Jonathan Edwards a anglický metodista George Whitefield. Oběma se dostalo prestižního vzdělání a oba byli vynikajícími mysliteli a rétory své doby. Avšak většinou se zapomíná na mravenčí práci pro širší veřejnost neznámých kazatelů, jako byli pietista Theodor Frelinghuysen a presbyterián Gilbert Tennet. Jonathan Edwards byl známý kongregacionalista, později otec jedenácti dětí, který v roce 1720 absolvoval Yale. Každé z jeho dětí se stalo svým způsobem významnou osobností. Edwards byl znám nejen jako teolog, ale i jako filosof a spisovatel. Kritizoval jak křesťanskou povrchnost, tak křesťanský intelektualismus. Nechtěl kázat pro „křesťanské hlavy“, ale pro „srdce křesťanů“. Jeho kázání byla plná síry a stravujícího ohně. Považoval puritánské kongregace za natolik zesvětštělé, že věřil, že pouze naturalistický popis pekelných muk může probudit srdce obrostlá tukem. Avšak nešetřil ani popisem nebeských slastí. Jeho kázání vyvrcholila slavným kázáním z roku 1741 v Enfieldu, které nazval: „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha.“ S klidným a střízlivým hlasem zde prohlásil: „Luk Božího hněvu je napjat a šíp na tětivě je již připraven. Spravedlnost míří šípem na vaše srdce a napíná luk a pouhá libovůle, ne snad nějaký Boží závazek, či slib rozhněvaného Boha, zadržuje šíp, který by v okamžiku byl zbrocen vaší krví… Bůh vás drží nad pekelnou jámou stejně tak, jako držíváme pavouka nebo jiný obtížný hmyz nad ohněm, oškliví si nás a je popuzen… dívá se na nás jako na něco, co si nezaslouží nic jiného, než aby bylo vhozeno do ohně.“ Síla poselství kontrastovala s Edwardsovým klidem a vyrovnaností. Během kázání lidé vykřikovali hrůzou a drželi se sloupů ve strachu, že se pod nimi rozevře země s vidinou trestu věčného ohně. Edwards nikdy nekřičel a nikdy neupadal do teatrálnosti. Kdo křičel, byli jeho posluchači. Padali na kolena, doslova řvali v hrůze o milost a mnohdy škemrali, ať Edwards přestane kázat. Ten však nic nedbal, po kázání v naprosté tichosti čekal, až se lidé uklidní, a poté (připomíná to až černý humor) s klidným obličejem a slavnostním, až noblesním hlasem, přikázal zahrát závěrečný hymnus. Edwardsova kázání přesto byla jen odvarem kázání sedmadvacetiletého metodisty s kalvínským učením, George Whitefielda, absolventa Oxfordu, který v té době přijel navštívit Ameriku. Ačkoliv Whitefield silně šilhal, byl přitažlivým řečníkem. Neměl nic společného s Edwardsovou vyrovnaností. Během kázání přecházel z tichosti do fortissima, živě gestikuloval a za kazatelnou se stával hercem. Přesto se nestal šaškem ani exhibicionistou. Ostře napadal mrtvá kázání místních kazatelů, které nazýval „lenivými psy“, před kterými varoval církve. Nic jej nemohlo rozezlít více, než když musel poslouchat dlouhá, nudná a „mrtvá kázání“. „Kongregace jsou mrtvé, protože jim káží mrtví psi“, říkával. Jak trefně poznamenal jeden církevní historik, zatímco Edwardsova kázání zapalovala mezi farníky sžírající oheň svatosti, Whitefieldova kázání do tohoto ohně lila olej. Zatímco Edwards kázal soud, Whitefield kázal ospravedlnění z milosti a potřebu znovuzrození. Tedy přesně to, co v té době zákonickým, fanatickým, či vychladlým puritánům chybělo. V roce 1739 měl již Whitefield na svých kázáních okolo 30 tisíc posluchačů. I zde hříšníci padali před Bohem na tvář, křičeli obtíženi vinou nebo zůstali po kázáních ležet bezvládně na zemi. Ani Edwards ani Whitefield nikdy k těmto projevům nepovzbuzovali, nevšímali si jich a mnohdy jejich napodobování kritizovali. Jak uvádí Wood, projevy zdaleka nebyly tak časté, jak by si dnes někteří přáli. Avšak i zde se přiživilo mnoho extrémistů. Např. potulný kazatel James Davenport vedl své posluchače, aby „šlapali po ďáblu“, během kázání zuřil a dupal a vyzýval posluchače, aby opustili své kongregace. Lidé během jeho kázání „lezli po zemi“, či „leželi v bezvědomí na lavicích“. Jeho kázání však byla záhy odsouzena s odůvodněním, že „nikdo nemůže vědět, odkud toto nadšení pochází“. V té době se kongregace zmnohonásobily a probuzení mělo nedozírné následky na celou společnost. 3.12 Teologické pozadí Velkého probuzení Život každého křesťana je určován jeho teologií, což stejně tak platí o církvi. První Velké americké probuzení bylo v nemalé míře umožněno učením puritánů o úloze Ducha svatého v životě církve. Donald Dayton ve své vynikající studii „Teologické kořeny pentekostalismu“ dokládá, že již někteří puritáni, např. John Owen, nejenže věřili v moc Ducha svatého při znovuzrození, ale očekávali i novou, odlišnou zkušenost při procesu posvěcení. Puritáni rovněž věřili ve zjevení Boží slávy v církvi posledních dnů. Toto očekávání „konečného probuzení“ bylo způsobeno zejména v té době rozšířeným učením náhrady, a proto veškerá zaslíbení o obnově Izraele, o kterých psali starozákonní proroci, církev té doby vztahovala na sebe. Svoji úlohu zde patrně sehrálo i Kalvínovo učení, které bylo mezi puritány rozšířeno a posíleno mimo jiné i Whitefieldovým působením a ze kterého se nakonec vyvinul historický postmilenialismus, jehož nejextrémnější polohu můžeme spatřit i v soudobém americkém teonomismu. Velké odpadnutí – apostasia – kterou Písmo v posledních časech předpovídá a které je dnes používáno v polemice s teonomismem, bylo obvykle vztaženo na stát, který byl až do doby odluky církve a státu považován za viditelný projev Božího království. Ke zřetelné změně došlo až v předminulém století, kdy kazatelé jako Nelson Darby formulovali učení, které dnes známe jako dispenzacionalismus a který striktně oddělil eschatologii Izraele od eschatologie církve, zejména církve poslední doby. Zaslíbená obnova pak byla vztažena na Izrael a apostase na církev. Učení o odpadlé církvi poslední doby tak bylo opět po mnoha stoletích spatřeno v novém světle, již ne vně, ale uvnitř církve. Tato změna však – stejně jako v prvních čtyřech stoletích našeho letopočtu – vypůsobila i extrémní chiliasmus, který se zákonitě objevil jako nežádoucí účinek této změny. Hlavní místo zde, na rozdíl od Kristocentrických kázání Edwardse a Whitefielda, hrála apokalyptika a očekávání druhého a brzkého Kristova příchodu. Tuto extrémní polohu můžeme zřetelně vystopovat až k založení novodobých sekt, jako jsou mormoni, adventisté či jehovisté. Již jen málokdo si dnes vzpomene na úžasná svědectví o tisících „obrácených“, o duchovních zážitcích a údajných manifestacích Ducha, které křesťané prožívali např. na shromážděních W. Millera, prvního adventisty tohoto druhu. Právě tyto excesy vedly v roce 1878 Evangelickou alianci k tomu, aby schválila krédo, že „svět nebude obrácen“, nýbrž spěje do doby, kdy nastane „strašné odpadlictví ve věčném společenství křesťanů“. Koncem dvacátého století, snad vlivem vnitrocírkevní jezuitské misie hlásající katolické ideály mezi protestanty a tzv. třetí vlny C. P. Wagnera, se církev, ve své historii již podruhé, opět kloní k vidině „velkého probuzení ke konci věků“. Jak to vyjádřil Brian Hewit ve svém komentáři k dění v polovině dvacátého století: „Věřící, kteří očekávali odpadnutí a soužení v posledních časech, se nechali svést, neboť přijde éra nových apoštolů a proroků. Jejich úkolem bude přinést nové zjevení, díky kterému budeme čistí, dokonalí a připraveni na vládu ve světě.“ Kdo by se snad v těchto cizích výrazech těžko orientoval, tomu lze jinými slovy říci, že církev, která věřila, že projevem Božího království je stát a která učila, že církev nahradila Izrael, očekávala ke konci časů mohutné probuzení. Toto probuzení bylo postaveno na výkladu starozákonních proroctví o obnově Izraele. Sem patří zejm. katolická teologie a učení současných neoevangelikálů. Naproti tomu církev, která věří, že stát a církev mají být odděleny, a která zároveň věří, že církev nenahradila Izrael, vidí starozákonní proroctví o obnově Izraele v obnovení státu Izrael v roce 1948 a odpadnutí chápe jako směřování části církve k sekularismu a synkretismu. Sem patří např. fundamentalisté, konzervativní evangelikálové a mnozí klasičtí letniční. Dnes v USA dochází mj. k tomu, že to, co první skupina považuje za probuzení (např. obživení vztahů mezi protestanty a katolíky), považuje druhá skupina za ono odpadlictví a vzestup falešné církve podle 13. a 17. kapitoly Zjevení. Málokdo si však uvědomí, že se jedná o starý střet mezi kalvinistickými postmilenialisty a darbystickými dispenzacionalisty, který sahá hluboko do devatenáctého století. 3.13 Ovoce Velkého probuzení Nyní však ukončeme tento kratičký exkurz do budoucnosti a vraťme se do 18. století. Vlivem probuzení mezi lety 1740–1742 vstoupilo do církví až 50 000 lidí z celkového počtu 300 000 obyvatel Nové Anglie. Nutno podotknout, že nešlo o probuzení, jak je chápou Evropané, to jest o masové obracení nevěřících, nýbrž šlo spíše o návrat těch, jejichž život nábožensky ochladl, resp. o obrácení nevěřících dětí prvních osadníků. Když tedy dnes Američan mluví o probuzení, mnohdy tím chápe něco zcela odlišného, než Evropan. Puritánské hnutí se v této době rozštěpilo a nakonec definitivně zaniklo. Puritánští pastoři byli často propuštěni nebo opuštěni a jejich ovečky se nově zformovaly do baptistických, presbyteriánských a metodistických církví. Jak uvedl Tindall: „Velké probuzení uvedlo do pohybu proudy, které dosud hýbou americkým životem. Natrvalo vneslo do americké kultury evangelické principy a metody. Oslabilo pozice tradičního duchovenstva a povzbudilo věřící, aby se řídili vlastním úsudkem, čímž ochabl zvyk podrobovat se.“ 3.14 Od probuzení k vyhlášení nezávislosti Bouřlivá léta osmnáctého století přinesla několik historických událostí, které pro naši problematiku nemají zásadnějšího významu. Zastavme se až u data 4. července 1776, kdy Kongres přijal „Prohlášení nezávislosti Thomase Jeffersona“, které se odvozovalo od „oprávněné pravomoci ze souhlasu lidu“, který má právo „měnit nebo zrušit vlády“, které mu upírají „nezcizitelná práva“ na „život, svobodu a dosažení štěstí“. Prohlášení se odvolávalo na přirozené „Boží zákony“ a je nabíledni, že podhoubím tohoto nového pojetí „smluvní vlády“, založené na „souhlasu lidu“, byla teologie smlouvy, hlásaná puritány, a posun v chápání autority, vzešlý z odkazu Velkého amerického probuzení. Z anglických kolonií se tak staly „nezávislé státy“. Následkem toho vypukla v letech 1776 anglo-americká válka za nezávislost, která de facto skončila 17. října 1781 žádostí britského generála lorda Cornwallise o smír. Americkou urputnost při boji za svobodu snad nejlépe dokumentuje věta, kterou generál G. Washington odpověděl svému kolegovi, který žádal ústup, když se náhle oba ocitli uprostřed britské přesily: „Plukovníku, jestliže ustoupíme, ustoupí svoboda.“ Američané si totiž vždy mnohem více než ostatní národy uvědomovali, že za svobodu se platí, a tam, kde člověk o svobodu přestane bojovat, ji vzápětí ztratí. Myslím, že většině Čechů je toto smýšlení naprosto cizí. 3.15 Církevní zřízení Teorie smluvní vlády na základě autority zákona, oddělení moci výkonné a zákonodárné a nezávislost lidu korunovaná státní suverenitou způsobily trvalou svobodu a demokracii, kterou se zatím nikomu nepodařilo zvrátit v diktaturu. Tento princip státního uspořádání se zákonitě projevil i v církevním uspořádání. Stát si již nijak nenárokoval dohled nad církví, nemohl zasahovat do jejich vnitřních záležitostí a v podstatě tím došlo k oddělení církve od státu v zatím nejčistší podobě, která je dnes dávána za vzor v mnoha svobodných západních společnostech. Podobný princip byl např. navržen v ústavě 1. republiky v Československu, avšak díky lidovcům, prodloužené ruce katolické církve, nebyl nikdy zrealizován. V USA tím ovšem skončila i státní daňová podpora církve. Ovocem toho ovšem bylo, jak napsal Thomas Jefferson, že: „všichni lidé budou moci svobodně vyznávat a hájit názory ve věcech náboženství.“ V této době začínají vznikat i náboženské svazy, federace: v roce 1784 jsou to metodisté a v roce 1789 presbyteriáni. 3.16 Druhé Velké americké probuzení Po vyhlášení nezávislosti vypukla i druhá vlna Velkého probuzení na západě, která bývá často označována jako Druhé velké americké probuzení. Bylo charakterizováno tzv. camp meetingy, na které se sjížděli lidé z celého okolí. Tato shromáždění se stala vzorem i pro pozdější letniční probuzení. Největší camp meeting se konal v srpnu 1801 v Cane Rige a účastnilo se ho asi 30 000 lidí z celé země. Jeho vedením byl pověřen kazatel B. W. Stone. Toto probuzení se však od prvního nápadně lišilo. Zatímco Edwards a Whitefield kladli důraz na slovo, podle Northa byla shromáždění spíše duchovními exerciciemi, kde lidé tančili, poskakovali, pobíhali a někteří dokonce štěkali a upadali do bezvědomí. Stone, ačkoliv nebyl sám projevy nijak nadšen, konstatoval, že se zde lidé obraceli po stovkách. Dalším významným kazatelem byl metodista Peter Cartwright. Rovněž na jeho shromážděních docházelo v té době k neobvyklým věcem. Lidé padali do bezvědomí, měli vize andělů, křičeli a smáli se. Cartwright však tyto věci odděloval a nazýval je „velkou špínou“ a „ďábelstvím“. Křesťanství v té době začalo expandovat na západ a nejrozšířenějšími církvemi se zde stali metodisté, baptisté a presbyteriáni. Zatímco baptisté budovali kongregační sbory, metodisté zastávali episkopální zřízení a do poloviny 19. století se stali největší církví v USA. 4 Počátek moderních dějin USA Druhé americké probuzení ovlivnilo i nově vznikající hnutí Obnovy, jehož představitelé, Thomas a Alexandr Cambellovi, toužili po zrušení denominací, návratu ke kongregacionalismu, zrušení rozdílu mezi duchovními a laiky a obnovení autority Písma jako jediné autority křesťana. Zde se jeví až nápadná podobnost s pozdějším charismatickým hnutím, které vzniklo o sto let později. Důrazy hnutí obnovy na silný individualismus uspíšily i vznik dvou, dnes již celosvětových heretických směrů, které si zde pouze nastíníme. Byli to mormoni, kteří vznikli pod vedením Josefa Smitha, který byl ovlivněn Cambellovými následníky, a adventisté, do jejichž čela se později postavila epileptická dívka Ellen, později Whitteová, která od Smitha opsala několik pasáží svých knih. To už se ovšem dostáváme k moderním americkým dějinám, moderní misii a prvnímu uzdravujícímu hnutí, o kterém si něco blíže řekneme v příštím čísle. 4.1 Americká společnost po vyhlášení nezávislosti To, co bylo v Evropě až na výjimky nemožné, se díky křesťanství stalo v USA běžné. Vládce nebyl dosazován vrchností, ale lidé si jej mohli svobodně zvolit. Toto přesvědčení vycházelo z víry, že autority povolává Bůh a jeho povolávání je proto zřejmé, tedy rozpoznatelné a rozsouditelné všemi, zatímco v režimech na principu monarchie, či království bylo dosazení autority v rukou jednotlivce, resp. úzkého okruhu vládnoucí třídy, ke kterému se prostý lid nemohl vyjadřovat. Prvním prezidentem USA byl zvolen generál George Washington, který byl 30. dubna 1789 uveden do úřadu. Washingtonovi bylo 57 let, byl nahluchlý a měl umělé zuby. Nebyl žádným brilantním řečníkem, avšak měl vypěstován až úzkostlivý smysl pro odpovědnost a měl dar pevného vedení. Naštěstí nevlastnil pranic z toho, čím se chlubí dnešní sebevědomí politici, a to pocit sebedůvěry a vysokého sebehodnocení. George Washington při své inaugurační řeči prohlásil: „Stojím před mořem těžkostí, bez politické obratnosti, bez schopností a talentu ovládat kormidlo.“ Vláda prezidenta nebyla v USA doživotní, ale existovalo zde volební období, které opět tvořilo nezastupitelnou pojistku proti zneužití moci jednotlivcem. Silný cit pro svobodu a respektování názorové plurality vedl Američany i ke schválení Listiny práv zaručující člověku právo na svobodu projevu, svobodu vyznání, svobodu tisku, právo být souzen před nezávislou porotou, právo shromažďovací, petiční a právo nosit zbraň. Jinými slovy: nikdo nesměl být trestán za vyjádření svého svobodného názoru ať slovem, či tiskem, nemohl být odsouzen za zavřenými dveřmi a bez udání důvodu veřejnosti, což znemožnilo jakoukoliv inkvizici, či bezdůvodnou represi ze strany církve, či vládní moci. 4.2 Vznik pluralitní demokracie Ještě za Washingtonovy vlády docházelo na půdě Kongresu k pnutí mezi stoupenci silné federace a stoupenci suverenity jednotlivých států. Nejednalo se zde o rozpor koncepce, jako spíše o důraz a z něho vyplývajících rozhodování resp. tvorby zákonů. V čele federalistů stanul Alexander Hamilton, ctižádostivý a schopný politik a ministr financí. Na straně republikánů (stoupenců suverenity) stanul Tomas Jefferson, nyní první předseda Nejvyššího soudu. Zde si může pozorný čtenář povšimnout podobnosti mezi pojetím kongregacionalismu, versus silného, jednotného vedení jednotlivých církví. Tak vznikl i zárodek „pravicovosti“ resp. „levicovosti“ budoucích politických stran. Stoupenci levice, dnes spíše ateistické, v podstatě učili, že k vládnutí je předurčena privilegovaná skupina lidí, kteří jsou pro své osvícení předurčeni vládnout druhým bez toho, aby jejich moc měla být omezována, či kontrolována, zatímco stoupenci pravice zdůrazňovali spíše učení o lidské převrácenosti a tudíž nutnosti dělby lidské moci a její veřejné kontroly. Jinými slovy: zatímco levice klade spíše důraz na autoritu a poslušnost člověku, pravice klade důraz na svobodu a individualitu lidského jedince a rovnost všech lidí. I když původní pojetí stranickosti bylo odlišné od pojetí dnešního, můžeme si povšimnout, že většina diktatur, jako fašismus, bolševismus nebo národní, či lidový socialismus se rekrutovala z levice a měla své diktátory, kteří zpravidla obětovali jedince ve prospěch mas. Naproti tomu pravicová zřízení jako je kapitalistický konservatismus, či liberalismus naopak zdůrazňovaly svobodu jednotlivce a proti obětování individuální svobody na úkor ideologie mas se stavěly. Jeden příklad za všechny je postoj levice k potratům, kdy je život člověka obětován vůli jeho rodičů, resp. autorit, zatímco vlády pravicové vytvářejí zákony vedoucí k respektování jedince před libovůlí jeho rodičů resp. autorit. 4.3 Církev na úsvitu nezávislosti Snad nikde na světě neměla církev tolik svobody jako právě v USA a z žádné jiné země nevyšlo tolik misionářů. Žádná jiná země se nemohla podílet na tak masivní podpoře církví v celém světě, jako právě církev americká. Svoboda, garantována nyní zákony a nezcizitelná a nezadatelná lidská práva vedly církve i jednotlivce k možnosti svobodně rozvíjet své aktivity a doktríny. Nikdo neměl právo nařizovat druhým, co si mají myslet a dokazování pravdy bylo ponecháno váze argumentů, nikoliv represi. Toto klima vedlo k nebývalému rozvoji protestantské misie, takže North mohl napsat, že „v Americe vzniklo takové množství církevních denominací, že žádná nezískala absolutní převahu, takže se všechny musely učit žít ve vzájemné toleranci (pluralismus). Ani jedna z nich se nestala státní církví a nevlastnila monopol na politický vliv, a tudíž všechny závisely na iniciativě svých členů (dobrovolnost).“ Podle Northa nyní církve dospěly k takové jednotě, jako nikdy před tím a tato jednota, přes značnou pluralitu, ukázala světu, že jednotu je možné plně rozvinout pouze tam, kde se zároveň respektuje i svoboda názoru, čehož se většina evropských představitelů státních církví upřímně děsila. 4.4 Mezidenominační struktury Pluralita církví v té době vyžadovala i koordinovanou aktivitu, a proto spontánně vznikaly mezidenominační struktury, jako „Americký výbor pověřenců pro zahraniční misii“ (1810), „Americká domácí misijní společnost“ (1826), „Americká biblická společnost“ (1816) atd. Tyto společnosti netoužily církve sjednotit ani necítily potřebu vést, či směřovat americké církve, a to ani skrytě, nýbrž tvořily jakousi platformu pro koordinaci a zesílení jejich vzájemné činnosti. Působily na demokratických principech. Jejich bytostné přesvědčení o potřebě svobody jednotlivce jako Božího obrazu a Kristova slova o autoritě, která je dána k službě, nikoliv k panování nad vírou člověka, vedl např. v roce 1830 k založení listu „Liberator“, který vyhlásil nesmiřitelný boj zejm. jižanskému otroctví. Zde se projevil i vliv probuzeneckého vzdělance a otce moderní misie C. G. Finneye, který otevřeně zařadil otroctví na seznam zavrženíhodných hříchů. 4.4.1 C. G. Finney a D. Moody Křesťanství devatenáctého století si lze jen stěží představit bez dvou jmen, a to Dwighta Moodyho a právě Charlese G. Finneye. Oba byli – v dobrém slova smyslu – produktem své doby a typickými představiteli amerického myšlení a způsobu života. Oba dva navázali na metodistické učení o křtu v Duchu svatém a s nebývalou vehemencí ukázali světu, jak chápat Kristova slova o křtu v Duchu svatém ke svědectví. Charles Grandison Finney se narodil 19. srpna 1792 a byl – stejně jako Luther - původem právník a proto dokázal vysvětlovat poselství Evangelia na základě smlouvy a právního vztahu ve srozumitelné a intelektuálsky nezamlžené podobě. Původně však nechtěl o křesťanství ani slyšet a vysmíval se křesťanům, kteří se stále modlí, avšak výsledky svých modliteb nevidí. Řekl: „Od té doby, co jsem začal navštěvovat toto shromáždění, jste se namodlili tolik, že byste museli modlitbami vyhnat ďábla z Adama, kdyby ve vašich modlitbách byla nějaká moc. Ale stále se modlíte a stále si stěžujete.“ V roce 1821, Finney, znechucen neustálými modlitbami za probuzení, vyhledal samotu v lese, kde dle jeho slov zakusil mocný křest Duchem svatým. Lidé, když viděli, že se skeptický Finney obrátil, naplnili kostel, aby si vyslechli jeho svědectví. Od té doby se shromáždění konala každý večer a Finney začal záhy zvěstoval Boží Slovo. Přes svůj původní skepticismus se Finney stal mužem modlitby a každý den za rozbřesku, v poledne a večer, trávil čas na kolenou. Po několikadenních shromážděních byl Finney ordinován presbyteriánským evangelistou. Pozvání ke kázání se mu nyní hrnula z dalších osad a ze škol a stejně jako za dob Whitefielda se obracely celé vesnice. Lidé klečeli na kolenou nebo leželi nepohnutě tváří k zemi před Bohem. Svatý strach z hříchu přemáhal hříšníky na každém místě, kam evangelista zavítal. Finney nevedl plané řeči, netrávil čas vysedáváním s lidmi u kávy a nezávazném a k ničemu nezavazujícím debatění o křesťanství, ale kázal soud a milost. „Ještě nejste v pekle, dovolte mi, abych vás vedl ke Kristu“, říkával. Finney se stal nejpopulárnějším kazatelem v zemi a celá města, kam byl pozván, se ponořila do modliteb, uzavíraly se hostince a namísto nich se stavěly zděné kostely.V roce 1826 byl Finney kritizován teology pro absenci jeho teologického vzdělání. Ve vidění se mu krátce nato zjevil Kristus, aby jej připravil na odmítnutí ze strany církve, ale ujistil ho, že jej nepřemůže žádný odpor. Krátce poté zakusil Finney zradu od bratří, kteří mu do té doby stáli po boku a nakonec se proti němu obrátila i většina církví. Duwel uvádí šest charakteristik, pojících se s Finneyho působením: vytrvalé modlitby, usvědčení z hříchu, náhlá obrácení ke Kristu, radost obrácených, inteligenci a stálost obrácených, aktivitu obrácených ve službě. Finney jako jeden z prvních rozpracoval evangelizační strategii, zakládal evangelizační týmy a činil výzvy ke spasení. Ukázal, že spasen člověk může být ihned, zatímco ostatní, zejm. dnešní módní evangelizační kurzy, vidí evangelizaci spíše jako postupný, bezbolestný a zábavný proces. V roce 1844 prožívá Finney „čerstvý křest Duchem svatým“ a záhy odjíždí do Anglie. Zatímco dříve přijížděli kazatelé jako Whitefield, či Wesley do USA z Anglie, je to nyní Finney, kdo přijíždí do Anglie z USA, aby vedl místní probuzení. Finney nebyl původně teologem, avšak nikdy nesahal k laciným učením o škodlivosti vzdělání pro křesťana nebo jeho nepotřebnosti. Naopak V roce 1855 přednášel pro soudce nejvyššího soudu na témata o „morální vládě Boží“ a již od roku 1835 se stal profesorem teologie na Obelin College v Ohiu, kde byl dokonce v letech 1851 – 1866 zvolen rektorem. Na této vysoké škole směli studovat černoši i ženy a škola se stala i centrem odporu proti otroctví. Charles Finney zemřel v roce 1875 na infarkt. Ačkoliv je považován za snad nejvýznamnějšího evangelikála všech dob, jeho teologie rozhodně nebyla bezproblémová. Zavrhl učení o prvotním hříchu, kladl důraz na ničím nedeterminovanou svobodnou vůli člověka a zcela opustil kalvinismus prvních revivalistů typu Edwardse a Whitefielda. Nicméně jej můžeme považovat za otce moderní misie, neboť zavedl evangelizační shromáždění, týmovou službu a zavedl učení, že probuzení je možné připravit, nikoliv jen čekat na neodolatelnou Boží milost. Na jeho učení o křtu v Duchu svatém, vycházejícím již z puritánských kořenů již za dvacet let po jeho smrti naváže letniční hnutí. Ačkoliv dějiny ortodoxie i probuzení jsou většinou dílem vzdělaných lidí, Bůh si vždy povolával i lidi nevzdělané a prosté, jimiž pokořoval mocné tohoto světa. Jedním z nich byl i Dwight L Moody. Narodil se v roce 1837 a byl proto Finneyho mladším současníkem. Jeho evangelizační práce se zaměřila na velkoměstskou evangelizaci mládeže v rámci mezidenominační organizace YMCA (dnes má tato organizace zejm. v Evropě značně liberální přístup). Moody pocházel z Massachusetts, tradičně puritánské oblasti USA, z chudé rodiny. Již jako chlapec odešel za prací k příbuzným, nejprve do Bostonu a poté do Chicaga. Na svůj skromný původ zažil ve své dráze obchodníka pozoruhodný úspěch a později se vlivem učitele nedělní školy obrátil ke křesťanství. Je s podivem, že jeho počáteční řečnická neobratnost a neschopnost vysvětlení základních křesťanských doktrín vedla představené v církvi k tomu, že se jej zdráhali přijmout do sboru. Po svém obrácení se Moody věnoval práci s mládeží a od roku 1861 se v rámci YMCA věnoval na plný úvazek práci s městskou chudinou, ze které později vybudoval jeden a půl tisícový sbor. Moody byl v Chicagu proslaven tím, že na svém poníku svážel ty nejubožejší děti z celého okolí do své nedělní školy. A byly to také děti, kterým se naučil velmi jednoduše a prostě vykládat evangelium, které později dokázalo zaujmout i dospělé. Jeho jadrná a pronikavá kázání byla však prodchnuta sírou a pekelným ohněm, zcela v duchu Edwardsových promluv. Mnozí účastníci jeho proslovů měli pocit, že cítí síru a jsou páleni pekelným plamenem. Moody měl zvláštní zálibu v popisování věčného soudu a později svá kázání označil jako vykreslující Boha, který je s taseným mečem hotov posekat hlavy shromážděných posluchačů. Ke změně došlo až ve chvíli, kdy v jeho sboru, prý na Boží pokyn, začal kázat mládenec, který začal učit o Boží lásce ke ztraceným. Moody byl tímto výkladem šokován a tato zkušenost rázem proměnila obsah jeho poselství. Řekl, že si hlouběji uvědomil, že Bůh hříšníky opravdově miluje. Zhruba od této doby se ve svých kázáních zaměřil na zvěstování odpuštění a Boží lásky ke ztraceným. Často pak kázal o marnotratném synu, kterého připodobnil k farmářskému synku, který cestuje do velkoměsta a např. apoštola Pavla ztvárňoval jako cestujícího evangelistu v novém městě. Jeho shromáždění navštěvovaly tisíce lidí a uvádí se, že skrze jeho světovou službu bylo zachráněno okolo milionu lidí. Zatímco Finney dokázal oslovit intelektuály, Moody měl srdce pro trhany a sirotky. Jeho shromáždění a misie měla mnohdy ráz moderního marketingu, avšak vynikala přímočarostí a dokázala zasáhnout ty nejnižší vrstvy společnosti. Moody je obecně považován za „protoletničního“ kazatele neboť se již pře rokem 1875 zmiňoval o modlitbě v jazycích a mluvil o křtu v Duchu svatém. Zemřel v roce 1889, dva roky před vypuknutím letničního probuzení. Ačkoliv by se jistě našlo i mnoho jiných pozoruhodných jmen z tohoto období (např. A. B. Simpson nebo A. Torrey), tato dvě jména volíme zejména proto, že pochází z newesleyánské tradice a přitom v nich můžeme spatřovat určité myšlenkové stopy, od kterých se odrazilo i letniční hnutí. 4.5 První uzdravovací probuzení Wesleyánské důrazy na dílo druhé milosti a hledání křesťanské dokonalosti v posvěcení vedly některé představitele i k novému zájmu o duchovní dary jako je mluvení jazyky a dar uzdravování nemocných. Zde se vyučovalo, že „křest Duchem svatým“ má vést k „bezhříšné dokonalosti“. Naproti tomu např. britská keshwická tradice učila, že „křest Duchem svatým“ má spíše vést k „hlubšímu životu“ a „plnosti Ducha“. Tato tradice ovlivnila např. teologii Assemblies of God mnohem více než pozdní metodismus. Mnoho z představitelů pozdního metodismu, který vyústil v tzv. „hnutí Svatosti“, se však stalo heretiky, či měli alespoň neodolatelný sklon k výstřednostem a zůstali tak na samotném okraji křesťanské ortodoxie. Zatímco lidé jako Wesley, Whitefield, Finney, či Moody zůstávali loajální ke svým denominacím, které jejich službě poskytly svobodné pole působnosti, uzdravovatelé se cítili denominacemi svázaní a zakládali svoji vlastní službu. Ve svých „vlastních církvích“ však často proti demokracii bojovali, nahradili apoštolskou autoritu Písma svoji apoštolskou autoritou a své názorové oponenty vylučovali z církve. Mezi klasické evangelisty uzdravovatele můžeme zařadit dvě důležitá jména a to John Alexander Dowie a Maria Beulah Woodworth Etter. 4.5.1 John Alexander Dowie Značně kontroverzní postava hnutí uzdravování, Moodyho současník a prakticky i soused z Chicaga se narodil v roce 1847. Když mu bylo 13 let, jeho rodiče se přestěhovali do Austrálie, kde se připravoval ke studiu teologie. Poté odcestoval studovat do Skotska, na Edinburghskou Universitu, a po návratu do Austrálie přijal povolání do Kongregacionalistické církve. V roce 1876 se oženil se svojí sestřenicí a od roku 1880 začal působil jako uzdravující evangelista a pořádal až několikatisícová shromáždění, díky kterým se stal známým po celé zemi. Jelikož se angažoval i na poli sociálním a politickém, přijal i kandidaturu do parlamentu, avšak nebyl zvolen. Po svém rozčarování z tohoto neúspěchu odjel do USA, usadil se v Chicagu, kde tou dobou působilo již více evangelistů, např. Moody. Dowie ostře napadal ostatní evangelisty a zvláště pak ty, kteří sloužili na poli uzdravování. Nejprve sloužil v ulicích a později vyhledával veřejná místa, které navštěvovalo mnoho lidí. Jeho styl byl hodnocen jako velmi dravý a agresivní. Později začal Dowie zakládat tzv. uzdravovací domy, kam zval nemocné, kterým zakázal používat léky a jedinou léčbou pro ně bylo čtení Bible a modlitby. Za tuto činnost byl několikrát obviněn a zadržen, neboť nevlastnil licenci k léčení lidí. V roce 1895 založil vlastní „Křesťanskou katolickou církev“. O Dowiem se říká, že nesnesl jakýkoliv odpor a tak jeho následníci museli bezpodmínečně se vším jeho učením i praxí souhlasit. Zatímco v ostatních církvích se učení a vedení získávala nalezením konsenzu v modlitbách a nad Písmem, Dowie přijímal nadpřirození vize, které jeho následníci museli uskutečňovat. Jednou z těchto vizí bylo i vybudování křesťanských měst „Sion“, ve kterých byl pastor zároveň starostou a vedení těchto měst mělo mít teokratickou hierarchii. Do svého plánu zahrnul i Jeruzalém, který chtěl vykoupit z Turecké nadvlády. V roce 1990 se mu podařilo vybudovat jedno město Sion na severu Chicaga, kde žilo 6000 obyvatel. Toto město se záhy dostalo do finanční krize a při jedné vzpouře, v Dowieho nepřítomnosti, ztratil Dowie nad městem kontrolu. Pro své mimořádní dílo a schopnosti nakonec Dowie uvěřil, že je Eliášem obnovitelem, který má církev uvést do apoštolsko – prorocké obnovy a probuzení poslední doby, ve které on sám je povolán jako obnovený apoštol. Toto učení však nebylo ničím novým, zastával je již Montanus a později např. anglický pastor Irwing. Eliášem se později nazval i William Branham a podobné učení dodnes zastávají prominentní proroci Paul Cain a Rick Joyner. V čele apoštolsko prorocké reformace, kdy apoštolsko prorocký základ církve mají tvořit současné úřady, stojí známý americký teolog, profesor C. P. Wagner. V roce 1907 Dowie zemřel, zcela opuštěn, na následky mozkové mrtvice. Mnoho obyvatel z města Sion se připojilo k denominaci Assemblies of God, které pomohli vtisknout učení o obnově církve poslední doby a přicházejícímu celosvětovému probuzení. 4.5.2 Maria Beulah Woodworth Etterová Narodila se v roce 1844 v Ohiu. Otec jí zemřel ve 12 letech. Ve třinácti letech navštívila probuzenecké shromáždění, kde se nechala pokřtít. Později se provdala za P. H. Woodwortha, se kterým měla šest dětí, z nichž se dospělosti dožilo pouze jedno z nich. Eim uvádí, že její služba přispěla nezanedbatelně k prosazování ženských práv v USA. V roce 1884 se připojila k Německé reformované církvi, kde setrvala až do roku 1904. Později se na vlastní žádost rozvedla se svým mužem pro jeho koketování se ženami a pokračovala ve své službě, ve které se začaly objevovat nejen modlitby za uzdravení, ale i jiné dary, zejm. vidění, vize, ale především i tranzy, které byly provázeny několika hodinovými stavy ztrnulosti. Její protivníci dodnes Etterovou nazývají jako kazatelku woo-doo. Etterová v těchto tranzech setrvávala po několik hodin (někteří uvádějí až 24 hodin), kdy dokázala stát nehybně s rukama nad hlavou. Podobně se tak stávalo i jejím posluchačům, kteří svědčili o vizích nebe a pekla, případně obojího. Etterová byla též považována za proroka a mezi jedno z jejich nejznámějších proroctví patřilo, že v roce 1890 má dojít ke zničení San Francisca zemětřesením a tlakovou vlnou. Mnohem později podobně prorokoval i W. Branham, avšak tato proroctví se nikdy nesplnila. Etterová nebyla teologem, avšak kázala Finneyho arminianismus a vedla lidi k modlitbě spasení. Její úspěšnost jako evangelistky je nebývalá. Její služba byla otevřená všem křesťanům a ona sama byla doktrinálně velmi svobodomyslná. Proto v roce 1920 přijala i pozvání kázat mezi Mormony. Za svůj život se několikrát rozvedla a znovu vdala, což nijak nepoznamenalo její službu. Po smrti Dowiho pořádala probuzenecká shromáždění i v městě Sion, kde měla velký a nečekaný úspěch. Zemřela krátce po navázání styků s Mormony v roce 1924. Maria Beulah Woodworth Etterová je dnes takřka všemi letničními teology považována za důležitou průkopnici pozdějšího letničního hnutí a stala se matkou pozdější vlivné kazatelky Aimee McPherson, která se stala vzorem emancipované evangelistky Kathryn Kuhlmanové. Přes mnohý úspěch, rozvinutou službu a církve, z nichž některé existují dodnes, však všechny tři ženy byly nejméně jednou rozvedeny a mnohdy umíraly za nevyjasněných okolností. Etterová je matkou padání pod mocí Ducha a její přínos je ceněn zejm. pro obnovení proroctví a zjevení v církvi poslední doby. 4.6 Vznik letničního hnutí A to už se dostáváme ke vzniku moderního letničního hnutí, zejm k jeho dvěma zakladatalům, za které jsou obecně považování Ch. Parham a W Seymour. 4.6.1 Charles Fox Parham Charles Fox Parham (1873 – 1929) se narodil v roce 1873. Kazatelem se stal již ve 14 letech v Metodistické církvi a první mítink pořádal ve svých 19 letech. V začátcích své služby navštívil Dowieho město Sion, kde byl inspirován zejm. domy uzdravení, a tuto praxi v počátku převezl i do Topeky. Parham krátce studoval na křesťanské škole Siloah, kterou založil Frank Sanford, učitel Keshwického hnutí, a která byla součástí „ohněm-křtěného hnutí svatosti“. Během této doby, v roce 1900, Parham navštívil i řadu prestižních škol na východním pobřeží. Nechal se zde inspirovat zejm. Moodym a Gordonem a nakonec odchází zpět do Topeky, kde otevírá svoji biblickou školu Bethel. Ve skutečnosti se však původně jednalo o uzdravující dům po vzoru Dowieho. Mezi první studenty patřila i Agnes Ozmanová (1870 – 1937), která se později zapíše do dějin křesťanství. Svým studentům Parham uložil, aby z Písma vyhledali všechna místa, která souvisejí s křtem v Duchu svatém. Ti pak zjistili, že průvodním jevem křtu v Duchu bylo promluvení v neznámých jazycích. Osmnáctiletá Agnes nato prosila váhajícího Parhama, aby na ni vložil ruce a následně promluvila v neznámých jazycích. Mnozí uvádějí, že Ozmanová mluvila i psala tři dny čínsky a hned poté česky a během této své zkušenosti nepromluvila ani slovo anglicky. Studenti z Bethel následně tvrdili, že rovněž oni obdrželi dar nejen mluvit, ale i psát v jiných jazycích. Když však své spisy předložili znalcům, ukázalo se, že se jednalo o nesrozumitelné hieroglyfy. Parham o těchto událostech podal zprávu a věřil, že křtem v Duchu svatém byla obnovena apoštolská víra. Nakonec zde, mezi studenty, prožil křest Duchem svatým i on sám. V roce 1903 navštívil Parham lázně El Dorado Springs v Missouri, kde pořádal modlitební shromáždění pro nemocné pacienty. Již po třech měsících noviny psaly o tisících uzdravených a osmi stovkách obrácených. V roce 1905 odchází Parham do Houstonu, kde zakládá novou biblickou školu, která se stala dalším důležitým mezníkem. Navštívil ji i budoucí velikán, afroamerický černoch William Seymour. Americké zákony však v té době přikazovaly rasovou segregaci, a proto Seymour poslouchal Parhamovo vyučování otevřenými dveřmi. V roce 1906 cítil Seymour povolání odjet jako misionář do Los Angeles a v roce 1906, na slavné ulici Azusa 312, začíná svá pravidelná shromáždění. Roku 1907 byl Parham uvězněn za sexuální zneužití chlapce. Goff poukazuje, že se ale mohlo jednat pouze o vykonstruované obvinění, které mohl zinscenovat protiletniční Dowieho následovník Wilbur Voliva, který jako jediný svědek proti Parhamovi vypovídal. Po Dowieho smrti (1907) se totiž Parham skrze F. F. Boswortha snažil nastolit řád v Zion (Sion) City Church, avšak výsledky byly jen částečné. Parhamovi letniční i neletniční kritici, zejm. W. Faye Carothers, této epizody využili, aby jeho službu zdiskreditovali. V roce 1908 odjíždí Parham do Izraele, aby našel Schránu smlouvy. V tisku oznámil, že je mu známa její lokalita, a že její nalezení uzavře dílčí biblickou etapu. Když shromáždil finanční prostředky, odjel do New Yorku, aby se na cestu připravil. Avšak krátce nato oznámil, že po příjezdu do New Yorku byl okraden a na cestu se nikdy nevydal. 4.6.2 William Joseph Seymour William Joseph Seymour se narodil 2. května 1870 jako dítě někdejších otroků Simon a Phyllis Seymourových. Měl zanedbatelné vzdělání a číst a psát se naučil sám. Již jako mladý baptista měl Seymour sny a vidění a pilně se věnoval samostudiu Bible. Ve svých dvaceti pěti letech se přestěhoval do Indianapolis, kde byl zaměstnán jako drážní portýr a číšník v luxusní restauraci. Zde také navštěvoval černošskou Metodistickou Episkopální církev. V roce 1900 se přestěhoval do Cincinnati, Ohio, kde se přihlásil na biblickou školu „hnutí posvěcení“ Martina Knappa s názvem „Boží biblická škola“, která kladla důraz na posvěcení jako druhé dílo milosti, božské uzdravení a duchovní probuzení před příchodem Krista. V tomto čase prodělal Seymour neštovice, následkem nichž oslepl na levé oko. Své onemocnění si vyložil jako trest za odmítnutí Božího volání k dílu kazatele, kterému se údajně vzpíral, a proto okamžitě přijal pověření do služby. Následně odjel do Houstonu, Texas, aby vyhledal své příbuzné a kde v letech 1903 – 1905 také sloužil jako kazatel. Zde se setkal s černošskou ženou, kazatelkou Lucy Farrow, která tvrdila, že se modlí v neznámých jazycích poté, co přijala službu evangelisty Charlese F. Parhama. Seymour, povzbuzen touto zkušeností, proto navštěvuje Parhama v jeho biblické škole, avšak jako černoch smí naslouchat lekcím o křtu Duchem svatým jen zpoza pootevřených dveří. V roce 1906 obdržel Seymour dopis s pozváním do Los Angeles. Seymour, pln letničního entusiasmu, kázal malé skupině kázání na text Skutků 2,4. Jeho důraz na mluvení jazyky, jakožto důkazu křtu Duchem svatým, stejně tak jako jeho netradiční styl bohoslužby, se zde nesetkal s pochopením. Druhého dne našel Seymour modlitebnu zavřenou. Přijal však pozvání do domácnosti Richarda a Ruth Asberyových v Bonnie Brae Street 216, kde ve svých vyučováních pokračoval. Na těchto shromážděních, která trvala tři dny, byl dne 9. dubna jako první pokřtěn Duchem svatým osmiletý chlapec a 12. dubna obdržel křest Duchem svatým i sám Seymour. Tato událost se velmi rychle roznesla a do malého domku se začalo shromažďovat stále více lidí. Dynamika bohoslužeb narůstala natolik, že spadla střecha domu. Jako nová budova posloužila bývalá vyhořelá metodistická modlitebna a pozdější koňská stáj, Azusa Street 312. Walter Hollenweger popisuje shromáždění takto: „Tři dny a tři noci jásali. Bylo to o velikonocích. Odevšad sem přicházeli lidé. Druhého dne bylo nemožné přiblížit se k domu. Kdo se přesto do domu mohl dostat, padl pod mocí Boží; celé město bylo na nohou. Jásali, dům se chvěl v základech, ale nikdo nebyl zraněn..“ V novinách se psalo o „továrně na idioty“ a tisk popisoval různá, pro něho nepochopitelná a bizarní chování účastníků shromáždění. Seymour je zde představen jako „hypnotizér“, který „svým skleněným okem hypnotizuje davy“ a přivádí je k „duchovnímu šílenství“. Píše se o lidech, kteří „ve dne v noci vyjí, skáčou a třesou se, válí se na podlaze v pilinách, vydávají ječivé zvuky a kopou kolem sebe“. Někteří „leží nepohnutě na zemi jako mrtví“. Lidé vypadají jako „šílení, či mentálně postižení“. Seymour je popsán jako muž, který nemluví, jen „klečí skryt za dřevěnými bedýnkami na mléko“, které tvoří jakousi provizorní kazatelnu, a „občas volá k pokání.“ V říjnu 1906 přijíždí shromáždění navštívit sám Parham. Neměl však pro nový druh bohoslužeb pochopení a byl zděšen tím, co nazval „tábořištěm senzacechtivých negrů“. Parham byl přesvědčeným rasistou a údajně podporoval Ku Klux Klan. Mísení černé a bílé rasy proto pro něho bylo nestravitelné. Neměl však pochopení ani pro tělesné manifestace a shromáždění v Azusa nazval sejitím „padajících a zkřečovaných spiritistů“. Byl totiž pohoršen a šokován „hrůzu nahánějícími pády a křečemi“, doprovázejícími shromáždění „svatých válečů a hypnotizérů“. Jazyky v Azusa mu zněly jako „blábolení a drmolení a nikoliv jako skutečné jazyky“. Parhamovo rozhořčení nebralo konce. Své první kázání v Azusa nazval „Bohu je špatně od žaludku“ a probuzení v Azusa nazval „duchovní prostitucí“. Pro tento svůj postoj byl staršími v Azusa odmítnut. Ze shromáždění však odvedl část lidí, kterým sloužil v pronajaté budově nedaleko Azusa, aby je osvobodil od vlivu démonů. Parham však nemohl svůj útok proti Azusa dokončit, neboť byl krátce na to uvězněn pro nařčení ze sodomie. Druhá nepříjemná událost se stala v srpnu 1908 poté, co se Seymour oženil s Jenny E. Moore. Seymourovy spolupracovnice Florence Crawfordová a Clara Lum - která do této chvíle vedla misijní časopis „Apoštolská víra“, nesouhlasily s jejich manželstvím, odjely do Portlandu a odvezly s sebou i všechny adresy, na které byl list rozesílám, kromě adres v Los Angeles. Třetí událost, která definitivně oslabila hnutí v Azusa, přišla na řadu v roce 1911, kdy Seymour byl na misijní cestě a povolení ke kázání v Azusa obdržel William Durham, bývalý baptista, který – na rozdíl od Seymoura – sdílel na křest v Duchu svatém reformovaný pohled, zatímco Seymour zastával pohled wesleyánský. Svá kázání Durham pojal v konfrontačním stylu a způsobil rozkol v hnutí. Po návratu byl Seymour nucen se k Durhamově důrazu vyjádřit a nakonec jeho službu v Azusa ukončil. Durham však odvedl okolo 600 členů z Azusa a začal svojí vlastní probuzeneckou službu. Tak vznikla letniční církev bílých. Např. dnešní Assemblies of God se přidržely Durhamova reformovaného, nikoliv Seymourova wesleyánského odkazu. Po úspěšné triádě let 1906 – 1909 se ze sboru v Azusa stala malá černošská církev, kterou Seymour vedl až do své smrti dne 28. září 1922, kdy vedení přebrala jeho žena. Modlitebna byla později prodána pro neplacení nájemného a zdemolována. Dnes na jejím místě stojí centrum Japonské kultury. 4.6.3 Parhamova a Seymourova teologie Parhamův vliv na letniční teologii je dnes minimální. Byl to však on, kdo poprvé vyslovil doktrínu, že mluvení jazyky je důkazem křtu v Duchu svatém. Parham však, podobně jako někteří první letniční, věřil, že tyto cizí jazyky (xenoglossae) jsou dodnes existujícími lidskými jazyky, a ti, kdo jsou bez učení obdarováni jimi mluvit, se mají stát misionáři v zemích, kde se přirozeně těmito jazyky mluví. V této své teorii byl posílen, když někteří jazykoví znalci byli na jeho shromážděních svědky toho, kdy v jazycích modlící se křesťany slyšeli ve srozumitelné řeči. Parham také učil, že dar uzdravování zcela nahradí lékařskou péči a své následovníky vedl k vysazení léků a odmítnutí lékařské péče. Jeho kritici poukazují na skutečnost, že jeho syn zemřel v 17 letech a druhý v 37 letech. Parhamova teologie má i stinné stránky. Přiklonil k Sanfordově anglo-izraelské teorii, která hlásala, že Britové a anglo – sasští Američané jsou potomky ztracených izraelských kmenů. Poměrně dobře zaznamenanou skutečností je, že Parham odmítal učení o věčném trestu a přiklonil se – podobně jako Sanford, adventisté nebo J. Stott – k učení o anihilaci. Asi největším Parhamovým omylem bylo přesvědčení, že Adam nebyl jediným člověkem, kterého Bůh stvořil. Jiní lidé žili, dle Prahama, vně zahrady Eden a neměli duši a vyhynuli během potopy. Ve vypjatém chiliasmu té doby nakonec Parham a jeho následníci údajně očekávali v roce 1925 druhý Kristův příchod.2 Seymour byl ve své teologii silně ovlivněn wesleyánským důrazem na posvěcení, které bylo prezentováno jako „druhé dílo milosti“, které uvede člověka do „bezhříšné dokonalosti“. Letniční hnutí bylo záhy rozděleno mezi křesťany, kteří křest Duchem svatým chápali na svém wesleyánském pozadí, tedy křesťané z hnutí posvěcení, a na ty, kteří jej chápali na svém reformovaném pozadí. Seymour, díky své předchozí průpravě v hnutí posvěcení, zastával takzvanou doktrínu „trojí milosti“ (někdy nesprávně chápáno a vykládáno jako cesta trojstupňového spasení). Toto učení spočívá v chápání prvního díla milosti jako obrácení a znovuzrození, druhého díla milosti jako křtu Duchem svatým a třetího díla milosti jako posvěcení. Naproti tomu reformovaná tradice zastává tzv. cestu „dvojí milosti“, nebo-li učení o znovuzrození a křtu Duchem svatým. Seymour byl z hnutí posvěcení poznamenán i v té době rozšířenou a i v dnešní době akceptovanou doktrínou o tom, že před příchodem Krista, který byl v hnutí akcentován, má dojít k mohutnému probuzení a evangelium má být proto hlásáno všem národům. Po setkání s Parhamem a přijetí křtu v Duchu svatém věřil, že jazyky nejsou pouze znamením a potvrzením křtu v Duchu, ale též významnou pomocí k rasovému smíření a překlenutí rasové segregace a nástrojem zvěstování evangelia v cizojazyčných zemích. Právě Seymourův průkopnický důraz na rasové smíření a odmítnutí rasové segregace učinil letniční probuzení velmi přitažlivým pro americké černochy. Seymour viděl v rasové jednotě podmínku probuzení, kdy jednota křesťanů má způsobit celosvětové probuzení podle Jana 17 kapitoly. Jeho důraz na rasové smíření byl však přehlížen, a proto zde vznikají dvě letniční větve: bělošská Assemblies of God a černošská Church of God. Teprve v roce 1994 probíhá setkání vůdců obou větví, aby otevřeně odsoudili tendence rasové segregace ve svých církvích. Dalším podstatným rysem Seymourova učení bylo přesvědčení, že vylévání Ducha svatého má podklad ve Starém zákoně v podobně „pozdního deště“, který má být ke konci časů vylit. Tato metafora „pozdního deště“ pak byla ztotožňována se zaslíbeným vylitím Ducha svatého podle proroka Jóele (Jl 2,23). Tato alegorie, kterou Seymour patrně převzal z kruhů blízkých hnutí posvěcení, mezi klasickými letničními přetrvává až do dnešní doby. Velmi ostře se však proti této eschatologii staví konzervativní evangelikálové a fundamentalisti, kteří naopak poslední dobu chápou jako dobu odpadnutí, vychladnutí lásky a příchodu falešných proroků a Joelovo vykládají jako zaslíbení pro Izrael. Konec 1. části Napsal Aleš Franc, Brno 2003