Tak přesně takto si připadám. Jak? Jako blbec. Jako význačný blbec. I když jediný o co jsem se opravdu samostatně zasloužila, byla ztráta mé identity.


Když jsem byla dítě, chtěla jsem být dospěla. Jenže pár dní poté mi došlo, že mě tento sen jaksi nenaplňuje. Takže jsem se rozhodla, že jej rozšířím a hned tu byla "dospělá herečka". Nic mi nebránilo v tom, abych jej začala plně realizovat. Neustále jsem seděla před zrcadlem a zkoušela si nové a nové role. Inspiraci jsem nemusela hledat daleko. Tu jsem měla přímo pod nosem. Můj dětsky naivní zrak se plně soustředil na mé předrahé rodiče. Rozhodla jsem se, že pro tuto příležitost využiji jednu ze svých skvělých vlastností. Tedy špiclování. Vůbec mne nerozházela má arogance a jistota, se kterou jsem v klidu domácnosti špehovala své rodiče. Nic mi nebylo překážkou. S výsledkem jsem byla nadmíru spokojená. Nejenže jsem dokázala zcela bezproblémově zahrát fakt, že mám v břiše žáby, ale též jsem dokázala velice věrohodně ztvárnit dramatické role. Mé první drama bylo role, kterou jsem odkoukala od maminky. Vskutku věrohodně jsem zahrála polemiku, kteráže trouba peče nejlépe. Světlo divadelních ramp mne opravdu oslňovalo, ba přímo zaslepovalo. Patřičně jsem byla na sebe hrdá. To samé jsem očekávala od svých rodičů, kteří s odměnou neotáleli. Obzvláště maminka, která mi po "mé první tragédii" uštědřila jistý políček. Byl to den, kdy jsem si uvědomila, že za kvalitu se musí platit i kdybych měla nasadit vlastní kůži. Ještě ten den jsem onemocněla, protože mě trápilo, kteráže mouka je nejlepší. Ta polohrubá nebo hladká?
V šesti letech mi došlo, že tak skvělý a pozoruhodný talent by neměl být skrýván před světem. K narozeninám své matky jsem uspořádala jistý galavečer, který byl určen celé naší milované rodiny. Jestli mé poslední vystoupení bylo drama, pak po přehrání této menší scénky nastala tragédie. Ztvárnila jsem totiž celek, který vnímám při pohledu na naši rodinu. To jsem však neměla dělat. Jakmile mé představení, ve kterém jsem mimochodem zázračným způsobem strhla zahrát osm hlavních a pět vedlejších rolí, skončilo, strhla se velká rodinná katastrofa. Matka se pustila do otce, že toto vše je pouze jeho vina a babičce z toho šoku vypadly zuby.. (stále je nemůže najít)..
Maminku nejspíš toto trauma doprovázelo celý život. Neustále taťkovi vyčítala, že je to jen jeho vina. Prý měl odjakživa na mou maličkost špatný vliv. Byla přesvědčena, že z něj vyzařují negativní vibrace. Avšak musím zdůraznit jednu věc. Pakliže měl můj otec na mne tak špatný vliv, proč jsem začala kouřit až v pozdějším období? Jediné co mne momentálně napadá, byla snad ta skutečnost, že jsem nemohla najít žádné cigarety. Nicméně bylo rozhodnuto. Musí mne opravdu vidět celý svět!
V deseti letech mi má milující maminka sdělila, že k tomu abych mohla býti skvělou a tolik všemi milovanou herečkou, musím mít školu a bezesporu to nejdůležitější. Tím nejdůležitějším byl TALENT!! Opravdu mne tím neranila a už vůbec mi tímto slavným výrokem nezbořila celý můj tak dětský naivní svět. Pouze jsem ztratila smysl celého života…nebo něco podobného…(ten den jsem ještě, k mé veliké újmě, ztratila 5,-- Kč. V té době to byl vskutku velký obnos. Po zjištění této ztráty, propukla u mne velká agrese. Snad proto, že jsem měla velký, ale opravdu velikánský hlad. V tu chvíli mi to zcela zastínilo zrak a mysl. Teprve v pozdější době mi došlo, že to nebylo ztrátou oné částky, ale tím, že mi již 2 roky nikdo nezastřihoval ofinu a proto jsem přes velmi husté vlasy nemohla prokouknout danou situaci.) Samozřejmě, že jsem své matce nevěřila. JÁ a nemít talent? Ten osudný den bylo opět vše jasné. Začala jsem trénovat a zastřihli mi ofinu. Při své chůzi ze školy domů jsem neviděla sloup a narazila do něj. Nebýt tamního bezdomovce, tak dosud ležím rozpláclá na rozvrtaném chodníku. Se ztrátou finančního obnosu jsem se již vypořádala a rozhodla se, že své matce ukážu! (mimochodem, ještě ten den jsem matce vskutku ukázala. Ukázala jsem jí ŽK, ve které stála poznámka, že bych měla podstoupit očkovací vyšetření proti vzteklině. Dodnes nechápu proč..)
Tak léta běžela a já stále trénovala a trénovala a než jsem se nadála, bylo mi najednou krásných šestnáct let. Popravdě řečeno, v tu dobu u mě nenastala "krize osobnosti". Má osobnost se začala rozdvojovat. Nu což, řekla jsem si, aspoň nebudeš sama a vyrazila na nákupy. Co se zprvu jevilo jako životní trauma, přerostlo velice brzy v nerozlučné kamarádství. Ráda jsem si s "tou druhou", jak jsem svou rozdvojenou osobnost přátelsky nazývala, rozpravovala. Ne, že bych trpěla samomluvou. To vskutku ne. Po pár týdnech si mí rodičové začali myslet, že se jejich skvělá a nadpřirozeně inteligentní dcera, zcela jednoduše zbláznila. Ale viděli, že stále trénuji, tak byli rádi, že opravdu nejsem sama. Během těh let, co jsem usilovně cvičila různé role (a nosila peněženku, jelikož po další ztrátě pětikačky bych byla trizoid), se ze mě opravdu stala skvělá herečka. Věděla jsem, že po složení maturitní zkoušky, se určitě dostanu na DAMU. Spoléhala jsem se na svou tajnou zbraň. Která herečka se může chlubit rozdvojenou osobností? Snad žádná..Ano, menší pochybnosti tam byly, ale ty jsme brzy s "TD" zahnaly deseti jointy z výborného "skanku". Vlastně jsme byly jak siamská dvojčata. Vůbec jsme se od sebe neodtrhly. Snažila jsem se, abych ji o něco neochudila. Nesnesla jsem pocit, že by neměla to co já. Celkem snadno se to dalo uplatnit. V době, kdy jsem byla bez "TD" a kouřila, tak mě štvalo, že se o tuto vášeň nemám s kým sdílet. Proto jsem měla radost, když se mi jednou "TD" svěřila, že též kouří. Nevýslovný pocit opojení radostí nastal i tehdy, když jsme zjistily, že stejný vkus máme i při výběru značky cigaret. I kouřit jsme spolu chodily. Sice to bylo celkem náročné po finanční stránce, ale co bych pro "TD" neudělala, že. V té době jsem si připadala jako lord. Přestože jsem byla nadprůměrně inteligentní dítko, nikdy jsem nenašla jiný způsob jak by "TD" mohla kouřit zároveň se mnou. Jednoduše jsem si s tím nelámala hlavu a zapálila jsem si dvě cigarety naráz.
Tato překrásná léta našeho neodlučitelného přátelství najednou přestala. Pár dní po uplynutí devatenáctých narozenin se "TD" ztratila. Nechápala jsem proč. Stále jsem si kladla za vinu, že jsem se s ní nerozdělila o narozeninový dort. Opět jsem onemocněla. Celkově mě nemoci od mého ranného dětství neustále provázely. Ať už to bylo odřené koleno, tříska v palci či zaražené větry nebo klíště v levé půlce hýždí, či naušnice v uchu..Avšak tato nemoc byla jiná. Rodičům to nejspíš rvalo srdce proto se rozhodli, že mi darují uzdravovný pobyt v nějakém starobylém hradě. Nic mi na tom nepřišlo divné..jen mi vrtalo hlavou, proč jsou mříže na oknech a pan král s paní královnou chodí oděni v lékařském. Později mi došlo, že tento hrad není hradem lecjakým. Vlastně jsem zjistila, že nejsem v hradě, ale v psychiatrické léčebně..Nu, což.. Hlavní bylo, že jsem se z toho zázračným způsobem vyléčila.
Očividně jsem způsobila radost celému svému okolí. "Přátelé" mě přestali zdravit a raději se mi vyhýbali nebo přecházeli na druhou stranu silnice. Byla jsem ráda, že svět je opět fajn.
Za ty tři měsíce mi došla spousta věcí. Můj životní sen byl pryč a peněženka opět taky. Možná to byl pravý důvod mého prodloužení pobytu. Nejspíš mě vylekala představa, že opět nebudu mít na svačiny.. K mému úžasu jsem tam vykoumala další zajímavou věc..Prostě jsem velmi brzy přišla na to, že tohle kolem je jenom hra. Snad až přespříliš brzy jsem vyrostla k danému zjištění- všichni jsme výteční herci a to ani nemusíme mít ten "talent". Jak se tak koukám všichni to zvládáme grandiózním způsobem.
V mém životě jinak nenastaly prazvláštní změny. Prostě normální všední dění…Rodiče se rozvedli. Otec začal chodit do synagogy a matka do práce. Já jsem přestala kouřit a chcípl mi křeček…. Jo a opět nejsem sama… :o)….a představte si, taky přestala kouřit..:o))
Prostě jsem jen zase chtěla cítit tu sílu větru. Hašlerky mi už nestačily, jelikož vyvolávaly jiné větry, které zas tolik nebyly osvěžující. Zařvala jsem HEUREKA a zakopnutí spůsobilo to, že jsem skončila přesně tam, kde před chvilkou prováděl jisté úkony sousedovic pes.. Člověk si nevybere..V podstatě to vyšlo na stejno.. Nemyslíte? :o)...

(Z deníků ufňukaných holčiček- Effrime)