Sedím a přemýšlím, přemýšlím nad Tebou, Bože, přemýšlím nad Tebou a nade mnou... Co já vůči Tobě znamenám, co já a Ty... Slíbil jsi, že mne podržíš, že mi pomůžeš... Proč, vždyť Ty jsi tak velký, tak mocný... A já... Nerozumím Tvé lásce, ale i tak se ji snažím pochopit a brát ji od Tebe a skladovat si ji ve svém srdci, které Ty bereš do rukou a staráš se o něj... Jako by bylo něco vzácného, něco úžasného.... A přitom je to jen mé srdce, které se před Tebou třese, které neví, co si má počít, když se o něj staráš...


Sedím a koukám, koukám na strohé studené zdi tohohle pokoje... A hle, vidím na ní svůj život, svůj život, který už mi nic neříká, o který už nestojím, o který stojíš ty, Bože... Slyším ve své hlavě Tvůj hlas, který v ní drnčí a klokotá... Nemohu jej zahnat... Říká mi něco krásného, něco fantastického... Povídá o lásce, kterou mne chráníš, kterou nade mnou rozprostíráš. Jako pršiplášť chrání mé tělo před pichlavým studeným deštěm, tak Tvá láska chrání mého ducha před upadnutím...

Ležím a koukám na strop, užasle se dívám na strop opředený pavučinami... Věřím mu, věřím mu, že na mne nespadne, že se na mne nezřítí... Oč více bych měla věřit Tobě, který jsi o tak mnoho mocnější než ubohý bílý strop mého pokoje... Přijde vítr, bouře a strop políbí mé tělo... Ty však jsi ve svém slově slíbil: „Budu tě chránit, človíčku.“ S Tebou bych se nemusela bát, s Tebou bych nemusela mít strach o život, který je pomíjivý, o život, který bez Tebe nemá cenu...

Ležím a poslouchám, poslouchám něco, co není v hluku moc slyšet, poslouchám tlukot svého srdce... Jak by mělo tlouct nemít život, nemít život, který dostalo od Tebe, o který nemá právo se s nikým dělit kromě Tebe... Patřím Ti, Bože? Proč nyní už nic neříkáš, proč nyní mlčíš, když potřebuji slyšet Tvé slovo...

Klečím a přemýšlím, přemýšlím o Tobě, Smrti, přemýšlím o Tobě a o mně... Kdy přijdeš? Proč taky nic neříkáš? Myslíš, že Bůh bude se mnou, i když Ty na mne budeš mířit svým hrozivým prstem a budeš přicházet stále blíž a blíž?

Klečím a jsem sama, jsem sama uprostřed světa plného lidí... Je to jen sen, ze kterého se probudím, který nemusím brát tak vážně, který mi po procitnutí bude připadat jen jako jedna z mnoha nočních můr, které se vkradly do mých dětských snů? Kéž bych se probudila do nového světa, který je plný Tebe, Bože, který je láskou obklopen a kde není místo pro samotu...

Sedím a přemýšlím, přemýšlím nad tím, co jsem zplodila, přemýšlím nad touto slabou náhražkou bouře, která je v mé hlavě, která kvílí a hřmí, které se nelze zbavit...

...sedím a přemýšlím...
...už mne nic nenapadá...