poslal ted Kdo věřil a kdo nevěřil v kulatost Země
Když se Kolumbus chystal na svou památnou plavbu, varovali ho španělští teologové, že se na konci světa zřítí do bezedné hlubiny. Opravdu se ale něco takového mohlo stát téměř 2000 let poté, co Zemi prohlásili za kouli řečtí filozofové?
Umberto Eco uvádí, že teologové ve skutečnosti Kolumba (zcela správně) varovali před tím, že Země má větší poloměr, než si mořeplavec myslí, a že cesta do Číny západním směrem proto tak jednoduše uskutečnit nelze. O žádném přepadnutí přes hranu desky přímo do pekel řeč nebyla, představa kulaté Země nebyla nikdy v žádném ostrém sporu s učením křesťanské církve. Panující přesvědčení, podle kterého církev po celý středověk tvrdila, že Země je placka a za opačný názor posílala na hranice, je podle Eca výsledkem snahy vykreslit církev jako zdroj iracionality, tmářství a zpátečnictví. Dobře to zapadá to osvícenského obrazu světa, ale není to v souladu se skutečností.
Eco dokonce jedovatě poznamenává, že zatímco Zemi pokládali za kulatou mystik Pythagoras i idealista Platón, za placku ji měl "materialista" Demokritos. Tady by však stálo za to dodat, že se pohybujeme v době, kdy se celá myšlenka teprve ujímala (první milétští filozofové také nepokládali Zemi za kouli).
Je pravda, že ve Starém zákonu je za tvar Země prohlášen tabernakul. Pouze velmi málo církevních autorit to však bralo doslovně; o kulatosti Země mohli díky tomu uvažovat Augustin, Isidor Sevillský i Tomáš Akvinský.
Zdroj: Umberto Eco: O literatuře, Argo, Praha, 2004
