Grano Salis - Odejmutí darů

poslal zud

Odejmutí darů Zázračné dary Božího ducha budou opět věřícími použity, aby bylo docíleno po návratu Krista přeměny tohoto současného světa v království Boží. Tyto dary jsou proto nazývány „moc budoucího věku“ (Žd 6,5) a Jóel 2,26-3,2 popisuje velké vylití duchovních darů, nastane-li pokání Izraele. Samotný fakt, že tyto dary obdrží věřící při Kristově návratu, je dostatečným důkazem, že nejsou k dispozici nyní – při zohlednění toho, že pro jakékoli křesťana s očima otevřenýma pro Písmo i pro světové události musí Pánův návrat přijít zajisté brzy (viz Dodatek č.3). Existují jasná biblická proroctví, že v jistém okamžiku období mezi prvním stoletím (kdy byly dary k dispozici) a druhým příchodem musí být tyto dary odebrány:

„Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ (1 K 13,8-10)

Duchovní dary z prvního století musely být odejmuty, „až přijde plnost“. Nemůže jít o druhý příchod Krista, neboť pak budou dary opět předány. Řecké slovo, překládané jako „plnost“, znamená doslova „to, co je dokonalé či kompletní (ucelené)“ – jako kontrastní k něčemu /„jen“/ bezhříšnému. Tato dokonalá věc nahradí částečné poznání, které měli prvotní křesťané jako výsledek působení daru proroctví. Připomeňme si, že proroctví byl dar předávat dál inspirované slovo Boží; právě psaný záznam takovýchto slov vytvořil Bibli. V prvním století mohl průměrný věřící znát pouze úryvky toho, co známe jako Nový zákon. Mohl slyšet něco z proroctví od starších své církve o různých praktických otázkách; mohl znát nástin Ježíšova života a možná slyšel o jednom či dvou Pavlových listech, které byly čteny. Ale od okamžiku, kdy byl zkompletován a obíhal písemný záznam prorockých slov, skončila potřeba mít ještě navíc k dispozici dar proroctví. Zkompletovaný Nový zákon tak nahradil působení duchovních darů:

„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven /dokonalý/…“ (2 Tm 3,16-17)

To, co činí dokonalým či kompletním, je „veškeré Písmo“; jakmile „veškeré Písmo“ bylo inspirováno a zapsáno, tak přišla „plnost“ a zázračné dary byly odebrány. Verše 8-14 ze 4. kapitoly listu Efezským pěkně vyplňují mezeru pomyslné skládačky:

„Vystoupil /Ježíš/ vzhůru /na nebesa/, … dal /duchovní/ dary lidem… k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry /tj. jedné víry/a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství… Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení.“

Dary prvního století byly poskytnuty, dokud člověk nedosáhne dokonalosti či zralosti; 2 Tm 3,16-17 říká, že „Boží člověk /je/ dokonalý“ tím, že přijme vedení „veškerým Písmem“. Jakmile je tedy k dispozici celé Písmo, pak je nadále neomluvitelné být zmatený množstvím učení, které nabízejí rozličné církve. Existuje pouze jedna Bible, a protože „tvoje slovo je pravda“ (J 17,17), lze nalézt „jednotu víry“ (onu jednu víru, o které mluví Ef 4,13) studiem jejích stránek. Praví křesťané proto dosáhli stavu oné jedné víry; v tomto smyslu jsou kompletní („dokonalí“) coby výsledek „toho, co je dokonalé“ či kompletní – psaného a uceleného Božího slova. V rozebíraném textu si povšimněte, jak Ef 4,14 přirovnává stav těch, kdo jsou pod vlivem zázračných darů, k duchovnímu dětství, a jak – v kontextu prorokování – byly odebrány tyto zázračné dary. Totéž říká 1 K 13,11. Dělat tolik povyku kolem vlastnění duchovních darů není proto znakem duchovní zralosti. Každý čtenář těchto slov by měl nyní učinit pokrok k hlubšímu ocenění psaného Božího slova, k potěše nad úplností Božího podstatného projevení sama sebe v tomto textu pro nás a v reakci na něj pokornou poslušností. Současná prohlášení o vlastnictví Ducha Nakonec je třeba ještě učinit i další poznámky na vrub opakovaných prohlášení těch, kteří se domnívají, že i nyní mají k dispozici zázračné dary:

Současné „mluvení jazyky“ směřuje k mnohonásobnému opakování stejných krátkých slabik, např. „Lala, lala, lala, shama, shama, Jesus, Jesus…“ To není jazyková skladba, kterou by bylo možno spojit s nějakým jazykem. Když někdo slyší mluvit jiné cizím jazykem, je obvykle možné rozeznat, že spolu komunikují podle určitých slovních vzorů – třebaže konkrétním slovům nemusíme rozumět. Moderní mluvení jazyky však není takto charakterizováno a navíc neposkytuje poučení, což bylo účelem darů prvého století.
Někteří letniční prohlašují, že mluvení jazyky je znakem „spasení“ a doprovází proto každé pravé obrácení. To je v nemalém rozporu s popisem raných církví jako těla, kde nositelé odlišných obdarování byli jeho odlišnými částmi. Ne každý byl paží či nohou a rovněž ne každý vlastnil libovolný dar, např. jazyky. Je to zřejmé po přečtení 1 K 12,17 a 27-30:

„Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? … Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učitelé? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?"

Stejné stanovisko lze nalézt o několik veršů dříve:

„Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.“ (1 K 12,8-12)

Zdůraznění takových momentů nelze opomenout. Ještě jeden problém pro letniční argumentaci vzniká tím, že Filip obrátil na víru mnoho lidí v Samařsku – tj. poté, co porozuměli evangeliu, byli pokřtěni ve vodě, avšak neobdrželi dary Ducha; posléze k nim přišli Petr a Jan: „Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý… vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého… Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého…“ (Sk 8,15-18). Je možné, že toto předávání darů Ducha nastávalo jen zavedením rukama, což není moderními příznivci příliš hojně praktikováno. Jiní letniční říkají, že mluvení jazyky není důkazem spasení. To ukazuje, že v učení vyznavačů vlastnictví darů existují nemalé rozdíly. Tak někteří „charismatičtí“ věří, že Boží království bude na zemi, zatímco jiní je umisťují na nebe. Katoličtí „charismatici“ vyhlašují, že jim Duch svatý říká, aby uctívali Marii a papeže, zatímco letniční „charismatici“ tvrdí, že Duch svatý, kterého obdrželi, jim přikazuje demaskovat papeže jako antikrista a odmítat katolickou doktrínu. Avšak Ježíš nepochybně tvrdil, že ti, kterým se dostane Přímluvce/Utěšitel („který je Duchem svatým“), budou vedeni „do veškeré pravdy… v onen den se mě již nebudete /potřebovat/ na nic ptát … Přímluvce (Utěšitel)… vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 16,13 a 23; 14,26). Neměla by být žádná neshoda v základním učení mezi těmi, kdo mají Přímluvce – fakt, že rozkol existuje, znamená, že ti, kdo si ho nárokují pro sebe, nemohou být bráni vážně. Patrná neschopnost některých z těchto uchazečů ospravedlnit biblicky svou víru je znamením toho, že nejsou vedeni Přímluvcem do veškeré pravdy a úplného poznání. Velká důležitost, kterou někteří přikládají mluvení jazyky, nemá náležitou oporu v biblickém textu. Seznam duchovních darů z Ef 4,11 je dokonce ani nezmiňuje – objevuje se až na konci podobného seznamu v 1 K 12,28-30. Skutečně: v Novém zákoně jsou zaznamenány pouze tři případy jejich užití (Skutky 2,4; 10,46 a 19,6). Činění si nároků mluvit jazyky a konat zázraky, údajně dosažené moderními charismatickými křesťany, musí být poměřováno s důležitými informacemi o aktivitě Božího Ducha, které jsme předložili v této kapitole. Základním hlediskem je to, že cokoli tito lidé předkládají jako dosažené, nemůže být výsledkem jejich ovládání Ducha svatého. Kdokoli tvrdí, že má ony dary, by měl za domácí úkol odpovědět na biblické argumenty, které zde předkládáme. Je však smysluplné ptát se na vysvětlení, proč se některé jevy částečného uzdravení a „jazyků“ (ve smyslu nesrozumitelného mluvení) objevují. Došlo se k poznání, že lidské bytosti používají pouze část své mozkové kapacity – nejnižší odhady hovoří o pouhém 1 %. Také se ví, že mysl může řídit tělo téměř „fyzicky“; Hindové tedy chodí bosi po žhavých uhlících a nepopálí se, protože si vsugerují víru, že oheň nemůže pálit. V okamžicích stimulace můžeme využít mnohem větší procento mozkové kapacity než obvykle, a máme proto potenciál dosahovat s naším tělem (a na něm) takových efektů, které leží mimo oblast běžné zkušenosti. Voják si například v bojovém vzrušení dokonce delší dobu není schopen uvědomit, že přišel o ruku… V podmínkách náboženské horlivosti, podněcování jistým typem hudby a pod vlivem charismatických vůdců je docela možné, že se objeví jevy nad rámec běžné lidské zkušenosti. „Zázraky“, kterých údajně docilují dnešní „Křesťané“, představují stejný typ výjimečnosti jako paranormální jevy u jiných náboženství; tak např. vyznavači vúdú zakouší stejný jev nesrozumitelného mumlání a muslimové mohou dosvědčovat podobné „zázraky“ jako dnešní moderní křesťanství. Avšak ústředním bodem existence duchovních darů prvého století byla zřejmá svrchovanost pravého křesťanství nad ostatními náboženstvími – také stejnorodost „zázraků“ současného křesťanství s ostatními náboženstvími ukazuje, že dnes dary Ducha svatého nejsou k dispozici. Asi by byl těžko k vidění pokračující triumf islámu nad křesťanstvím na většině území Afriky, kdyby lidové „křesťanství“ dělalo skutečné zázraky s přesvědčující mocí a v rozsahu těch z prvého století. A ti, kdo budou skutečně mít „Přímluvce“ z darů Ducha svatého, budou činit dokonce „větší skutky“ než Ježíš (J 14,12 a 16). Velké problémy přináší v této souvislosti námitka, že křesťané by mohli činit takové zázraky, kdyby měli více víry. Buď mají zázračné dary Přímluvce, nebo nikoli – jestliže však prohlašují, že je mají, pak „budou činit skutky, které já činím, a ještě větší“ (J 14,12) a ne „mohli by činit“!

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace