poslal charismatik Průběh náboženských dějin
Úplně na počátku bylo v novozákonní církvi každé učení a praxe taková, jak to chtěl a nařídil Bůh. Velice brzy ale nastaly odchylky a změny. Tragický vývoj nabyl v průběhu následujících staletí takového rozsahu, že z původního křesťanství nezbývalo téměř nic. Nyní musíme opět odkrýt originální stopu, která je v Bibli přirovnávána k "úzké stezce" a následovat po ní, nebo pokračovat po "široké cestě" a minout věčný cíl.
Obojí, jak pravé tak i nepravé, se šířilo dále po všechna období církve. Již v dobách apoštolů muži nemající pověření od Boha přednášeli svá osobní přesvědčení, z nichž pak vznikla cizí učení. Také nyní musí být každé učení, každé svědectví a každá praxe porovnávána s originálem původního křesťanství a uvedena ním do souladu. Pravý prorok, opravdový apoštol, učitel, kterého do Své církve ustanovil Bůh (I.Kor. 12:28; Ef. 4:11), musí a bude dnes zvěstovat to, co všichni proroci, apoštolové a učitelé, které kdy Bůh vyslal, zanechali v Písmu svatém. Z jednoho Božího pramene může vždy přicházet jen totéž zjevení a inspirace.
Muži Boží nepřinášeli své osobní poznání, ale vedeni a inspirováni Duchem Božím, vyslovovali slova Boží. Tímto kriteriem souhlasícím s Biblí, musí být měřeni všichni zvěstovatelé, nehledě na jejich konfese. Mnozí by chtěli Bohu prokázat službu, aniž by sami znali vůli Boží a byli v ní nalezeni. Upřímnost můžeme přiznat všem ve všech náboženstvích. Již obětavost, s níž mnozí sami sebe a svůj čas nasazují pro své přesvědčení, mluví o vážnosti, jíž jsou prodchnuti. Ale je zřejmé, že můžeme být upřímní a přesto převrácení. Také ti tzv. "náboženští otcové" to jistě mínili dobře, když svá mínění předávali jako učení a zanesli do křesťanství své pohanské duševní hodnoty. Chtěli sloužit všemu lidstvu a nechtěli urazit přívržence pohanských božstev. Tak ale vytvořili pohansko-křesťanské náboženství. Jejich domnělé dobré úmysly již svědčí o ekumenickém duchu, ale nebyli ve vůli Boží. Sami odbočili od cesty Boží, na kterou chtěli jiné zavést. Do jaké míry se v mnohých kompromisech přibližovali zvykům národů, tak se vzdalovali od Boha a Jeho Slova.
U Boha zůstává všechno od začátku až do konce ve stejném způsobu. ON sám, Jeho Slovo a působení se nepodřizuje změnám času a zůstane beze změn na věky. ON je vázán Svým Slovem a všichni, kdo mu věří, jsou jím rovněž v poslušnosti vázáni. Je to božská substance, skrze co ti, kdo to přijímají, budou účastni Boží přirozenosti působené Duchem a budou s Ním zajedno (II.Petr. 1:3-4).
Poapoštolskou dobou a středověkem, kdy ta původní biblická učení téměř zmizela, se nebudeme blíže zabývat. Uděláme skok od původního křesťanství až k reformaci a krátce probereme vývoj novozákonní církve od toho času až po náš čas. Po tisícileté samovládě říšského kostela Říma od 6. století bylo v 16. století dosaženo průlomu ke svobodnému zvěstování evangelia. Mnoho jmen by mohlo být vzpomenuto: Nejznámější je zřejmě Martin Luther, který vysoce ocenil Jana Husa, protože ten, posílen Johnem Wyclifem, připravil průlom reformace obětováním svého života na hranici otců koncilu. Také Zwingli, Calvin, Schwenkfeld a jiní se na průlomu podíleli.
Skrze reformaci lidé prožili, co znamená milost; byl to první krok k původnímu křesťanství: totiž ospravedlnění skrze víru. Při tom člověk prožije Duchem působenou lítost nad vším, co v životě před Bohem nebylo správné a vzývá jméno Páně. Písmo svaté to nazývá "pokáním", což ale nemá nic společného s "pykáním". Tak dosáhne jistoty k záchraně duše vírou v dokonalé dílo spasení. Skrze odpuštění a ospravedlnění na základě víry (Řím. 1:16-17; Řím. 5 aj.) obdrží ten, kdo uvěřil, pokoj s Bohem (Řím. 6:1).
Prožitému obrácení následují ještě další zkušenosti. Jak víme, po průlomu reformace následovala další duchovní probuzení, a ti, kteří uvěřili, byli pokaždé zavedeni hlouběji do Slova. Pod Johnem Wesleyem a mnohými jinými, kteří vystoupili ve stejném čase, propuklo nové probuzení, ve kterém byl kladen důraz na posvěcení, totiž na prožití Slova Božího. Jako předtím lidé v modlitbě dosáhli jistoty, že obdrželi odpuštění hříchů a jsou ospravedlněni, tak se nyní ti, kdo uvěřili, modlili za posvěcení a také je prožili. Víra vždy přicházela podle slova evangelia, které bylo kázáno. Toto druhé probuzenecké hnutí vešlo do náboženských dějin jako "metodistické probuzení". Bylo to uvádění věřících do života posvěceného Bohu.
Hnutí křtu rovněž začalo již v čase reformace. Různé směry víry, jako menonité, baptisté, letniční hnutí a jiní provádějí zase křest uvěřivších ponořením. Kdo uvěřil, nezůstal stát u ospravedlnění a prožití posvěcení, ale následoval poslušnosti příkazu Páně a nechal se pokřtít ponořením. Ve všech těchto duchovních probuzeních od reformace uvedl Duch Boží zjevně ztracené biblické pravdy nově na světlo. Stanovení cíle spočívá v tom, že novozákonní církev bude na konci času milosti při příchodu Ježíše Krista nalezena v témž stavu, v jakém byla na počátku za dob apoštolů. Pán přece ve Svém Slově zaslíbil, že pošle časy rozvlažení a "duchovní déšť", a před příchodem Krista bude všechno navráceno (Sk. 3:19-21 aj.).
Tak jako od počátku novozákonní církve v průběhu následujících staletí směřoval vývoj od Slova a vznikaly tradice, tak od reformace nastal mezi biblicky věřícími návrat od přežitých tradic k původnímu zvěstování.
Na sklonku století prolomilo mocné působení Ducha, které se projevilo na všech kontinentech. Každá země má také v tomto probuzení vlastní dějiny. Duch Boží působil v celém světě, ale na událost z roku 1906 v Los Angeles na "Azusa Street" se nahlíží jako na "zrod" letničního hnutí. Trinitářští letniční se nezmiňují o tom, že shromáždění na Azusa Street byl sbor "Oneness", tedy skupina, která věřila v "jednotu" Boží. Byl to kazatel Charles F. Parham, který v říjnu roku 1900 zahájil v Topeka, Kansasu, Bethel College. V roce 1905 zahájil biblický seminář v Houstonu, Texasu. Toho se zúčastnil později známý William J. Seymour, vedoucí sboru na Azusa Street, kde toto působení Ducha začalo, jež se skutečně rozšířilo po celé zemi. Později si toto hnutí dalo název "United Pentecostal Church International."
S politováním musíme přiznat, že v Německu – jinak v žádné jiné zemi na zeměkouli – se duchovní vůdcové všeobecně postavili proti působení Ducha kvůli jistým událostem v Kasselu, k nimž došlo skrze dvě domnělé "prorokyně" z Norska. Soudili něco, co sami neprožili. 15. září 1909 podepsali tzv. "Berlínské prohlášení". Jména těch, kdo podepsali, jsou zapsána v seznamu. V tomto prohlášení bylo letniční hnutí společně s jejich vůdci obviněno z "posedlosti" a označeno za "démonického ducha zdola". Copak tito muži nevěděli, že Duch vane, kde chce? Mezi těmi, kteří tak soudí, nevanul ani nepůsobil. Stali se, aniž by si toho byli vědomi, obětmi svých vlastních argumentů a dopustili se neodpustitelného hříchu proti Duchu Svatému (Luk. 12:10).
Kdekdo také zastupuje názor, že tím bylo od Německa odvráceno Boží požehnání a na vlast bylo dopuštěno zlořečenství z důsledky 1. a 2. světové války. Vždyť právě Berlín byl hlavním sídlem zkázy, které dalo popud k nejstrašlivějšímu holocaustu všech dob. V každém případě se to biblické: "Co člověk rozsévá, to bude sklízet!" vztahuje také na ty duchovní vůdce, kteří nepoznali hodinu milostivého Božího navštívení. Je to ostudné, jestliže muži, kteří sami berou do rukou Bibli a káží z ní, ztrácejí respekt před kapitolami o působení Ducha, protože to nechtějí přijmout a potom vyřknou rozsudek.
V původním křesťanství zkoumali písma, zda je to tak správné. Těmto mužům, kteří měli v úmyslu uspořádat pietismus, se jejich vlastní nábožnost stala osudnou. Byli by museli při porovnání s Písmem poznat, že jejich služba, zvěstování a praxe zdaleka nesouhlasí s apoštoly, a že Bůh může dát více, než obdrželi oni do toho času. Je jednoduše mnoho těch, kteří ve svých formách strnuli a zůstali duchovně stát. Bůh však není Bohem mrtvých, ale živých. Tam, kde je v činnosti skrze Svého Ducha a Slovo, jsou duchovně mrtví probouzeni a obživeni vírou v Ježíše Krista.
Přímo po druhé světové válce daroval Bůh ve Své věrnosti zcela nový začátek. Jako nástroj a hlásnou troubu použil Williama M. Branhama (1909-1965) který byl v osudně těžkém roce 1933 ordinován za kazatele Dr. Roy Davisem v konfesi "Jižních baptistů" v USA. Tak jako Pavel mohl podat zprávu o nebeském povolání a říci: "Tehdy se to stalo…" (Sk. 22 od verše 6), tak i on mohl podat svědectví o svém nadpřirozeném povolání. Došlo k tomu večer 7.5.1946, když se v místnosti rozzářilo nadpřirozené světlo jako mohutný reflektor, ve kterém náhle před ním stál nebeský návštěvník, jehož podobu mohl přesně popsat a řekl mu: "Neboj se! Jsem k tobě poslán z přítomnosti Boží…" On informoval jako Pavel při mnohých příležitostech o tom, co se tehdy stalo, co mu bylo řečeno a jakým úkolem byl pověřen. Pokud vím, byl jediným člověkem v naší generaci, který takové přímé nebeské povolání a poslání obdržel.
Novozákonní spásné dějiny na zemi začaly nadpřirozeným Božím působením. Anděl přišel k Zachariášovi a oznámil mu narození Jana Křtitele; anděl přišel k Marii a oznámil narození Ježíše Krista. Zástup andělů zpíval nad Betlémskými pastvinami, a jeden anděl zvěstoval: "…vám se dnes narodil Spasitel, který je Kristus, Pán, ve městě Davidově." (Luk. 2:11) Táhne se to jako červená nit celým Novým zákonem až do Zjevení, kde hned v 1. kapitole je zpráva o poslání anděla k Janovi. Kde Bůh působí, tam se ještě dnes dějí nadpřirozené věci – jako tehdy o letnicích a potom.
Skrze Williama Branhama, tak se to Bohu líbilo, začala v celém světě spásná a uzdravovací probuzení tohoto století. Všichni evangelisté – Oral Roberts, Tommy Hicks, T. L. Osborn a mnozí jiní – kteří v uzdravovacích probuzeních byli později známi, začali působit až po letech. Jsou-li čestní, potvrdí, že se jim inspirace a posílení víry dostalo v některém shromáždění bratra Branhama a pak začali se svou službou. Výjimkou je Billy Graham, který byl zvolen "South Baptist Convention" 1950 za evangelistu, a neměl uzdravovací službu. Duchovní hnutí, služby uzdravování a probuzenecká hnutí, která existují dnes, se vrací převážně k průkopnické službě W. Branhama, jež započala roku 1946. Totéž se vztahuje na Obchodníky plného evangelia a na různé charismatické proudy, jakkoli způsobilé nebo zvrhlé.
Ode dnů našeho Pána a apoštolů neexistovala žádná srovnatelná služba. Po kázání vyzýval lidi k rozhodnutí pro Krista a modlil se za nemocné. Těžkým případům nepřinášel úlevu, ale modlil se za každého a vzal Boha za Jeho slovo. Při tom stále znovu zdůrazňoval slovo z Žid. 13:8: "Ježíš Kristus je tentýž, včera, dnes i na věky" a Jan 14:12: "Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve Mne, bude činit skutky, které Já činím, a ještě větší bude konat." Věřil tomu, co Pán řekl a děla se znamení a divy, které mohou v celém světě dosvědčit miliony.
Ve velkých shromážděních, brzy navštěvovaných předtím nikdy nevídanými masami, byl na podiu slepým vrácen zrak, hluší slyšeli, němí mluvili, ochrnutí mohli chodit. Mezi všemi nemocnými a trpícími byli nesčíslní uzdraveni od rakoviny, neboť při jeho povolání bylo W. Branhamovi řečeno, že mu byl od Boha dán dar uzdravení a že jeho modlitbě nebude moci nic odolat, ani rakovina, dosáhne-li toho, aby mu lidé věřili. Každý druh divů a znamení jako ve službě našeho Pána Ježíše Krista se stal v naší generaci. Stále znovu očití svědkové dokládali: "Nikdo nemůže takové divy a znamení činit, jestliže s ním není Bůh." (Jan 3:2)
William Branham nepatřil ani k "trojici" ani ke konfesi "Oneness". Je jen politováníhodné, že náboženští vůdci jeho mimořádnou službu mezinárodně zhanobili, tak jak se to dělo s Ježíšem. A opět to byl Němec, Dr. Takatak, který jako první v jedné knize zvláště W. Branhama, ale i jiné evangelisty s uzdravováním, přiřkl tomu zlému. Jen je podivuhodné, že takoví lidé sami nemohou nabídnout nic jiného, než záplavu teorie. Po božském potvrzení u nich není ani stopy. Jako ti sami sebou zaujatí a přesvědčení učenci Písma připisovali službu našeho Pána belzebubovi, tak to učinili jejich kolegové v tomto čase.
Všichni evangelisté, kteří od konce čtyřicátých až do středu šedesátých let vystoupili v probuzeních s uzdravením, mají z první ruky poznání o tom, co Bůh učinil. Protože W. Branham kázal plné evangelium, dva největší letniční směry, Assemblies of God a United Pentecostal Church, z toho nejvíce profitovaly. Když byl určen den, kdy měl jednat se zástupci těchto dvou společností a rozhodnout se pro jednu z nich – neboť každá jej chtěla mít pro sebe – dal mu Bůh vidění. Viděl dva stromy plné zralého ovoce. Na jednom bylo napsáno "trojice" a na druhém "Oneness". V tomto vidění se viděl stát mezi těmito stromy, každý strom objal jednou rukou. Zatřásl oběma stromy vší silou, a hle, všechno ovoce těchto stromů spadlo na něho. O tomto prožití vyprávěl těm bratrům, kteří spolu předtím nechtěli mluvit. Řekl jim: "Vidíte, Bůh nedopustí, abych se s někým spojil proti někomu. ON mě posílá ke Svému lidu, který je roztroušen všude v obou letničních táborech." A tak si podali ruce a W. Branham se za ně modlil. Výsledkem byla dlouholetá spolupráce a bohatá žeň duší jako ovoce zvěstování, které vešlo do Božího království.
Letniční sbory velice rády nabíraly masy, které k nim plynuly skrze službu Branhama, ale jeho samotného později kvůli jeho učení založeném jedině na svatém Písmu částečně odmítaly. Za to nese hlavní odpovědnost David Du Plessis, který s Branhamem roku 1951 zažil jedinečná historická shromáždění v Jižní Africe a následoval jej do USA, později se stal ve světě známý jako "Mr. Pentecost", ale dá se dokázat, že měl více ducha ekumenického než Ducha Svatého. Razil tento paradox: "Branham je veliký, pravý prorok, jemuž Pán všechno zjevuje, ale to, co učí, neposlouchejte!" Jak to jde dohromady? Může snad z jednoho pramene vycházet sladké a hořké? Podobně se vyjádřil Gordon Lindsay, Kenneth Hagin a jiní. Nebyli snad všichni povinni prozkoumat Písmo svaté a zkusit sebe sama? Oni ale dali přednost tomu, soudit ze svého pohledu a to se děje až dodnes.
>
Ewald Frank
