Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost

Také jsem se zamýšlel, proč slovo “charismatik” dnes budí – přiznejme si - takovou averzi. Po určité době jsem dospěl k názoru, že mluvení jazyky resp. duchovní dary nejsou oním “šibbolet”. Dnes, žel, je slovo charismatik spojováno spíše s určitým druhem chování a způsobem jednání. Jsem přitom přesvědčen, že mnozí, kteří nemají charismatiky (nikoliv jejich učení, ale je samotné) příliš v  lásce, by na opačném pólu církve byli ultracharismatiky. A naopak, mnozí charismatici si uchovali kritického ducha a sami se vůči některým extrémním věcem ve svém hnutí  vymezují (viz série článků od bratra Miroslava Tenglera). Jeden - dle mého soudu - z nejsvobodnějších a biblicky věrných sborů v ČR je KS Hradec Králové, který bych každému anticharismatikovi doporučil navštívit. Byť bych nemusel souhlasit s jejich teologií, pluralita a svoboda je zde v široké míře zachována.

Avšak – v čem je zakopán pes? Charismatici nejsou v ničem ani lepší, ani horší než ostatní. Pouze jinak věří. Základní doktrínou, která determinuje jejich jednání, je odlišně pochopený verš J 17,20-21, kde se píše:

“Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.”

V uších charismatika to zní takto:

“Přikazují vám, abyste se viditelně sjednotili, a to způsobí velké probuzení v časech nejposlednějších”.

 Proto také každý článek o probuzení v Životě víry začíná tím, že se někde začali pastoři společně scházet a modlit, zbořili denominační bariéry, a pak přišlo probuzení. Charismatici, kteří berou Písmo vážně, tomu tak věří a touží po probuzení. Vycházejí však z vlastní exegeze, a podle toho pak volí i způsoby svého jednání. Pojali jednotu jako “svátost”. To znamená, že věří, že už jen sama skutečnost, že se křesťané sjednotí, vypůsobí samo o sobě probuzení. Svátost totiž, dle katolické teologie, působí sama v sobě, bez nutnosti dalších atributů. Působí tedy “ex opere operato".

Historie nás však učí, že pravý opak je pravdou. Probuzení přicházela s reformací, když se Hus a např. později Luther oddělili od římskokatolické církve. I pozdější vlny probuzení, počínaje anabaptisty, pietisty, přes metodisty, letniční až po charismatiky samotné, začaly tehdy, když zapálená skupina lidí, která položila důraz na opomenutou biblickou skutečnost, a následně byla “oficiální církví” exkomunikována, začala působit misijně. Tam Bůh pokládal svůj prst a přiznával se k těm, kteří brali jeho Slovo vážně.

Charismatici však podlehli – žel - výkladu, že naopak, když se všechny tradice opět společně spojí, nejlépe na nějaké konferenci KMS (nyní např. Kurzy Alfa), příjde probuzení. Tedy – naprosto opačný postup. Problém nastal tehdy, když oficiální církve se začaly ohrazovat, že se někdo snaží pást “jejich ovečky”. Tím někým byli “novodobí apoštolé”, kteří jaksi viseli ve vzduchu, nebyli nikým voleni a přesto chtěli být garanty jednoty Těla Kristova (tedy i denominačních křesťanů) na úrovni celé země. Byli si vědomi, že nemohou na církve oficiálně uplatňovat nárok, a tak mluvili o jednotě "skrze vztahy".

Zde samozřejmě nemohla být demokratická volba a apoštola nebylo možné odvolat zdola. Nebyla zde institučně - směrem k ostatním církvím - zakotvená autorita ani odpovědnost s jasně vymezenými pravomocemi a povinnostmi. Jakýmsi pokusem to překlenout  jsou paracírkevní organizce nebo kurzy působící naddenominačně. Avšak tam, kde chybí jasná a definovaná odpovědnost, je třeba sjednocovat na základě lidské autority a následování člověka, který je např. nadpřirozeně a nadmíru obdarován. Má třeba největší zjevení, má vždy “slovo od Pána”, běžně komunikuje s anděly, vidí démony atd. Kdo jej následuje, má zaslíbeno probuzení, které je pak chápáno jako ovoce takto pojaté jednoty. Někdy je restrukturalizace církve (následování nevolených vyvolených apoštolů) chápáno jako tečka za reformací před druhým příchodem Krista skrze Velké probuzení poslední doby.

Největším nebezpečím, které může základy této vratké, na člověku stojící jednoty, podkopat, je proto rozsuzování a kritika. A to buď primárně – když se zpochybní učení, či zjevení vůdce, protože defacto tímto padá samotná idea jednoty a vlastně i probuzení. Se*****árně je pak  kritika považována za nejednotu, protože jednota samotná nemá nějaký pevně daný rámec, resp. hranice, v rámci níž by bylo možné uskutečňovat duchovní pluralitu. Tam, kde však tato duchovní základna (vymezený prostor) chybí nebo je velmi úzká, je nestabilní i sám systém. Dochází pak k názorovým pnutím a v důsledku pak k novým a novým dělením a rozkolům. Paradoxně pak tam, kde se nejvíc mluví o jednotě – rozuměj charismatické jednotě – dochází i k největšímu pnutí a následně ke štěpení. (Viz JB a současný vztah mezi JB a KS)

Aby k tomuto nedocházelo, charismatici zcela eliminovali možnost veřejně rozsuzovat a zkoumat učení. Pokud někdo nahlas vysloví tezi, že nějaký vůdce se mýlí, hned uslyší  slova o “soudu”, “odsuzování”, “nelásce”, “nečistých motivech”. Možná by se sami charismatici této definici vzepřeli, nicméně jejich jednání to opakovaně potvrzuje. Takovému člověku, který takto jedná (ve skutečnosti bez důkazů se sám soudu chopil)  ale nejde o to, zda kritik má, či nemá pravdu. Např. zde na GS každý takový většinou couvl, byl-li dotázán, ať dokáže konkrétně,  v čem se kritik mýlí. Rozsuzování jako takové (ať pravdivé, či nepravdivé) totiž brání jednotě a přijímání osob, které toto učení nesou a v důsledku brání i následnému probuzení. Kritika, ať dobrá, či ne, je špatná již z principu. Charismatik přitom může kritizovat liberály, konzervativce, fundamentalisty, ale kritizovat charismatické vůdce se nesmí. Zřejmě proto, že skrze ně, více než skrze ostatní, mluví a jedná Bůh.

Jiným mechanismem, jak eliminovat kritiku, je přenést kritiku učení na osobní rovinu. “Nelibí se Ti učení bratra XY”, nejprve jej napomeň mezi čtyřma očima. I když je to zjevně nebiblické, neboť učení a hřích proti bratrovi jsou úplně odlišné roviny, spolehlivě to zamezí kritice u těch, kteří se zaleknou. Avšak i kdyby někdo chtěl daného mezi čtyřma očima napomenout, skončí na tomto stupni a dál se nedostane. V charismatickém pojetí je totiž kritika chápána jako “vztažení ruky na pomazaného” a v církvi, kde jedinec není volen, nemůže být zpravidla ani členskou základnou volán k odpovědnosti. Je tudíž zodpovědný a vykazatelný pouze směrem nahoru. Takové napomenutí by pak skončilo mezi čtyřma očima, příp. v okruhu dvou dalších svědků, ale již by se nenašla církev, která by daného “apoštola” vyloučila, protože “církev není demokracie, ale teokracie”. Napomínající by byl zpravidla následně kázněn nebo označen za protivícího se Boží autoritě. Podobný princip je v katolickém kléru. Papeže není možné odvolat, musí buď zemřít, nebo sám abdikovat.

Co tedy říci závěrem? Charismatik (resp. ten, kdo je vymezen výše popsanými principy), bývá obvykle horlivý a upřímný křesťan. “Myslí to upřímně!” A má ty nejlepší motivy. Touží po probuzení, ale chce jej nebiblicky resp. neortodoxně uskutečňovat. Potřebuje k tomu ostatní, kteří navíc nemají to potřebné zjevení, aby je získal pro myšlenku sjednocení a tak někdy volí tomu adekvátní prostředky, které jiní mohou chápat jako “přelézání ohrad”. Když se pak charismatik setká s vulgární kritikou nebo osobními útoky, bývá obvykle přesvědčen, že jde o útok ďábla.

Proto Vás všechny prosím, buďme na charismatiky hodní, mějme je rádi. Z jejich modlitební, misijní a biblické horlivosti si mnozí, ke svému zahanbení, můžeme vzít příklad. Znám mnoho těch, kteří si toto uvědomili a stali se jedněmi z nejlepších služebníků na Boží vinici. Přesto zůstali charismatiky, nebo-li "z milosti obdarovanými".

Váš Pastýř